» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Svolného osud vede, vzpurného vleče."

Seneca

počet přístupů: 2141456

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303518 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Jednoho dne ::

Camm	publikováno: 14.08.2009, 21:36

Inspirováno skutečným dnem i snem. Jedná se o mou první povídku, proto velmi uvítám všechnu kritiku, která mě navede na správnou cestu.


	Procházel se toho večera ve stínu ulice, nevnímaje kapky deště, které mu pomohly zapomenout na neskutečně horký den a to po všech stránkách. Měl skvělou náladu, ostatně jako vždy, když se na nebi bouří a padají z něj potoky vody. Když v tom si proti němu razila cestu deštěm postava s tváří zakrytou černým deštníkem. Světla lamp se ji marně pokoušela odhalit. V okamžiku, kdy se míjeli se ozvalo zpod vody-vzdorné ochrany něžným hlasem „Ahoj“. Dala se do běhu. „Počkej!“ Marně se pokusil, neboť pozdrav ho zaskočil natolik, že se na ta slova zmohl ve chvíli, kdy zrovna mizela za rohem. Hlasité šplouchání vody kolem jeho bot se přidalo k jejímu. Srdce mu bušilo zatímco hlava čelila tisícům otázkám. Kdo mohla být? Komu patřil ten úžasný hlas? Proč mě tolik přitahuje? ... Ztratila se. Ne však z jeho hlavy. Zamířil na diskotéku v bláhové naději, že měla namířeno právě tam. Ze dveří valící se teplo a kouř ho odrazovali vejít. Na tahle hlučná místa chodil velmi nerad . Příliš živou a početnou společnost vyhledával zřídka a otřásající se stěny mu připomínaly, kolik odhodlání bude třeba nasbírat než vejde. Stačila jedna myšlenka a byl vevnitř. Stál tam v davu a nechal sebou procházet emoce ostatních jako zasažený proudem. Rozhlížel se po ní, ale v tom ho poznali nějací známí, nadšení, že ho tu vidí a zvali ho na skleničku. Nemohl si dovolit odmítnout. Měl už dost upito, když se nakonec ukázala. Chtěl za ní, ale ostatní ho vtáhli do davu. Chtěli tancovat. Alkohol a hudba jej otupili natolik, že neodporoval. „NE!“ Pozdě. ...Inu, když se probudil, mimochodem byl už čas oběda, snažil se vzpomenout na včerejšek. Byl to jen sen? Už nikdy nebude pít. Slíbil si. Vstal stylem stroje uvedeného po staletích do pohybu. Dopracoval se z postele až do koupelny k zrcadlu. Po několika minutách němého zírání do odrazu se poznal. Což byl úspěch, uvážíme-li, že tam přibližně viděl něco, co prolétlo vzduchem a on to zahlédl jen koutkem oka. Sotva se dopravil zpátky do pokoje, když ho zaskočil otec, který už měl přichystanou svou každodenní rutinu. Například kde se včera zase toulal, že vstává až na oběd a jestli si ho ráčí dát k snídani a ještě než zmizel, vše zakončil klasickou otázkou jakže se to vlastně chystá proflákat onen dnešní den. Obraný komentář zůstal nejspíš ještě v posteli, kam by se nejraději vrátil zpět. Zpět do říše Morfeovy. Z jeho pokoje se ozvalo mechanické „klik“ , jenž vzápětí spustilo hučení, vrčení a další směsici zvuků, které tolik připomíná tonoucí motorová pila. Počítač, jenž ten všechen mechanický orchestr měl na svědomí, si uvědomil, že se chystá celodenní provoz a vůbec se mu ta představa nezamlouvala. Naštěstí pro něj hledal na internetu jen vlak do Ústí, aby se měl jak dostat na odpolední zkoušku. Venku bylo nesnesitelný dusno. Vzduch byl tak hustý, že by akční hrdina zvládl vyhýbání se střelám bez zvláštních efektů. Naštěstí bylo před deštěm, ale ten zatím svolával vodu z celého světa, protože dobře věděl, že kapka proti rozpálené pánvi nic nezmůže. Lidé, kteří se ocitli venku, ať už byly jejich záměry jakkoliv šílené, teď bloudili jako ve skleníku, sahající po klice, která nikde nebyla. Města se ujala pohřební nálada. Kabina ve vlaku působila jako demonstrační komora povrchu Venuše. Pod tlakem veder, přitisknut tváří k oknu téměř okamžitě usnul. Bloudil temnou ulicí. Když v tom okamžiku proti němu šla postava zahalená v rouchu noci. „Ty mě hledáš?“ Pronesla žíznivým hlasem. „Ne.., já ... no“ Pokoušel se o odpověď. Naháněla mu strach. Přiblížila se k němu, až se jejich dechy srazily. Jeho srdce volalo na poplach a snažilo se probourat ven skrze hrudník v bláhové naději, že se tím zachrání. Když mu přejela špičkou nosu po jeho krku. Ucítil ten smrtelný chlad. Chloupky za krkem se mu pokryly chladnou rosou. Zasáhl ho mráz do zad. Srdce si pravděpodobně vzalo z panického záchvatu na pomoc kladivo. Jeho hrudník se sotva držel. Všechny jeho varovné signály byly zbytečné, jakmile se k němu přitiskla. Byla tak přitažlivá! Ta úžasná vůně... Byl svázaný strachem, ale i touhou. Pak odhalila tesáky.... „Skřííp“ Vlak zrovna zastavil. Trhnutím se probudil a spěchal ven z železného vězení, potem zbrocený. Během přestupu na další potkal Blanku s Danem. Každý z nich ten den měl jinou zkoušku. Jejich společnost mu zvedla náladu, takže z druhého vlaku už vyšel naprosto sebejistě s energií udělat díru do světa. Ještě na rozloučenou zvolal „Hodně štěstí!“ Oni sborově totéž. „Já žádný nepotřebuju, Don't worry“ Zasmál se a zmizel v ústech trolejbusu. Po patnácti minutách, během toho, co byl zavrtán do opakování učiva, zjistil, že jede na opačnou stranu. „Sakra!“ Po nemalém zpoždění ve škole: „Index!“ Podal panu profesorovi index. „To jste vyplňoval vy?“ „Ne kdepak.. To...“ „Vy určitě píšete jako prase, že?!“ Profesor začal přecházet k pohrdavému tónu. „Err, mm ,no.. ne“ „Tak mi řekněte....“ Následovala půlhodina čelení mnoha otázkách z ekonomie a těžkého stresu. Až nakonec: „Já si vás dobře pamatuju. Vyrušoval jste o mojí přednášku!“ „No to bylo tak, že, no... raději nebudu říkat nic na svou obhajobu.“ „To raději neříkejte“ „Ale můžu vás ujistit, že o mě již neuslyšíte.“ „Jakto?“ Pokračoval a mezitím zapisoval do indexu škrabopisem: 'dobře'. Skoro by přísahal, že v profesorově hlase lokalizoval lítost. „No tím myslím, že příště budu potichu.“ „Dobrá, tak nashledanou.“ „Nashledanou , přeji pěkný den , děkuji za váš čas …..(Zde následuje ještě mnoho teček, nýbrž východ ze školy byl daleko) … huáááááá, jooooo„ Domů se šlo rázem veseleji. Ještě s kamarádem, který rovněž slavil úspěch, zašli na kávu, na výměnu dojmů z uběhlého dne. Povídali si až do setmění. Když se vydali dál, strhl se prudký liják. Déšť se rozhodl, že je čas převzít vládu nad tamním světem a nastolit období vlhka a blahobytu. Vizuálních efektů se chopila bouřka a na uvítanou vyslala blesk, jenž rozťal oblohu podobnou elegancí, jakou katova sekera přesekne dýni. Oba už byli dokonale promočení a ostatní, dříve bloudící lidé, už dávno sídlili v pohodlí svých domovů. Sotva se s kamarádem rozloučil, když se vracel domů černo černou ulicí. Kamenná dlažba odrážela světla lamp a proti němu se blížily lehké kroky... Které dobře znal...


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Dawnie	15.08.2009, 0:16:11

Budu souhlasit s komentářem redaktora, ať se ti to tady neopakuje. Jenom si dovolím upozornit, vždycky používej tečky tři, nikoliv dvě, ani čtyři, pokud je chceš využít pokaždé pouze tři, ať se děje co se děje. Nevím proč jsem na to dost háklivá:D Druhá polovina byla dosti nepřehledná, jenom nevím čím to. Asi tím, že se tam objevila absence toho paralelního světa. Upíři jsou již mnohokrát omleté téma. Tys svůj přiběh sice ozvláštnila, ale i tak je to trochu klišé. Kdysi jsem taky napsala něco podobného (tedy aspoň tomu textu psanému kurzívou) :) Hezký večer, dnes příjemná dvojka:)


ze dne 15.08.2009, 22:17:00
Camm: Dám na ty tečky pozor. Budu je pouštět ven jen po třech, víc ani míň :-) Upíři, pravda, jdou už trošku z módy. Celkově šlo tak trochu o dva kraťoučké příběhy v jednom, které svazuje poslední smyšlený odstaveček. Kurzíva byla inspirována snem, ostatní se mi přihodilo. Děkuji a rovněž přeji hezký večer :-)

agelast	14.08.2009, 21:35:03

Ahoj – a vítej na saspi. Opravdu si netroufám navádět někoho na správnou cestu, ostatně ani nemyslím, že něco takového existuje, ale aspoň pár poznámek k zamyšlení. Na prvotinu mi to vůbec nepřipadá špatné, příběh je, pravda, vcelku banální a po přečtení člověku vytane na mysli ono příslovečné „no a?“, cit po vyprávění jako by tu cítit byl. Hezké je, že se snažíš text nějak ozvláštnit (nezvyklými slovními obraty, personifikací apod.), ale jakkoliv jsou tyhle hříčky vesměs nápadité a vtipné, ubral bych. Až příliš na sebe strhávají pozornost, je jich hodně a příběhu spíše škodí. Raději jich tedy využívat opatrně – spíše efektivně, než efektně. Pořád se mi taky bije ona situace doma (hlavně rozhovor s otcem) s odpolední zkouškou. Totiž, opravdu by se otec ptal, jak hodlá proflákat zbytek dne, když musel vědět, že synek za chvíli odjíždí kamsi do Tramtárie vstříc povinnostem? To je další bod, který ve mně posiluje pocit roztříštěnosti celé povídky – jako by se ti rozpadávala do jednotlivých, do sebe jen málo zapadajících, vět. A pak je tu samozřejmě pan Čeština, vypíšu alespoň některé chyby: v tom -> vtom „V okamžiku, kdy se míjeli se ozvalo…“ -> čárka za míjeli vody-vzdorné -> vodovzdorný „Srdce mu bušilo zatímco…“ -> bušilo, zatímco čelila tisícům otázkám -> otázek „…kolik odhodlání bude třeba nasbírat než vejde.“ -> nasbírat, než „…ho poznali nějací známí, nadšení, že ho tu vidí a zvali ho na skleničku.“ -> vidí, a zvali (na čárku před „a“ obecně pozor, neplatí, že tam nikdy není) „…ozvalo mechanické „klik“ , jenž vzápětí…“ -> jež sahající po klice -> hádám, že tu mělo být „sahajíce“ černo černou ulicí -> černočernou Pozor také na přímou řeč, jak ji správně uvozovat najdeš podrobně v PČP, já jen ve vší stručnosti poopravím: …ozvalo se „Ahoj“. -> ozvalo se: „Ahoj.“ „Ty mě hledáš?“ Pronesla žíznivým hlasem. -> „Ty mě hledáš?“ pronesla… Asi dost subjektivně, ale přece. U věty: „Když v tom si proti němu razila cestu deštěm postava s tváří zakrytou černým deštníkem.“ Ono „když vtom“ jako by odkazovalo k nějaké události, něčemu, co se náhle stalo. Sloveso „razila“ je naproti tomu nedokonavé, označuje děj, který trvá. Osobně bych buď vynechal to příslovce, nebo změnil vid slovesa, ať se to nepere… A myslím, že toho napoprvé bylo dost a dost. Tak jen zopakuji, že napoprvé to opravdu není špatné a popřeji hodně úspěchů s dalšími pokusy…


ze dne 15.08.2009, 22:05:53
Camm: Ahoj. Velmi si vážím tvého času vloženého do výpisu chyb. Nebylo jich vskutku málo a mně nezbývá než slíbit, že se pokusím příště polepšit. V jistých částích to určitě půjde. Nicméně ohledně pravopisu (konkrétně u interpunkce), to bude běh na dlouhou trať. :-( Zkusím to příště na čistě smyšleném příběhu, s pokud možno "hlubší" pointou, abych se příslovečnému "no a?" vyhnul ;-) Jen ještě k objasnění té zkoušky. Během zkouškového to vypadá (pouze vypadá :o) ), že se doma flákám a hlavně se neobtěžuji někomu říkat, jaké mám termíny. Ale nyní si uvědomuji, že to čtenář nemohl vědět. Celkově mám teď na celou povídku jiný pohled. Děkuji moc Camm