|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303518 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Bezejmenný - část druhá ::
 m2m |
publikováno: 04.08.2009, 16:32
|
| "Ctnost a neřest..." |
| |
|
|
II.
Bitva se nevyvíjela dobře.
Poslední kohorta legionářů v záloze byla málo na nekonečný proud jezdců, který se stále a stále valil s kopců dolů na pěšáky s kulatými štíty a dlouhými kopími. Uprostřed toho davu obránců stál muž s velkým obouručním mečem a dlouhým kopím. Pouze výbavou a svým brněním se od svých mužů lišil.
Byl to poslední císař Laia, kdysi mocné říše, která se rozpínala od jednoho konce světa ke druhému.
A jeho poslední legie s posledními zálohami a posledními silami.
Proti nekončícímu přívalu nepřátel s černými štíty, dlouhými kopími a jezdeckými krátkými luky.
Už dnes bylo všechno jasné.
Pokud se císař dokáže ubránit a prchnout do nedobytné pevnosti na ostrově Treb, je jistá, byť velice malá, šance, že říše přežije. Pevnost Treb může bránit pět set mužů proti desetitisícové armádě, pokud bude mít zajištěné zásobování.
Jenže dostat se k Trebu by znamenalo projít nepřáteli zamořenou zemí a probojovat se skrz tábory obléhatelů ve vnitrozemí až k táboru obléhatelů na břehu moře, jehož úžina odděluje Treb od zbytku světa.
A vojáci věděli, že císař se tam dostat musí, i kdyby měli všichni padnout.
A tak umírali v jeho jménu, někteří se jménem svého jediného boha na rtech.
Dinnovi paladinové byli dávno rozpuštěni a zatraceni v bitvě proti císařským legiím, dnes by ale paladinovu pomoc uvítali všichni. Legendární válečníci, kteří ve spojení se svými bratry kněžími mohli zabránit myriádě nepřátel, aby se zmocnili města, vesnice nebo jen nevýznamného kopce.
A teď je všechno v rukou obyčejných vojáků, kteří za svými zády drží standardu s orlím křídlem a brání svého císaře.
Svět se obrací v kamenných soukolích času tam a zpátky a již brzy, za pár minut, císař padne a padne i jeho říše. Za pár chvil se svět změní a životy plné blahobytu a spokojenosti se začnou pomalu potápět v zoufalosti, bezmoci a triumfálně přicházející smrti.
Bohové, zatraceni už před sto lety, se od světa odvrátí a nastane temná doba.
Poutník před sochou ve svatyni otevře oči a vydá se dál po cestě do nitra země najít posvátný chrám minulosti.
*
Místní obdoba císařské legie se s velkou parádou promenádovala městem. Vojáci, vyzbrojeni kulatými bronzovými štíty, osmistopými kopími s blyštivými hroty a krátkými meči, napochodovali na královskou galéru a naposledy zamávali městu. Jako hrdinové se vydávali na ostrov pár hodin plavby od pobřeží, lidé jim mávali a tleskali jim, některé ženy plakaly; jako hrdinové odplouvali a od té doby je nikdo nikdy neviděl.
Muži s brenijskými orly na prsních plátech odpluli od svých žen, aby získali ostrov, který se laiské vojsko marně snažilo v desítkách let trvajících válek získat.
Král vyslal na ostrov své druidy, svou gardu složenou z mužů se zlatými štíty a již nikdy se jich nedočkal.
Jeho mladé království padlo, napadáno mořskými kmeny za západu, jihu i východu. Stejně jako daleko na jihu padlo Laium, padlo brenijské království, stejně jako celý svět byla Brenia rozdrobena do držav drobných náčelníků. Kdyby kdysi dávno císař nezakázal prastaré náboženství, škodolibý bůh Girian by se jen smál. Svět se utápel v chaosu, Brenia nebyla výjimkou.
A mladé brenijské království mělo být světlem v době temna, řádem v době chaosu, pevnou kostrou pro ostatní země. Mělo vrátit obrácený svět tam, kde byl před zánikem říše.
A dobytí ostrova Anm mělo být prvním velkým plamenem na brenijském svícnu světla, řádu a blahobytu. Co se s gardou, druidy a loďstvem stalo, se nikdy nikdo nedozvěděl.
Pouze posledních několik kněží staré víry ucítilo záchvěv v zemi kdesi na severozápadě. A tak se tam vydali, aby hrozící temno porazili spojenými silami.
A dnes na ostrově Mon hledá pravdu a spásu pouze ten poslední přeživší kněz.
Zlo a temno povstalo z ostrova Anm jen pár hodin plavby na západ.
Povstalo, aby rozvrátilo svět v chaos a stáhlo jej do hlubin moře.
A přesně tak svět skončí, i když poslední z kněžích a uprchlý paladin leží spánkem umírajících v Dinnově svatyni a jejich bůh se na ně usmívá.
Když povstal Dinnos, jeho bratr Girian se vynořil z temnoty vesmíru a svrhl na něj žár nebeského ohně. Země se zatřásla a První se obrátil na pomoc ke svému otci, velkému Slunci, Vodě, Zemi a Ohni.
Dinnos ovládl tělo Prvního. Dvě duše v jednom těle.
A když První porazil Giriana, zaplatil za to svým životem. Dinnos, jehož duše byla v lidském těle smrtelná, z těla na poslední chvíli unikl, vzal Prvního tělo k sobě na hvězdné nebe a daroval mu celou skupinu hvězd.
Když lidé našli místo, kde První skonal, vykopali zeminu, na níž umíral, z trávy setřeli Jeho krev a vlili ji do malých lahviček, ke kterým se dlouhá tisíciletí modlili.
A když povstal Rollus, první vládce Laia, potřel svůj meč Prvního krví a odevzdal svou duši do služby Dinnovi. Zrodil se řád paladinů, kteří se oháněli meči posvěcenými krví svého boha. Opojeni božskou krví neznali v bitvě strachu a jejich říše rostla a rostla. Po tisíci letech vývoje stanula na svém vrcholu, od oceánu na Západě po oceán na Východě polovina světové populace žila a umírala pod vládou Laiských císařů, jejichž impérium sahalo od Severu k Jihu, od Západu k Východu.
Všichni za tisíc let nesmrtelného života Dinnových paladinů poznali, co je to blahobyt, věda a kultura. Lidé se bavili v obrovských arénách, kde cvičitelé poháněli obrovská zvířata ze všech končin světa, lidé fandili svým oblíbencům, kteří bojovali na smrt v rekonstrukcích významných bitev, lidé se smáli komediálním hrám velkých autorů, kteří svým obratným perem dosáhli nesmrtelnosti snad ještě více než samotní nesmrtelní hrdinové.
Když paladin zemřel, kněží se vydali hledat jeho ducha, který opustil své tělo a vydal se na bezbřehou cestu nekonečnem. Procházeli branami podvědomí do nekonečných vesmíren, v nichž hledali mezi zemřelými dušemi tu, která zasvětila službu Dinnovi.
A když ji našli, spoutali ji Jeho krví a vrátili zpět na zemský povrch, aby dál sloužila bohovi, jehož slunce denně posilovalo hnědé paže Dinnových válečníků. Paladinů.
Deset tisíc, tolik jich dohromady bylo. Dvě legie, které vynikaly výdrží, odhodláním a radostí ze své služby. Nebáli se zemřít, protože jejich bůh jim slíbil, že se na svět znovu vrátí v novém těle.
Nesmrtelní.
Nebojácní.
Poutník se naposledy ohlédne za svatyní.
© Chemist, 2009
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 36 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
