|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303518 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (18. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 07.08.2009, 6:14
|
| *** |
| |
|
|
Poslední tajemství
Voda v jezeře nebyla příliš teplá, rozhodně ne vhodná pro rozpustilé čvachtání. Rychlé tempo závodu mi zezačátku přišlo vhod, nakonec z něj však sešlo. Vyrušilo nás malé hejno zvědavých rybek, které přilákalo víření vody. Nejdřív jsme se trochu polekaly, ale brzy jsme zjistily, že ta maličká stříbrná stvoření si chtěla hrát. Rády proplouvaly mezi rostlinami, jenže ty nebyly tak blízko hladině jako my, zřejmě proto jsme jim připadaly zajímavější. Rozverně se kolem nás točily, když jsme se osmělily a potápěly se s nimi.
„Měly bychom jít,“ upozornila Kaileen po dalším vynoření, protože pohled na oblohu nejen jí prozradil, že brzy nastane noc.
„Ještě zůstaňme, podívej se na ně,“ ukázala jsem na hlouček prcků, kteří čekali, až si s nimi půjdeme zase hrát a neuvěřitelně přitom poulili očička.
„Už jsem se na ně dívala dost dlouho,“ zabrblala a znova se o ni pokoušela zodpovědnost.
„Yro bez nás přežije, to je Reddova starost. On hlídá, my likvidujeme nepřátele. Dej mi ruku,“ chňapla jsem po ní a než stačila protestovat, vtáhla jsem ji pod hladinu.
Rybky s dlouhými ocásky si z nás udělaly „prolézačku“ a proplouvaly mezi námi. Jakmile je to přestalo bavit, rozdělily se na dvě menší skupinky a znova se spojily, až jsme jim vytvořily nový tvar, který mohly zkoumat. Dokonce i Kaileen přestala dávat pozor na dění kolem, vypnula pomyslný alarm, co měla v hlavě, a oddávala se zábavě. Ačkoliv jsem to už dříve chtěla poznat, překvapilo mě, jak s nimi dováděla a občas je zlobila, když se mezi ně nečekaně vrhla. Rozčileně se kolem ní míhaly, potom se shlukly u mě a čekaly, až si znova podáme ruce a nabídneme jim novou atrakci.
Na břeh nás vyhnala nejen zima, ale především tma, přestože mírně světélkující rybky jsme pořád viděly.
„Ta tvoje bezstarostnost je nakažlivá,“ hudrovala, když jsme se oblékaly.
„Vždyť ti neuškodí.“
„Hlavně, že už vypadáš normálně, pomalu mi docházely nápady co s tebou.“
„Někdy to můžeme zopakovat,“ navrhla jsem. „Je tu klid.“
„Když budeš hodná,“ zašklebila se, „ale ne tady. Jak jsem řekla, nechci tu zůstávat déle, než je nutné. I v Pealu je spousta krásných míst. Až se odtud dostaneme, vynahradím ti to a ukážu ti naši zem takovou, jakou ji určitě neznáš,“ těšila se a zároveň vykročila na zpáteční cestu k sídlu krále.
„Myslela jsem, že bychom mohly jet dál a prozkoumat jiné kraje,“ zkoušela jsem ji od budoucího záměru nenápadně odradit.
„Chtěly jsme navštívit Soy nebo alespoň její hrob,“ překvapila mě.
„My nebo jenom já a ty si zase najdeš Coritu?“
„Proč o ní mluvíš?“
„Protože bys konečně mohla zapomenout na tu hloupou pomstu, přece je toho spousta, pro co bys mohla žít.“
„Už jednou jsem ti říkala, že je to pryč. A není to tak dávno,“ dodala podrážděně. „Našla jsem si něco jiného a pomsta Coritě to rozhodně není.“
„Takže nemáme důvod vracet se do Pealu,“ uzavřela jsem s nadějí, že ty dvě udržím co nejdál od sebe.
Pohoršeně se na mě podívala a zrychlila. Po pár krocích se jí to rozleželo, předběhla mě a umanutě si dala ruce v bok.
„Je to můj domov, ráda bych věděla, proč mi bráníš se tam vrátit. Bojíš se královny? Vždyť si tě oblíbila, nebo ti snad vyhrožovala?“
„Nic takového,“ odmítla jsem rezolutně.
„Vyklop to.“
„Ty přede mnou také něco skrýváš a neptám se tě.“
„Dobře,“ svolila, když si to krátce rozmyslela, „moje odpověď za tvoji, ale já jsem se ptala první, začínáš.“
Lehký poryv větru k nám přinesl vůni deště, ale ani to nestačilo jako argument, abychom neztrácely čas zbytečnými řečmi a pospíšily si pod střechu, než zmokneme. Kaileen mě zastihla nepřipravenou, chtěla jsem si po cestě do sídla rozmyslet, co jí řeknu, jenže ona to tušila a nechtěla se vzdát příležitosti.
„Teď se konečně dozvím, na čem ti záleží,“ naznačila.
„Jak to myslíš?“
Neodpověděla. Pokrčila rameny a nechala mě tápat. Mnoho možností jsem neměla. Dosavadní události náš vztah příliš neupevnily, spíš naopak. Uvědomila jsem si, jak křehké to pouto je, jak snadno se dá zničit a těžko získat zpátky, pokud by to vůbec bylo možné.
„Když s tebou je to těžké,“ povzdechla jsem si.
„Zato ty jsi výhra,“ poněkud křečovitě se zasmála. „Ať je to cokoliv, nemáš pocit, že ve dvou si poradíme lépe?“ snažila se mě postrčit. „Násilím tě nutit nebudu. Je na tobě, kolik chceš vědět, kolik sama sneseš. Co mě se týká, nechci následně řešit tvoji otázku, kterou jsem ti slíbila zodpovědět. Tuším, na co se zeptáš, protože tobě nestačí znát dost, ty prostě musíš mít všechno, i když víš, že mi to nebude příjemné.“
„Ptám se, protože na to mám odvahu,“ upřesnila jsem.
„Zdá se, že pro tebe je snazší ptát se než odpovídat. Tak co, půjdeme dál nebo si sedneme?“
„Nemůžeme to řešit později?“
„Proč? Nad pravdou přece nemusíš přemýšlet, o lež nestojím.“
„Budeš se zlobit,“ sedla jsem si do trávy.
„Jako pokaždé když něco načneš,“ přisedla si. „Spusť.“
Lhát jsem nechtěla, ale možná by stačilo neříct všechno, jen naznačit nebo nejdůležitější části zatajit. Nepozná to? Pokud ano, spokojí se s polopravdou, bude se jen tak tvářit a nechá to na později nebo mě zrovna pošle do háje?
„Corita asi ví, jak to mezi vámi dopadne,“ začala jsem rovnou tím nejpodstatnějším, přesto jsem nechala možnost, že se mýlím, protože Kaileen už ze zvyku nemohla přeslechnout slovo ASI.
„Asi?“
Přesně jak jsem čekala. Musela jsem se v duchu pousmát.
„Hádala se s Narat a potom skoro roztřískala trůnní sál. To mě přivedlo do její komnaty, kde jsme ji spolu našly v bezvědomí.“
„Kdo ví, co jsi slyšela, třeba sis to špatně vyložila,“ mávla rukou.
„Neuvěřitelné, mluvíš jako Corita. Taky mě přesvědčovala, že se pletu.“
„To zní vážně,“ zamračila se. „Proto nesmíme zpátky? Máš o mě strach?“
„Ne,“ odpověděla jsem klidně, přestože mě otázka překvapila.
Zato Kaileen to rozhodilo, i tak se pokusila o přesvědčivou reakci.
„Pusť to z hlavy, já to neudělám,“ naznačila, že nehodlá Coritě ublížit, což byla nečekaná změna, když jsem uvážila, že téměř celou dobu, co jsme se znaly, si šly po krku.
„Ale Corita ano,“ namítla jsem, že pouze postoj Kaileen v tomto případě nic neznamená. „Kdybys nebyla tak prudká, mohly jste uzavřít mír, byla ochotná ti jej nabídnout. Jenže když se vrátíme, bude si myslet, že přišel čas bojovat. Pochybuji, že by si to dala vymluvit.“
„Podle čeho soudíš?“
„Než jsme vyjížděly proti Horns, věděla, že se žádné z nás nic osudového nestane, ať zvolí jakoukoliv taktiku. Teď ví, že Narat přisoudila vítězství tobě. Co podle tebe udělá, jakmile uslyší, že jsi opět na jejím území? Budete se muset utkat a ty splníš vůli bohyně.“
„To se nesmí stát,“ stiskla mi paži. „Kdyby přece, pomoz jí.“
„Víš, co po mně chceš?!“
„Chtěla bych, abys ji pouze chránila, ne nechala vyhrát.“
„Pořád lepší! A nevyřešíme to třeba hned? Kdyby sis laskavě stoupla, mohla bych tě zabít rovnou, nač čekat na nějaký souboj?!“
„Nedramatizuj to.“
„Já? Proč vždycky všechno svádíš na mě? Narat to zavinila, jí řekni, že nechceš vyhrát.“
„Nebudu vzdorovat jejímu přání,“ namítla. „Ty buď ráda, že je stále zaměstnána soubojem s Iss, podruhé by ti to neprošlo.“
„Aspoň bych poznala, na čem záleží tobě.“
Zvedla jsem se a vydala se na cestu. Pořád mi nešlo do hlavy, jak divně se přítelkyně chová. Corita mi prozradila, proč pokaždé Kaileen ušetří, ale z jakého důvodu to najednou nejde naopak? A Narat? Nejprve straní Coritě, pomůže jí k trůnu a nechá vraždit, potom zachrání Kaileen, vloží jí do ruky meč a nechá vraždit… Měla jsem v tom chaos. Kaileen se bohyni vzpouzela jako dítě matce – nesouhlasí a odmítá se podvolit, přesto nejde přímo proti ní.
„Zachránila mi život,“ promluvila Kaileen a počkala, až se otočím. „Nemohu jí oplatit stejně, musím jí vděčnost prokázat jinak.“
„Co to bylo kdysi v chrámu? Nevzpomínám si, že bys jí byla vděčná a pokud si pamatuji, zachránila nás Soy. Snad nemusím připomínat před čím,“ namítla jsem, protože takové vysvětlení mi nepřipadalo pravdivé.
„Teprve tenkrát jsem nad tím začala přemýšlet,“ přistoupila ke mně a vypadala, že bude mluvit upřímně. „Za jedinou noc jsem přišla o všechno, lidé mě odháněli, zvířata mě chtěla sežrat,“ odmlčela se.
Sice jsem na to nic neřekla, ale i tak poznala, že to nepřijmu a musí pokračovat. Nervózně chodila sem a tam, zastavila se, rozhlédla se po krajině a když pak pohledem opět zabloudila ke mně, pokračovala.
„Byla jsem jen vyděšené děcko, nemohla jsem bohům dát nic, čím bych si zasloužila přežít. Proto jsem byla přesvědčená, že jsem to dokázala sama a prostě měla štěstí. Každou noc se mi zdálo to samé: vyčerpáním jsem usnula ve větvích stromů, spadla jsem, přišla žena. Nebyla příliš pohledná, ale jemná a laskavá. Odehnala zvěř, držela mě a utěšovala, dokud jsem znova neusnula. Vy všichni si myslíte, že je Narat krutá, nenasytná barbarka.“
„Já si to nemyslím, ale uznej, že mnohdy se tak chová.“
„Ona ví, jaký je strach, který tě pronásleduje kamkoliv se pohneš, ukrytý v listech stromů, když se jimi prožene vítr. Když ve tmě toužíš po ohni, kterého se bojíš. Ona nebyla sen, ale moje jediná jistota, na oplátku žádala jen tolik, abych dokázala, že neplýtvala časem. I když jsem byla starší, cítila jsem její přítomnost, neustále mě hlídala. Až do dne, kdy jsem poznala Coritu. Od té doby nepřišla, nevrátila se ke mně. V tom chrámu jsem pocítila to, co tolikrát předtím. Jakmile se Narat objevila, bylo to cosi…“
„Na hranici úcty a strachu,“ doplnila jsem.
„Ano,“ přikývla.
„A Corita? Celou dobu jsi mě cvičila, abych ti s ní pomohla, proč najednou netoužíš po jejím životě?“ využila jsem příležitost.
„Ani ona po mém,“ pokrčila rameny.
„Tím to není, máš svůj důvod.“
„Narat nepřišla, protože jsem ji nepotřebovala, dala mi Coritu. Bohyně mě naučila žít mezi zvířaty, královna mezi lidmi.“
„Ale…“
„Tady nejde o nenávist mezi mnou a Coritou. Nenávidíme tu neschopnost rozhodnout a ukončit. Je to tím, že když má bojovník štěstí, myslím opravdu štěstí, pozná mistra. Obvykle lidé zbraně jen běžně používají, jenže Corita to cítí jinak a stejně to učila mě. Bojovnic není mnoho, ale ani muži – válečníci – nikdy nezpůsobí smrtelná zranění mistrům, tedy pokud jim byla tato výsada dopřána.“
Naopak mistr se pozná podle toho, jací jsou jeho žáci. Spíš bys obětovala Lany, než dorazila Coritu. Začíná se to zamotávat.
„Přece Narat tě naučila bojovat.“
„Mistrem není ten, kdo tě naučí bojovat, ale ten, kdo tě naučí meč ctít. Sama jsi poznala rozdíl, když sahám na tvou zbraň já, nebo když to udělal Martin.“
„Ty to pořád nesnášíš,“ připomněla jsem, jak bývá rozladěná, když se dotknu jejího meče.
„To je pravda,“ přisvědčila. „Jsou věci, o kterých s tebou mluvit nebudu, s tím se smiř.“
„Kdybys chtěla…“
„Ne,“ přerušila mě. „Řekla jsem ti dost a vadí mi, když mi ubližuješ, aby ses pořád dokola přesvědčovala, co jsem pro tebe ochotná udělat. Chtěla sis naklonit Coritu – stalo se, uznala tě. Chtěla jsi patřit do smečky – patříš.“
„Myslela jsem to dobře.“
„Já vím, proto to nepotřebuji dál rozebírat. Byla bych ráda, kdyby ses to taky naučila. Víš o mně dost, kdykoliv se rozhodneš odejít pro něco, co nesneseš, řekneš to narovinu a já ti nebudu bránit. Teď zajdeme za Reddem, aby nám vysvětlil trasu a časně ráno vyrazíme k Antoniovi. Dávno jsme tam měly být, ne tady zdlouhavě řešit hlouposti,“ vykročila.
„Pro mě to nejsou hlouposti,“ doběhla jsem ji.
„Pro mě ano, pokud dokážeš porozumět pouze slovům. Nejsme spolu první týden, mohla by ses podle toho zařídit.“
„Stalo se,“ zastavila jsem ji. „Až mi jednou svěříš svůj meč, přestanu se ptát.“
„Jdeš na to zostra,“ usmála se.
„Co sis udělala, to máš.“
„Tak pojď, ty veledílo,“ položila mi ruku na ramena. „Yro už určitě zjistil, že jsme pryč. Jsem zvědavá, jak se bude tvářit, až se vrátíme.“
„Moc přívětivě asi ne,“ naznačila jsem.
„Může být rád, že ještě žije,“ pronesla povýšeně. „Kdybychom nestály na jeho straně, měl to spočítané.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
