» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141456

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303518 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Těch motýlků... ::

Deneir	publikováno: 13.08.2009, 17:42

Jedna z tisíců. Bohužel.


	„A maminko, opravdu musíš jít?“ „Děťátko moje, víš přeci, jak to chodí. Musím vydělávat penízky. Ale hezky hajej a tatínek je za chviličku tady. Nebudeš se bát, viď?“ „Ne.“ „Jsi moje statečná holčička. A teď zavři očička a spinkej. Až se ráno probudíš, tak už tady zase budu, abych tě doprovodila do školičky. Dobrou noc.“ „Dobrou noc, maminko. Kristýnka obdržela sladké pusinky na tváře a čelíčko, pak už se ocitla v pokoji sama. Snad dneska tatínek nepřijde. Já ho mám moc ráda. Jenom spolu máme takové tajemství, které nesmím nikomu říkat. Prý kdybych se svěřila, i třeba mamince, tak bych se dostala do pekla. Je to prý stejné jako lhaní. To se taky nesmí. A když lžu, tak mě nikdo nemá rád a všichni se na mě moc zlobí. Proto nelžu. A taky to tajemství nikomu neřeknu. Nikdy. Nemohla usnout. Chtěla bych, aby tu byla maminka a přečetla mi pohádku. Dneska to nějak nestihla. Bez pohádky se mi špatně usíná. Pak slyšela dveře a kroky po schodech. Tatínek! Schoulila se do klubíčka a zavrtala pod peřinu. Třeba si dneska hrát nebudeme. „Spíš, Kiki?“ špitl v pokoji mužský hlas. Děvčátko dělalo, že neslyší. Ať jde dneska pryč, prosím... „Kristýnko,“ nadzdvihl deku. „Neřekneš mi ani ahoj?“ „Ahoj, tatínku.“ „Stýskalo se mi po tobě,“ pohladil ji. „Mně se taky stýskalo.“ „Tak to se budeme chvilku mazlit, co říkáš?“ „Ale já už musím spinkat, protože je hodně hodin.“ „Těch pár minut...“ svlékl si tričko a posadil se k holčičce. Začal ji hladit. Nejprve po vláskách, pak po tvářích. „Ty mě nepohladíš? To mě už nemáš ráda?“ „Mám, tatínku,“ vydechla a malou ručkou mu přejížděla po vlasech. „Svlékni si košilku,“ poručil. Děvčátko se k tomu nemělo. „Kristýnko, mám ti naplácat na zadeček? Svlékni se, ať se nemusím zlobit,“ zvýšil hlas. Vysoukala se z růžových nočních šatečků, ale očka ji začala pálit. Známka blížících se slziček. Stála teď naproti němu, zatímco on seděl na posteli. Oči měli ve stejné výšce. Začal si pohrávat s jejími bradavkami. „Tatínku, mně se to nelíbí,“ začala kňourat. „No tak, nefňukej. Vždyť si jenom hrajeme. Takhle si hrají všechny malé holčičky s tatínky. Ale mluvit se o tom nesmí. Ano?“ „To je jako přecházet na červenou, viď?“ „Ne, to je o moc a o moc horší.“ Laskal ji teď po celé nahé kůži. Tak hebkou pleť nemá žádná žena na světě... Sjel až mezi nožičky. Dívenka se rozplakala. „Copak pořád brečíš? Ubližuji ti snad?“ „Ne.“ „Tak vidíš.“ Sundal si kalhoty i spodní prádlo. Prvně. Kristýnka ještě takhle tatínka neviděla a začala se bát. „Dej mi ručičku sem,“ položil si ji na své přirození. „A hlaď.“ Tak hladila, aby se tatínek nezlobil. Pomalu se to zvětšovalo. To, co ona nemá. Proto je holčička a tatínek velký chlapeček. To už dávno ví. Muž už se vůbec neovládal. Pud byl tak silný, že... Prsty si pohrával s dívčiným nitrem. „Tatínku, to bolí, já nechci, prosím,“ plakala teď už naplno a chtěla utéct. Pleskl ji svou velkou tlapou přes holý zadeček, až jí zčervenal. „Ještě budeš zlobit?“ zeptal se přísně. „Ne,“ špitla. Brečela dál. A držela. „Lehni si,“ vyzval Kristýnku po chvilce. Poslechla. Roztáhl jí nohy a masáž zintenzívnil. Proč si takhle musíme hrát? Mně se to nelíbí. A bolí to. Já mám tatínka moc ráda, ale... „Aúúúúú,“ zavřeštěla na celý byt. Vyvalila kukadla na tu upocenou blaženou tvář před sebou a zesinala. Neskutečná bolest projela dětským tělíčkem, když muž ponořil svůj ztopořený úd do neposkvrněné branky, která měla zůstat ještě hodně hodně dlouho uzamčena. S pohledem na tu spoustu krve omdlela. „Kristýnko, no tak, vzbuď se,“ třásl s ní muž. Holčička si ho prohlédla skelným pohledem. Už měla zase šatičky, prostěradlo bylo bílé a tatínek s kalhotami. A motýlci. Všude kolem tolik barevných motýlků, co ani nezná. Létají si po rozkvetlé louce sem a tam, sem a tam... „Dneska je to obzvláště důležité, abys nikomu nic neříkala. Ani mamince. Ano?“ Sem a tam, sem a tam... „Kristýnko, slyšíš mě?“ Taková spousta motýlků... Otec s holčičkou zatřásl. Nic. „Slíbíš mi to, viď?“ Louka a motýlci. A támhle je vodopád. Ten je tak krásný... Pohladil ji a odešel. „Je mi líto, ale v dohledné době ji nemůžeme pustit. Pořád nevíme, co jí je.“ „Stále nemluví, pane doktore?“ utřela uslzené oči matka a přitiskla se k manželovi. „Nemluví, nejí, jen kouká. Oči jí těkají z místa na místo. Ještě jsem to neviděl. Testujeme ji na Vardenhaupfovu chorobu, ta by tak odpovídala. Jenže u lidí nad padesát let, navíc je velmi vzácná. A když vezmu v potaz, že Kristýnce je teprve šest... „Můžeme za ní?“ „Jistě. Ale nevnímá vás.“ A kdo ví, zda-li ještě někdy bude, dodal si bílý plášť pro sebe. Těch motýlků...


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 28		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Studenyivan	15.08.2009, 7:48:30

Je mi líto, že jsem si tento text, byť dobře napsaný přečetl. Jsem otcem dvou zatím malých dcer a asi pár dní nebudu moci usnout. Váhám, zda tato povídka má i jiný smysl, než vzbouřit emoce. Připomíná mi to debilní krimiseriály v televizi, kde je pro nedostatek invence tvůrců scénářů pojednáváno jen o znásilnění a týrání žen a dětí. To proto, že tato témata ještě dokáží trochu rozvířit jinak už otupělá nitra diváků. Nepředpokládám, že autor tohoto textu trpí tvůrčí impotencí, ale za sebe varuji před zpracováváním šokujících témat. Pokud by tato stať byla součástí většího celku, který by přinášel širší pohled na život postav, tedy i jiné hodnoty než samotnou brutalitu, bylo by to něco jiného.

JenniferBlack	14.08.2009, 10:18:10

Ze začátku mi přišlo těch zdrobnělin moc, že tak snad mluví ke svýmu dítěti něaká hodně sentimentální matka, ale postupně to hrálo vcelku dobře s kontrastem té krutosti. Ale zas na úkor reality. Takže k tomu se postavím tak trochu neutrálně:) Přišlo mi, že se ti nepodařilo tak docela udržet rovinu. V jedné části je to psané jako Kristýnku, v další jako ty. Pokud chci psát jako šestileté dítě, musím si dávat hodně velký pozor na to, co je v obsahu jeho slov. Přímá řeč ještě jde, ale myšlenky malého dítěte, umí vykreslit jen málokdo tak, aby byly důvěryhodné. tobě se to povedlo tak z části. Mno a pokud jde o obsah, tak si myslím, že by ji doktoři vyšetřili lépe a známky po znásilnění zas tak lehce neschováš. Ten konec by se dal ještě rozpracovat.

Dawnie	13.08.2009, 22:09:47

Je to napsáno vcelku dobře, ale ne vynikajícně. Chtělo by to zaměřit se více na postavu Kristýnky, nastudovat trochu chování šestiletého dítěte... Lékaři by se jistě do jejího případu pustili trochu více... Myslím, že vyprávíš dobře. Jenom by to chtělo vypilovat vše již zmíněné. Takto je to bohužel smutné, realistické, ale v povídkách mnohokrát zmiňované téma. Sílu dílka totiž vidíme v té "zrůdnosti"... Každopádně dvojka. S čistým štítem:)

Kaileen	13.08.2009, 19:15:15

Jsem na rozpacích, zda napsat krásné nebo příšerné, protože slovo krásné mi k příběhu nepasuje ani omylem, i když se týká stylu, jakým je příběh napsán. Takže radši jenom hodím známku a nebudu se vykecávat. „Kristýnko,“ nadzdvihl deku. „Neřekneš mi ani ahoj?“ - toto bych dala na jeden řádek, trošku mě to zmátlo, vypadalo to, že má mluvit jiná osoba, přitom v řeči pokračoval otec - ale to jen rýpnutí, jinak nemám, co bych vytkla.

Ariadne	13.08.2009, 18:15:54

škoda, že se ti nepodařilo udržet celé vyprávění ve stylu nevědomosti a nevinnosti malé holčičky, že by to zneužití bylo popisováno pouze z jejího pohledu, i tak by čtenáři došlo, o co jde....ty drsnější věty to celé rozbíjí ... a velmi bych se divila, že by to lékař neodhalil..

agelast	13.08.2009, 17:42:31

Téma tak trochu vydírací, naštěstí ale zpracované s jistou střídmostí. Vyprávíš především pomocí dialogů a vnitřních monologů, promluvy vypravěče působí popisným a odměřeným dojmem, díky čemuž je text paradoxně ještě sugestivnější. Trochu škoda, že se tenhle tón nepodařilo zcela udržet – na mysli teď mám hlavně odstavec „Neskutečná bolest projela dětským tělíčkem, když muž ponořil svůj ztopořený úd do neposkvrněné branky, která měla zůstat ještě hodně hodně dlouho uzamčena,“ a snad až příliš velké množství zdrobnělin. Uvedení do situace skrze sedmý odstavec („Snad dneska tatínek nepřijde…“) mi připadá poněkud násilné, jen těžko si dovedu představit, že by se Kristýnce ta slova opravdu takhle honila hlavou, navíc se zde nedovíme nic, co by dál v textu nebylo znovu řečeno. Podobně i závěr povídky: tady mi chybí nějaké vysvětlení, proč Kristýnku nevyšetřil i psycholog. Hádám, že ten by zdaleka tak bezradný nebyl. Poměrně dobře zachycený se mi naopak zdá způsob, jakým otec svou dcerou manipuluje, totiž skrze její lásku k němu. Až potud jde ovšem o věc celkem povedenou. Pořád se mi ale v hlavě ozývá hlas, kterému se to zdá málo a který tvrdí, že celý ten text je od prvních řádků příliš předvídatelný a nepřináší vlastně nic nového, že se jen spoléhá na závažnost tématu a rezignuje na osobitost a celá povídka je tak „pouze“ dobře popsaná zrůdnost. Čtenářům to možná bude stačit, možná ne, osobně ale hádám, že se ve zdejších vodách neztratí.