|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303518 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Kaňon duchů - 1 ::
 Šíma |
publikováno: 16.08.2009, 9:39
|
O čem to je? Nechte se překvapit! Zdravím své šotky, kteří se mnou tak rádi píší a přeji všem hezký den! ;-)
P.S. Pokračování snad bude, ale rychleji než za týden jej nečekejte... |
| |
|
|
Kaňon duchů
-- 1 --
„Tak to si snad děláte srandu!“ řekl si Pavel, když se rozhlédl kolem. Komu byla tato slova určena? Snad zdejšímu světu, snad si jen povídal se svým druhým já a začátek jeho vnitřního dialogu odnesl zdejší nenechavý vítr. Pavel stál na úzké římse na okraji hlubokého srázu a očima sledoval scenérii zapadajícího slunce, které osvětlovalo tuto nepříliš věrnou napodobeninu Grand Canyonu na Zemi. Vítr se opíral do jeho kombinézy a snažil se jej shodit dolů. Jen tak pro legraci, protože jej již nudilo bezcílně se potulovat krajem.
Na načervenalém nebi začaly poblikávat první hvězdy, které se odvážily soupeřit se zdejším rudým sluncem. Pavel byl však příliš zamyšlen, než aby dokázal plně ocenit tento nádherný okamžik před nocí, která bude trvat dva pozemské dny. Zdejší svět byl podivnou směsicí prostředí Marsu a Země. Daleko od domova se několik stovek lidí rozhodlo, že zde založí nový domov. Jejich mateřská loď nyní odpočívala na orbitě planety a mezi ní a povrchem koloval čilý ruch v podobě neustále přilétajících a odlétajících raketoplánů. Za Pavlovými zády, pět kilometrů odtud směrem na východ leželo první lidské město, které se zvolna rozrůstalo a měnilo svou podobu s každým novým dnem.
„Viděls to?“ zeptal se jej jeho kolega, když se vrátil od čtyřkolky, která je sem dopravila.
„Co jsem měl vidět?“ zeptal se Pavel a rukou prosíval zdejší písek a prach, který vítr ihned unášel pryč, jen co opustil Pavlovu ruku. Něco jej sem stále přitahovalo. Byl to snad svist větru, který se proháněl kdesi v kaňonu? Nebo tajemně děsivé stíny, které vykouzlilo zdejší slunce na záhybech jeho pokřivených stěn, které se nedaly nikde slézt? Jako by kdosi nechtěl, aby se lidé dostali až na jeho samotné dno. Zkoušeli přistát s raketoplánem nedaleko řeky v jeho nejširším místě, ale nedostali se příliš hluboko, protože jim to nedovolil divoký vítr. Je zde snad jejich přítomnost nežádoucí?
„Na druhé straně kaňonu... Ještě než se slunce sklonilo k horizontu, jako bych tam něco viděl... Skrze dalekohled jsem sice spatřil nějaké ty podrobnosti, ale bylo to daleko i pro maximální zvětšení,“ řekl mu Petr. „Jako by tam bylo postavené skalní město...“
„Je to tu skoro jako na Marsu!“ zakřenil se Pavel. „Také nemáš spuštěné hledí přilby? Je tu sice řidší atmosféra než na Zemi, ale dá se tu docela dobře dýchat...“
„Přesně... Hustota atmosféry odpovídá výšce slabých čtyř tisíc metrů na Zemi!“ souhlasil Petr. „Na rovníku téhle planety jsou prý i pralesy se spoustou neznámých zvířat, proč jsme přistáli právě tady?“
„Proč?“ zamyslel se Pavel. „Právě proto, tady jich moc není! Směrem k pólu jsou už jen ledové pustiny a k rovníku je kus pouští, takže jsme někde uprostřed země nikoho... Ty by ses rád nechal někým, nebo něčím sežrat?“
„K obědu, nebo k večeři?“ zamyslel se Petr. „Ne...“
„Takže podle tebe je na této planetě inteligentní život?“ zapochyboval Pavel. „To jsme si kdysi o Marsu mysleli také a když jsem tam přistáli, nebylo tam nic...“
„Měli bychom už jít!“ zamračil se Petr. „Beztak dojedeme do města již za tmy...“
„Nemůžeme tu zabloudit,“ řekl mu Pavel. „Za zády budeme mít tuhle průrvu v zemi a před sebou dalekou rovinu s nejasnými vrcholky hor! Mimo to, je ve městě nainstalovaný radiomaják, stačí se řídit jeho signálem...“
Vydali se pomalu k čtyřkolce. Když stanuli na hřebeni, který odděloval kaňon od pouště, spatřili jejich nový domov, který tak usilovně budovali. Vypadal jako nějaká kopie pozemského města. Chvíli jen tak postávali a kochali se pohledem na blikající světla domů, které splývaly s poletujícím prachem u země, takže se jim zdálo, že je horizont jakousi podivnou nestvůrou, která se je snaží všechny pohltit do svých nenasytných útrob.
„Možná ano...“ pokrčil Petr rameny. „Ale co když tu žije přeci jen ještě někdo z původních obyvatel? Nepamatuješ se na ty signály, které jsme zachytili těsně před tím, než jsme naši loď zaparkovali na orbitální dráze?“
„Mohlo jít klidně o nějaký pulsar, je jich tu v tomto sektoru plno... Jen ruší naše vysílačky!“ řekl mu Pavel. „Při průletu atmosférou jsme neviděli žádná města, žádné továrny, prostě žádnou infrastrukturu... Nic, co by nasvědčovalo, že zde žije někdo inteligentní...“
„Třeba nechtějí, abychom to věděli!“ odpověděl mu Petr chladně. „Pojedeme? Jo, za chvíli bude tma jak v ranci, ještě že máme noktovizory!“
Pavel se otočil ke kaňonu a sledoval jeho zvedající se stěny na druhé straně, jak se utápějí v posledních slunečních paprscích. Zdály se neskutečně daleko. A kdesi na jeho dně vycítil kalnou a nepříliš hlubokou řeku, která se nyní jen líně vinula a kopírovala střed jeho dna. Odkud se však vzala? Kde jsou hory, ve kterých pramení? Kde je voda, tam by měl být i život, avšak za celý půlrok, po který zde pobývali, neviděli žádného živého tvora. Buďto se před nimi ukryli, nebo se v těchto zeměpisných šířkách žádný život nevyskytoval.
Náhle se jim pod nohama otřásla zem a několik kamenu se za hlasitého bouchání o stěny kaňonu řítilo na jeho dno. Dopadly až dolů na břeh řeky, nebo se cestou někam ztratily? Zemětřesení! Od doby, co zde poprvé spočinula lidská noha jich zaznamenali již tisíce. Světla ve městě několikrát zablikala. Pak se stalo něco zvláštního. Když se vydali na cestu domů, zadul vítr s takovou sílou, že je takřka převrátil i s čtyřkolkou. Se smykem zastavili napůl cesty mezi kaňonem a městečkem, aby ve světle noktovizorů spatřili podivně rozvířený prach a písek pouště.
Dali by ruku do ohně, že skrze zavřená hledí svých přileb viděli obrys podivného tvora. Vypadal jako nějaká bájná příšera z lidských pověstí na Zemi. Nedal se však nikam zařadit. Trvalo to jen několik vteřin, pak vítr přestal dout a malé tornádo, jehož dílem byl obraz onoho tvora, odsvištělo kamsi do pouště. Šlo o náhodu, nebo něčí přičinění? Do cíle své cesty dojeli bez dalších příhod. Ale stále měli pocit, že je někdo z pouště bez přestání sleduje. Cítili ty tajemné a pálivé oči na svých zádech a přestože se neustále ohlíželi, nespatřili jedinou živou bytost. Něco však viselo ve vzduchu, lidé zde byli dost dlouho na to, aby se původní obyvatele zdejšího světa projevili. Bylo však docela možné, že jen na něco čekali...
-- 2 --
Vrátili se. Hned na druhý den se vydali zpět ke kaňonu, aby na jeho okraji postavili malou trojnožku s velkým elektronickým dalekohledem, se kterým začali podrobně mapovat druhou stranu kaňonu, kterou zakrýval načervenalý tetelící se vzduch. Čekal je den dlouhý čtyřicet osm hodin a palčivé slunce, které neodradil ani velký slunečník pečlivě přivázaný na několik nastřelených skob do skalnatého okraje kaňonu. Vítr lomcoval se slunečníkem, jako by šlo o pírko a snažil se jej odnést kamsi do dálav.
„Proč tam nepřistaneme s raketoplánem?“ podivil se Petr. „Stačí jen letět z druhé strany!“
„Jsou tam děsné turbulence a rozvířený písek stěžuje viditelnost! Prostě se tam nedá přistát, jako bys nevěděl, že se o to pokusil Patrik s několika lidmi a my jsme je už nikdy neviděli. A pátrání po nich skončilo jedním velkým fiaskem. Prostě jsme to podělali...“
„Takže tu budeme jen tak sedět a čumět do blba?“ zeptal se jej Petr.
„Do blba ne!“ zamračil se Pavel. „Ale na druhou stranu... Kolik myslíš, že je to kilometrů?“
„V nejširším místě kaňonu?“ zamyslel se Petr. „Tak třicet!“
„A v nejužším?“
„Pět?“ zapochyboval Petr a nechal se ovívat nikdy neustávajícím větrem, který okolo nich hnal malinkatá zrnka prachu a neustále jim připomínal, kdo je tu pánem.
„Jen tři a my jsme na nejlepším místě nedaleko nejužšího úseku kaňonu...“ řekl mu Pavel.
„No a?“ zeptal se jej Petr a pohlédl na okamžik do rudého slunečního kotouče skrze stíněné hledí své přilby. „A co?“
„Někde tu musí být most!“
„Ty ses snad posral!“ vydechl Petr. „Most? Přes tenhle Kaňon duchů? Kde by se tu vzal? Co se stalo, že právě ty, nejsilnější odpůrce teorie inteligentního života na této planetě, plácáš o mostě, který tu očividně nikde nestojí?“
„Někde tu bude...“ rozhodil Pavel ruce.
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se jej Petr a chvíli zkoumal dalekohledem druhou stranu kaňonu. Na chvíli si připadal opravdu jako na Marsu. Jenže jejich domovská soustava byla zatraceně daleko a oni nemohli spoléhat na žádnou pomoc zvenčí. Byli tu jen oni a jejich mateřská loď na oběžné dráze.
„Vím to!“ pokrčil Pavel rameny.
„A co to tornádo minulou noc?“ zeptal se jej Petr nevěřícně. „To bylo co?“
„Možná nás chtěli kontaktovat!“ pokrčil Pavel rameny.
„Nebo varovat, ať odtud táhneme...“ zamyslel se Petr a zkoumavě se na svého spolupracovníka podíval. „Spíš dobře? Nemáš noční můry? Neslyšíš v hlavě nějaké cizí hlasy? Kdybys byl bezvěrec, přísahal bych, že ses dal na víru? Navštívil tě snad v noci bůh, nebo co?“
„Nezbláznil jsem se, Petře!“ zavrčel Pavel na svého kolegu. „Myslíš si, že jsem cvok? Další oběť téhle tajemné planety? Vždyť ji máme celou zmapovanou z oběžné dráhy! Na různá místa jsme poslali sondy a dálkové roboty... Víme vše o jejím geologickém složení, o složeni atmosféry a o ekosystému, který funguje na jejím povrchu...“
„Ale i tak musíš přiznat, že dohromady o tomhle šutru nemáme zase tolik informací... Jen takové střípky z jedné ohromné mozaiky! Spíš si připadám, jako bychom byli objevitelé Nového světa na Zemi a věděli o něm tolik, co víme my, o téhle planetě! Nakonec, překvapit nás může na každém kroku...“ řekl mu Petr. „Proč myslíš, že je tu někde most na druhou stranu? A proč vlastně?“
„Co když tenhle kaňon není obyčejným kaňonem, ale prostou zástěrkou? Viděli jsme už jeho konce? Někde ta řeka dole musí vtékat do kaňonu a někde vytékat ven, ale ta místa jsme ještě neviděli... Copak se tahle průrva v zemi táhne okolo celé planety?“
„Nikdy jsme se nedostali přes bod bezpečného návratu!“ souhlasil Petr. „Zatím tu nemáme letouny, které by byly schopny překonat veliké vzdálenosti. Potřebovali bychom další základny se sklady paliva a přistávacími plochami...“
„Tak vidíš!“ přikývl Pavel hlavou. „A v tom je ten problém...“
„Nerozumím ti...“ řekl mu Petr a díval se, jak Pavel vytahuje z batohu věc podobnou malému raketometu. Původně sloužila k ukotvení velkých předmětu ve skalnatém podkladu, nebo ke geologickému průzkumu. Pavel do ní nabil podivný válcovitý předmět a vystřelil jej obloukem nad kaňon. „Co to je?“
„Nálože pro seismický průzkum!“ pokrčil Pavel rameny. „Dívej se!“
Nálož doletěla asi do poloviny šířky kaňonu a pak padala několik stovek metrů dolů, dokud nevybuchla. Zvuk rázové vlny se šířil všemi směry a spouštěl ze svahů kaňonu menší laviny kamení a sutě. Vypadalo to, že nálož na něco narazila a pak vybuchla. Pak vystřelil ještě jednou se stejným výsledkem.
„Nastavil jsem je, aby vybuchovaly při nárazu!“ řekl Pavel svému kolegovi. „Co myslíš, že tam je?“
„Silové pole, nebo něco takového?“ zamyslel se Petr. „To je přece nemožné, aby...“
„Možná...“ souhlasil Pavel a pokynul mu, aby se s ním vydal do stanu, jehož stěny se třepotaly v čerstvém větru. „Nenajíme se? Jeden by zapomněl, že zdejší den má osmačtyřicet hodin a to nepočítám noc! Tahle planeta je nejen větší než Země, ale také se pomaleji otáčí...“
„Napadá mě, že pokud je ten kaňon, nebo co to je, umělého původu, co když také oni po nás něčím vypálí, protože budou naše činy považovat za nepřátelský akt?“ zašklebil se Petr, když seděli na skládacích židličkách nad nevysokým stolkem s vodou a jídlem.
„Už dávno by nás vyřídili, kdyby to chtěli udělat!“ pokrčil Pavel rameny. „Možná na něco čekají...“
„Na co?“ zamyslel se Petr. „Až zahřmí?“
-- 3 --
Celý den oba muži zkoumali druhý břeh kaňonu, který zdejší kolonisté nazvali Kaňonem duchů. Chyběl jim už jen křik divokých ptáků a pištění hlodavců, nebo jiné drobné zvěře. Zdejší svět byl alespoň na tomto místě až podezřele sterilním, jako by někdo úmyslně vyhubil všechen život. Tato planeta přece měla dýchatelnou atmosféru, vodu i rostliny a další složky nutné k tomu, aby na ní vznikl byť jen ten nejprimitivnější náznak života, avšak lidé doposud za celou dobu obývání tohoto světa na nic nepřišli. Buď na tomto místě žádný život ještě nevznikl, nebo se uměl skrývat před zvědavými zraky lidí, kteří zde byli pouhými cizinci a každou noc se pro ně tato planeta stala podivným náznakem nočních děsů, kdy na ně z temnoty hledělo tisíce očí s nevyřčenou otázkou na rtech...
„Volala naše základna, že se nemáme vracet! Mezi námi a městem začíná zuřit písečná bouře, prý stálé sílí a snadno bychom v ní mohli zabloudit!“ řekl Petr svému kolegovi, když večer seděli nad kaňonem a termokamerami pátrali po náznacích života. Měli sebou i rádiovou anténu s citlivým přijímačem, ale mimo signálů z nedalekých pulsarů ve Vesmíru neobjevili žádné další signály. „Jídlo i vodu máme asi na pět dní, takže do té doby snad ta bouře poleví...“
„Písečná bouře?“ zamyslel se Pavel. „Tak tohle tu ještě nebylo... Jak dlouho bude trvat?“
„To nevědí,“ řekl mu Petr. „Když to propuklo naplno, ztratil jsem spojení!“
„Jdu se na to podívat!“ řekl mu Pavel a vyšel na hřeben, který mu zastíral pohled na poušť táhnoucí se všemi směry. Petr měl pravdu, mezi městem a jejich stanovištěm se svíjel obrovský písečný mrak, jehož základna zabírala víc jak polovinu šířky vzdálenosti k městu a táhla se oběma směry kam až oko dohlédlo. Vypadala jako zeď, kterou někdo postavil, aby zadržel lidské bytosti v cestě ke kaňonu, nebo od něj. Na Pavla padl stín pochybností...
„Budeme tu muset zůstat celou noc!“ řekl mu Petr, když se vrátil do tábora. „Kdo ví, kdy to skončí, nebo kterým směrem se ta bouře vydá...“
„Jeden se nestačí divit...“ zamyslel se Pavel. „Zemětřesení tu už známe, ale prašnou bouři takového rozsahu jsme ještě neviděli, nepočítám-li několik desítek tornád na planině mezi horami a kaňonem. Co když je ta bouře umělá? Stejně jako ten obrys zvířete, který jsme tehdy viděli?“
„Co když, co když!“ zamračil se Petr. „To všechno jsou jen dohady...“
„Viděli jsme ten kaňon z oběžné dráhy?“ zeptal se jej Pavel. „Myslím celý, jako je třeba vidět Velká čínská zeď na Zemi?“
„Ne, jen jeho části, na některých místech byla souvislá oblačnost a nedalo se ji prohlédnout ani infrakamerou, nebo radarem...“ řekl mu Petr.
„A není to divné?“ zapochyboval Pavel.
Muži si udělali pohodlí a čekali na západ slunce. Tentokrát se oba kochali posledními slunečními paprsky a nebýt oné všudypřítomné narudlé záře a absolutní absence života, připadali by si jako doma na Zemi. Vítr je zvědavě okukoval a foukal jím do obličeje drobný prach, zatímco kdesi za jejich zády hučel vichr a zuřila ta největší prašná bouře, jakou zde kdy lidé zažili. Co bylo nejpodivnější, nehýbala se z místa a nebylo možné ji obejít, natož obletět raketoplánem. Bylo na tom něco divného a jen budoucnost ukáže, zda je na této planetě inteligentní život, nebo ne...
-- konec první části --
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 33 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 53 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
