jak mraky táhnou zapomenout
a malá rána do mokré trávy
hážou dlouhé stíny
na přístav spánků
krůpějím
pod okny první vlak už
přejel hlava má
v poduškách pekel
leskle leží
houpavou kotvou mlčení
až ke dnu všech tich
spěje
ostrouhá obzor sluncím
břich jak puklý džbánek
v nocích konečných
bez žízně
bez úst