» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel všech - přítel nikoho."

Aristoteles

počet přístupů: 2141456

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303518 komentářů :: on-line: 10 ::

:: 37. kapitola - Errare humanum est ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 07.08.2009, 6:01

Poslední dobou mi jde psaní trochu pomaleji, ale blížím se pomalu k závěru, tak si to i přes vidinu pokračování příběhu snažím vychutnávat :o)


	Slunce se pomalu schovávalo za kulaté vrcholky hor. Jeho teplý, pozdně jarní svit se odrážel na hladině zámeckého jezírka a dodával celému parku červeno-oranžový nádech. Jirka pomalu zavřel dveře od kaple, ve které strávil část odpoledne, a zamířil naproti, do velkého sálu. Místnost byla největší v celém zámku, a tak nebylo divu, že se dovnitř přes veliká okna dostávalo tolik světla. Obklopen svými myšlenkami a vzpomínkami, prošel Jirka jako bezduchý až na druhou stranu sálu a otevřel postranní dveře. Točité schodiště, které se za nimi skrývalo, vedlo, jak si správně domyslel, do nejvyšší věže. Postavil se k ochozu a nechal jemný vítr, aby mu pocuchal vlasy; pocit svobody mu zaplnil každou buňku jeho těla, jež se zachvěla při pohledu dolů na trávník – výšky neměl Jirka nikdy příliš rád, za ten pocit, který tolik potřeboval, pocit samoty a klidu, mu to však v tuhle chvíli stálo. Zhluboka se nadechl a znovu se naklonil přes kamenné zábradlí. ‚Není to přece taková výška,‘ dodal si v duchu odvahu a se zájmem zaostřil zrak na domky pod kopcem, seskupené do malinké vesničky. Z jedné zahrady stoupal sloup těžkého šedého dýmu a vůně hořící trávy společně s pachy lesa a přírody dodávala večeru kouzelný letní nádech. Dokonalá atmosféra se však ztratila, když se těžké dřevěné dveře vedoucí na cimbuří otevřely a na prahu se objevila Martina. Jirka si ji prohlédl zkoumavým pohledem a neřekl jediné slovo. „Tady jsi,“ usmála se na něj. „Všude jsem tě hledala, Michal už dodělává večeři, tak za chvíli budeme jíst.“ „Jo, já přijdu,“ neodvrátil Jirka pohled od rudého obzoru. „Můžu se na chvíli připojit?“ postavila se Martina vedle Jirky a zaujala stejný postoj jako on, nečekaje na jeho odpověď. Chlapec mlčky přikývl. „Nechtěl bys mi něco říct, Jirko?“ „Co čekáš, že ti řeknu? Ano, mám skvělou náladu, můj táta si zítra bere ženskou, která zabila tvou sestru a moji tetu, ale to nic nemění na tom, že to bude fakt supr den,“ gestikuloval Jirka ironicky a o malý okamžik později toho zalitoval. „Tohle jsem neměla na mysli,“ vysvětlila Martina, kterou výbuch synovce nevyvedl z míry. „Monika mi říkala, že se ti něco zdálo…“ „Nebylo to nic zvláštního…“ „Myslela jsem, že mi věříš.“ „Já ti…“ zastavil se Jirka v půlce věty. Zhluboka se nadechl a hledal vhodná slova. „Jen se mi to všechno nějak pomíchalo dohromady a vznikl z toho podivný sen. Takových je ale hodně,“ usmál se Jirka stylem ‚nic se neděje‘ a pohledl tetě přímo do očí. „Jo, to je. Taky se mi občas zdává o mně samotné... Nebo o velkých růžových medvědech jezdících na koloběžkách,“ zasmála se Martina zvonivým smíchem. „To mi asi zůstalo z dětství, jednoho takového jsem měla… Vlastně by tady měl ještě někde být.“ Žena chytila kliku dveří a potáhla za ni. „Nepůjdeme se po něm podívat?“ Jirka přikývl a sešel pár točitých schodů až ke dveřím, kterých si při cestě nahoru nevšiml; následoval Martinu dovnitř. Stáli v místnosti, která měla stejný půdorys jako velký sál, a podlaha byla vyklenutá nahoru. Kolem stěn s malými okny vedla dřevěná konstrukce podobná stavebnímu lešení. „Jsme nad velkým sálem?“ zeptal se Jirka Martiny, přestože znal odpověď ještě než otázku položil. „Jo, přímo nad ním,“ pokračovala Martina kupředu a držela se dřevěného zábradlí. Čelní stěna byla zakryta těžkým červeným závěsem, zpoza kterého vykukovalo několik krabic a nepotřebných krámů. „Tady je,“ zvolala Martina vítězoslavně, když odkryla závěs a mezi krabicemi uviděla velikého plyšového medvěda. Růžová barva byla sice omšelá, ale mezi hnědými krabicemi přímo zářila. „Schovávala jsem sem věci, které už se nehodily,“ vzala Martina plyšáka do náruče. V očích se jí rozzářily hvězdičky, připomínala dítě, které dostalo vytouženou zmrzlinu. „Dal mi ho tvůj otec na čtvrté narozeniny.“ „Aha,“ hlesl Jirka a nepřítomně šoupal nohama po dřevěných prknech. „Občas mám pocit, jako by to bylo včera… To všechno, co se stalo. A pak se ohlídnu za sebe a uvědomím si, že jsem zůstala sama.“ „Nejsi přece sama,“ přerušil Jirka tetu zamračeně. „Máš mě. Moniku, Michala… A určitě i další lidi, kteří tě mají rádi.“ „Promiň… To já bych měla utěšovat tebe, ne naopak.“ Martina uchopila medvěda do náručí a pokynula Jirkovi zpět ke dveřím. „Já přece nepotřebuju utěšovat,“ odvětil Jirka a pomalu sestupoval po točitém schodišti. „Jirko,“ zastavila se Martina před dveřmi vedoucími do velkého sálu, „pozvali jsme na večeři i mamku s Ondrou.“ „Co?“ „ Prosím, prosím, nezlob se… Mysleli jsme…“ „Mysleli? Takže… I Monika je pozvala? Věděla o tom?“ „Ano, věděla. Jsou v jídelně, už na nás čekají.“ „Vy jste se snad zbláznili! Úplně zbláznili! Zítra bude po celé vesnici haló, starostka se vdává a bere si našeho otce, mamčina exmanžela a tvého bratra, který tě nenávidí, a ty myslíš, že den předtím je vhodný na… Rodinné večeře? Proboha vždyť tady budou všichni z jejich firmy, copak si nepamatuješ, že to byli oni, kdo drželi tvé rodiče, než je Richard…“ „Jirko, já to vím. Všechno to, co mi tady vykládáš.“ „Tak co se proboha děje, že najednou tohle?“ „Jen jsme chtěli, ať se všichni sejdeme. Jako opravdová rodina.“ Jirka se zhluboka nadechl a hledal vhodná slova, která by proti Martině použil. „Promiň, ale tyhle řeči už mi vážně lezou krkem!“ Nechal ji stát na schodišti a jak nejrychleji dokázal, objevil se v jídelně. Byla to jedna z nejslavnostnějších místností na zámku; stěny byly pokryty tapetami a mezi okny visela naleštěná benátská zrcadla, odrážející svůj lesk ve světle mohutného lustru z barevného skla. „Ahoj,“ pozdravil Jirka mamku a Ondru, kteří se ve velikých židlích skoro ztráceli. S hloupým pocitem se posadil na volné místo naproti Moniky a vyčkal, než dorazila i Martina. „Nevěděl jsem, že přijedete,“ nadhodil a vrhl při tom na tetu usedající na své místo významný pohled. „Martina nám zavolala narychlo, taky jsme to nevěděli. Nezlobíte tady, doufám?“ „Jak bychom mohli?“ podivila se Monika. „Jsme jako andílci.“ „Na to vás znám příliš dobře,“ usmála se mamka a pohladila Ondru po světle hnědých vlasech. „Ondra se sem těšil.“ „To jsme rádi. Je to fajn, že jsme tady takhle všichni, ne?“ ušklíbla se nadšeně Martina. „Ondro, Jirka s Monikou tě můžou vzít po večeři zase na koníčky, jestli chceš.“ „Neboj se, jdi blíž,“ pobídl Jirka poněkolikáté bratra. Stáli u ohrady kousek za vesnicí a sledovali koně, jak pomalu pochodují kolem. „Utrhnu jim větev,“ ukázal Ondra na strom opodál a rozběhl se k němu. „Proč jsi souhlasila?“ zeptal se Jirka, když Ondra zmizel z doslechu. „Máš pro to jediný normální důvod?“ „S tou večeří?“ posadila se Monika na ohradu a pohladila koně po hlavě. „Proč tě to tolik žere?“ „Proč? Ptáš se proč? Moniko… Zítra je ta svatba. Budou tam všichni z těch lidí, co byli při tom, když Richard zabil babičku a dědu!“ „Ale na tom přece vůbec nezáleží, co je nám po nějaké svatbě?“ „Mamka o ní neví. A neví ani, kdo Renea ve skutečnosti je, žije v mylné představě, že ji taťka zná jen krátce. Ale je to vražedkyně!“ „To přece neznamená, že nemůže přijet mamka s Ondrou.“ „Já…“ polknul Jirka naprázdno. „Mám jen strach, že se něco stane… Děda mi… Umřel v náručí.“ Hlas se mu rozechvěl. Zatnul prsty do dřevěné ohrady a pohlédl do dálky ke statku, kam se sbíhali koně. „Prostě se o ně jen bojím.“ „Všechno bude v pořádku. Když nepůjdeme dolů k radnici, mamka ani Ondra si ničeho nevšimnou. Nic se neděje,“ chlácholila Monika bratra, seskočila zpět na zem a v letním šeru se pomalu vydali za svým mladším sourozencem. Mýliti se je lidské.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

First Girl	27.09.2009, 11:24:40

Ahoj Miky, přišlo mi upozornění na další díl a já s hrůzou zjistila, že jsem tady ty dva před ním nečetla. Tak přijmi omluvu a opětovnou pochvalu - pořád úžasné dílko.

Ada	08.08.2009, 17:31:42

Ahoj, pripominek tentokrat minimum - nevim, zda se da ironicky gestikulovat, mozna by mel ironicky jen odpovidat. vysteknout apod. -jen znovu pripomenu mezeru pred a za pomlckou - Budou tam všichni z těch lidí, co byli při tom, když Richard zabil babičku a dědu!“ - mam pocit, ze je tam moc neurcitych zajmen, ze by mozna stacilo "vsichni" (bez "z tech lidi") Ano, "myliti se je lidske" a vecne :-) Mej se fajn, hezky zaver prazdnin

amazonit	07.08.2009, 6:01:38

Tento díl má v sobě i trochu lyrického ladění v popisech, s trochou jakési zádumčivosti. Celý díl se nese spíše ve znamení zklidnění. Je vidět, že umíš pracovat s dymanikou, střídat kapitoly s napětím a potom zase čtenáře ,,ukolébáš". Přes ten všechen poklid se ale i na čtenáře přenese to zvláštní ,,napětí", které je v Jirkovi, stejně jako on čekáme, co se zase stane... -postavila se Martina vedle Jirky a zaujala stejný postoj jako on, nečekaje na jeho odpověď - nečekajíc


ze dne 07.08.2009, 10:57:06
Miky: Děkuji za publikaci a nalezenou chybu :o)