| P |
| |
|
|
Odpolední déšť
tě hladí po skráních...
Na stromech tiše
umírají květy.
Pláčeš i nepláčeš...
Vtíravý siluety
se kolem tebe sbíhají.
A já?
Já stále nemám odvahu...
Potají.
Víš, potají,
ctěl bych ti ukázat svůj svět.
Nevstáhnout ruku,
nikam tě neunést
a sotva se tě dotýkat.
Pořád tě vidět
hrdě stát...
Tak,
jako kdysi...
- v dešti...
a nezchromit tě citem.
A nezchromit tě svojí vášní.
- zákeřným dynamitem,
kterým se dá i zabít,
i pošramotit čest.
Můžes to taky neunést.
I zoufale se smát.
A možná plakat
a obviňovat mě...
Hm...
Ten odpolední déšť
se mlčky zbláznil v krupobití.
Všichni jsme mladý, krásný, chytrý...
- jeden jak druhej :o)
Není to na poblití ??
Dav filozofů,
po kterých zbyde prázdný ticho,
pár utrápenejch holek
a nová generace,
než přidělej' jim štace
pod mrtvým klidem starejch stromů
kolem bílýho kostelíka.
Je pozdě honit bycha !!
To jen ten déšť...
- a tvoje ruka v mojí !!
Poprvé tvrdě na kolenou
přijímám podobojí...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
