|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303518 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Márovo maso ::
|
| |
|
|
Velký český spisovatel Mára se zrovna hrbil u svého pracovního stolku umístěném v koutu potemnělé místnosti. Vedle popelníku, několika korkových zátek a nedopitého piva majestátně trůnil psací stroj značky Torpedo. Umělec hravě dopisoval další povídku, za všechna dlouhá léta již na to měl osvědčený tajný recept.
Zatímco z mistrova skromného bytu se ozývalo monotónní klapání psacího stroje, venku se postupně rozsvěcovaly romanticky zaoblené lampy nočního osvětlení. Město konečně zahodilo svou nudnou kýčovitost a ulice se zaplnily snílky, blázny, dobrodruhy a zamilovanými dvojicemi. Hospody a bary na sebe křiklavě upozorňovaly blikavými poutači a z kanálů se hrnuly husté oblaky páry následované zástupem bezdomovců toužících po troše porozumnění a soucitu.
Klap, klap, klap.
Mára na svém psaní nespatřoval nic světoborného či chválihodného. Příliš při tvorbě nepřemýšlel, jednoduše si vlastnoručně vyrval kus masa z těla a poté ho s krvavým mlasknutím připlácl na bílý papír. Tím získal jistotu, že ve výsledku bude i kus jeho samého. Nemluvil o tom, protože věděl, že ostatní autoři píšou jinak. Přemýšlí a dumají nad vším. Dívají se na problém z mnoha úhlů pohledu, pečlivě tvoří a dlouho předlouho volí každičké slůvko. Mára také věděl, že už mu nezbývá mnoho času. Za léta za strojem bylo jeho tělo orvané až na kost, zbývalo posledních pár vysušených kousků, které si nechával na horší časy.
Klap, klap, klap, klapityklap, klap. Klapot Márova stroje a dívčích podpatků. Ženy noci již postávaly na svých obvyklých místech podél silnic a zastávek městské hromadné dopravy. Žebraví umělci dávno sbalili své nástroje do otlučených pouzder a odebrali se do nejbližších putyk propíjet denní výdělek.
Mára chňapl nejbližší láhev vína a mocně si loknul, poté vytáhl papír ze stroje a pečlivě text pročítal pokuřujíc při tom pokrčenou Startku. Závěr ještě potřel kouskem masa, který se válel na stole, zdálo se mu totiž, že příběh ke konci ztrácel šťávu. Poté byl konečně spokojen.
„Jak jde dneska kšeft?“ zeptala se Máňa, která však při práci používala uměleckého pseudonymu Ivonn.
„Je to bída. Nikdo se o mně ani neotřel,“ odpověděla její kolegyně znechuceně.
„Já měla jednoho studentíka.“
„Jo. Ti bývaj nejlepší.“
„Hele, tamhle někdo jde. A vypadá slibně,“ řekla Ivonn při pohledu na blížící se mužskou siluetu. „Ahoj, námořníku,“ oslovila ho vyzývavě a zaútočila jedním ze svých nejsvůdnějších pohledů. Její kolegyně vyvrátila oči v sloup, když viděla, jak Ivonn směšně špulí rty a vystrkuje svůj dětský nevyvinutý hrudníček. O to víc ji však udivilo, když si chlapík vybral právě Ivonn a zmizel s ní v blízkém parčíku. Podobné věci ji nikdy nepřestaly překvapovat.
Mára pokračoval v popíjení a chvíli se také zkoumal v zrcadle. Byl to žalostný pohled, obnažená lebka s chomáčem řídkých vlasů a kostnaté ruce. Když se přestal trápit svým zuboženým vzhledem, hodil na sebe starodávný kabát, rádiovku, na ruce si natáhl kožené rukavice a vydal se do města.
Po půl hodině se Ivonn vrátila z parku a spokojeně se culila. „Nebyla s ním skoro žádná práce,“ pochlubila se kolegyni.
Mára se klátivě potuloval po známých místech svého mládí, odevšud na něj pomrkávaly vzpomínky a bláznivé zážitky z dob minulých. Míjel dvojici šlapek a rozhodl se, že si s jednou z nich zpestří večer.
Přiblížil se další potenciální zákazník a Ivonn se hned vytasila se svojí sadou obvyklých triků.
Mára si pozorně prohlížel ty dvě ženštiny. Jedna byla přihlouplá blondýnka s falešnou pihou na bradě, nelíbila se mu. Druhá byla jiná, vyjímečná holka. Tmavé vlasy měla svázané do úhledného culíku a ve tváři byla bledá a odtažitá. Nalíčená byla velice decentně nebo vůbec. Podle oblečení by Mára ani nehádal, že se jedná o kurvu. Dlouho se nerozmýšlel a odvedl si ji k blízkému parku.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Mára.
„Jitka.“
„Kolik že si to vlastně účtuješ?“
„Pět set na půl hoďky.“
„Fajn.“
„Tak... Co to bude,“ špitla Jitka.
„Hele, zatím si chci povídat, šlo by to?“
„No jasně. Ale čas ti běží.“
Dvojice se usadila na jedné z laviček.
„Kolik je ti?“ zeptal se Mára.
„V dubnu čtyřiadvacet.“
„Hele, jak ses dostala k takový mizerný práci?“
„Ani sama nevím. Všecko se to stalo moc rychle,“ pokusila se o úsměv Jitka.
„Jak dlouho to děláš?“
„Ne dlouho. Vlastně mi to ani moc nejde.“
„Jo. Nejseš jako vostatní šlapky.“
„Budu to brát jako poklonu.“
„Byla to poklona. Hele, nechceš si jít sednout někam do vinárny nebo baru?“
„No. Nápad to není špatnej, ale potřebuju prachy.“
„Drogy? Potřebuješ na dávku?“
„Ne, nic takovýho. Je to se mnou složitější, kašli na to.“
„Zaplatím ti za každou půlhodinu. Potřebuješ si vodpočinout, jde to na tobě vidět.“
„Tak dobře. Ale peníze chci vidět předem.“
Mára Jitku zavedl k nejbližší vinárně, kde se oba usadili ke stolu v samém rohu místnosti.
„Seš chytrá holka,“ zhodnotil Mára. „Aspoň tak působíš.“
„Copak by mohla dělat chytrá holka kurvu,“ ušklíbla se Jitka.
„Proč by ne.“
„No... Život si se mnou pohrál a dopadlo to takhle. Ale neni to tak strašný.“
„Nemáš nikoho, kdo by ti pomoh?“
„Nikdo, kdo by o mne dovopravdy stál.“
„To je smutný.“
„No to mi povídej,“ řekla Jitka a napila se z pohárku.
„Co ta druhá? Ta blondýna? To je tvoje kamarádka?“
„Ivonn. Nevěřím ji. Klidně by mi podrazila nohy, kdyby z toho něco měla. Drží se u mně, protože ví, že ase na mně nikdo nechytá.“
„Hele, co takhle najít si normální práci a na todle všecko se vykašlat?“
„Heh... Děláš todle často?“
„Co?“
„Kašli na to.“
Čas příjemně ubíhal, víno z pohárků zázračně mizelo a ti dva si rozumněli čím dál tím víc. Stalo se, že se ke stolu přimotala jakási žena, která po Márovi již delší dobu pokukovala.
„Smím poprosit o autogram, mistře?“ řekla tato žena zdvořile.
„Ale jistě,“ řekl Mára, ze stehna si odloupl jeden z posledních kousků masa a připlácl ho na papír, který mu žena strčila pod nos.
„Krásné věnování, mistře! Děkuji vám,“ vyhrkla ze sebe nadšeně žena.
„Poděkujte této dívce,“ vysvětloval Mára. „Nečekaným způsobem mi zpříjemnila dnešní večer.“
„Tak hezkou zábavu vám oběma,“ vypadlo ještě z ženské, než se vrátila ke svému stolku a manželovi, který už nervózně klepal do popelníku.
Jitka si Máru zkoumavě prohlížela.
„Jsem spisovatel,“ vysvětlil jí poměrně stručně a dál už se tím nezabýval.
Blížila se zavírací hodina.
„Co takhle zajít ještě ke mně?“ zeptal se Mára.
„Nakonec... proč ne,“ pokrčila rameny Jitka.
„Tak jdeme.“
Mára přivedl Jitku do svého bytu a dával při tom ukrutný pozor, aby nevzbudil protivné sousedy. Vevnitř se Jitka uvelebila na posteli, očividně už měla dost. „Hele, od teď už mi nemusíš platit, tak dlouho stejně nikdy nedělám,“ zahuhlala unaveně.
Mára seděl na proutěné židli, pozoroval její obličej a připadala mu krásná. Byla to nádherná lidská bytost a bylo mu jí upřímně líto. Věřil, že by ji mohl pomoci. Po chvíli toho uvažování nechal, ze skříně sebral pár čistých ponožek a sednul si vedle Jitky na postel. Počítal do pěti a poté ji nacpal obě ponožky do pusy, chtěla křičet, ale vycházelo z ní jenom tlumené mumlání. Pomocí dvou opasků jí spoutal ruce i nohy, takže se již nemohla bránit vůbec.
Poté si Mára sundal jednu koženou rukavici a svým kostnatým pařátem Jitce vytrhl obrovský kus masa z levé části břicha. Zálibně se koukal, jak mu z dlaně odkapává teplá krev, podobný pocit již dlouho nezažil. Přešel ke svému psacímu stolu a rukou odhrnul nuzné kousíčky vlastního těla, se kterými se musel posledních pár měsíců naučit hospodařit. Čerstvé maso ze své pravičky připlácnul na prázdný papír. Chvístanec krve skončil na zdi. Mára zasedl ke stroji značky Torpedo a rozehrál jeho sladkou píseň. Klap, klap, klap, klapityklap, klap, klapotyklapityklap.
Jitka zmožena alkoholem a pohodlím měkké postele sladce usnula, z mistrova skromného bytu se ozývalo monotónní bubnování psacího stroje, zatímco venku již dopadaly první ranní paprsky slunce...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 36 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
