» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."

W. Shakespeare

počet přístupů: 2141459

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303518 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Neocortext13 ::

kilgoretraut	publikováno: 14.08.2009, 21:55

Tak jo:


	Bojím se stržení. Kdykoliv jsem obnažen pohledům, mám neodbytný pocit, že o mně někdo píše. Stržení ve smyslu strhnutí proudem. Až vyjdeme společně ven, budeme se mít stále na pozoru. Už v tom není nic z nedotknutelnosti. Jakmile se octnu se svou Jedinou v divoké vodě koloběhu směřování, nevím, jaká to divná nálada mi vnukla ten obrat, budu opět zranitelný. Ona bude mou škraboškou, a pokud ta selže, tak i štítem. Oba milujeme pocity: být chráněn a být poslední záštitou v boji. Bojím se těch, co si přejí mou smrt. Možná, že jsem začal umírat už někde na počátku. Třeba mi od jisté doby věštily všechny tváře skon. Zhyne veškeré nic, které teď nemohu zahrnout, protože absolutní zkušenost, okamžité pochopení všehomíra, nemůžeme dosáhnout, proto mluvím o ničem. To, co může existovat, ale já intelektem nepostihnu, neohodnotím svou hodnotovou intuicí (neboť tzv. hodnoty nemohou být nikdy normalizovány, kodifikovány – v takovém případě se jedná o normy, určitý kód, který se za hodnotu mylně nebo záměrně klamně, aby jistým způsobem formoval společnost, vydává), je pouhá možnost. Takových pravděpodobných, nikoliv však pravdivých jsoucen mohu vytvořit neomezené číslo, pokud bych se nějakým nedopatřením stal bohem. Pravda, pravdivé jsoucno, takové, které je nezpochybnitelné, může existovat jen na moment – v době, kdy o něm uvažuji jako o součásti svého ontologického systému, tedy světa, který jsem s to v danou chvíli vnímat (na povrchní úrovni) nebo s ním intelektuálně manipulovat (vnitřní úroveň: vytvářet spojení, konstrukce). Pak přestane mít atribut pravdivosti. Zjednodušeně řečeno: pravdu nelze absolutizovat, je efemerní, nepolapitelná, podobně jako smysl sportovních utkání, nekonzervujeme-li jej formou nějaké sbírky (např. fotografií s podpisy sportovců, videozáznamy, trofeje apod.). Pokud se smíříme s těmito teoriemi, je možno dále nahlížet na literární postavy: jsou tedy onou absolutní silou ve vyprávění příběhu? Jistěže ne. To bych teď musel, nebo, nebudu se bát, neustále bych byl nucen zpřítomňovat bytí svých literárních konstruktů. Mou povinností by bylo žít s nimi i v situacích, kdy nepíšu. To by jistě znamenalo úplný odklon od toho, čemu jsme se naučili říkat realita: byl bych označen za choromyslného! Jaký autor si může toto dovolit? Buď naprostý pozér, nebo naprostý blázen. Raději zhynu i já, než abych uposlechl svému vnitřnímu hlasu. Nebo stačí vystavět novou verzi skutečnosti, to je však jiná pohádka. Tímto jsem, jak doufám, obhájil svou nynější poetiku – nechci, aby se čtenáři nutně tetelili blahem nad tím, jak báječně postmoderní mé spisování je. Jde tu o pouhé filosofování lopatkou, tak se z hypotetického Dvojníkova rozjímání vraťme do ireality, surreality, pseudoreality, nebo jak chcete, vyprávěného. O co nám jde? Máme jasný účel? Nač vyjít zpět do Města, když víme, že měšťané mívají nepřátelské úmysly? Jsou dvě možnosti: buď setrvat zde, dušeni prachem poslouchat odumírající šepot těch na schodištích, postupně se stát jimi, anebo čelit nástrahám venku. A co Ona? Je si vědoma všech pravděpodobností, už vypočítala všechny pomyslné permutace? Spí. Třeba o nich vypráví sen za mě, aby byl ihned po probuzení zapomenut. Ano, děje se v Ní, poznám to podle škubnutí kůže tu v koutcích úst, tu ve slabinách, když se soustředím, sluchem rozpoznám padající jehlice. V zoufalém bezdeší, kdy si nevím rady, mám ve zvyku dívat se na zápěstí levé ruky – čas však jakoby nechtěl se mnou mít cokoliv společného, ani místo dotyku pokožky a plošky, pod kterou se stydlivě choulí školka zubokoleček, hmatám zlehka, jako když hladí. Učím se odhadu denní doby, otlačený prostor nad mou dlaní je snad přichystán pro kompas, abychom nezakopli o bludnokořen, zbývá ho jen najít. Pořád se učím, k postupu na vyšší úroveň časomíry potřebuji mé milované víčko, lehce, abych stihl zaslechnout mžik děje, ale hlavně abych rozpoznal trhaný skok vteřin – přečetl si konstelaci ručiček, pěkně poslepu. Naučil jsem se lekci. Čas už poznám kdekoliv – zatím jen díky očím mé snoubenky. I tak číhá láska. Než budu schopen dekódovat rozložení hodin a minut podle směru, ze kterého dopadají paprsky, uplyne mnoho vody, byť hořké jako moře. Pamatuješ ještě na to, co se dělo? A kolika jsi žila životy? Ne, byl jsem vzhůru, nemluvil jsem s nikým od slyšení, přemýšlel jsem o tom, kolik nám zbývá. Ano, času. Než co? Nevím, občas dostávám instrukce. Mluví se o nich na nástěnkách. Obyčejně stopuji místa, v kterých jsou indicie skryty. Přikládám k nim boltce, jednou zprava, jednou zleva, aby bylo jasno. Ne vždy šťastně nalézám, víš, na co jsem zatím přišel? Nepřerušuj mě, tohle je důležité. Ale já vím, že mě neopustíš. Jsme jedna. Něco jsem si spočítal. Jde o plnění. Musíme vyplňovat prostor i čas, jinak umřeme. Čas stojí kvůli nám. Jsme tu, abychom uvedli svět v chod, nesmíme se skrývat. Siločáry působí proti nám, pokud stojíme. Místa nemají nohy. Ano, většinou. Pojď, obleč nás a už jsme na cestě. To nám nikdo neuvěří, až budeme vyprávět. Tolik pamětihodnosti. Už jsem naslouchal. Pořád nikde nic, neblíží se to. Co ty víš, třeba se bude střelka hodit. Uvidíme, čím dáme svým krokům směr. Mapy přestaly tisknout, asi kvůli turistům, chtějí, aby se ztráceli. Už žádné Vyfoťte nás, prosím. Budeme prožívat své vlastní kartografické dobrodružství, člověk má pak pocit, že je jaksi naživu, když se učí novým kouskům. Přepíšeme dějiny. Anebo ne: rozložíme je zevnitř, vypustíme a napíšeme nové. Palimpsest nestačí. Máš pravdu, věčné užviděno, je kruh. Usilujme o přímku, i s rizikem, že nám nakonec vyjde úsečka. Sejdeme dolů, Ona přede mnou, hltavá chránit, šustění znakem toho, že nikdy nebudeme sami dva, konečně míjíme končetiny složené v přerostlé sotvažepapírové origami, zády mi vrůstá do břicha, ve střevech, cítím míšní zakmitnutí, obratle chřestí s plícemi, hotový tanec, zatímco procházíme pod a mezi zárubněmi ven. Čeká nás světlo. Zpočátku mi není jasné, zda je soumrak či svítání, ale, soudě podle aktivity zvířat, přeci jenom se noc hlásí o slova. Ta mohou být i následující: Z kanálků mi vybíhají prstíky tupozrakých larev, připravuji hostinu pro zvané. Hroudy hlíny čelí tlaku hladových hlaviček, po zemi roztroušené krmení, zbytek po bdících, genetická stopa. Z jamek vyráží opeřené houfy. Jsou vyzbrojeny vůlí prudce pohnout lebkou nahoru a krátce klovnout. Je to jistý pohyb zabijáka, ta zkáza sytých. Z třísel se belhají nemoci. Mám je spočítané, vedu si záznam. Každý den, kdy jsou nejzranitelnější, jich několik podlehne slabosti. Jsou chytány, mučicími nástroji zkrouceny tak, aby se tísnily v pytlích s ostatními. Za dne jsou stiženy ospalostí, i tak s nimi soucítím. Na polích, v zahradách, tu v lese se budou dít žranice. Sbíhají se mi slova, když o nich rozjímám. Je to nebezpečné, protože se mohou rozsypat – měsíc tak bude o třetinu svých kráterů chudší. Měsíční chůzí se dá zůstat pohromadě, ale tu už nemohu odkoukat. Andělský pokrm. Vnitřní stěny hlístů se již připravují na hladký průchod dutinami, jsou polykány vcelku. Trávicí trakt poznamenán dlouhým životem – je zkrácen o špagát tenkého střeva, o polknutí, o útěchu ptačího vole. Jsme teď sami sebou, víme o všem, co se v následujících slovech může stát. Naučil jsem se přijímat signály Jejího vědomí – mám tak kusé informace o světě vidoucích. Stalo se to před krátkou chvílí: když jsme kroky ukrajovali schod po schodu, rozčísla svou páteř a nechala mě vstoupit. Naše míchy se propletly – připomnělo to kokotici a kmen. Budeme se tak přiživovat: Ona bude těžit z mého zvýšeného vědomí o nástrahách, já si budu brát plnými hrstmi ze spojitého zraku. Zůstali jsme napospas. Svým nadsluchem vnímám zrychlený tep: dvojhlas mého a tiše vrnícího systému Města. Vím to, popisuje mé pochody, svrbí mě celá hlavohruď, je mi úzkobol a panika. Radarovou myslí obtékám povrch, jakékoliv nerovnosti zaznamená mé varovné zařízení. Do uší věty plné slibů, co se bude odehrávat, za jakých podmínek a v který moment.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Karel Čížek	15.08.2009, 4:05:45

Tolik jiné od předchozího dílu, tentokrát o filosofii/vztazích/přírodě. Jsem snad jediný (relativně) nadšený čtenář Neocortextu?

čuk	14.08.2009, 21:54:08

Komentář píši bez kontinuity, bez znalosti předchozí části, což zřejmě nebude zapotřebí. Nejprve rozjímání plné relativity, připomíná mi trochu teorie moderní fyziky (na př. princip neurčitosti) vztaženou z mikrosvěta na makrosvět, a které osvětluje vnitřní autorův postoj. Pak následuje stálý spor: uvnitř- vně. Mám dojem, že autor vytváří konkretnější podobu toho "vně", zjišťuje, pro koho má mluvit. Přítomnost ženského principu text projasňuje, konkretizuje. Čas a poloha dostávají jiný smysl, přeměňují se v pohyb hledání. Musí se projít bizarním a hrůzným světem (jako by se autor vracel k dřívějším reflexím osamocenosti), ale jde se dál, s náznaky už nejen konfrontace, ale i možného splynutí, které by nebylo stržením nebo zavržením. Zdá se mi, že nahuštěnost slovního proudu se zmenšuje, což dává vyniknout složitějším obratům, obrazům a myšlenkám. Stále brilantní stylistika a slovní a obrazová hra plná překvapení a nečekanosti. A snad se dá skrz konstrukci a abstrakci zahlédnout i zrcadlení F. Kafky. Nebo jakousi zašifrovanou výpověď. která nabývá oproti dřívějším textům na srozumitelnosti vnějšku i autorova vnitřku.