obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915724 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39858 příspěvků, 5812 autorů a 392638 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: L+L (10) - Požár ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: L+L
 autor An!tta publikováno: 18.08.2009, 5:59  
Pokračování...
 

10. Požár
Okamžitě se rozběhneme k poslednímu domku.
„Panebože, hoří!“ zavolá z plných plic Erica. V rychlosti doběhneme na druhou stranu zahrady před domem. Odsud je vidět hořící střecha mnohem líp. Plameny nevystupují ze střechy, ale jako zlí oranžoví hadi se plazí nahoru zpod dveří. Pak zaslechnu dětský pláč. Žalostný, zoufalý a tak bezbranný…
Aniž bychom si to, co děláme napřed nějak promyslely, vrhneme se do zahrady.
„Pomoc! Hoří!“ zaječíme sborově, ale odpovědí je nám akorát pád několika tašek ze střechy přímo na zem.
„Rachel, jinak než oknem se tam nedostaneme!“ uvažuje nahlas Erica. Mlčky ji nasleduju. Na protesty není čas.
Na střechu k mé úlevě vede žebřík a blízko u něj jsou také okna. Sehnu se pro kámen a vší silou s ním mrštím proti jednomu z nich. Sklo se s rachotem roztříští na spoustu malých kousků a uvnitř se pak vytvoří malá díra. Malá, ale nám ovšem stačí na to, abychom jí prolezly dovnitř.
Horečně začnu dumat nad tím, jak tohle všechno zachránit. Požár musel vypuknout ještě pár minut předtím, než jsme sem přijely. Na jednu stranu jsem ráda, že máme tu čest něco zachraňovat a prožívat tohle všechno dobrodružství, ale na druhou stranu si říkám, že by bylo mnohem lepší, kdyby osud tuhle práci nechal na někom trochu víc zkušenějším.
Vyšplháme po žebříku nahoru k oknům. Jednou nohou se postavím na parapet, potom přidám i druhou a opatrně se protáhnu otvorem v okně. Na několika místech těla ucítím říznutí skla. Seskočím do místnosti a jednou rukou si začnu utírat krev, která mi proudem teče po pravé noze. Ostatní ranky nejsou naštěstí tak hluboké, proto nekrvácí moc rychle. Všimnu si, že Erica má šrám přes celý običej a na rameni jí je vidět hluboký škrábanec, ze kterého trčí úlomky skla. Odvrátím hlavu pryč. Raději se budu pohledem zdržovat jinde.
Místnost, kde stojíme, vypadá jako ložnice, nejspíš patřící matce obou dětí. Nic víc, než skříně a postel s nočním stolkem tu není. Křik dětí je slyšet o pár pokojů dál. Ode dveří zatím šlehají maličkaté plamínky, které se však brzy zuřivě zvětší a zmocní se i téhle místnosti. Vyděšeně polknu. Celé mé srdce se chvěje strachem. Děti ještě křičí, musí být tím pádem na živu, pomyslím si. Ale když si vzpomenu na ty všechny děsivé případy obětí ohně, jaké hlásí často ve zprávách, udělá se mi trochu mdlo. Může za to taky velké množství kouře, které každou chvíli vdechuju.
„Jdeme,“ pobídnu raději trochu vystrašeně Ericu.
Běžíme ven na chodbu v horní patře. Všude je takové horko, že si musím sundat mikinu a obvázat si ji kolem pasu.
Najednou mi dojde, že když jsem s Ericou, nějak zapomínám na svoje tělo. Na to, že nejsem zrovna štíhlá a vysoká, třeba jako Katharine.
Erica moji činnost zopakuje. I její mikina teď visí kolem pasu. Dívám se na ni jako zhypnotizovaná.
„Co je?“ diví se, „mám snad něco s rukama?“
„Ne… ne, vůbec nic,“ zamumlám rychle a běžím dál po chodbě.
V tu chvíli mi dojde, že mám úplně normální ruce. Prostě ruce, jaký má většina normálních lidí. Teda pokud nejste modelka nebo tak něco. Máma mi zničila sebevědomí. V tom prostředí, kde jsem žila byli samý topmodelky a módní návrháři. Chodila jsem do speciální školy… pro MODELKY. Takže není divu, že jsem se vždycky cítila tak hrozně.
Křik dětí stále sílí. Vedlejší pokoj, kam doběhneme, má však dveře na smůlu zamčené. Popadnu za kliku, ale dveře se ani nehnou. Plameny nám jsou v patách.
Zděšeně se otočím na svou spoluzachráňkyni. Chytneme společně znovu za kliku a prudkým kopancem se s nimi pokusíme trochu hýbnout. Jenže nic.
„Máme problém,“ pronesu takovým přiškrceným hlasem.
Pak mě popadne kašel. Už se tu dostalo příliš moc kouře.
„Hele, Rachel, nemůžeme tu ty děti jen tak nechat. Mám dojem, že tady v domě jejich matka vůbec není a těm drobečkům je sotva rok…“ vydá ze sebe Erica.
„Jedině se tam dovnitř dostat oknem,“ navrhnu, i když se mi to samotné zdá dost riskantní.
„Jiný řešení nám asi nezbývá,“ přikývne a hned na to se rozběhne zpátky do místnosti, odkud jsme přišli. Ženu se za ní jako splašená. Přistihnu ji ve chvíli, když leze ven z okna.
„Au! To ne!“ rozlehne se po místnosti její zoufalý výkřik.
„Erico! Co je?“ dotknu se jejího ramena. Opatrně vystrčí pravou nohu ven.
„Ne… Ach, ne!“
Erica mi vážně začne nahánět hrůzu. Sklo pod ní prská a sype se dolů na zahradu.
„Řízla se nebo co?“ snažím se z ní vymámit odpověď.
„V pohodě,“ odbyde mě. Moc v pohodě to ale nezní. Vylezu na stůl, ze kterého se přesunu na okno. Nohy se mi třesou, a tak je dost možné, že sletím dolů. Snažím se klidně dýchat, ale zdá se, že se mi tělo třese ještě víc. Ucítím pronikavou řezavou bolest na rameni.
Pak zahlédnu Ericu, jak přešplhává na druhé okno. Je bledá a z očí jí tečou slzy. Co jí proboha je? Jestli tohle někdy skončí (a doufám, že aspoň trochu dobře), už nikdy v životě neuteču z domova.
„Jsi v pořádku?“ strachuju se.
Odpovědí mi je jen zaúpění. Zaslechnu zvuk rozbíjejícího skla a hned potom hroznou ránu.
„Erico!“ zařvu a dopadnu druhým oknem dovnitř.
Erica tam leží zkrvavená ve spoustě střepů a lapá po dechu. Znovu se mi zatočí hlava.
„Erico, Erico! Jak se cítíš?“ zatřesu s ní, i když vím, že odpověď nejspíš nebude kladná.
„Nemůžu… nemůžu se pohnout…“ řekne skoro neslyšitelně.
„Vydrž tu, hned se vrátím.“
Pozornost mi padne na vysoké plameny šlehající u dvou malých postýlek. Rozběhnu se tím směrem, jenže místo dětí najdu jen přikrývky, napůl ohořelé.
„Nejsou tady!“ křičím a srdce mi buší tak rychle, že bych to nemohla srovnávat ani s rychlostí geparda.
Najednou mi dojde, že dveře do pokoje jsou rozražené. Někdo musel přijít dřív… Možná jejich matka…
Vyhlédnu ven z okna. Dole stojí hlouček lidí. O něčem nahlas diskutují, rozhazují rukama a jeden z nic s někým mluví o telefonu. Další nosí kbelíky vody, ale s tímhle nemají před ohněm nejmenší šanci. S úlevou si všimnu, že jedna z žen se ujala dětí. Vypadají, že se jich oheň naštěstí ani nedotkl. Zhluboka si oddychnu. Vykloním se z okna, abych se mohla rozhlédnout i do dálky.
„Erico, musíme odsud…“ zašeptám.
Neodpovídá.
„Erico?“ Můj hlas zní vyčerpaně.
„Rachel, já se nemůžu hýbat,“ vzlykne.
Popadnu ji do náruče. Bolestně zaúpí.
„Jak mě chceš odsud dostat?“ nechápe.
„Já nevím,“ vydám ze sebe, „já… nevím, Erico.“
Hlas se mi tolik třese, že nedokážu mluvit zřetelně.
Potom se stane ta příšerná věc. Moje rovnováha těla se přenese na druhou stranu, směrem ven z okna. Upustím Ericu zase zpátky a sama letím po hlavě dolů z prvního patra. Je to zvláštní pocit. Prostě letíte vzduchem a než se stačíte vzpamatovat, dostanete tak hroznou ránu do hlavy, že se vám přímo zatmí před očima.
Sbohem živote…

Probudím se v nemocnici. Vedle leží Erica a spí Možná jí dali prášky na spaní. Někdo nás musel odvést pryč z ostrova do nejbližšího města. Na ostrově nemocnice nejsou.
Za chvilku ke mě přispěchá sestra a sdělí mi, že jsem spadla z okna na hlavu a mám otřes mozku.
Nějaký muž se mi snaží vynadat, proč jsme se do toho všeho vůbec pouštěli. Po chvilce v jeho obličeji rozeznám pana Atkinsona.
Nemám sílu mu odpovědět. Ale v mysli mi pořád zůstává jedna jediná věta. Ať jsem kdekoliv, potíže se mi nevyhnou.


 celkové hodnocení autora: 91.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 34 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 18.08.2009, 5:59:01 Odpovědět 
   Musím říci, že tento díl je velmi dynamický a živý a vlastně se tak trochu čte sám. Je pravdou, že by si s tím šlo ještě pohrát, ale to jde vždycky, a někdy to pohrání si dílko zničí, takže bych řekla, že tohle je tak adekvátní a do příběhu dobře zapadající. Někomu by se možná mohlo zdát divné, že i v takové napjaté chvíli hlavní postava myslela na to, jak vypadá, ale je pravdou, že tomu tak skutečně mohlo být, a přijde mi to jako dobrá ,,vsuvka", která odvrátí pozornost čtenáře od ohně, aby se tam zase vrátila...

-Moje rovnováha těla - nemusí tam být těla, jiná rovnováha by v tento okamžik čtenáře nenapadla.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
mapato
(17.11.2020, 14:39)
Franta Baďura
(15.11.2020, 17:36)
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
obr
obr obr obr
obr
Nocturno LXXIX....
Seraph
Pro pláč
Betwithell
Co je to Láska
d.princess
obr
obr obr obr
obr

Antihrdina
RastoO
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr