|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Rozmarné léto v srpnu ::
 Sakora |
publikováno: 17.08.2009, 23:50
|
| Všechny osoby příběhu existují, neznám je, jen chvíli jsem kolem nich plula a vypůjčila si je, jako když napíšete povídku podle obrazu. Nevím, jak ta scéna ve skutečnosti skončila (byl to volej, ale zas tak dlouho jsme kolem nich nepádlovali), můj závěr je vymyšlený. Tímto všem aktérům děkuji za inspiraci. |
| |
|
|
„Kam jdeš?“
Jitka zakroutila očima. Potají, aby to máma neviděla.
„V sedm je večeře. A Iva ať taky kouká přijít včas!“
„Dyť jo.“
Máma se spokojeně vrátila k pletí záhonů. Že jí to furt baví, pomyslela si Jitka. Vběhla do svého pokoje, aby se převlékla. Půjde k řece, kam jinam.
Vytáhla ze skříně svoje dvoje plavky a zahloubaně na ně hleděla. Jedny modrý, zamilovaný, trochu dětský. Druhý černý, skoro jak pro dospělou, ale při sebekritickém přehlédnutí svého dvanáctiletého těla měla tušení, že jí do nich něco chybí.
(„Těm dorosteš,“ odbyla ji tenkrát v krámu máma, vytočená z dceřina hodinového zkoušení plavek.)
Jitka vklouzla do „modrých“, přetáhla přes ně oblíbený bílý triko s obrázkem motýla. S nafukovací matračkou vyklouzla zadem zahradou ven.
Byl začátek srpna, horké dopoledne umocňovalo ospalou náladu ve vsi.
Tady se nedá žít, prohlédla přísně na různě opravené domky s pečlivě udržovanými trávníky. Zdálo se, že dospělým tu nic nechybí. Vrtali se v záhonech nebo v autech, po obědě se rozvalovali zdánlivě spokojeně na balkónech či u bazénů. Vořech babky Moučků zase utekl za fenama a štěkal někde u stodoly. Před sámoškou dědci pili svoje jedno a kritizovali práci zedníků opravujících kostel.
Nic se tu neděje, povzdechla si Jitka. A už zbývá jen měsíc prázdnin.
Řeka tekla nedaleko, ale Jitka nemířila vyšlapanou cestou k hlavnímu toku, kde probíhal každodenní souboj mezi vřískotem dětí a tichem zarputilých rybářů. Odbočila za hřištěm a vydala se sotva znatelnou pěšinou mezi náletovými stromky, všudypřítomné kopřivy jí štípaly do holých lýtek.
Zpoza keřů nakoukla k slepému rameni řeky. Byli tam. Její starší ségra, Ivka, její blonďatá kamarádka ze školy, Lenka, se svým novým přítelem a pak kluci ze vsi.
Jitka si podvědomým hmatem upravila vršek plavek a zkušeně se propletla mezi rozložitými keři ke břehu.
Ivka polekaně típla cigaretu a když v přicházející postavě rozeznala mladší ségru, hněvivě si odfrkla.
„Co je? Doma hoří?“ utrhla se na ní.
Starší ze sester seděla s místníma klukama na duši od traktoru v zátoce řeky na mělčině. Bosýma nohama cachtala ve vodě, čeřila ji a sem tam, jako by náhodou, poslala spršku kapek na záda některého z jejích nohsledů. Cigareta mezi nimi líně kolovala, vítr odnášel kouř nad řeku.
Jitka se tvářila, že si jich nevšímá, vyzula si sandále a krok za krokem říčním bahnem vcházela do vody. Naučeným pohybem jednou rukou odmotala provázek, už snad celou věčnost přivázaný jedním koncem ke kmeni pokřivené vrby. Se šňůrkou pevně chycenou v sevřené dlani se uvelebila na nafukovačce, nabízejíc své hubené tělo slunečním paprskům. Tenhle kout řeky bylo její oblíbené místo.
„Jíťo, nechceš pohoupat?“
„Hele, a nevešli bysme se na tu matračku dva?“
Kluci se překřikovali a smáli. Jitka držela oči zarputile zavřené a tvářila se, že ty „blbečky“ neslyší. Vtipkování je za chvíli přestane bavit, věděla. Když se soustředila jen na šumění řeky a šplouchání vody o nedaleký břeh, cítila, že je u moře. V daleké zemi a v krásných plavkách na dokonalém těle.
„Lenino, co děláte furt v tom křoví?“ volala Ivka nespokojeně na svou spolužačku.
„Se bavíme, s Robertem.“
„Sme u řeky, ne? Pojďte do vody,“ lákala dvojici a nespouštěla z ní oči. Robert byl o rok starší, než ony, znaly ho z vlaku, kterým příležitostně jezdily do školy. To když jim ujel ranní autobus před nosem. Obvykle je bavil historkama z učňáku a praxe, ve třech srkali kofolu z kelímku a ironicky komentovali „hlupáky“ spěchající ráno s prázdnými obličeji a plnými aktovkami do práce či do školy.
Tři mušketýři, smáli se.
Začátkem prázdnin jela Iva odpoledne za babi do města do nemocnice. Cestou zpět zhrzeně pozorovala známou dvojici ploužící se do kina k nádraží.
„S ním jako chodíš, jo?“ dorážela druhého dne na kamarádku. Napjatě čekala, co odpoví.
„Co blbneš? Sme jen kámoši. Sem jít do toho kina ani nechtěla, překecal mě. Stejně to byla blbost. Buď ráda, žes nešla.“ Lenka ledabyle pokrčila rameny a neposlušný pramen vlasů si zastrčila za ucho.
Iva, doteď nervózně si kousajíc nehty, zastrčila ruku prudce do kapsy bundičky.
„Kašlem na něj!“
„To se ví.“
To bylo před měsícem. Holky se rozhodly, že Robert stejně nebyl nijak zvlášť zábavnej, oblíkanej taky chodil divně. Přívěsek s koněm, co zdobil jeho krk, jim už nepřipadal tajemnej, ale infantilní.
Je pro nás vzduch, říkaly si. Pro nás obě. Lenča si to ale během pár dní a nočních telefonátů s „ním“ rozmyslela a vzala mladíka na milost. Vzduch pro ni začala být Iva. Ta se musela spokojit s obletováním malých kluků z vesnice.
„To je vedro, ty jo.“
„Jak v Africe.“
„Ty seš blbej, bejt horko jak v Africe, tak jsme úplně černý.“
„Jo, jsem Africká královna,“ smála se Iva a slastně se protáhla. Zavřela oči a houpavě se zakroutila v rytmu hudby, kterou slyšela jen ona sama. Vlnila se čím dál rychleji, kluci nelenili a začali bubnovat do tance. Údery dlaní o rozpálenou duši dunily. Ivka se kroutila se zakloněnou hlavou, vlasy jí spadaly na opálená záda. Tři bubeníci zběsile bušili do pneumatiky a kývali se do rytmu.
„Ta je dobrá!“ zhodnotil Robert její výstup a pochvalně zapískal.
Byl vděčný za to vyrušení, Lenčino neumělé obtáčení kolem jeho těla mu připadalo trapný, ale nevěděl, jak jí to má říct.
Jíťa zvědavě otevřela oči, Jak tý Ivě záviděla! Zkusmo se taky pohnula do rytmu bubnů, ale akorát rozhoupala nafukovačku. V panice, že se převrátí, pustila provázek a proud vody jí okamžitě začal unášet mezi kameny.
„Ség-, pomoc!“ vyjekla, spíš překvapením než strachem.
Za jejími zády utichlo bubnování, z afrických domorodců stali se opět obyčejní kluci, rozcuchaní a zpocení námahou.
„Ta je ale vážně…,“ zaječela ta, co se z africké královny proměnila ve starší sestru. Než stihla vysvobodit zadek z prostředka pneumatiky, bylo pozdě.
„Ta potvora malá,“ ulevila si Ivka.
Zmáčený, ale krásný kráčel pevným krokem z vody Robert a v náručí držel červenající se Jitku. Ta nevšímavě přehlédla zbylé osazenstvo, na tváři ještě patrné stopy úleku, ale v duchu se usmívala. Rozmarně. Jako by jí něco říkalo, že tohle budou ještě skvělý prázdniny.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.6 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 27 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 42 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
