|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (19. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 14.08.2009, 7:07
|
| *** |
| |
|
|
Yro, král pekelný a zrádný
Za noci jsme se šouraly kolem sídla a hledaly nejlepší cestu dovnitř. Byly bychom se vrátily zase zahradou, ale při útěku jsme nepočítaly s jejím převýšením oproti okolí a teď se nám nechtělo lézt přes tak vysokou stěnu.
„Jsou ozbrojené a nebezpečné,“ zaslechly jsme.
„Spolehni se,“ ušklíbla se Kaileen.
„Nevím, čemu se směješ,“ napomenula jsem ji. „Kudy se teď dostaneme zpátky? Všude samý voják, jsem žádostiva, co vymyslíš.“
„Co bych vymýšlela? Stejně nic nepodniknou, určitě jim Redd dal rozkaz, ať nás nechají. Zřejmě je pouze upozorňoval, aby zbytečně neútočili.“
„Tvou jistotu bych chtěla mít.“
„Hned to zjistíme, pojď,“ pobídla mě.
Musela jsem ji podepřít, aby se vyškrábala na zeď, podala mi ruku a pomohla nahoru. Slezla, prozíravě počkala na mě, ne zrovna šikovně jsem skočila na zem. Štěstí, že mě zachytila.
„Někdy působíš neohrabaně, jako když jsi sem přišla,“ utahovala si ze mě.
„Zato ty se pořád lepšíš.“
Redd zalarmoval snad všechny své muže, byli rozmístěni po celé zahradě i po nádvoří, hlídka u brány byla samozřejmostí. Zkusily jsme se vrátit nepozorovaně, ale byly jsme odhaleny. Nejprve za námi pomalu šlo jen pár mužů, Kaileen se samolibě usmívala, byla si jistá, že nás pouze doprovází. Vzápětí se však přidávali další a další, trochu znejistěla a ostražitě se rozhlížela, jenže kdo zaváhá… My jsme zaváhaly, brzy jich na nás bylo přespříliš. Obstoupili nás, ale vůbec se nechovali útočně.
„Nebraňte se, jsme v přesile,“ radil jeden ze strážných. „Zajmout!“
„Zajmout?!“ tasila Kaileen. „Jsme vaši spojenci.“
„Máme své rozkazy, nedělejte hlouposti a schovejte zbraně,“ neustoupil.
Přicházely nové posily, nemělo smysl začínat šarvátku. Nezbylo nám než se nechat spoutat.
Čekala jsem, že nás bude chtít vidět Yro, ale zamířili jsme známou cestou kolem západní zdi do nehostinného prostředí vězení.
„Už zase? To je snad osud nebo co,“ zlobila jsem se.
„Mlč!“ vyštěkla Kaileen.
Nezavřeli nás do cely, zavedli nás až před dveře mučírny. Divila jsem se, že nám do té doby nechali zbraně, ale než otevřeli, sebrali nám je se slovy, že tam je nebudeme potřebovat. Když zavrzaly panty, napadlo mě známé přísloví: čím kdo zachází… Opět ona velká sklepní místnost, čekal tu kat, jeho dva holomci a Redd, který vypadal, jako by právě odněkud doběhl. Vojáci nás postrčili dovnitř, předali nás pomocníkům a odešli.
„Kde jste byly?!“ Redd byl rozmrzelý, holomci mu raději šli z cesty. Vzhledem ke svému postavení se díky nám dostal do nepříjemné situace, a to se odrazilo na jeho chování. „Nedovedu si představit, co s vámi musela zažít moje sestra, ale mohu vás ujistit, že já nic takového trpět nebudu. Co vás to napadlo utíkat? Copak nemáte kousek zodpovědnosti?“ zlobil se a předstoupil těsně před Kaileen. „Myslel jsem, že ti na ní záleží,“ kývl ke mně. „S tvojí pověstí, Kaileen, bych neriskoval, neohrožuješ tím pouze svůj život. Podívej se na něj!“ vztekle ukázal na mrtvého vězně. „Nechala jsi zabít jediného zajatce. Můžeš mi alespoň říct proč?“
Obě jsme mlčely. Kaileen se tvářila zrazeně a asi zrovna přemýšlela, co se děje. Určitě věřila, že Redd bude mít pochopení.
„Dovedete si představit, jak král zuřil? Co byste řekly, že bude následovat?“
„Pustíš nás?“ zkusila Kaileen.
„Oh, jistě. Kdybyste neznaly obsah dopisu, který mi Soy poslala, těžko byste spoléhaly, že za vás všechno vyřídím. Ale nenechte se mýlit, měl jsem vás chránit, ne za vás řešit…“ raději větu nedokončil, zavrtěl hlavou a rozhodl se uštědřit nám rychlou, ale cennou lekci. „Myslel jsem, že mi pomohou dvě dospělé ženy, místo toho přijely hašteřivé děti. Je ostuda, co tu předvádíte, měly byste se stydět! Postarejte se o ně,“ přikázal katovi, spěšně odešel a nechal nás tam stát.
Prásknul za sebou dveřmi, což při jejich konstrukci chtělo dost síly a pouze to dokazovalo, jak je rozladěný. Nevím jak Kaileen, ale já jsem se moc dobře necítila, když se holomci dali do pohybu a blížili se k nám. Možnosti mučírny jsme názorně viděly nemluvě o tom, že jsme pořád měly na očích tělo mrtvého zajatce. Chvíli jsem vážně uvěřila, že si některé nástroje přímo vyzkoušíme, vzápětí se však znovu otevřely dveře a několik strážných nás odvedlo do cely. Pouta nám nesundali, navíc jsme byly umístěny mezi ubožáky, které jsme cestou do mučírny nejednou míjely. Zůstaly jsme při sobě, jen pro jistotu, neměly jsme tušení, co jsou „spolubydlící“ zač.
„Promiň,“ omluvila jsem se, celé selhání vůči Reddovi byla moje vina – potíže spojené s Martinem, útěk a možná i smrt zajatce, protože kdybych byla akčnější, nemusela se Kaileen o nás bát a nenechala by jej zabít.
Mírně zavrtěla hlavou a bezmocně se rozhlížela po nepřívětivých tvářích kolem. Všichni nás sledovali, tedy až na ty, kteří spali nebo možná byli mrtví. Přítelkyně mluvit nechtěla, sama jsem nic nezačínala, moje hlouposti určitě slyšet nepotřebovala.
„Ani tady neztrácíš hlavu, Kaileen?“ ozval se spoluvězeň, v němž jsem ihned poznala odmítnutého vetešníka. „Marně hledáš cestu ven, odtud se nedostanete.“
„Co ty víš,“ odsekla. „Nevšímej si nás.“
„Co jiného tu mám dělat?“ pokrčil rameny. „Musím se nějak zabavit, jinak skončím jako tamta,“ ukázal do rohu.
Na zemi tam seděla starší žena, držela cosi ve špinavých rukách a kývala se dopředu, dozadu, dopředu, dozadu, bez ustání stejný rytmus. Nepříjemný pohled, zřejmě už leccos zažila. Žebračku by nezavřeli, musela tu být delší dobu a pohromadě s tolika muži si asi užila svoje. Odhadla jsem náš počet zhruba na třicet lidí, hrůza na tak malý prostor, z toho pouze šest žen včetně Kaileen a mě. Stačilo pozorovat, jak se pánové dívali na nás a vzhledem k tomu, že neměli co ztratit a z cely se mohli dostat buď do mučírny a pak na popraviště, případně do mučírny a rovnou k božímu soudu, těžko bychom tu bez pomoci vydržely dlouho.
„Jste ještě plné sil,“ ozval se znova vetešník, „až přinesou jídlo, bojujte o svou porci, jinak brzy dopadnete jako ona.“
„Mohli bychom bojovat ve třech,“ nabídla jsem, což nepřekvapilo pouze Kaileen.
„To by bylo oboustranně výhodné,“ přikývl, očividně byl potěšen.
„Co ty na to?“ oslovila jsem přítelkyni.
„Nejsem proti, zní to rozumně.“
Po delší době přišlo dvanáct vojáků. Všichni zpozorněli, zprvu jsme mysleli, že nesou jídlo. Místo toho odemkli mříže.
„Pojď,“ sáhl jeden na Kaileen.
„Kam?“ vysmekla se mu.
„Pohni se!“ zařval místo odpovědi.
To bylo něco na nás. Kvůli obyčejnému rozhovoru by ji v noci nevytáhli z cely, nikdo nebyl tak hloupý, aby to nepochopil a agresivita, kterou vojáci použili, vedla ke krátké bitce. Kaileen couvla zpátky mezi vězně, vojáci za ní. V tom zmatku bychom se možná dostaly ven, dokonce se nám podařilo tři strážce zabít, ale najednou jsem uviděla, jak přítelkyně padá. Zůstala nehybně ležet, muži po ní chňapli a už ji táhli ven.
„To já! To já!“ křičel jeden vězeň a křečovitě se držel mříže. „Řekněte králi, že jsem to byl já! Já jsem to byl!“
Dveře cely s rachotem zaklaply, vojáci ani nevytáhli těla padlých druhů. Skočila jsem po zrádném vězni, ale vetešník mě odtáhl.
„Neblázni!“ praštil se mnou o stěnu. „Jsi tu nová, nevíš, jak to tady chodí. Ani ve dvou se té přesile neubráníme. Snaž se zůstat naživu a za svou přítelkyni se modli. Nic víc nemůžeš udělat.“
Co jsem to zase způsobila? Kvůli mé slabosti jsme utekly, abych se vzpamatovala, kvůli mně jsme teď obě spoutané. Možná jsem právě poskytla králi příležitost přinutit Kaileen, aby mu dala potomka.
„Doufej, že ne,“ promluvil vetešník, jako by mi četl myšlenky. „Jinak jsi ji viděla naposled, ona by se nezapřela jako Corita.“
„Jak víš, na co myslím?“
„Vím,“ pokrčil rameny. „Teď snad konečně uvěříš, že pro tebe mám něco cenného. Souboj Narat s Iss zaměstnal většinu bohů a nevypadá to, že by se blížil konec pře, kterou jsi mezi nimi rozpoutala. Ony si nikdy příliš nerozuměly, Narat je prudké povahy a pouze využila příležitost, kterou jsi jí poskytla. Proto by ses neměla obviňovat, stejně by se to jednou stalo, musí si spoustu věcí vyříkat. Tvé přítelkyni už nepomohu, ale ty bys měla ještě žít. Vůz se zbožím mi zabavili, než mě sem strčili, ale toto jsem zachránil,“ vyhrnul si rukáv košile a ukázal přívěsek, který měl na paži přivázaný tenkým kouskem kůže. „Vezmi si ho. Před lidmi tě neochrání nic, ale Daggor a Khar by se od tebe měli držet dál,“ vysvětlil. „Jen ber,“ opět mě pobídl, když jsem váhala.
Rozvázala jsem šňůrku a prohlédla si symbol tenké spirály v kruhu. Vzal mi ho z dlaně a postavil se za mě, aby ho mohl zavázat.
„Král není zlý,“ promluvil zase vetešník, „ovšem Daggor je velmi dobrý našeptávač, každý smrtelník někdy ztratí hlavu. Vy lidé rádi uvěříte, že když vám nepomůže Raam, udělá to jeho bratr.“
„Raam by si na svého syna měl dát pozor, ani bohové by neměli zneužívat lidských slabostí,“ reagovala jsem, načež se cizinec mírně zamračil.
„Raam má dost starostí s vámi se všemi,“ odpověděl pobouřeně.
„Tak se nezlob,“ usmiřovala jsem si ho.
Věřila jsem cizinci, přestože jsem se ani nezeptala na jeho jméno. Zřejmě mu to nepřipadalo podstatné, jinak by se sám představil. V nejistotě, špíně, přítomnosti mrtvých a smradu způsobeném běžnými pochody lidských těl jsme o hladu strávili asi den, než konečně někdo přišel. Redd. Jeho doprovod se mnou nemusel bojovat jako s Kaileen, velitel ve mně vzbudil důvěru, a tak jsem na vyzvání sama vyšla za ním do chodby.
„Ten amulet slouží pouze jedinému chráněnci, když ho dáš Kaileen, nebude jí k ničemu,“ upozornil mě ještě cizinec.
Redd mi pořád nemínil sundat pouta, beze slova mě chytil pod paží a vedl s sebou. Ohlédla jsem se po vetešníkovi. Sledoval nás, mírně se pousmál a kývl.
Došli jsme do našeho pokoje, přede dveřmi opět stráž. Kaileen ležela na posteli, byla trochu potlučená a podle pohledu bych řekla, že její sebevědomí utrpělo drsnou porážku.
„Zbavte ji těch pout a nechejte nás,“ přikázal Redd. „Naposledy jsem za vás něco řešil, jasné?“ upozornil velitel, přesunul se ke stolku a rozložil na něm mapu. „Vstaň, Kaileen, a pojď se podívat, kudy pojedete.“
Čekala jsem protesty, ale ona se beze slov zvedla a poslechla. Redd ukázal trasu, po které bychom měly jet a dostat se k Antoniovi.
„Tyto cesty nejsou bezpečné, obsadili je rebelové. Dokud nechytíme jejich vůdce, je jakýkoliv boj zbytečnou ztrátou mužů. Buďte opatrné a tomuto území se zdaleka vyhněte, obzvlášť noci zde jsou hrou o život. Zdržuje se tam Bal´S´hraal. Tady je list s pečetí mého pána a radím vám, abyste mu jej předaly neporušený, Antoniovi by zřejmě nestačilo číst otevřený dokument, kterým jste odbyly mne,“ vynadal nám, že jsme přivezly dopis od Soy rozpečetěný. „Chcete se na něco zeptat?“
„Ne,“ odpověděla Kaileen.
„Výborně. Ani jedna z vás není kat, nesmíte tedy úmyslně zabíjet,“ upozornil nás Redd.
„A co máme dělat, když odhalíme viníky? Nadávat?!“ rozčílilo mě to.
„Poraďte si jinak,“ reagoval chladně. „Kdybych tvá slova vyřídil králi, nebyl by nadšený.“
„My také nejsme,“ doplnila potichu Kaileen vědoma si svého chatrného postavení.
„Ještě jedna věc,“ naznačil Redd, vyšel ze dveří a přivedl Katherine. „Princezna pojede s vámi.“
„Cože?!“ vyštěkla Kaileen.
„Zde je v nebezpečí. Král chce, abyste ji doprovodily k Antoniovi. On se o ni postará.“
„To nepřichází v úvahu,“ zamítla a divoce šermovala rukama. „Jak s ní máme plnit svůj úkol? Víš kolik času ztratíme? Nebudu se starat o přerostlé dítě, budeme mít svých starostí dost.“
„Tu reakci jsem čekal a utvrdila mne, že ti mohu věřit. Kdybys jí chtěla ublížit, ráda bys s přítomností Katherine souhlasila.“
„Kdybych jí chtěla ublížit, zabila bych ji zrovna, ostatně tvůj pán tu taky nemusel být. Já se nemýlím, druhá dýka by nezasáhla pouze korunu,“ upřesnila.
„Kaileen, ty si nemůžeš vybírat,“ upozornil Redd. „Nezapomínej, za jaké podmínky zde můžeš být ty i Lee. Mrzí mě, že musím zmínit tvůj závazek vůči mně a mé sestře, ale někdo tě musí přivést k rozumu. Vás obě,“ otočil se i na mě.
„Katherine by nám mohla být prospěšná,“ ozvala jsem se.
„Prosím tě čím? Budeme ji za sebou vláčet, neumí lovit ani bojovat. Bůh ví, zda umí alespoň sedět na koni. Vzpomeň si na sebe, jak jsem tě s sebou všude tahala a nic jsi neuměla, jednou mi to stačilo. A navíc – jestli ji někdo pozná, nemáme šanci ji uhlídat,“ dohadovala se.
Katherine se neuměla zlobit, měla jiné zbraně. Vlastně pouze jedinou, zato však velmi silnou – když bylo zle, spustila slzičky a všichni jí vyhověli. To ale bylo před Kaileen to nejhorší, co mohla udělat.
„Vidíte? Ještě jsme nevyjely a už je to tady. Byl by zázrak, kdybychom s ní přežily tři dny,“ ukončila.
„Soy mi sdělila, že jsi tvrdá, ale nezmínila se, že jsi tak nezodpovědná, nevděčná a bezohledná. Stydím se, že jsem tvou pomoc přijal,“ zlobil se Redd.
„Alespoň to zkusme,“ domlouvala jsem jí. Měla pošramocené ego, těžko by ji přesvědčily hrozby a urážky. „Budu se o Katherine starat,“ slibovala jsem.
„Ty? Nepostaráš se ani o sebe.“
„Nepřeháníš trochu?“ rozčílila mě. „Kdo tě v té vesnici zachránil z plamenů?“
„To je něco jiného,“ gestikulovala.
„Najednou,“ nepovolila jsem. „No tak, nechat toho můžeme vždycky,“ položila jsem jí ruku na rameno jako nedávno Tedovi, což ona přešla ne příliš přátelským pohledem a já jsem rychle pochopila, že to není nejlepší cesta, jak ji o čemkoliv přesvědčit.
„Dobře,“ svolila, „ale budeš se o ni starat, já nehnu ani prstem, to značí, že máš zodpovědnost za tři hladové krky.“
„No jistě, jak jinak,“ přikývla jsem.
„A ještě něco,“ dodala. „Už na mě nesahej. Nikdy!“ zdůraznila.
„Promiň,“ řekla jsem polohlasem a neuniklo mi, že to Redda udivilo.
„Vyrazíme hned,“ rozhodla.
„Výborně!“ zaplesala Katherine. „Jdu se připravit na cestu a rozloučit se s otcem,“ nadšeně vyběhla z pokoje.
„U řek bych se opravdu moc nezdržoval, obzvlášť ne v noci,“ dával poslední rady Redd. „Občas z nich něco vyleze a má to velký hlad,“ řekl nakonec.
„Vy zde máte vodní hady?“
„To zrovna ne,“ připustil. „Lidé tomu říkají Bal´S´hraal, jak jsem se prve zmínil. Název pochází z jazyka našich předků a značí odvrženého démona.“ Kaileen převrátila oči v sloup, jako by si říkala: a jéje, další báchorka. Redd její reakci přešel bez povšimnutí a pokračoval popisem onoho monstra. „Je to zvláštní ještěr.“
„Čím je tak jedinečný?“
„Osobně jsem to nikdy neviděl, ale je pravda, že není mnoho těch, kteří by to mohli popsat. Oběti, jež přežily, si nejsou jisty tím, co je napadlo. Jedni tvrdí, že útok přišel ze země a je pravdou, že byli pokousáni na nohou, ale jiní se dušují, že byli napadeni tmou a na těch jsme nikdy kousnutí nenašli, zato měli v horní polovině těla mnoho zlomenin. Bal´S´hraal se dá porazit jedině ve značné přesile, vyhýbejte se mu.“
„Uvidíme,“ mávla rukou, „nic není horší než tvůj král.“
„Doprovodím vás,“ ukončil Redd a otevřel dveře, protože už bylo zjevné, že mu dochází trpělivost.
Láska k Soy jej nutila splnit její přání, ale zároveň byl zavázán Yrovi, ať byl jakýkoliv. Pro muže jako Redd muselo být velice těžké postavit se králi a bránit Kaileen, tedy pokud se tak stalo. Kaileen na to vypadala, ale asi to díky Reddovi nedošlo tak daleko, jinak by rozhodně nenašla sílu kopat kolem sebe a předstírat, že pouze dostala výprask.
Šli jsme do stáje pro koně. Dart byl opět potěšen, že vidí svou Kaileen a mně bylo jasné, že on bude zase na dlouhou dobu jediný, koho k sobě pustí. Mě si Giro moc nevšímal. Čekaly jsme na princeznu dlouho. Když přivedli jejího koně, přecházel mne zrak. To ubohé zvíře bylo naloženo brašnami, které byly plné bůh ví čeho. Kaileen jen pokývala hlavou, v jejích očích jsem si mohla přečíst tichou výčitku – já jsem ti to říkala. Pokrčila jsem rameny a nerozebírala to. Třeba se nám něco z jejích věcí bude cestou hodit. Jeden nikdy neví.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
