obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915493 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391435 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ómalóra-11 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 12.08.2009, 5:47  
Tak a po odmlce je zde další díl příběhu o elfech a jejich strastech a radostech.
Copak se přihodí dnes?
Jakou novinku se Mëlinda dozví?
Bude se jí to líbit či naopak?
Kdo koho vystraší?
Inu čtěte a sami uvidíte.
 

XI. - Nechtěné vystrašení.


Po obědě zavedl léčitel Diriela k hostinskému domku, který byl kousek od domu uzdravování, pak prince doprovodil ke stáji, aby si elf mohl překontrolovat svého koně a sám se vydal za Mëllindou do jejího pokoje v domě uzdravování. Vstoupil do domu, prošel chodbou až ke třetím dveřím napravo a zaklepal. Nahlédl dovnitř se slovy:
„To jsem já, Mëllindo, Ewerion.“ To aby se zbytečně nepolekala.
Elfka seděla na pohovce a listovala účetní knihou, vzhlédla od ní a pokynula rukou, aby vstoupil. Léčitel vešel a zavřel za sebou dveře. Přiblížil se až k ní.
„Mohu si přisednout?“
Mëllinda přitakala, a tak se uvelebil vedle ní na pohovce. Elfka zavřela a odložila knihu stranou. Upřela zrak svých modrých očí na bělovlasého muže sedícího po jejím boku.
‚Jaký byl oběd?' otázala se znakovou řečí.
„Dobrý, ale ty jsi mi u něho chyběla, zvykl jsem si na tvou tichou společnost.“ Pousmál se na ni mile.
‚Dnes ti místo mě dělal společnost princi Diriel, nebylo mě tam zapotřebí.' Odvětila několika znaky.
„Věř mi, že bys tam nebyla na obtíž. Bát se prince nemusíš, neublížil by ti.“
Elfka si povzdechla, sklonila hlavu a rukama začal znakovat.
‚Ewerione, je pro mě cizí, neznám ho, a ty víš, že se v přítomnosti cizích mužů necítím příliš dobře, obzvlášť jsou – li zdraví. Nemocní mi nevadí, neboť jsou slabí.'
„Ale on je nemocný, má přece poraněnou ruku.“ Namítl léčitel na její výtku.
‚To není nemoc, či velké zranění, i s jednou zdravou rukou může zdatný bojovník ublížit.'
„Mëllindo, všichni muži nejsou jako tvůj nebožtík manžel. On byl záště plný půlelf, který nenáviděl všechny elfy, ale opravdoví elfové své ženy nebijí, neubližují jim, naopak je chovají ve velké úctě.“
‚Přesto z nich nám strach.'
Elf si bezmocně povzdechl.
„Ach, Mëllindo, jak tě mám přesvědčit, že ti od našich mužů nehrozí žádné bezpráví?“
‚Nijak. Dohodl ses s princem, kdy vyrazíte na cestu?' otázala se, aby odvedla řeč jinam.
„Ano, vyjedeme za dva dny, to aby si princ a hlavně jeho kůň chvíli odpočinul, než se vydáme nazpátek.“
‚Dobře, zařídím vše tak, aby se dům uzdravování obešel po dobu tvé nepřítomnosti zde i bez tebe.'
„V tom případě najdi náhradu též za sebe.“
Mëllinda pozdvihla dosud skloněnou hlavu a se udiveně podívala na léčitele.
‚Jak to myslíš?'
„Chci, abys jela do Ladérionu se mnou jako můj doprovod.“ Pronesl rozhodně Ewerion.
Elfka zalapala po dech, protože toto oznámení jí ho docela slušně vyrazilo.
‚Cože? JÁ?‘ poukázala rukou na sebe. ‚Proč?'
„Přeji si to.“
‚Ne, já nikam nepojedu, nejsem na to připravená. Můj svět a domov je zde. Sám víš, že údolí opouštím jen výjimečně, a to nejdál do Ancalwa. Jinak nikam jinam nejezdím. Tady je mé útočiště.'
„Já to dobře vím. Přesto si myslím, že nadešel čas, abys odsud vytáhla paty a vyrazila do širého světa a poznala i jiná místa v elfských zemích.“
Mëllinda nesouhlasně vrtěla hlavou se zamračeným výrazem ve tváři.
‚NE. Je tam příliš cizích lidí - tedy elfů, to po mně nemůžeš chtít. Nejsem na tu cestu dost silná.'
Elf vypadal nesmlouvavě. Vzal do dlaní její drobné ručky s dlouhými štíhlými prsty a něžně je hladil.
„Jsi víc připravená, Mëllindo, jen musíš přemoci své obavy a pokusit se důvěřovat svým rodným.“
Mëllinda se zdála být velmi nervózní z toho rozhovoru. Vymanila své ruce z Ewerionových a začala znakovat, aby se z nadcházející cesty vymluvila.
‚A co mé povinnosti? Musím se tu o vše postarat, nemohu odejít, kdo by mě zastoupil?'
„To je snadné. Fiona se postará o mou domácnost, stejně když tu nebudu, tak její hlavní povinnosti odpadnou, takže to bez problémů zvládne. No a dům uzdravování může převzít Arwing. Vždy byla dobrou ošetřovatelkou a pod tvým vedením se ještě zlepšila, vždyť si ji sama zaučila na svou zástupkyni, aby tě měl kdo zastoupit, když budeš mimo údolí. Ona se tu o to postará.“
Mëllinda se nadechovala a připravovala ruce k další námitce, ale Ewerion ji zarazil.
„Ne, žádné další hloupé výmluvy nepřijímám. Ty víš, že ti nikdy do ničeho nemluvím, do ničeho tě nenutím a nic ti nepřikazuji, ale tentokrát zkus toto mé vroucí přání brát jako příkaz. Ano?“
Elfka se zatvářila zkroušeně a pokusila se udělat naprosto zničený výraz.
„Tohle na mě nezkoušej, děvče, nezapomeň, že za ty roky tě už dobře znám. Dělám to jen a jen pro tvé dobro.“
Mëllinda si odevzdaně povzdechla.
‚Dobrá.'
„Jsem rád, že jsme se dohodli. Domluv se s Arwing, pomalu si sbal a připrav se na cestu, za dva dny vyjedeme. Uvidíš, že se ti ten několika měsíční pobyt v Ladérionu bude líbit.“
Pohladil ji konejšivě po tváři. Zvedl se z pohodlné pohovky a popošel ke dveřím, tam se zastavil a podíval se na elfku.
„Mám tě čekat na večeři anebo budeš opět jíst ve svém pokoji?“
‚Povečeřím tady.' Odpověděla mu znakovou řečí.
„Nu, jak chceš, přemlouvat tě nehodlám.“
Otevřel dveře a vyšel z Mëllindina pokoje na chodbu a zase za sebou zavřel. Elfka osaměla ve své vzdušné ložnici a nedá se říci, že by byla radostí bez sebe. Představa, že bude muset opustit známé prostředí a vydat se do neznáma, ji tak trochu děsila. Jenže nemohla se s Ewerionem přít, neboť mu za hodně vděčila. Byl jejím přítelem, důvěrníkem a brala ho jako bratra, kterého nikdy neměla. Nezbývalo jí nic jiného, než souhlasit, protože věděla, že léčitelovo rozhodnutí nic nezmění. Vstala z pohovky, opustila svůj pokoj a šla vyhledat Arwing, aby se s ní dohodla ohledně jejího zastoupení po dobu elfčiny nepřítomnosti.

* * * * * *

Zbytek dne utekl velmi rychle, tichými kroky se připlížil večer a po něm následovala teplá jasná noc, která Mëllindě nepřinesla zrovna moc krásné sny, spíš samé noční můry. Téměř celou noc se převracela na posteli, máchala kolem sebe rukama, ještě že neměla žádného milence, protože by ho nevědomky ztloukla, nebo vystrčila z postele. Házela s sebou tak moc, až to chvílemi vypadalo, že ze svého lože spadne dolů, naštěstí se to nestalo. Jediné ,co přistálo na podlaze, byl její péřový polštář. Probudila se ještě před rozbřeskem, než se první sluneční paprsky prodraly skrz větve stromů, celá zpocená a vyděšená z ošklivých snů. Dýchala ve zběsilém tempu a po tváři jí stékala slza, kterou jí vehnal do očí zlý sen. Potřebovala se uklidnit a nabrat alespoň ždibec vnitřní rovnováhy. Napadlo ji, že by mohla zajít do lázní, které jsou všem zdejším obyvatelům otevřeny ve dne i v noci. Takhle brzy po ránu tam nikdy nikdo nebyl, to už měla vystudované. Vyklouzla z postele, přehodila přes sebe dlouhý tmavý plášť a pečlivě ho převázala v pase. Nazula si kožené pantoflíčky a vydala se do lázní dát si horkou koupel, neboť tamní bazény byly napájeny horkými podzemními prameny. Opustila dům uzdravování, seběhla po schodišti a po dlážděném chodníčku, vedoucím mezi mohutnými Javrony, a nasměrovala své kroky k lázeňské budově. Kráčela neslyšně ztichlým, do šera ponořeným údolím. Domy elfů se stále utápěly ve tmě, žádné světýlko v nich nezaplálo. Všichni nejspíš ještě snili své krásné sny a oddávali se pokojnému spánku. Jen ptáčci sem tam zapěli pár trylků. Listy stromů jí nad hlavou tiše ševelily ve vánku a na stéblech trávy kolem chodníčku se nepatrně třpytily drobounké kapičky ranní rosy. Vzduch byl vlahý a voněl po jasmínu. Mëllinda jako stín noci došla až k lázním a proklouzla zdobenými dveřmi do útrob budovy, ve které vládlo hrobové ticho. Rozžehla jednu olejovou lampu a prošla vstupní halou a dala se doprava, kde byla část určená pro ženy. Vešla do velké místnosti jen spoře osvětlené její lampou a několika matnými proužky světla, jež procházelo třemi klenutými okny. Zavěsila lampu na ozdobný držák u bazénu, z něhož se pářilo z horké vody. Na chvíli odstoupila od okraje, to aby si odložila věci na dřevěnou lavici u stěny. Vyklouzla z hedvábných šatů, jež tiše zašustili, když se snesli na zem. Zvedla je a několika naučeným pohyby je zručně poskládala na kopičku. Poté, jen tak, jak ji nejvyšší Manar stvořil, sestoupila po otesaných mramorových schůdcích a ponořila se do pářící lázně. Voda byla tak akorát, příjemně teplá, ale ne vařící, aby se nikdo neopařil. Bazén měl dost velké rozměry, že se v něm dalo bez problému uplavat několik metrů a zpět. Obeplavala třikrát bazén, a pak se usadila v mělčí části, kde si ledabyle relaxovala. Teplá voda jí prohřívala všechny ztuhlé svaly a uvolňovala napjatou mysl po mizerně prospané noci. Opřela si hlavu o dřevem obložený okraj bazénu a zavřela oči. Vlhká pára ji hladila po tvářích jako ruka milence a jemně se převalovala po vodní hladině.
Nevěděla přesně, jak dlouho tam takhle odpočívala, ale když otevřela oči, venku za oknem již probleskovaly ostré sluneční paprsky a začínaly plně osvětlovat prostor ženských lázní. Byl nejvyšší čas to tu opustit a dojít se nasnídat. Vylezla z vody a osušila se ručníkem, který byl připravený na sušáku, a zas ho tam vrátila. Oděla se do dlouhé košile a zahalila se pláštěm. Prošla lázeňskou budovou a vchodovými dveřmi opustila dům. Slunce se již vyhouplo nad obzor a probudilo první elfy ze spánku. Údolí začínalo pomalu ožívat. Ve stromových domech se ozývalo šramocení a hlasy probuzených obyvatel, rozhrnovaly se závěsy a z oken vykukovaly dlouhovlasé hlavy a srdečně se zdravily s ostatními a přály si krásně ráno. Odněkud zněly něžné tóny flétny a harfy. Elfka sestoupila po několika málo schodech na chodníček a vydala se po něm zpět k domu uzdravování. Když procházela pod jedním z rozložitých stromů, ozval se milý, zpěvavý, ženský hlásek, který na ni zavolal z koruny stromu.
„Krásné, dobré jitro, Mëllindo.“
Mëllinda pozvedla obličej vzhůru, odkud hlas zazněl, a zahleděla se na podlaž, která se rozkládala nad její hlavou. Přes zábradlí se nakláněla a mávala na ni s úsměvem Arwing. Mëllinda též pozvedla ruku, zamávala jí na pozdrav, a pak pokračovala dál v chůzi. Když dorazila do svého pokoje, ihned se převlékla do denních šatů. Zalovila ve skříni a vytáhla z ní jedny temně modré šaty s vysokým stojacím límečkem a dlouhými úzkými rukávy. Oblékla se do nich a do skryté kapsy v záhybech sukně si zasunula svůj zápisník a tužku, pak si rozčesala vlasy a vyrazila na snídani do Ewerionovy domácnosti. Věděla, že léčitel bude snídat ve společnosti prince, a tak pojedla společně s Fionou v kuchyni, a poté zase zmizela po zadním můstku. Přemýšlela, co bude dělat, neboť dnes byla neděle a to znamenalo volno pro všechny a balit na cestu se jí zatím nechtělo, na to měla ještě dost času. Tak se rozhodla, že si vyjde na procházku k louce na konci Javronového háje a natrhá nějaké kvítí do vázy ve vstupní hale u mistra Eweriona.
Vydala se po dlážděném chodníčku na západ, prošla kolem několika bublajících léčivých pramenů, po cestě si přivoněla k rozkvetlým keřům jasmínu a k drobounkým trsům žlutých kvítků na pichlavém keři Calanty. Dojít na konec háje jí trvalo sotva patnáct minut, vyšla z podstromů, a pak se před ní otevřel pohled na rozložitou svěže zelenou louku plnou lučních květů. Větřík ohýbal tenká stébla trav a pohrával si s různobarevnými hlavičkami mnoha květů. Motýli laškovně poletovali z květu na květ a třepotali se v poryvech teplého vzduchu proudícího nad lučinou. Včely bzučely a sbíraly sladký nektar ze středů květenství. Mëllinda se rozhlédla vůkol sebe. Byly tu rozličné druhy květin. Rudé máky, bílé kopretiny, modré zvonky, fialové střapaté kohoutky, žluté pryskyřníky, purpurové rumělky, oranžové rozkolníky, růžové divoké karafiátky, chrpy, levandule, mateřídouška, drobné divoké žlutomodré macešky a další známé i neznámé kvítky tohoto kouzelného kraje. Připomínalo to paletu rozšafného malíře. Ale čeho si též všimla, bylo to, že na pomezí mezi hájem a loukou se v nižší trávě červenali krásně nalité, zralé travní jahody. Neodolala, sedla si do trávy a s chutí se pustila do trhání šťavnatých plodů a jejich pojídání. Sladká šťáva jí stékala po prstech, a tak je olízla. Byla to učiněná lahoda a potěšení konzumovat čerstvé, sluncem prohřáté jahody. Poté, co se skoro přejedla jahodami, se zvedla z meze a vydala se trhat luční kvítí.
Proplétala se mezi jednotlivými kvítky a pod jejími kroky se ani stéblo nezlomilo. Tam utrhla mák, támhle kopretinu, tu zase kohoutek a tadyhle pro změnu rumělku. Za chvíli měla náruč skoro plnou pestrobarevného polního kvítí. A protože byla zcela pohlcená svou činností, tak si ani nevšimla, že k ní někdo přistoupil. Ještě chtěla utrhnout jednu kopretinu, když jí někdo položil ruku na rameno. Ten dotek jí vylekal téměř k smrti. Kdyby mohla mluvit, zaječela by tak nahlas, že by to zburcovalo celé údolí. Jenže hlas jí nesloužil. Upustila natrhané kvítí na zem a odskočila od příchozího přímo rychlostí blesku. Hbitě se otočila až jí dlouhé, plavé vlasy zavířily kolem hlavy jako zlatá aura, a podívala se na neznámého vetřelce. Byl jím princ Diriel.

Elf se na ni zahleděl, a v její pobledlé tváři spatřil naprostý děs, strach a úzkost. Modré oči měla vytřeštěné a rozšířené vyděšením. Nechtěl ji vystrašit, ale dokonale se mu to povedlo. Stála před ním jako zkamenělá, že málem ani nedýchala, ale přesto viděl, jak jí pulzuje tepna na krku. Chtěl natáhnout ruku a slovem ji uklidnit, že jí neublíží, jenže jakmile pozvedl ruku, elfka zděšeně zalapala do dechu a v mžiku se dala na zběsilý úprk, takže nestačil říct ani promiň. Dívka se otočila na podpatku, její temně modré šaty jí zavlály kolem nohou, a než bys řekl švec, její štíhlounká postava zmizela jako vítr mezi stromy v Javronovém háji.
„Tak to se mi fakt povedlo.“ Zabručel si mrzutě pod nos elf.
Diriel se zadíval na zem, kde ležely natrhané luční květiny, které v leknutí upustila.
„Asi bych jí je měl donést, dala si práci, než je natrhala a byla by škoda je tu nechat zbytečně uvadnout.“
Přidřepl na bobek a začal je sbírat. Nešlo mu to tak dobře, jak si představoval, protože měl jen zdravou jednu ruku, neboť zraněnou paži mu fixoval šátek, ale i přes tento drobný hendikep se mu je podařilo za chvíli posbírat. Nejdřív si myslel, že je odnese přímo té elfí dívce, ale pak si to rozmyslel. Potom, jak ji vyděsil, by před ním zřejmě znovu utekla hned, jak by ho zahlédla. Zvedl se a vydal se raději zpět k léčitelovu obydlí. Předá květiny Ewerionovi a ten je dá své plaché pomocnici.
Během čtvrt hodinky stál u plošiny pod Ewerionovým obydlím. Vystoupal po točité šikmině, až na podlaž a vešel do mistrova příbytku. Ewerion seděl ve svém oblíbeném křesle a listoval v objemné knize. Když zaslechl lehce vrznout prkennou podlahu, pozvedl hlavu od knihy a zadíval se na elfa, jenž právě vešel. Muž s pochroumanou rukou držel v náruči velký pugét lučních květů a tvářil se zřetelně provinile.
„To jsem nevěděl, Dirieli, že máš zálibu v trhání polního kvítí. Nezačal si i vít věnečky?“ otázal se se škádlivým úsměvem léčitel.
„Já ho nenatrhal a vít věnečky neumím.“ Namítl elfský princ.
„Tak kde si ty kytky vzal?“
„Řekněme, že jsem udělal pěknou pitomost. Někoho, kdo tyhle krásotinky nasbíral, jsem nechtěně vystrašil a on je upustil a utekl.“
Ewerion měl z jeho slov nepříjemný pocit.
„Koho si vylekal?“
„Tu plachou dívku, Mëllindu.“
„Ale ne,“ zaúpěl Ewerion tiše. „Jak moc?“
„Myslím, že v první chvíli by ses v ní krve nedořezal. Stála jako solný sloup a potom frnkla jako ptáček z otevřené klícky. Tak jsem ty kytky posbíral a přinesl ti je, abys jí je s mou upřímnou omluvou vrátil. Já ji opravdu nechtěl tak moc vyděsit, netušil jsem, že takhle ukvapeně zareaguje na můj dotek.“
Ewerion rázně zaklapl kožené desky, odložil knihu bokem a v mžiku oka stál na nohách.
„Ty ses jí dotkl?“
Princ přikývl. „Ai. Neslyšela mě, když jsem přišel, a tak jsem na sebe chtěl upozornit a položil jsem jí ruku na rameno.“
Léčitel se zdál být velmi znepokojený.
„Kruci, u všech prohnilých skřetů, to od tebe nebylo chytré, princi. Mëllindu dokáže vyděsit každý neuvážený pohyb, obzvlášť od neznámého elfa.“
„To jsem nemohl tušit, opravdu mě to moc mrzí, já vážně nechtěl.“
„Věřím ti, ale teď ji musím najít a zjistit, zda je v pořádku. Ty květiny potřebují vodu.“ Podotkl léčitel, když jeho zrak padl znovu na puget v princově náruči. „Fiono!“ zavolal hospodynino jméno.
V okamžení se v místnosti objevila elfská posluhovačka.
„Ano, mistře?“
„Prosím, dej je do vázy.“ Pronesl a poukázal na kvítí, které držel ve svých rukách Diriel.
Elfka si převzala květiny a odnesla je, aby je dala do vody.
„Co teď?“ otázal se princ bezmocně.
„Vydám se ji hledat, a pokusím se Mëllindě vysvětlit, že jsi jí nechtěl nic udělat.“ Odvětil Ewerion.
„Chceš pomoc s jejím hledáním?“
„Ne, zvládnu to sám, kdyby tě zahlédla, mohla by zpanikařit a někam se schovat. Musím říci, že schovávat se umí moc dobře. Jednou se to už stalo a trvalo nám celý den a noc, než jsme ji našli schovanou a vyděšenou. Raději zůstaň tady.“
„Dobrá, ale prosím, omluv se jí za mě.“
Léčitel přikývl, vyšel ze svého domu, spěšně seběhl po točité plošině, až za ním vlálo jeho temně fialové roucho a zamířil k domu uzdravování. První místo, kde začal hledat, byl její pokoj, ale ten našel prázdný, takže nasměroval své kroky k dalšímu místu, kde by mohla být Mëllinda ukrytá. Navštívil Arwing, protože tam občas zacházela. Avšak když vystoupal po točitém schodišti, elfka mu řekla, že Mëllindu od rána neviděla. Ewerion odešel od Arwing s nepořízenou. Nahlédl do lázní, protože věděl, že do nich ráda chodí, jenže ani tam nebyla. Pak ho napadla její tajná schovávačka, kam si chodívala vylévat žalem soužené srdce a slzy. Byla to stará, liánami a břečťanem zarostlá svatyně na severním konci Údolí pramenů. Když tam dorazil, pečlivě ji prohledal a nahlédl do každého tmavého koutu, ale nikdo tam nebyl. Najednou mu docházely nápady, kde ji hledat. Rozhodl se zajít za mistrem Meneldilem a zeptat se ho, zda by náhodou nevěděl, kde by se mohla schovávat.
Došel k jeho majestátnímu domu a zaťukal na velké dveře. Ty se za minutku otevřely a v nich se objevil elf se znetvořenou půlkou tváře a chápavě se pousmál. Hned začal znakovat.
‚Ewerione, drahý příteli, co tě ke mně přivádí? Nehledáš náhodou Mëllindu?'
Léčitel přikývl.
„Jak si to uhodl, Meneldile? Čteš mi snad myšlenky?“ otázal se Ewerion a Meneldil se na něho vědoucně usmál, tak jak mu to jeho zjizvená tvář umožnila. Léčiteli hned došlo, co tento jeho výraz znamená. „Ona je tady, viď?“
‚Ano, přiběhla sem asi před třičtvrtě hodinou, celá k smrti vyděšená a požádala mě, abych ji tu schoval. Nemohl jsem jí úkryt odepřít, když jsem viděl jak se třese strachy. Zrovna jsem si říkat, že ti pošlu vzkaz.'
Ewerion si zhluboka úlevně oddechl.
„Díky všemohoucímu, že je zde, už jsem se o ni začínal obávat. Zavedeš mě k ní?“
Učenec přikývl, ustoupil ze dveří a gestem ruky pozval léčitele do nitra svého obydlí. Vzápětí na to ho zavedl do velké knihovny, kde se v jednom koutě vedle vysoké knižní skříně krčila vystrašeně se třesoucí Mëllinda s uplakanou tváří. Byla tam schoulená jako malé dítě. Léčitel k ní pomalu přistupoval a tiše promluvil.
„Mëllindo, děvčátko, to jsem já, Ewerion.“
Elfka pozvedla hlavu, kterou měla dosud položenou na pokrčených kolenou a podívala se na léčitele. Když ho spatřila, popotáhla, hbitě vyskočila na nohy jako fretka a vrhla se bělovlasému Ewerionovi do otevřené náruče. Léčitel ji jemně sevřel v objetí, konejšivě ji kolíbal a hladil po vlasech.
„Klid, děvče, už je to v pořádku. Neplač, malá. Vím, co tě vyděsilo. Princ ti nechtěl ublížit. Je mu moc líto, že tě vylekal. Omlouvá se ti.“
Mëllinda znovu vzlykla, celá se chvěla jako osika ve větru, a tak se přitiskla k léčiteli ještě víc. Hledala v jeho náruči ochranu, protože jen jemu bezmezně důvěřovala.
„Už je to dobré, Mëllindo. Pojď, půjdeme domů. Lehneš si do postele a odpočineš si. Ano?“
Elfka popotáhla a přikývla hlavou. Léčitel ji bratrsky objal kolem ramen a vedl ji ven z knihovny. Když míjel učence, podíval se na něho a řekl:
„Děkuji, Meneldile, za tvou laskavost.“
Elf se chápavě pousmál, pokýval hlavou a udělal několik znaků.
‚Nemáš zač, rád pomohu, když je zapotřebí.'
„Přeju ti pěkný zbytek dne.“
‚Já tobě též,' odvětil učenec znakovou řečí a vyprovodil je ven ze svého domu.
Léčitel pomalu vedl Mëllindu po chodníčku k domu uzdravování, a pak rovnou do jejího pokoje, kde ji uložil do rozestlané postele jako malé dítko. Přikryl ji, pohladil po vlasech a vtiskl jí políbení do vlasů.
„Teď odpočívej, děvče. Zavři oči a zkus usnout. Fiona ti k večeru přinese něco k jídlu, ale nyní spi.“
Mëllinda byla od strachu tak vyčerpaná, že usnula ihned, jak zavřela víčka. Stočila se do klubíčka, zmuchlala jeden roh peřiny, přitiskla si ho k sobě a začala pravidelně oddechovat. Ewerion sledoval její podvědomou reakci. Byla tak roztomilá a zranitelná. Měl ji moc rád. Kdyby jeho srdce nepatřilo jeho milované zesnulé ženě, možná by v tahle dívka mohla být jeho novou láskou. Ale on stále hluboko v srdci i v duši zbožňoval tu jež, pro něho byla navěky ztracena. Ještě jednou Mëllindu políbil do vlasů, pak se otočil, tiše opustil její pokoj a nechal ji odpočívat. Vrátil se do svého domu, kde princi Dirielovi oznámil, že Mëllindu našel, že je v pořádku a nyní spí. Zároveň ho upozornil na to, že by bylo dobré, aby na ni příště raději nejdřív nahlas promluvil a upozornil na sebe. A hlavně, aby se jí bez dovolení nedotýkal a zbytečně jí tak neděsil. Princ s jeho radou souhlasil a řekl, že pro příště si bude dávat větší pozor na to, co činí.

* * * * * *

Druhý den ráno léčitel došel zkontrolovat Mëllindu a donesl jí vydatnou snídani. Seděla v neforemné noční košili s pokrčenými koleny na rozházené posteli. Zdálo se, že je již v pořádku, tedy jakž takž. Vyspala se ze šoku a nyní byla již zase čilá. Podal jí košík s jídlem. Nadzvedla plátěný ubrousek a zalovila uvnitř a vytáhla z něho kus skořicové koláče a za pár minut jej spořádala. Znovu zašátrala a vyjmula z koše velké žluto červené jablko. Zakousla se do šťavnatého sladkého plodu. Ewerion byl rád, že její líp a těšil se z toho, když viděl, jaký má apetit. Velká chuť k jídlu bylo dobré znamení. Poté co se najedla, odložila košík stranou a gestem ruky poděkovala léčiteli za jeho milou pozornost. Slezla z postele a šla se ustrojit. Když se Ewerion ujistil, že je Mëllinda v pohodě, rozloučil se s ní, odešel a nechal ji o samotě. Mëllinda se zanořila do skříně z borového dřeva a vyndala si z ní šedozelené šaty. Sundala noční úbor a převlékla se do připraveného oděvu. Když byla oděná, začala si, ač nerada, chystat věci na cestu. Poskládala si několikery šaty a uložila je do cestovní brašny. Výhoda elfských látek je ta, že ačkoliv jsou velmi teplé či naopak vzdušné a oděv z nich ušitý vypadá nesmírně objemně, dají se jednoduše složit do maličkého balíčku a jsou snadno skladné. Takže není problém dostat třeba desatery šaty do jedné brašny, a jsou tak lehké, takže se ani moc nepronesou. Tak tedy do jedné brašny uložila své oděvy a do druhé osobní věci a to, co považovala za potřebné. Mezi těmito věcmi byla i kniha, tedy spíš učebnice, kterou dostala od mistra Meneldila, jež obsahovala veškeré znaky řeči rukou. Nevěděla, proč si ji sbalila, ale něco jí říkalo, že by se mohla hodit. Během dopoledne si připravila cestovní brašny a jezdecký cestovní oděv, ve kterém podstoupí tu dlouhou cestu.
Potom si dala oběd a odpoledne zašla zkontrolovat koně, na kterém obvykle jezdívala na projížďky. Strakatá klisna jménem Axa, byla ustájená až na konci dlouhé stáje a líně přežvykovala čerstvě nakosenou trávu. Mëllinda otevřela dveře do jejího stání, vešla dovnitř a zacvakla závoru. Bílo-hnědo-černá klisna zafrkala a šťouchla hlavou elfku do ramena. Vnucovala se jí, aby ji podrbala. Mëllinda ji pohladila po sametově černých nozdrách a poplácala ji po mohutné šíji. Srst klisny byla jemná a dlouhou bílou hřívu měla spletenou do mnoha malých copánků. Elfka vyndala se seníku hrst slámy a pravidelnými tahy jí začala přejíždět po širokých plecích a krásně tvarovaných bocích. Klisničcese tato péče velice zamlouvala a držela jako beránek. Nejdřív jí čistila na jedné straně, a pak stejnou proceduru opakovala i na druhé straně, když později uznala, že kobylka je dostatečně vytřená dočista, odložila použitou slámu na zem a znovu Axu poplácala. Zvedla závoru, otevřela dveře a vyšla ze stání do chodbičky a zavřela za sebou. Nasměrovala své kroky do místnosti, která navazovala na stáj, v níž byla uložena všechna sedla. Vstoupila do takzvané sedlovny a začala mezi uskladněnými sedly hledat to svoje. Netrvalo dlouho a našla to, co hledala. Krásné kožené sedlo zdobené vytepanými ornamenty. Vzala ho a vynesla jej ven ze sedlovny a přehodila ho na speciální hrazdu, na níž se odkládalo sedlo předtím, než se jím kůň osedlal. Zkontrolovala řemeny, třmeny, podpěnky a připevnila k sedlu do ruličky stočené dvě deky. Ráno pak k nim ještě přidá brašny. Když se ujistila, že je všechno tak, jak má být, nechala sedlo na hrazdě u stání své klisny a zašla ještě na návštěvu k elfce Arwing. Poseděly spolu, daly si sklenku jablečného moštu a domluvily se na tom, co a jak bude Arwing dělat, a na co dohlížet. K večeru ještě zašla za Ewerionem a pojedla s ním večeři, protože princ se omluvil, že tento večer bude večeřet jinde a hned poté půjde spát. Ani léčitel s Mëllindou moc dlouho neponocovali, neboť je ráno čekalo zahájení dlouhé poutě do Ladérionu.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 01.02.2010, 11:42:15 Odpovědět 
   Souhlasím s komentíky níže. Děj se odehrává vcelku poklidně. Princ jejich první setkání o samotě zbodal jak se dalo, ale to se snad napraví.
Jediné co bych snad vytkl, je nedostatečné členění do odstavců, ale jinak se mi to moc líbilo. Držím palce do dalšího psaní.
 Tracy Harper 12.08.2009, 23:57:52 Odpovědět 
   Já dva :-)
 ze dne 13.08.2009, 8:11:24  
   Annún: Děkuji ti Trancy a Mëllinda též. :-))
 Šíma 12.08.2009, 18:52:41 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 12.08.2009, 12:16:25

   Držím jí palec. ;-)

P.S. A tobě také, ať to ukočíruješ... Hezký večer přeji!
 ze dne 13.08.2009, 8:10:44  
   Annún: Díky :-))
 Šíma 12.08.2009, 12:16:25 Odpovědět 
   Líbilo! Naše elfka bude patrně potřebovat hodně času, než se zotaví, ale úplně se již patrně neuzdraví, i když... Kdo ví?

Jednička je tam, další část nezklamala!!! ;-)
 ze dne 12.08.2009, 18:46:58  
   Annún: Děkuji Šímo,
uzdraví, neuzdraví toť otázka, ale hlavně se musí otrkat a pochopit, že ostatní muži nejsou stejní jako její krutý exmanžel a musí se naučit důvěřovat. No a když zvladla věřit Ewerionovi, tak by to mohla dokázat i u dalších elfů. Léčitel to ví a proto chce Mëllindu vzít s sebou do Ladérionu.
 amazonit 12.08.2009, 5:47:39 Odpovědět 
   Nepochybuju o tom, že mnozí již netrpělivě vyhlíželi nový díl a je tu.
Opět v něm dokazuješ, že umíš velmi dobře vykreslit prostředí a atmosféru. Popisy jsou velmi povedené a plastické.
Děj je v tomto díle poklidný, přesto rozhodně nenudíš.
Je to zvláštní, tak nějak jeden ví, kam ten příběh směřuje, jaký bude asi konec, ale přesto od čtení neodejde. Zkrátka, dokážeš čtenáře chytit.
 ze dne 12.08.2009, 8:15:07  
   Annún: Děkuji Amazonit,
jsme nesmírně potěšena, že se můj příběh stále líbí a doufám, že se bude líbit a nebude nudit ani v dalších dvou desítkách dílů. Ještě jednou díky. :-))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Prostor pro vni...
Charles
Nepatřit nikam ...
Crow
KRÁL ŠÍLENSTVÍ
Janir Killman
obr
obr obr obr
obr

KRÁLOVNA SILNIC
DERALTE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr