|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Bezejmenný - část třetí ::
 m2m |
publikováno: 13.08.2009, 2:40
|
| "... černá a bílá." |
| |
|
|
III.
Voják v uniformě městské domobrany se opatrně rozhlédne. Stojí na vršku kopce za městem, u jeho nohou se kroutí záhyb blátivé cesty, po níž sem nahoru vystoupal. Listoví a jehličí okolostojících dřevnatců se klimbá v poklidném mořském vánku, slaná voda sem nahoru ale nedosáhne. Kopeček je za městem v uctivé vzdálenosti, v pustině obydlené pouze divokou zvěří a občas špatně viditelným lovcem, který se svým lukem překonává pichlavé drobky keřin. Bezhlučně.
U pasu se vojákovi houpe krátký jednoruční meč, jeho hlavní zbraní je kopí s ratištěm dlouhým šest stop. Železný hrot se třpytí šedí místního nebe.
Voják netuší, že v malém úkrytu nedaleko od něj se před nejhorší bouří včera schovával hledaný, že jeho mokrý šat zde nasál bahno a krev, která skapávala s ramene dolů do jeho klína. Poutník měl dostatek zkušeností, aby si šíp vytáhl a ránu pečlivě vyčistil, přesto ji neměl čím zašít, takže drobné vinné kapky stékaly po jeho šatech dolů vždy, když ramenem prudce pohnul.
Voják se obrátí zpátky k městu a ustaraně pohlédne na nebe. Blíží se další dešťová snůška, takže bude lepší, když přečká v hospodě na křižovatce za městem. Když bude mít štěstí, sedne si a dostane dobré teplé víno z jihu. Když ne, bude lemcat obyčejný patok z pevniny za úžinou.
To hledaný odsouzenec se bude krčit pod skalním převisem těsně před koncem své cesty. Bude se nořit do bláta a přikrývat svým pláštěm, jeho zraněné rameno bude bolet jako čert, ale nesmrtelná duše bude vzhlížet pořád dál vzhůru. Až přestane za několik hodin pršet, sklouzne poutník dolů a najde vhodnou větev, o kterou se bude opatrně opírat, až se bude znovu drápat nahoru.
Noc ovládne svět a měsíc s velkými černými pihami vykoukne poprvé za dlouhé týdny skrze mračna. Jako kdyby samotný Dinnos svému poslednímu věrnému chtěl pomoci, ozáří mu cestu a zavede jej k malému kruhu kamenů, které obrostl mech s lišejníky a tisíc let hlíny.
Poutník spadne na všechny čtyři a začne ve svatyni hrabat.
V tuhle chvíli ale jen, stejně jako voják domobrany, ustaraně vzhlíží k nebi a čeká na déšť.
Probudili mě kopancem do žeber.
„Provaz už se ti tam houpe,“ zasmál se bezzubý žalářník a smál se dál, když mě bičem poháněl nahého přes chodby až ke schodům z budovy. „Budeš se houpat taky!“
Mlčel jsem.
Do krátkých vlasů se mi vetkalo slunce a já jej nechal, aby mě objalo a přivinulo ke své hrudi. Můj bůh Dinnos se na mne usmál a já věděl, že i když je zatracen a já teď poputuji do vesmírného nekonečna, bude se na mě smát můj otec, můj bratr, můj bůh.
Prostor před kasárnami byl odjakživa vydlážděn a dnes i vyzdoben.
Za mnou a přede mnou si vykračovali vojáci v pyšných legionářských uniformách. K tomu byli zrozeni, vykračovat si městem a nechat slunce, aby jim dělalo z ramenních plátů zrcátka.
Bič mi šlehal na zjizvená záda, sotva překrytá ubohou pytlovinou.
Vím, jak jsem vypadal.
Když mě pověsili, pytlovina klesla k zemi a místní obecenstvo zatajilo dech. Jizvy z mučení a útrapy mého nedospělého života všechny umlčely. Všichni ztichli. Nějaké děcko se rozplakalo.
Slunce mi vetkalo do vlasů poslední zákruty své moci a schovalo se za nekonečný černý mrak. Popravčí máchl rukou a… byl konec. Zemřel jsem.
Vzpomínky rotují hlavou a já vím, že to nejsou mé vlastní vzpomínky. Jsou to vzpomínky na minulé životy Dinnova paladina, kterého oběsili, rozčtvrtili, sťali mu hlavu, nechali ho vykrvácet z mnoha ran na lesní cestě, hodili do moře v pytli a s železem na spoutaných rukou a nohou, nechali zemřít žízní na kříži u cesty do hlavního města, vhodili do arény a nechali bojovat se slonem, nosorožcem a nakonec trojicí válečníků s luky.
Agonický bůh v bílém světle mě provádí přes můj nekončící život.
Bolest.
Smrt, kterou jsem si zvolil.
Za mnou na zapomenuté cestě stojí dvojice mužů s dlouhými luky, nevidí mě, jinak by tětivy již měli nasazené a sahali do toulců u pasu pro smrtící opeřence. Jsou to nájemní žoldnéři, kterých je nyní na pevnině plno, jsou to bývalí vojáci nebo pomocníci u zaniklých legií. Laium se nikdy nemohlo chlubit dobrým lučištnictvem nebo jízdou, a tak tihle dva, podle rysů v obličeji potomci původních obyvatel Brenie, kdysi nejspíš narukovali do pevné pravidelné armády.
Z jejich zbraní mám strach, jsou to mocné luky, k jejichž napnutí je potřeba velké síly a jejichž šípy udělají z prsního plátu cedník.
Schovávám se za keřem možná deset kroků od cestičky, po níž jsem přišel, nechávaje za sebou špatně čitelné stopy. Nemám čas se o své šlápoty postarat, musím se hnát dopředu, bez ohledu na to, jestli za mnou půjde jeden nebo tisíc mužů.
Předpokládám, že místodržící vypsal na moji hlavu slušnou odměnu. Před brenijským králem by vypadal hned lépe, kdyby se mu podařilo odchytit posledního paladina.
Nebe nad námi se zatahuje do další přeháňky. Od moře se zanedlouho přižene mlha a já budu moct vyrazit. Oba lovci dojdou k mé poslední stopě a ve chvíli, kdy mě spatří, vytáhnou krátké meče. Budou vědět, že jim stojím za zády s dvojicí krátkých mečů, které jsem si vypůjčil od mrtvých domobranců možná tři hodiny cesty zpátky. Ti dva udělali tu hloupost, že se schovali před deštěm pod velikána se zrzavým listím. Jejich zářivé červenobílé uniformy jsem zakopal a mrtvá těla pohodil k drobnému potůčku, aby se o ně postarala divoká zvěř.
Nejsou to ani tři minuty a do vlasů mi skápne první nebeská slza.
Oba lovci, opatrně se držící několik kroků od sebe, se dostávají k prohlubni, do níž v tuhle chvíli již buší první jehličky deště a mažou tak mou stopu. Poslední. První ze žoldnéřů se zastaví několik stop od místa, kam jsem ho chtěl nalákat. Druhý zpozorní a sáhne k pasu pro váček s tětivou.
Nestačí ji ani natáhnout, tiché kroky, moje rychlé zápěstí, hlava, před chvíli ještě pevně usazená na krku, s tichým mlasknutím přistane v bahně a ochablé tělo se zhroutí vedle ní, dva tři rychlé skoky, druhý lovec stačí sáhnout pouze po delší zahnuté dýce, která je tu tak moderní a kterou sem přinesli legionáři z jihu.
Druhé mrtvé tělo žuchne do deštivého bláta.
„Děkuji,“ pošeptám svému bohu.
Všechno bylo rychlejší, než jsem čekal.
Nyní už zbývá jen několik nekonečných hodin šplhání do blátivého kopce na jeho vršek, kde postává mocný kamenný kruh. Tam se střetává tento svět s Dinnovým, tam poslední paladin poklekne, pomodlí se a odejde do Dinnovy říše.
Už mě nezajímá ta skupina žoldnéřů a městských domobranců, kteří se za mnou plahočí ten upřímný kus cesty od městečka. Teď mě zajímá jen těch posledních několik obrázků, které mi bůh vtiskl do paměti, když přijímal mou oběť za Martina.
Knězovo tělo, které Dinnos odmítl, jsem pohřbil kousek od prvé svatyně. Když jsem vlastníma rukama hrabal jámu, proudily mi před očima potoky Martinových vzpomínek, jeho síla, kterou jsem nemohl uchopit, kterou jsem nemohl vládnout, kterou jsem nedokázal ani pochopit.
Když První zemřel s Girianovou duší uvězněnou v čepeli meče, Dinnos tělo svého Prvního vnesl na oblohu a otiskl na věčné časy jeho obrys do hvězdného nebe, Dinnos rozkázal celému vesmírnu, aby přišlo a oplakalo jeho mrtvé tělo.
Od té doby jsou všichni paladinové pokapáni při ceremoniálu Navrácení kapkami vody. Posvěcené vody, kterou nabrali první kněží z toho vesmírného deště. Je to znamení, že paladin bude ctít památku Prvního. Do konce svého života a při svém znovuzrození si musí upamatovat, co je pro něj nejvyšší hodnota.
Není to samotná víra, ale smysl pro spravedlnost, rovnováhu.
Opřu se o dřevěnou větev, která je mou holí, a vydám se do kopce, na jehož vrcholu na mne čeká místo, odkud vstoupil Dinnos zpět do své říše.
© Chemist, 2009
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 17 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 33 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
