obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389842 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kaňon duchů - 2 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Kaňon duchů...
 redaktor Šíma publikováno: 26.08.2009, 15:13  
Sice jsem sliboval nějakou tu časovou prodlevu, ale co... Snad se mi podařilo udržet onu "atmosféru" z první části! A také zdravím své věrné šotky, na kterých je nejen spolehnutí, ale také lze na jejich triko kde co "svalit" a vyhnout se tak zodpovědnosti za vlastní (pře)činy! ;-)))
 

Kaňon duchů – pokračování


-- 4 --


      Na kraj se snášela noc. Vzduch byl naplněn svištěním větru v kaňonu a vzdálenou bouří posazenou směrem k lidskému městu, které bylo nyní dokonale odříznuto od obou mužů. Zatím se ještě nestalo, aby některá z lidských výprav přespala pod hvězdnou oblohou. Směrnice jasně zakazovaly jakýkoliv noční pohyb mimo hranice města. Dnešek se stal výjimkou a nejen lidé ve městě byli nervózní, avšak vždy je něco poprvé a někdy je potřeba riskovat a neřídit se pouze předpisy.

      „Doufám, že nás to nesfoukne dolů...“ zabručel Petr a Pavla poprvé napadlo, zda jeho kolega nemá strach. Strach ze zdejšího neprobádaného světa. Obavy z neznáma a nepoznaného, z toho, co lidstvo již od pradávna žene vpřed a bez čeho by lidé jistě ještě nyní seděli v jeskyních a hřáli se u malých ohníčků, namísto toho, aby podnikali daleké a nebezpečné cesty za hranicemi Sluneční soustavy. Jak úzká je hranice mezi zvědavostí a hazardem? Jak široká je ona pomyslná hrana na okraji samotné existence lidského života? Stačí jeden chybný krok a...

      „Na všechno jsme připraveni!“ zazubil se Pavel a bouchl Petra do zad, div nespadl na zem jako shnilé jablko. „Tahle noc bude nezapomenutelná!“

      „Doufám, že ne!“ zabručel Petr a otřásl se zimou.

      Slunce zmizelo za obzorem a denní horko vystřídal narůstající chlad. V prostředí, jakým bylo toto, nešlo o nic nenormálního. Vždyť i na pouštích na Zemi, či na Marsu docházelo každodenně k rychlému a takřka až extrémnímu výkyvu teplot. Stačilo jen, aby slunce, které ohřívalo tamní svět, prostě jen zmizelo za obzorem.

      „Slyšíš to?“ sýkl Petr a znehybněl.

      Naslouchal nejasnému svištění větru, který se otíral o stěny kaňonu. Bouři za svými zády už takřka nevnímali. Proměnila se v monotonní hučení a v ničem nepřipomínala jiné projevy počasí na desítkách prozkoumaných světů, kam již lidská noha zavítala. Petr dával přednost vodě před pískem, přestože se bál utonutí a nedovedl příliš plavat. Namísto rozvlněné hladiny oceánu zde byl jen rozmazaný písečný horizont. Jedinou planetou, která by jej uspokojila, byla Aqua, namodralý svět s minimem pevniny a podivnými starými městy, které se vznášely nad hladinou stále rozvířeného oceánu.

      Proč na to musel Petr stále myslet? Proč viděl namísto neustále poletujícího písku a prachu tohoto narudlého světa jen namodralé a rozvlněné dálavy nekonečných hlubin oceánů? Jako by v tom podivném svištění větru rozpoznal i něco jiného. Třeba je to všechno jenom klam a oni stojí na okraji nekonečné propasti zapomnění, která se skrývá za tímto pozlátkem kaňonu, který lidé ještě nestačili prozkoumat.

      „Nic neslyším!“ řekl mu po chvíli Pavel. „Začíná tu být zima, měli bychom si nasadit helmy a zapnout klimatizaci, nebo tu umrzneme.

      Nečekané zemětřesení je strhlo na zem. I samotný vichr se na malý okamžik zastavil a čekal, co bude dál. Bouře nad planinou zesílila. Bylo možné, že se vydala jejich směrem. V tom případě by byli oba zcela jistě ztraceni. Ještě než se postavili na nohy, zahlédli na druhé straně kaňonu několik slabých záblesků. Jako kdyby tam někdo mával silnou svítilnou. Pak je napadla naprosto totožná myšlenka, co když se posádka raketoplánu přeci jen zachránila? A nyní se na sebe snaží upoutat pozornost, protože lidé na druhé straně neznají způsob, jak by se dostali přes kaňon do bezpečí?

      „Na jedenácté hodině zablikalo na horizontu světlo!“ ukázal Petr svému kolegovi. „Viděls to taky?“

      „Jen pár záblesků!“ souhlasil Pavel. Byl až podivně klidný, na rozdíl od Petra, který pomalu propadal svému skrytému strachu a obavám z nejisté budoucnosti. Ti dva se příliš neznali, začali spolu pracovat teprve před dvěma týdny a bylo až z podivem, jak se dokázali lidé ve zdejším světě dokonale izolovat jeden od druhého a skrývat se ve vlastním světě, přestože záleželo právě na jejich vzájemné spolupráce, nehledě na to, že je člověk veskrze společenským tvorem. Zdálo se, že je pomalu začínal zdejší svět měnit ke své vlastní podobě a za nějaký čas již lidé nebudou lidmi. Co se z nich však stane pak?

      „Nejde o nějaké signály?“ zeptal se Petr a postavil se na nohy. Rukama se opřel o nejbližší kus skály a cítil, jak jej prostupuje podivný třes. Kdyby mu jeho společník nyní posvítil do tváře, určitě by od něj uskočil zděšením. „Jde o morseovku?“

      „Na morseovku to nevypadá, spíše jen na nahodilé záblesky!“ řekl mu Pavel zamyšleně. Na rozdíl od Petra byl až příliš klidný. Možná za to mohly sny, které se mu pravidelně o zdejším světě zdávaly. Jakýsi podivný hlas, kterému dříve nerozuměl, mu stále cosi našeptával. Jemu připadal jako ukolébavka, která jej měla zavést do říše snů a on se vznášel nad nekonečnými dálavami zdejšího světa a proháněl se spolu s větrem nad povrchem planety. Bylo to zvláštní, ale také děsivé. Nedokázal ten pocit k ničemu přirovnat, takřka si myslel, že není člověkem, ale stal se něčím jiným, co nedokázal popsat...

      „Co když jde o Patrika?“ zapochyboval Petr. „Co když přežili ztroskotání raketoplánu?“

      „Nemyslím si...“ pokrčil Pavel rameny, přestože tu tato možnost vždy existovala. Zázraky se stávaly i na této planetě. A on byl nejednou svědkem toho, jak při té či oné nehodě vyvázli jeho spolupracovníci jen s banálním zraněním. Stále slyšel ve svých uších šepot zdejšího vichru, jako by v jeho svistu byl zaklet i jazyk tvorů, které ještě neviděli.

      „Co budeme dělat?“ zeptal se Petr třaslavým hlasem. „I kdyby to přežili, nemůžeme je zachránit!“

      „Budeme čekat, dokud nás nezmůže únava!“ řekl Pavel a sedl si na balvan připomínající pohodlné křeslo. Odpočívali dost daleko od okraje svislé stěny, aby je nenadálý proud vzduchu nesfoukl do hlubin kaňonu. A zdejší vítr to věděl, protože oba slyšeli v jeho hučení také náznak jizlivého smíchu, který se čas od času změnil v přímo šílený chechot. Oba dobře věděli, kdo je tu pánem a že jsou jen obyčejnými hadrovými loutkami s životem visícím na vlásku, odkázání na milost zdejšímu světu...

-- 5 --


      Několik hodin se nic zajímavého nedělo. Bouře mezi kaňonem a městem stále řádila na planině, ale nezdálo se, že by se přiblížila k jejich místu pobytu. Pavel si šel zdřímnout do stanu, který profukoval rozdováděný vítr a Petr, jež byl do jisté míry i paralyzovaný strachem, zůstal na místě a kamerou s nočním viděním natáčel noční dění nad i okolo kaňonu. Ono záhadné světlo se již neobjevilo. Čím víc o tom přemýšlel, tím více se mu zdálo, že tam na druhé straně musí být nějaké zbytky svědčící o existenci nějaké pradávné civilizace, která se již dávno proměnila v prach.

      Nohy i ruce měl ztuhlé od nekonečného sezení na malé rozkládací stoličce. Popruhy byl upevněn do vstřelené kotvy v pevném podkladu, aby jej vítr náhodou nestrhl s sebou do propasti. Od neustálého střídaní tmy a namodralého šera v přístroji jej pomalu začínaly bolet oči. Nebe bylo poseté nekonečným množstvím blikajících hvězd. Za každou z nich se mohl skrývat nový a ještě neprobádaný svět. Petr došel k závěru, že musí být nejspíš masochistou, když se i přes svůj panický strach z nového vydává na stále nové a nové výpravy, jako by nevěděl, že svůj strach nepřemůže tak snadno.

      „Jak to vypadá?“ zeptal se jej znenadání Pavel, který po několikahodinovém pokusu o spánek a bděním na hranici snů a polospánku vstal, aby se pokusil pročistit mozek a zbavit se té únavné malátnosti, která jej vystřídala díky nekonečného polobdění na okraji nikdy nekončícího šílenství. A tablety na spaní brát nechtěl.

      „Pořád nic nového!“ řekl mu Petr. „Ta světla se už neobjevila...“

      „Děje se něco, Petře?“ zeptal se jej Pavel, protože v jeho hlase vycítil náznaky přerůstající hysterie nad chladným uvažováním. „Je tu něco, co bych měl vědět?“

      „Ani ne,“ mávl Petr rukou. „Nějak se tu necítím dobře...“

      Strach! Řekl si Pavel. Dokáže nejen varovat před hrozícím nebezpečím, ale také spolehlivě zabíjet. A se strachem přichází i jisté zatemnění mysli, které paralyzuje celého člověka a nedovolí mu sebemenší pohyb, jen odevzdané čekání na nevyhnutelný konec. Ale tady přeci žádné viditelné nebezpečí nehrozilo. Kaňon byl stále stejný, naplněný větrem, poletujícím prachem a kamením, bez známek jakéhokoliv života.

      „Cos viděl, Petře?“ zeptal se jej Pavel rázně. Ačkoliv byl vždy zastáncem racionálního myšlení, nikdy se nevyhýbal věcem, které se poněkud nejistě rozplývaly mezi nebem a zemí, aby všechny zúčastněné zavedly na území nezodpovězených otázek a nejasných indícií. Pavel sice nevěřil v boha ani vyšší moc, ale tušil, že život ve Vesmíru nevznikl náhodou a jen tak bez něčího přičinění. „Co se stalo? Tohle rozpoložení jsem u tebe ještě nezažil...“

      „Měl jsi pravdu,“ řekl mu Petr po chvíli, když se oba i přes puštěnou klimatizaci ve svých kombinézách tu a tam zachvívali chladem. Vítr měl větší sílu, než se zdálo a zdejší svět byl dokonalou napodobeninou chladničky, která dokázala ze všeho ve svém dosahu spolehlivě vysát byť i sebemenší jiskřičku tepla. „Tam dole něco skutečně je!“

-- 6 --


      Do rozednění zbývalo ještě několik hodin. Oba muži se zmítali mezi bděním a sněním. Vichr jim nedovolil zamhouřit oči. Jejich krev byla plná adrenalinu, jako by jejich těla na něco čekala, ale žádné nebezpečí stále nepřicházelo. Ještě chvíli a oni snad vybuchnou jako pouťové rakety. Na východním obzoru se již objevil nejasný náznak svítání. Malinký proužek narudlé záře. Bouře někam zmizela, avšak poletující písek na planině se ještě nestačil usadit. Pavel se několikrát vydal na hřeben, aby zkontroloval situaci, ale po existenci města nebylo ani památky. Zničila jej snad ona bouře? Byly všechny stavby strženy, nebo odneseny někam do dálav? Stali se právě oni dva posledními obyvateli tohoto světa?

      „Bouře je pryč!“ řekl Pavel suše, když se vrátil ke svému kolegovi. „Měl by sis odpočinout a ne pořád civět do té kamery...“

      „Vždyť víš, že nemůžu usnout a ty také ne! Někdo si s námi zahrává!“ zamyslel se Petr. „Nikdy jsem nevěřil v inteligentní život na téhle planetě a jeho existenci bych tipoval na jednu ku milionu, ale jak se zdá, měl jsi pravdu...“

      „V čem?“ nechápal jej Pavel. „Při cestě z hřebene jsem se zastavil ve stanu a pokusil jsem se navázat spojení se základnou, ale slyšel jsem jen radiové rušení, nic víc...“

      „Ta bouře zmizela?“ zeptal se jej Petr. „Jen tak?“

      „Ano, je pryč!“ řekl mu Pavel a na malý okamžik i jeho přepadl onen docela známý děs, který sice znal, ale navštěvoval jej jen minimálně. Spíše mu připadalo, že se na zdejší svět již stačil adaptovat a na překvapení tu nebylo místo. Naneštěstí se mýlil, protože planeta, na které nyní pobývali měla mnoho es v rukávu a ještě je ani nezačala pokládat na stůl Osudu.

      „Vydáme se zpět, nebo počkáme na den?“ zeptal se Petr a přerušil tak Pavlovy myšlenkové pochody, které vedly odnikud nikam.

      „Počkáme...“ pokrčil Pavel rameny. „Za pár hodin vyjde slunce... Neodpověděl jsi mi! Cos tam viděl, Petře?“

      „Nevím...“ řekl mu. „Nejsem si jistý!“

      „Nevíš?“ znejistěl Pavel. „Nebo to nechceš vědět?“

      Oba se na okamžik vrátili do stanu a pokusili se znovu o spojení se základnou, avšak bezvýsledně. Petr vypil jednu z malých lahví vody a sedl si na židličku. Připadal si jako ve zlém snu. Chtěl být kdekoliv, jen ne v tomto světě pouští a divokého vichru. Toužil po nekonečné a zvlněné hladině oceánu. Po lehkém větříku a hřejícím slunci. Tento svět nenáviděl a nikdy mu nepřirostl k srdci. Bál se ho a štítil se ho, jako by šlo o něco hnusného a slizkého. Vždyť i tato planeta byla rozdělena na souš a oceány, ale o čisté a průzračné hladině se mluvit nedalo. Spíš se podobala nazelenalé břečce, do které by se neodvážil vlézt ani ten sebevětší hrdina.

      „Pojď, něco ti ukážu!“ řekl Petr po chvíli a pobídl svého společníka, aby se vydal ke kaňonu.

      Muži se na chvíli zaposlouchali do řádění větru a snažili se z jeho skučení a pištění vyčíst něco víc, než bylo na první pohled znát. Ani jednomu z nich se však skrze mikrofony přileb nepodařilo nic dešifrovat. Šlo přeci jen o proud vzduchu a rozdíl mezi jeho chladnou a horkou vrstvou, který se stával tomuto větru hnacím motorem. Temnota nad kaňonem dostávala pomalu docela jiný ráz. Svítání se pomalu, ale jistě blížilo. Za několik hodin vyjde nad obzorem znovu rudé slunce a tato noc bude již jen minulostí.

      „Co bych měl vidět?“ zeptal se jej Pavel.

      „Něco tu je!“ řekl mu Petr. „Nechtěl jsem tomu uvěřit!“

      „Čemu?“ nechápal jej Pavel. „Jestli máš strach tak to klidně řekni, protože se začínám také pomalu bát!“

      „Mám strach!“ souhlasil Petr. „Ale větší strach mám z tohohle...“

      „Z čeho?“

      „V tom kaňonu něco je! Je to pod tou hranicí, kterou jsi mi ukazoval...“ řekl mu Petr. „Je mnohem níž, než jsme se kdy dokázali dostat a nejde o nic, s čím bychom se již setkali!“

      „Ty jsi viděl ducha?“ uchechtl se Pavel nervózně a pomalu se připravoval na vše. „Nebo samotného ďábla?“

      „Nevím, co to přesně je, ale dovede to létat ve větru... Je to temnější, než nejtemnější noc a silnější, než ta nejhorší noční můra!“ řekl mu Petr třaslavým hlasem.

      „Ty si snad děláš prdel!“ řekl mu Pavel a otřásl se. Netušil, zda jej jeho společník také nakazil svým strachem, nebo za to mohl chlad a dotírající vítr. „Vymáčkni se!“

      „Věříš na...“

      „Na co?“ podíval se Pavel na muže, který se opíral o skálu vedle něj a vypadal jako při prorockém vytržení.

      „Na draky?“ zeptal se jej Petr a připadal si docela zvláštně, cítil se jako malé dítě, které netuší, zda tomu má věřit, či nikoliv.

      „Na co?“

      „Na temné příšery létající v prostoru... Na ohnivé tlamy s jazyky vařícího se vzduchu a na žeravé oči, které z tebe vysají všechen život...“ řekl mu Petr pomalu.

      „Ty ses asi pomátl na rozumu!“ řekl mu Pavel po chvíli ticha. „Proč by tu měli být draci? Sice věřím, že je na této planetě nějaký inteligentní život, ale proč právě draci? Copak žijeme v nějaké pohádce?“

      „Na Zemi prý kdysi také žili...“ odbyl jej Petr. Mrazilo jej v zádech a po čele mu stékal pot.

      „To jsou pověry!“ řekl mu Pavel a rozhlížel se kolem, zda v ustupující temnotě nezahlédne to, co mu Petr popisoval. Na zádech mu pomalu rašila husí kůže. Ještě chvíli a bude si připadat jako nějaký opeřenec. „Pověry a povídačky... Začali o tom v Číně, ale důkazy se nikdy nenašli! Nakonec, žijeme v atomovém věku a věku mezihvězdných cest...“

      „Co když ti draci putují také Vesmírem? Od planety k planetě?“ zeptal se je Petr a čekal na jeho odpověď.

      „Cože?“ zarazil se Pavel. „Proč by to dělali? Mě spíš zaráží, že tomu věříš, nebo někdo chce, abys tomu věřil... Možná nás tu vážně někdo nechce mít v dohledu...“

      „Támhle!“ ukázal Petr rukou na nejasný záblesk světla.

      „To už jsme viděli, no a?“ zamračil se Pavel a stále zíral na jedno místo. Mimo ustupující tmu však nic neviděl. Neviděl však temnotu v temnotě. Černý stín na pozadí nekonečného Vesmíru s planoucíma očima a ohnivou tlamou. Cosi se k nim blížilo... Pomalu, avšak o to naléhavěji!

      „Je to tady!“ řekl Petr a ještě pevněji se chytil nejbližší skalní stěny.

      „Co je tady?“ ptal se jej Pavel. A pak to uviděl také. Temný bod dostával stále jasnější kontury a on v tom nejasném stínu poznal obyvatele pozemských pohádek a pověstí, které možná zase tolik nelhaly. Pokud nešlo o živého tvora, co by to všechno mělo znamenat? „Je to skutečné?“

      „Netuším!“ řekl mu Petr, který také nevěděl, zda bdí, či sní...

      „Pro Krista!“ vydechl Pavel.

      A pak se tento stín v umírající noci proměnil v létající příšeru s planoucíma očima a tlamou plnou ohně a oni zahlédli stín sebe sama v jejích hlubinách. Drak přeletěl nad jejich hlavami. Zdál se být skutečný a až příšerně veliký, jako by odporoval všem zákonitostem Vesmíru. Několikrát obletěl okolí jejích tábora, aby se pro ně vrátil a oni se propadli do ohnivého mraku. Pak vše ustalo a na okraji kaňonu zbyl jen třepotající se stan a hromada vybavení s neúnavně čekající čtyřkolkou, která je měla dovézt zpět na základnu do lidského města postaveného ve zdejším nehostinném světě. Za úsvitu znovu vyšlo zdejší slunce nad obzorem, jako by se vůbec nic nestalo a vše, co tito dva muži prožili, byl jen špatný sen.

      „Základna volá Kaňon duchů, jak nás slyšíte?“ ozvalo se ve stanu, avšak nikdo lidem z města neodpověděl. „Bouře je pryč, slyšíte? Můžete se vrátit domů... Halo? Tady základna, jste tam? Slyšíte?“

-- konec druhé části --



 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 24 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 31 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:56:35 Odpovědět 
   20. 07. 2014

Musím napsat, že mě drak překvapil, ale jinak se děj pohnul jen o kousek.
 ze dne 01.08.2014, 14:03:15  
   Šíma: Původně jsem měl chuť z tohoto textu udělat dlouhou povídku, ale skutek utekl... :-(
 Kondrakar 01.02.2010, 13:33:28 Odpovědět 
   Draci? Šímo, ty překvapuješ. Zajímavé. Čekal jsem co z té prašné a pískem prosycené větrné pustiny vyleze, ale draka jsem vážně nečekal.
 ze dne 01.02.2010, 14:12:14  
   Šíma: Ani nevím, jak mě ti draci napadli... šíma je prostě nevypočitatelný, tak moc, až se toho někdy děsím! ;-))) Dík za zastavení a komentík!
 Ariadne 30.08.2009, 17:32:34 Odpovědět 
   Dávám za jedna, ale vypravování by mohlo být svižnější, abys udržel pozornost..
 ze dne 30.08.2009, 17:36:08  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík! Přidat plyn že bych měl? Pokusím se!!! ;-)))
 VanillaSky 29.08.2009, 14:36:28 Odpovědět 
   Pôvodne som si myslela podla názvu, že to bude niečo o duchoch a pozrime sa on sa tam skrýval drak. tak to už som zvedavá ako tí dvaja dopadnú.
 ze dne 29.08.2009, 17:08:08  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík, u šímy si nikdo není nikdy jistý, jak to dopadne! ;-)))
 Apolenka 27.08.2009, 19:56:17 Odpovědět 
   Ani druhý díl mě nezklamal a v kapitole č.6 ve mně přímo hrklo. Jak už jsem ti posledně prozradila, sci-fi nemusím - nedokážu se vžít. Ty tam máš ale draka, takže to začínám brát jako pohádku... dobrou pohádku. Příjdu zase.
 ze dne 27.08.2009, 20:15:37  
   Šíma: Ahoj! Jo, není to "čistokrevné sci-fi" a ani sám autor netuší, k jakému žánru toto dílko přiřadit! ;-)))

Dík za zastavení a komentík a jsem rád, že se líbí! ;-)
 Vanessa Kuzníková 27.08.2009, 18:26:38 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Vanessa Kuzníková ze dne 27.08.2009, 16:15:06

   Hele jo, nestraš.
 ze dne 27.08.2009, 18:36:44  
   Šíma: :-P

;-)
 honzoch 27.08.2009, 17:35:26 Odpovědět 
   Tvůj styl psaní můžu vždycky, je živý, čtivý. Musím ale podotknout, stejně jako u prvního dílu, že se mi tvůj předchozí sci-fi příběh zdál takový výraznější a to úplně ve všem...
Možná jde jen o rozjezd k báječnému příběhu a tak bych nerad neoprávněně kritizoval. Brzy nashledanou, doufám :)
 ze dne 27.08.2009, 18:09:08  
   Šíma: Díííky! ;-)

Nemastné a neslané? Chtěl jsem trochu "napínat" své čtenáře a hodit je do studené vody, ať si plavou, jak umějí... Jen abych neodplaval sám!!! ;-))) Uvidí se a snad tu bude nejpozději do dvou týdnů pokračování...

P.S. A kritizovat se neboj a pěkně mě "setři", když bude co, nebo jen tak pro formu! ;-)
 Vanessa Kuzníková 27.08.2009, 16:15:06 Odpovědět 
   nejdříve šotci:
- sýkl Petr a znehybněl - sykl Petr a znehybněl
- v monotonní hučení - v monotónní hučení
- až z podivem - až s podivem
- do říše snů a on - do říše snů, a on
- nyní pobývali měla mnoho - nyní pobývali, měla mnoho
- Zdál se být skutečný - Zdál se, být skutečný
- díky nekonečného polobdění na okraji - díky nekonečnému polobdění na okraji
Jo a máš někde taková divná odsazení, víš před přímou řečí, ale to asi patři k věci. Víc jsme nenašla, protože mě nebaví to hledat.
A tedka k obsahu:
Fuj já se tak lekla. Doufám, že je ten "drak" nesežral, protože mi jsou oba hrdinové velmi sympatičtí. Hlavně ten nevěřící Pavel.
Líbilo se mi to tak jako ten předešlý díl. Já se přiznám, že romány na pokračování tady nečtu, nepamatuji si to předešlé. A proto jsem se rozhodla to začít napravovat. Nevadí ti doufám, že jsem začala od tebe?
I tento díl má příslušné napětí a z popisu krajiny mám příjemné mrazení v koláčové dírce. Sice jsi od poroty dostal dvojku, ale z toho si nic nedělej - to víš někomu ta Karkulka už moc kape na šedou kůru mozkovou. Když se z toho poučíš můžeš mu tam narvat takového děje a prokreslených postav, až zapomene i na to, co měla ČK v košíčku.
Takže za pět dní se těším. ;-)
 ze dne 27.08.2009, 17:05:07  
   Šíma: Jejda, jejda (červenající se smajl)... Šotci, šotci a růžové brýle!

Jsem rád, že se líbilo, děkuji moc za vychytání chybek i kritiku a těším se na Tvou další návštěvu u mých dílek! ;-)

P.S. Takové školácké chyby... Bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz! Zkusím se polepšit, jinak mě ten drak sežere taky! :-( Sežral i naše hrdiny? Nepovím, nepovím... ;-)
 Amater 26.08.2009, 22:26:00 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Amater ze dne 26.08.2009, 20:34:56

   /Mrk/ dle mě draků není nikdy dost a když dovoluješ mi to použít děkuji.
A těším se na další kousek a podle odpovědi přežili!!!!!
 ze dne 27.08.2009, 14:50:31  
   Šíma: Dík za "mrknutí", snad jsem se tolik nepřekecl, uvidí se, zda přežijí, nebo ne! ;-)
 ze dne 26.08.2009, 22:57:52  
   Šíma: To nikdy nemůžeš vědět jistě! ;-)))
 Amater 26.08.2009, 20:34:56 Odpovědět 
   Tak to mě zajímá, co se s nimi stalo.
Tu noc, kdy přespali s bouři za zády bych věnovala více psychologii obou postav. Možná bych i rozvedla tady důvody proč jsou spolu, proč jsou na té planetě. Obavy ze strašidel pod posteli.. nevím jestli chápeš a pak, když utichne bouře bych na ně vyplivla draka. Závěr se mi líbil více, než v předešlém díle, ale musím přiznat, že mě nejvíc upooutalo myšlenka draků cestujících z planety na planetu.
Tohle by bylo téma k zpracování. Úplné požužňaníčko. Škoda, že mě to nenapadlo dříve....
 ze dne 26.08.2009, 21:20:59  
   Šíma: No... Co se psychologie těchto dvou postav týče... K tomu se ještě dostaneme, stejně tak k tomu, co se s nimi stalo, ale nebudu nic prozrazovat! Hihi... S těmi draky... Napadlo mě to, když jsem myslel na Čínu, kde je patrně tato tradice nejstarší a myslel jsem na to, odkud se asi vzali? Ale pokud se Ti toto téma líbí, nic Ti v tom nebrání, aby ses do toho "nezakousla"! ;-))) O dracích toho už bylo napsáno a natočeno...

Děkuji za kritiku, za zastavení i komentík! A také za přízeň... ;-)
 čuk 26.08.2009, 15:12:46 Odpovědět 
   Děj se začíná trochu hýbat až nakonec. text před tím je dost rozvláčný, snad bylo záměrem blíž charakterizovat oba hrdiny: trochu potřeštěného věčného tazatele a pochybovače a trochu ustrašence Petra a z vnitřku popsaného zamyšleného a vzpomínajícího Pavla, možná jiným způsobem psychicky poznamenaného. Opět mi chybí vnější vzhledové charakteristiky obou hrdinů. Je vložena určitá filozofie i odlišnost chování obou hrdinů. Pořád mi taky chybí větší plasticita. Oba přece musejí být dost protřelí drsní chasníci. A vnější hrůzy bych přivítal víc vystrašující text a surovější styl. Uvidíme, co s nimi udělá drak a jak se oba vybarví: určité náznaky tam jsou. Nápady máš dobré, ale asi se necháš příliš strhávat tokem představ v tvé hlavě.
PS: Není drak převlečený vlk a Petra a Pavel převlečená Karkulka a babička? A kdy to bude ve verších?
Musím dát bohužel dvojku nebo oslav se Ti dostane od jiných.
 ze dne 26.08.2009, 16:33:07  
   Šíma: Ten vlk (převlečený za draka) by také mohl být na klíček!

;-)))
 ze dne 26.08.2009, 15:33:57  
   Šíma: Díííky, čuku, za publikaci i zamyšlení a hlavně kritiku! ;-)

P.S. Ehm... Že by byl tento příběh převlečené povídání o Karkulce? Taková sci-fi Karkulka? ;-)))

A děkuji i za tu dvojku!!!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
34. kapitola - ...
Miky
Ten, který přin...
Xianghua
Odi et amo 9
Mon
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr