|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5843 autorů a 393391 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Život není pohádka ::
|
| |
|
|
Po sté v jeden den se ptám sama sebe proč zrovna já?! Proč zrovna ke mě byl osud tak nespravedlivý? Na světě přece žije šest miliard lidí tak jak je možné, že zrovna já musím být už nadosmrti takhle jiná...Tolik jiná...
Bylo to jako každý jiný den. Slunce začínalo vykonávat svou pouť po obloze a vlny chladivého oceánu se líně převalovaly jedna přes druhou. Já jako každé takové ráno se je spolu se svým přítelem snažila zdolávat. Vše mohlo dopadnout jako každý jiný den. Poté co se dosytosti vyřádíme na svých prknech se vrátíme zpět do svého malého bytečku zařízeného jen pro nás dva a budeme se oddávat slastem, které láska přináší. Mohlo to tak dopadnout, ale nestalo se tak. Za vše mohl okamžik, jediný okamžik, který změnil celý můj život. Kdybych jen poslechla skryté varování z hloubi své duše...Kdybych se jen nesnažila dostat dál...Teď je ale již pozdě litovat toho co jsem udělala. Byla to ta největší chyba a za chyby se platí...
Jak dlouho trvá než si člověk uvědomí že umírá. Všechno to, co jsem kdy četla byla hloupost. To, že se vám promítne v jedné vteřině celý život, na to musel přijít jedině člověk, který nebyl v bezprostředním nebezpečí či autor nějaké knihy. Všechno to byly jen kecy...Ve chvíli kdy mým lýtkem projela krutá bolest jsem si neuvědomila co se stalo. Pak o vteřinu později jsem vše pochopila. Ale co znamená to slovo vše? Myslíte že mi před očima vyvstanuly vzpomínky na vše krásné? Že jsem před očima měla ty, které miluji?? Ne .. jediné na co jsem myslela bylo to, že umřu a že nechci, aby to trvalo dlouho. Adrenalin mi protékal všemi částmi mého těla. Snažila jsem se bojovat?? A šlo by to vůbec? Jak velkou šanci má člověk proti bestii která se nezastaví před ničím, když ucítí pach krve? Malou? Téměř mizivou? Žádnou? Já jsem přesto přežila. Nevím zda to byl osud nebo náhoda nebo jen neskonalé štěstí jak o tom mluvili záchranáři, lékaři, přátelé a všichni ti, kteří o mě slyšeli. O mém neštěstí a o tom jaký byl zázrak, že jsem se zachránila a že můžu říct, že po setkání se žralokem žiji....Co na tom, že nemám jednu nohu, že?! Co na tom, že mě můj přítel opustil? Co na tom, že už nikdy nebudu jako dřív??! Je tohle správné? Je správné, že přemýšlím nad životem a smrtí a nad tím, zda by nebylo lepší kdybych ve vlnách svůj boj zkrátka prohrála?
Jak dlouho trvá než si člověk uvědomí, že vše co má může v jedné vteřině ztratit? Je to špatné?? To že přemýšlím, že se vrátím do na místo kde jsem vlastně skončila? Kde skončila moje přítomnost i budoucnost?
Mám či nemám? O sebevrazích jsem neměla nikdy dobré mínění, můj názor na ně byl prostý: Jsou to sobečtí lidé, kteří myslí jen na to jak ulevit sobě a nekoukají na ostatní. Na to jestli je tím nezraní. Jak jednoduché bylo takhle mluvit. Jak prosté bylo říkat takové věci, když můj život byl jako dokonalá pohádka. Ale život takový není, je to krutá realita. A já se rozhodla. Myslím, že jsem to věděla již v tu chvíli kdy jsem ucítila bolest...vždyť: Kolikrát člověk může pociťovat smrt??? Kolikrát se musí loučit, když ví, že pro něj vše končí? I jednou je dost...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
73.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
