|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Příběhy Nedokončené Země - Kapitola pátá ::
| No tak zase po nějaké chvíli dodávám další kapitolku . . .tentokrát příběh pokračuje chvílemi po únosu Nelfei :o) |
| |
|
|
Poté, co Nelfea opět nabyla vědomí, s hrůzou zjistila, že už není ani v Mirigordu ani
v Ibareldasu, ale na jakémsi hradě uprostřed malého městečka, které široko daleko obléhala jen holá a nehostinná pustina. Nepamatovala si absolutně nic. Nevěděla kdo ani jak ji sem dostal. Poslední co si ještě tak stěží vybavovala byla akorát matná vzpomínka na potemnělý pokoj v mirigordském paláci, dál už nic, jen tma a prázdnota. Pak se probudila tady.
Trávila tu pomalu už několik dní, ale stále ještě nevěděla kde a proč ji vlastně drží. Z pokoje se nesměla hnout téměř na krok a každý jí odmítal cokoliv říct. Začínala z toho být značně zoufalá.
Zámek ve dveřích zacvakal a do pokoje vešel mladý strážný docela urostlé postavy. Když se poklonil, delší nazrzlé vlasy mu na okamžik zastínily bledý obličej a černý plášť sklouzl přes široká záda.
„Princezno“, řekl až nečekaně vlídným hlasem na což tady dosud nebyla příliš zvyklá.
„náš pán si s vámi přeje mluvit.“
Nelfea se odvrátila od potemnělého okna z něhož právě znepokojeně vyhlížela na houfující se bouřkové mraky, které nebyly pro tuto zemi zřejmě ničím neobvyklým. Vlastně tu převládal pouze jediný druh počasí, jenž se střídal ještě s občasnými písečnými bouřemi.
Naklonila hlavu trochu na stranu a zvídavě si mladého muže prohlédla.
„Kdo je tvůj pán?“ zeptala se a v očích jí zajiskřilo.
Strážný však místo odpovědi jen řekl: „Prosím následujte mě.“
Víla vstala a šla za ním jak si přál. Vedl ji spletitým labyrintem temných chodeb a uliček. Chladný vítr se jim opíral do zad a jeho sténavý hukot se odrážel od kamenných zdí. Tlumené světlo pochodní blikotalo přítmím a vrhalo po stěnách jejich protáhlé kradmé stíny.
Vyšli malou vížkou na hradby a pak pokračovali dál do západního křídla hradu. Tady to bylo docela jiné. Žádné zpustlé chodby ani tma, jen uklidňující světlo loučí, které zaplňovalo každičký kout táhlých prostor. Na stěnách visely v pravidelných rozestupech nádherné obrazy ve zlatých zdobených rámech, na nichž byli vypodobeni dávní vládcové tohoto hradu. Namísto studící dlažby pokrýval podlahu měkký karmínově rudý koberec a v řadách stála jako na stráži nablýskaná brnění.
Konečně zastavili před vysokými dvoukřídlými dveřmi z leštěného dřeva. Strážce do nich vší silou strčil a otevřel dokořán. Ocitli se na prahu ohromného sálu kde však bylo, až na dva muže, docela liduprázdno. Ten mohutnější, s prošedivělými vlasy sepnutými do ohonu mosazným kroužkem a hustým knírem, ledabyle seděl na ebenovém trůnu bohatě zdobeném skvostnými rytinami a za ním zpola ze stínu vystupoval hubený dlouhán. Byl oděn do temného kněžského hávu a holá hlava divoce pomalovaná tajuplnými kresbami se v tlumeném světle svící strašidelně leskla. Při pohledu na něj Nelfee naskakovala husí kůže, vyzařovalo z něj cosi nelidského.
Když spatřili vílu přicházet, muž si významně poposedl a důstojně se narovnal v zádech aby dal vyniknout ztepile stavěné postavě. Kněží se k němu na okamžik sehnul a něco mu pošeptal, načež pán krátce kývl hlavou.
„Buďte vítána, princezno,“ pozdravil zdvořile ještě než víla dospěla ke stupínkům potaženým červeným suknem. „dovolte abych se vám hned ze začátku co nejuctivěji omluvil. To co se stalo mne neskutečně mrzí. Nedovedu si představit jak se něco takového vůbec mohlo stát. Prosíme za vaše prominutí,“
„Za prominutí?!“ vyštěkla nevěřícně. „Unesete mě přímo z postele, napůl v bezvědomí vláčíte přes půl země až bůhví kam a ještě čekáte, že vám to odpustím?“ nestačila zírat. „Vy si ze mě děláte blázny! Žádám o okamžité vysvětlení!“
„Prosím, uklidněte se, paní,“ tišil ji honem, přičemž se po očku znepokojeně zadíval na podivného společníka. „chápu vaše rozporuplné pocity, ale vězte že naše chyba bude ihned napravena. Pokud mne nebudete přerušovat, rád bych vám podal i náležité vysvětlení.“
„V to také doufám!“ odsekla hněvivě, ruce vzpurně složené na prsou. „Nuže, poslouchám!“
Muž si nervózně skousl ret s výrazem nejhlubšího zamyšlení.
„Tak tedy,“ začal.„myslím, že by se nejdříve slušelo abych se náležitě představil. Mé jméno je Regent a jsem správcem země Gor-Ath a pán hradu Cottodor, náležící k území Dolního Askanataru. Důvodem vašeho držení zde je omyl spočívající v záměně jisté osoby, kterou již delší dobu hledáme. Jedná se o ženu stejného rodu jako vy, avšak podle nepodložených zpráv pochází ze zcela jiného domu. Její klan sídlí už po dlouhé generace na souostroví Sanutra, jak jistě víte, původní domovině temných víl..“
„Aha, to je docela široký pojem,“ podotkla s nezaujetím. „Na Sanutře existuje mnoho klanů!Jak chcete najít tu, kterou hledáte? Podomním poptáváním? To sotva!“
Nelfeina ostrost a jízlivost, která z ní sršela každým coulem, mu rázem srazila náladu až téměř na bod mrazu. Na druhou stranu mu však imponovala její rázná kuráž s jakou s ním tak sebevědomě a jistě jednala, na to nebyl doposud zvyklý, natožpak od ženy. Vlastně se jí ale nemohl ani divit, měla plné právo ho celým svým srdcem nenávidět a proklít ho až do horoucích pekel, což už zajisté nepochybně nejméně tisíckrát udělala.
S potlačovanou stoupající nevraživostí se nemístné poznámce strojeně zasmál a stále se snažil udržet klidnou tvář.
„Máme vlastní zdroj informací,“ pronesl důležitě, přičemž doufal, že ji alespoň na okamžik dokáže vyvést z rovnováhy. Jak se ale ukázalo, znovu ho pohotově usadila a tím přispěla k teď už neskrývané zuřivosti.
„Zřejmě ale ne moc spolehlivý,“ opáčila uštěpačně. „možná pár set let zaspal.“
Vzápětí však poznala, že tady už veškerá hra končí. Regentovy drsné rysy začaly měnit barvu na zlověstně rudou a podsada trůnu protestně zavrzala, jak křečovitě ztuhnul. Vypadal jako sup, který se na ni chystal každým okamžikem vrhnout.
„To už by myslím možná stačilo, lady, vraťme se raději k tématu!“ procedil skrz sevřené čelisti.
Nelfea si zdlouhavě povzdechla a zatvářila se nadmíru unaveně, protože tohle už ji opravdu začínalo nudit. Ať k čertu, přejde konečně k věci, pomyslela si, nemám na to celý den. Náhle ji ale zarazilo s jakým zaujetím si ji najednou prohlížel. Chvíli přemýšlela, co tak mohlo odvést jeho pozornost od debaty, když si všimla, že upírá zrak na její nádhernou sponu ve tvaru pavouka s karmínově rudým kamenem.
„Hm, zajímavý šperk.“ Podotkl z ničeho nic. „vskutku překrásný.“
„Děkuji, ale vraťme se raději k věci!“ připomněla mu ostře, protože nesnášela, když se něco zbytečně protahovalo.
Regent jakoby lusknutím prstů ožil.
„Ach, ano jistě, promiňte. Náš dvorní archivář a knihovník Rufus už na tom pár let pracuje. Zdá se, že už jsme docela blízko.“
„Nebo také docela daleko.“ Vyvrátila mu znovu odpověď.
Ta holka mu byla čím dál víc protivnější. Zatvářil se, jakoby tu poznámku přeslechl.
„Čerpá ze starých písemných pramenů, za ta léta se mu podařilo nashromáždit několik rodokmenů významných rodin. K dispozici má i pár spolehlivých živých zdrojů.“
„Jak se ta osoba jmenuje?“
V ten moment se Regent na dlouho odmlčel a ponořil se do vlastních úvah.
„Vy někoho hledáte, aniž byste znal jeho jméno?“ podivila se Nelfea.
Regent se zamračil, až se mu hustý knír naježil.
„Víte, hledat temnou vílu, je jako pátrat po jehle v kupce sena, ale to vy sama nejlíp znáte, ne? Není žádným tajemstvím, že temné víly používají ten starý protřelý trik se záměnou jmen. Zvláště šlechtické rody si vždy ke svému pravému jménu přidají ještě jedno, aby ho v případě ohrožení mohly použít. Jak prosté.“
Tohle Nelfeu upřímně překvapilo. Zřejmě byl informovaný lépe, než si myslela, ale jak se to mohl dozvědět? Tenhle obranný manévr nemohl znát nikdo z lidí, leda že by . . .
„Jak to víte?“
Regent se vítězně uchechtl. Konečně měl nad ní navrch.
„Tajemství,“ zazubil se.
Cítil jak z něj víla začíná být nejistá. Ano, tahle informace s ní musela dozajista pohnout.
„Tak kdo je to?“
„Nevíme to zatím úplně přesně, ale měla by to být jistá Malyal Thelal, údajně z vysoce postaveného rodu.“
Do Nelfeina těla jakoby se rázem zabodlo tisíce jehel. Ztěžka vydechla a rychle zamrkala ve snaze skrýt tu náhlou změnu. Bylo však pozdě, Regentovi zřejmě nic neuniklo. V tu chvíli se zprudka napřímil a upřel na ni žhnoucí zrak tmavě hnědých očí.
„Výborně, pak ji tedy znáte!“ zvolal potěšeně.
„Ne,“ vypravila ze sebe ztěžka. „ne tak docela, vlastně jsem o ní jen cosi zaslechla.“
Na Regenta však její slova příliš přesvědčivě nezapůsobila.
„Ale no tak, Vaše Jasnosti, nepokoušejte se mi tu lhát. Vidím vám to na očích. Vy o té ženě něco víte!“
„Já ji neznám!“ okřikla ho příkře.
Regentovi pomalu docházela trpělivost, rozhodl se však ještě vyčkávat a pak v pravou chvíli udeřit. Nesnášel, když si s ním někdo zahrával, ale v tomto případě se zlomyslným potěšením ochotně přistoupil na hru.
„Dobrá, pak jistě ani nevíte, co ta osoba nosí u sebe.“
„Už jsem vám to přece řekla!Klany na Sanutře si nesdělují rodinná tajemství ani mezi svými příbuznými. A i kdybych tu ženu znala, vám bych to určitě neřekla. Nezradím svůj lid!“
„To po vás nikdo nechce.“ Namítl. „Nás vlastně nezajímá ani tak ta žena, jako spíš to, co má u sebe. Samozřejmě, vysvětlovat vám celou historii by bylo značně na dlouho, jen mohu říct, že má prostě něco, co jí až tak docela nenáleží.“
Nelfea se zamračila.
„A to je?“
„Lastura,“ odpověděl prostě.
Překvapeně vytřeštila oči a záhy se rozesmála okouzlujícím smíchem, který však v pustém sále zněl až nepřirozeně hlasitě. Měla dojem, že se buď dočista zbláznila nebo si z ní Regent tropí nehorázné žerty. Když však spatřila, že to zřejmě myslí vážně, přestala jako když utne.
„To nemyslíte vážně,“ zahučela temně.
„Naprosto,“
„Chcete říct, že jste mě sem dotáhli jenom kvůli nějaké pitomé lastuře? Copak jich nemáte plné moře?“ podotkla s notnou dávkou ironie.
„To není obyčejná lastura. Vlastně ani není celá, hledáme jen její druhou polovinu.“
„Ach tak, ó ano, už tomu rozumím! Je kouzelná viďte? Čáry máry a splní vám tři přání! No tak, Regente, nejste na tohle trochu starý?“
V okamžiku však poznala, že teď už to ale opravdu trochu přehnala.
„Vaše odvaha a sebevědomí jsou skutečně obdivuhodné,“ poznamenal uznale. „jste silnější, než se na první pohled může zdát.“
Nelfea hrdě vztyčila hlavu a vypjala hruď.
„Mám to v krvi,“ odvětila. „jsem po otci.“
„Jste ale také až příliš pyšná a tvrdohlavá a to by se vám nemuselo vyplatit.“ dodal varovně a naklonil se k ní o něco blíž.
Vílina tvář nevykazovala žádné známky jakýchkoliv emocí. Hleděla zpříma Regentovi
do očí a snažila se v nich číst jako v knize.
„Nenechám se zastrašovat,“ sykla.
„To vám nikdo neupírá, jen chci říct, že tak krásná a křehká žena by měla být obezřetnější.“
„Umím se o sebe postarat, nemějte strach.“ odsekla hlasem nabroušeným jako břitva. „A teď, pokud už nemáte nic, čím byste mě mohl i nadále zdržovat, bych se ráda vrátila ke svému lidu. Je mi líto, že vám nemohu nijak pomoct, ale jak se zdá, jsem tu již nepotřebná.“
Z jeho výrazu poznala, že se mu docela ulevilo.
„Zajisté,“ pokynul rychle. „dám vám připravit koně a můj seržant vás doprovodí. Ještě jednou přijměte naši nejhlubší omluvu. Šťastnou cestu, paní.“
„Děkuji, ale o vaše srdečné omluvy skutečně nestojím, sbohem Regente!“ štěkla.
Na to se s přehnaným pukrletem uklonila a s šaty divoce vlajícími vzduchem odkráčela v doprovodu urostlého seržanta ze síně. Ozvěny jejích lehkých kroků ještě dlouho naplňovaly sál. Poté, co za oběma zaduněl dopad těžkých dveří se na sebe muži podívali. Přestože bylo více než zřejmé, že opět ve svém pátrání selhali, měl Regent dojem, že k dopadení smrtihlavky měli tentokrát o dost blíže. Regentovi se čím dál tím spíše na téhle odhodlané dámě něco nezdálo. Buď jim cosi tajila nebo k dotyčné osobě měla velmi úzký vztah.
„Co si o tom myslíš ty?“ obrátil se na kněžího, který doposud mlčky přihlížel zpoza trůnu. Podivný duchovní nespouštěl pronikavé oči z mlčících dveří.
„Myslím, že jen čas je řešením.“ Zachraptěl jaksi nepřítomně, v očích měl zvláštní ohnivou jiskru.
Seržant právě doprovázel princeznu ke vstupním dveřím, když v tom se znenadání málem srazili s drobným staříkem, který se na svůj úctyhodný věk prořítil šílenou rychlostí směrem odkud zrovna vyšli. Výškou sahal Nelfee sotva po ramena a při zhodnocení jeho tělesného postavení si kladla otázku, jak proboha v těchhle nelidských podmínkách mohl vůbec přežít. Na sobě měl ošuntělý zelený kabát s nabíranými rukávy, který snad za dávných dob musel být velice honosný a na nohou staré kamaše zašpiněné nánosy prachu. Kostnatý obličej se špičatým nosem mu zkrášloval skleněný cvikr, jež si stále hubeným prstem posunoval výš aby neklouzal. Prořídlé vlasy, bílé jako čerstvý sníh mu poletovaly okolo tváře podobny holubímu chmýří.
Málem už by se byl dvojici omluvil, když náhle zůstal stát jako u vytržení. Veškerá lejstra a knihy, které dosud držel v rukou mu popadaly na zem a útloučké paže rázem vystřelily do stran jakoby jim chtěl zabránit aby pokračovali dál.
„Stát!“ zapištěl sípavým hlasem.„Dál ani krok!“
Nelfea na starého muže vyjeveně zírala a nedokázala za nic na světe pochopit, co to provádí.
„Viléme, zajdi honem pro pána!“
Než se stačila vzpamatovat už měl seržant namířeno zpátky do sálu. Začalo jí svítat a najednou dostala na sebe náramný vztek. Jak se to pro pána krále mohli tak rychle dozvědět! Nebyl ale čas nad tím přemítat a jakmile uznala, že nejrozumnější bude vzít nohy na ramena, jala se opatrně ustupovat. Když stařík odhalil její neskrývané úmysly začal před ní poskakovat jako rozdováděný rarach a šermoval před ní tyčkovitýma rukama.
„Stát! Zastavte ji! Nesmí nám utéct! Stráže!“ vřeštěl jako pominutý.
Princezna už ale na nic nečekala. Několika plavnými skoky se ocitla u hlavních dveří a vzápětí zmizela na rozlehlém dvoře. Kamenné schody, klouzavé pod nánosem mokrého bahna brala rovnou po třech.
„Chyťte ji!“ ječel bez přestání stařík, který se své oběti nehodlal jen tak vzdát. Vždyť nestrávil tolik měsíců a roků v útrobách zatuchlé a trouchnivějící knihovny jen aby ji teď, když vílu konečně našel, nechal utéct.
Na okamžik se zastavila, nerozhodna co si počít. Musela rychle přemýšlet. Zhluboka dýchala, srdce jí bilo na poplach jako jeden velký zvon. Až ozvěna dusajících kroků jí připomněla, že by si měla raději pospíšit. Rozruch kolem rázem vzbudil pozornost stráží, které se začaly ubírat jejím směrem. Rozhlížela se po nádvoří, ale nenašla nic co by jí mohlo pomoct. Nakonec ale vílin pohled padl na pootevřená vrata na druhém konci dvora. Byla to poslední záchrana. Roztáhla průsvitná křídla a jediným máchnutím rychlostí střely vyrazila k zející mezeře. Zaslechla zvuk tasených zbraní, který ale záhy umlčel Regentův řev.
„Ne, chci jí živou!“
Jen co Nelfea vpadla do ochranné náruče tmy, přirazila za sebou prudce vrata a snažila
se nahmatat petlici. Nic tu nebylo. Zkusila tedy poslepu najít něco, čím by mohla zatarasit dveře. Máchala kolem sebe rukama, přičemž shodila pár nářadí a to s rachotem dopadlo na zem, ale nakonec jí pod ruku padla tlustá násada od vidlí. Honem ji popadla a s velkým úsilím se jí snažila nacpat na místo zámku.
Venku vzrůstal čím dál větší lomoz. Hlasy se překřikovaly, několik desítek nohou dusalo
po nádvoří sem a tam. Rozdávaly se rozkazy. Po chvíli nastalo znepokojující ticho. Princezna se unaveně opřela o dveře a odhrnula si zpocený pramen vlasů z čela. Pořád ještě zrychleně dýchala, ale cítila, jak se postupně uklidňuje. Zoufale přemýšlela co dál.
Ve skutečnosti si ani nevšimla, kam se to vlastně dostala, ale podle vůně sena hádala,
že se právě nachází někde ve stáji. Slyšela, jak za ní cosi mohutně zafrkalo a přešláplo z nohy na nohu, což vyvolalo náhlé rozřinčení řetězu. Polekaně nadskočila a slabě vyjekla. Vzápětí se ale musela v duchu pokárat, že ji vystrašila taková nesmyslná věc.
Najednou ji cosi zarazilo. Teprve teď, když začala více vnímat okolí, si uvědomila, že neslyší žádná ostatní zvířata. Byla tu jen ona a cosi velikého. Zapátrala očima do tmy, kterou prosvětlovala chabá záře jejích křídel a v tom to uviděla. V rohu nevelké maštale stál majestátní hřebec, černější než noc. Výškou se nemohl rovnat žádnému obyčejnému koni, protože byl alespoň dvakrát takový a podstatně mohutnější. Když ucítil, že ho víla pozoruje, nervózně se ošil a pohodil hlavou, což doprovodilo obezřetné zaržaní.
Nelfea si dodala trochu odvahy a přistoupila k němu o pár kroků blíž, pořád si ale držela patřičný odstup.
„Neboj se, příteli, já ti neublížím,“ chlácholila ho.
Slyšela, jak se mu roztahují nozdry pokaždé, když divoce zafuněl. Kopyta velká jako pořádná mužská dlaň dutě zaduněla o zem, jak zvíře znovu nejistě přešláplo. Zvenku k ní mezitím dolehl zvuk kráčejících nohou a vzápětí skrz dveře promluvil drsný hlas.
„Velmi důvtipné, lady Leffalgal, málem se vám to podařilo! Stačilo málo a byl bych vám na ten laciný trik se jmény skočil! Škoda, asi nejsem tak velký hlupák, za kterého jste mě považovala!“
Nelfea se zastavila a pozorně naslouchala, co se venku děje. Bylo marné se před nimi skrývat, věděla, že jinak nemá šanci uniknout, ale teď, když se jí naskytla taková posila, zdálo se být náhle vše tak snadné.
„Bravo, Regente, na člověka s tak pomalým uvažováním je to vskutku úctyhodný výkon! Nu, co se dá dělat, konečně jste mě odhalili. Můžete být na sebe právem pyšní!“
Regentova tvář v mžiku zbrunátněla vztekem a hutný knír se mu naježil jako kočce ocas.
„Nechte si ty hloupé řeči od cesty a raději vylezte ven! Nerad bych aby tu někdo přišel k úhoně!“
Nelfea pokračovala dál, až se dostala na délku jedné paže ke koni. Zdál se být stále ještě trochu neklidný, ale vypadalo to, že jí začíná věřit. Necítil z ní nic zlého, spíše si uvědomil, že ta malá žena je zde stejný vězeň jako on. Zůstala stát a váhavě k němu vztáhla ruku, přičemž ho nepřestávala tišit laskavými slovy. Dovolil jí něžně přejet prsty hedvábnou srstí na šíji.
„Děkuji, příteli, neboj se, společně se odsud dostaneme, jen mi budeš muset pomoct.“ Šeptala mu povzbudivě do ucha, načež zareagoval chápavým zastřiháním. Víla se usmála.
„Regente, musím vám s politováním oznámit, že já a můj nový společník se právě chystáme opustit váš hrad!“ zvolala schválně co nejvíc nahlas. „Bylo nám potěšením!“
Regent ostře zaklel a jediným pokynem ruky dal strážím povel aby si připravili zbraně.
„Ujišťuji vás, madam, že to k čemu se právě chystáte není dobrý nápad! Vylezte ven a nic se vám nestane!“
Na to už ale bylo pozdě. Hřebec poklekl na přední, čímž víle umožnil snadno se vyšplhat na rozlehlý hřbet a pak s oklepáním vstal. Princezna se doslova zaryla prsty do husté hřívy, koleny pevně stiskla vzdouvající se boky a přikrčila se k voňavé šíji. Nemohlo jí uniknout, že celý obvod koňského těla obepínají velice silné kožené řemeny s přezkami ze zcela neznámého kovu. Následovně hřebec ustoupil o pár kroků vzad a vší svou obrovskou silou se vzepjal s řehotem na zadní. Ozvalo se hlasité praskání kamene. Ještě několikrát to zopakoval, než se kování řetězů vymanilo ze zdi a řinčením dopadlo na zem. Mezitím Nelfea slyšela, jak se všichni venku rozutekli s křikem do stran aby šli nebezpečnému tvoru z cesty.
Pod několika ohromnými údery se za chvíli vrata od stáje rozlétly do pouhé smrště bodavých třísek a ven se vyřítilo rozběsněné zvíře s křehkou vílou na hřbetě. Nelfea s hřebcem objela pár koleček po nádvoří, než pod vlivem kouzelného hlasu donutila koně zastavit před zuřícím Regentem, který mezitím neváhal tasit zbraň.
„Vy jedna ženská pitomá!“ řval bez sebe vzteky. „Slezte okamžitě dolů, než vás ta bestie zabije!“
Kůň zřejmě rozuměl nelichotivému obsahu jeho slov a tak se kopyty zaměřil na jediný cíl. Regent však stačil ještě v pravou chvíli uskočit, zatímco víla vynakládala veškeré síly na zklidnění nového přítele.
„Vidíte, nelíbí se mu, jak se chováte k dámě!“ zvolala škodolibě. „Své jednání k ženám byste měl raději občas přehodnotit!“
„Myslíte, jak jste nade mnou vyzrála, že lady Leffalgal?! Nebo vám snad mám říkat Malyal Thelal?!“
Celé nádvoří ztichlo. Hřebec se na chvíli konečně zastavil, uši sklopené dozadu, ale ještě pořád sebou neklidně škubal v touze co nejdříve opustit tohle hrozné místo. Nelfea se navzdory vážnosti situace rozesmála pohrdavým smíchem.
„No a co má být?“ odbyla ho chladně. „Ani knížata nebývají bez viny. Každý v sobě neseme nějakou tu stinnou stránku, že Regente? Můj otec nebyl jiný, prohřešil se jedině tím, že se zamiloval do nesprávné ženy! Ano, já jsem Malyal Thelal, kněžna ze souostroví Sanutra a princezna v království Ibareldasském!“
Regent sklopil zbraň a postoupil ke koni o pár kroků blíž, což však znovu vyvolalo jeho divokou reakci.
„Dobrá, už toho nechte, nemá to smysl! Pokud nechcete, aby vám moji muži pomohli dolů, pak okamžitě slezte sama!“
Nelfea se však nehodlala vzdát. Hrdě se napřímila, v očích výraz urputného odhodlání.
„Nikdy mě nedostanete!“ odpověděla polohlasem a pobídla hřebce ostře do slabin.
V tu ránu se zvíře znovu divoce roztančilo, přičemž ržalo jako šílené. Nelfea ale držela jako přibitá. Věděla, co dělá. Směřovala koně přímo k uzavřené bráně, stráže a temné víly před ní zděšeně uskakovali. Někteří se ji pokoušeli zastavit.
„Ba´pfaar! Ba´pfaar!“ křičely víly z plných plic.
Hřebec už je ale neposlouchal, neboť byl zcela pod vlivem moci nové jezdkyně. Nelfea
se sklonila k hřejivé šíji a potichu jako ševelení větru zašeptala jediné slovo: „Marintaal!“
Zrovna ve chvíli, kdy se znovu vzepjal na zadní, aby nadpozemskou silou rozrazil tvrzenou bránu, z ochozu nad hradbami zakřičel ženský hlas, svou drsností a neobvyklou hloubkou spíš připomínal mužský.
Nelfea se krátce otočila a spatřila světlovlasou pelverinku. Tohle ji tedy upřímně zaskočilo. Tak vida, pomyslela si nevěřícně, už i pelverini mají mezi sebou zrádce!
„Zbláznila ses?! Vždyť se zabiješ!“ zařvala na vílu.
Moment překvapení ale rázem pominul a Nelfea už se nehodlala déle zdržovat. Kůň zamával kopyty a několika dunivými údery vrata vyrazil. Nevšímala si nadávek ani zuřivého řevu. Dokonce už ani nevnímala dusot běžících nohou strážných. Kolem hlavy jim prolétlo pár ostře mířených střel, ale ty vzápětí ustaly pod běsnícími povely Regenta. Za pobídek líbezné paní se majestátný hřebec rozběhl vstříc ubíhajícímu městu a s vzedmutou brázdou rozvířeného prachu za sebou, uháněl směrem do otevřené pouště. Regentovi nezbylo nic než prázdná beznaděj a narůstající vlna nepopsatelného hněvu. Stráže a temné víly, které se kolem něj mezitím nashromáždily se ve chvíli rozestoupili, jakoby cítili palčivý žár jeho vzteku.
„Však já vás, dostanu!“ zahřímal na celé nádvoří, až se všichni přítomní ustrašeně přikrčili.
Vzápětí zasunul zbraň zpět do honosné pochvy a spěšným krokem se vrátil zpět do hradu aby začal spřádat své démonické plány.
Mohl to tušit už od začátku! Jak jen mohl být tak hloupý? Bylo tu snad něco, co měl celou dobu na očích, ale jakýmsi záhadným způsobem mu to unikalo? Nešlo mu na mysl, kde mohla mít tu zatracenou lasturu ukrytou. Po příjezdu na hrad ji přece jeho lidé prohledali, ale nenašli nic!
Rudé zatemnění, které mu halilo mozek pozvolna opadávalo a jemu postupem času začalo všechno do sebe zapadat. Rozpomněl se na ten šperk, s kterým si neustále bezděky pohrávala. Ta spona! Připadala mu něčím tak neobyčejná a přesto se zdála být jako každá jiná. Otočil se na patě a spěšně se vydal do své pracovny vysoko ve věži, načež si dal následovně zavolat pelverinku a s ní i prastarou vědmu z rodu temných víl, kterou sem stejně jako její vrstevnice teprve nedávno dopravily otrokářské lodě. Než obě ženy stačily dorazit, ponořil se do hromady poházených lejster, která zaplňovala skoro veškerý prostor pracovny. Přece to tu někde musí být! Už před tím ji dozajista viděl! Ach, konečně, oddychl si po nějaké chvíli, když se vynořil zpod stolu a v ruce vítězoslavně třímal kus pergamenu.
„Volal jste nás, pane?“ ozvalo se mezitím ode dveří.
Regent ukázal silným prstem na vílu a pokynul jí aby šla blíž. Před sebou, na staré desce dubového stolu, měl rozložený svitek popsaný hustým černým písmem, pod nímž se vyjímala jediná kresba vyvedená do nejmenších detailů. Poznávala ji.
„Ty víš, co to je, že?“ vyhrkl horlivě.
Přikývla poté, co ji pelverinka hrubě postrčila vpřed.
„Ano, to je Lapač.“ Odpověděla tiše, na svůj věk stále krásně melodickým hlasem.
Bylo na ní znát, že se zdráhá promluvit, ale strach z pelverinky a Regentův netrpělivý výraz
jí nedovoloval mlčet.
„Kouzelná spona zhotovená nejlepšími mágy Sanutry.“ Dodala spěšně. „Dokáže pojmout jakýkoliv předmět a bezpečně ho uschovat ve svých útrobách. Její tajemství se však předává v rodinách z generace na generaci, nikdo jiný zatím nezná způsob jejího užívání.“
Na to Regent střelil po pelverince vzrušeným pohledem a jeho tvář rozbrázdil ďábelský úšklebek.
„Brynego, máme práci!“ zašeptal zlověstně.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
92.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
