obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915493 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391435 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ómalóra-12 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 19.08.2009, 11:14  
Pokračování je zde. Řekněme, že dnes se bude zdát asi poněkud nudnější. Budeme totiž jen cestovat z jedno elfského osídlení do jiného. Přesto se možná něco dovíte.
Vzpomínáte si na Ladérion?
Město, které založila princezna Anneris starší sestra prince Diriela.
Jaká bude cesta našich tří elfů?
Co se Diriel o Mëllindě dozví?
Co se přihodí v Městě snů?
Tož čtěte a uvidíte.
 

XII. - Cesta do Ladérionu.


Ráno začátku jejich cesty bylo poněkud pochmurné, protože v noci se přihnala náhlá bouřka a skropila vše vlahým deštěm. Pršet sice přestalo před úsvitem, ale mraky se dál roztahovaly po celé obloze od obzoru k obzoru. Ze stromů padaly kapky vody a ochlazený vzduch byl svěže ovoněný ozonem. Mëllinda dorazila do stáje jako první. V klidu si osedlala klisnu, k sedlu připevnila cestovní brašny a poté vyvedla Axu před stáj, kde čekala na léčitele a prince Diriela. Byla připravená v tmavém jezdeckém obleku a přes ramena měla přehozený semišový plášť, který ji měl chránit před deštěm a jiným nepříznivým počasím. Za několik minut přišel ke stáji Ewerion a nesl si s sebou krom cestovních brašen ještě svůj léčitelský kufříček. I on měl na sobě elegantní tmavě zelený jezdecký oděv a cestovní plášť s kápí. Vstoupil do stáje a šel si osedlat svého černého hřebce a zároveň požádal stájníka, aby osedlal princova hnědého oře. Mëllinda mezitím nasedla na svou klisnu. Za okamžik po Ewerionovi se ke stájím přiloudal i Diriel , které mu šla po boku půvabná rudovlasá elfka, která nesla v ruce jeho cestovní pelerínu. Princ vypadal trochu neupraveně. Halenu u krku nedopnutou, jako by ozdobné přezky zapínal ve spěchu, oděv pomačkaný, rozcuchané plavé vlasy se mu skotačivě vlnily kolem hlavy, dokonce si nestačil ani nově zaplést bojovnické copánky, a v očích měl podivně spokojený, zasněný výraz. Lehce objímal elfku v pase a laškovně se usmíval. Každému kdo je viděl, bylo v mžiku oka jasné, že princi jistě v noci nespal v hostinském domku sám. Diriel naklonil tvář blíž k ženinu špičatému uchu a něco důvěrného jí do něj zašeptal. Elfka se něžně zachichotala a lehounce se zarděla v obličeji. Princ pak přesunul svou tvář tak, že zaclonil výhled na ženin obličej a vášnivě ji políbil na rozloučenou. Převzal si od ní plášť a přehodil si ho přes ramena a pod krkem ho sepnul ozdobnou sponou. V tutéž chvíli vyvedl ze stáje svého koně Ewerion za ním vyšel stájník, který třímal v ruce uzdu princova oře. Diriel odstoupil od elfky, jež ho přišla vyprovodit, a došel ke svému hnědákovi. Zdravou rukou se pevně chytil hrušky sedla, dal nohu do třemenu a mrštně se vyšvihl na koňský hřbet. Léčitel ho následoval a též nasedl. Všichni tři byli připraveni vyjet. Diriel zamával na rozloučenou své noční společnici a poslal jí vzdušný polibek. Pak pobídli patami koně do slabin a vyrazili vpřed.

Muži jeli vepředu a Mëllinda se držela několik metrů za nimi. Koně s jezdci se hnali nejdřív po polní cestě, a pak už klusali mimo všechny cesty, skrze louky, háje a lesy. Zamířili přímo na severozápad a později stočili koně k severu.
Koně cválali svižným tempem. Jezdci je pobízeli k ještě rychlejšímu běhu, protože obloha opět začínala mít čím dál tím víc temně ocelovou barvu a kupily se na ní těžké dešťové mraky. Blížilo se pozdní odpoledne, když zahřímal mocný hrom a zlověstně ztemnělou oblohu proťal zářivě oranžový, klikatý blesk. Pak následovalo ještě několik oslepujících blesků a dunivé hřímání. Vzápětí na to, jako by se nebesa protrhla, spustil se šílený liják. Proudy vody bičovaly zem a jezdce na koních, jako když bocman trestá provinilého námořníka devítiocasou kočkou. Jezdci si natáhli kapuce na hlavy a víc se zachumlali do hřejivých cestovních plášťů. Bouře běsnila nad jejich hlavami jako stohlavá saň, když přijde o své mladé. Vítr dul a vrhal jim velkou silou dešťové kapky do tváří a opíral se do nich s takovou razancí, div je neshodil ze sedel. Elfové se snažili jet dál, protože zatím nikde ve svém okolí nespatřili žádné místo, kde by se před bouří mohli skrýt a přečkat do rána. Pak se před nimi objevil les, hned své koně stočili k mohutným stromům, které alespoň trochu zmírnily ten šílený lijavec. Proplétali se mezi stromy, až narazili na vyvýšeninu s krytým převisem. Skvělé místo na přespání a přečkání té hrozné sloty. Všichni tři sesedli a zavedli koně co nejblíže pod převis a přivázali je ke štíhlému kmínku mladého stromu. Rychle koně odstrojili, zalezli pod převis a schovali se před prudkým deštěm. Naštěstí tu našli i nějaké suché, ale i navlhlé klacíky a kousky větví, takže mohli rozdělat alespoň menší oheň, aby trochu osušili své mokré cestovní pláště. Ewerion dal chrastí na kopičku a pomocí křesadla zažehl oheň. Jiskry zapraskaly, mlsně přeběhly po chrastí a za pár minut drobné plameny ozářily matným světlem prostor pod převisem. Elfové sundali pláště a přehodili je přes několik kořenů, které visely ze stropu převisu. Mëllinda podala svůj plášť léčitelovi a on ho pověsil vedle svého nad provizorním ohništěm. Ewerion poté zalovil v jedné své kožené cestovní brašně a vytáhl z ní balíček zabalený do jemného voskovaného plátýnka. Rozbalil ho a objevilo se devět plátků bílého pečiva, kterému elfové říkají: Masta – tedy pecen, je to druh cestovního chleba. Na rozdíl od klasického cestovního chleba má mnohem lahodnější chuť, vydrží déle vláčný a dobře zasytí prázdný žaludek. Léčitel nejdřív nabídl princi, ten samozřejmě nabízené jídlo neodmítl a vzal si jeden plátek nadýchaného pečiva. Pak se Ewerion obrátil na Mëllindu a i ona si vzala krajíček. Nakonec si jeden díl pečiva vzal léčitel a zbytek zabalil a uložil zpět do brašny. Muži se hned s chutí zakousnuli do jídla, ale Mëllinda si nejdřív přesunula své věci co nejdál z dosahu prince, posadila se do stinného výklenku a teprve pak se i ona pustila do jídla.
Léčitel několikrát přiložil na oheň, aby pěkně hřál a usušil jejich vlhké pláště. Potichu si povídal s princem a Mëllinda, která si udělala provizorní lože v potemnělém koutě, již zalehla stočená do klubíčka s dekou pevně přitisknutou k hrudi a oddechovala. Diriel se na ni zahleděl a pak se podíval na Eweriona.
„Zdá se, že, tvá společnice spokojeně spí.“ prohodil princ šeptem.
„Co se zdá může být pouhý sen.“ odvětil na to léčitel. „Spí, protože je unavená z cesty, a ne protože by byla spokojená. Ke spokojenému spánku má ta chudinka ještě hodně daleko.“
„Mluvíš v hádankách, mistře.“
„Kdepak, jen říkám co je očividné.“
Princ se s léčitelem nechtěl nijak dohadovat, a tak raději přešel na další téma.
„Když jsme vyjeli, nevypadalo to, že by byla tímto výletem nadšená.“ Zašeptal, aby ji nevzbudil.
„Ai, máš pravdu, nelíbilo se jí, že musí odejít z Unquë Ehtelin, ale já vím, že je to pro její dobro.“
„Jsi si tím jistý?“
„Ano. Ona je jako ptačí mládě, které má opustit hnízdo, ale bojí se roztáhnout křídla a vzlétnout. Proto tu musí být někdo, kdo ji postrčí vpřed. Mëllinda potřebuje poznat další elfy a jiná cizí místa, aby se později mohla rozhodnout, jak dál naloží se svým životem. Zatím si toho není vědoma, ale já cítím…“ Na pár okamžiků se léčitel odmlčel a podíval se na spící elfku s bratrskou láskou v očích. „Že se pomalu blíží doba velkých změn…“ podíval se zpět na Diriela. „…a ona bude muset udělat zásadní rozhodnutí.“
„Tvá slova mě matou, mistře a zní poněkud tajemně. Mohl bys mi vysvětlit, co si tím myslel?“ otázal se tichým hlasem princ.
„Nesnaž se je nyní pochopit, můj princi, jednou na to možná přijdeš sám. Teď mě omluv, jsem též unaven, půjdu spát.“ odpověděl mu léčitel a přiložil si ruku k ústům, aby zakryl zívnutí. „Dobrou noc, princi.“
Popřál mu Ewerion a uložil se na připravenou deku kousek od ohniště.
„Dobrou noc i tobě, mistře.“ špitl Diriel.
Pak se též natáhl na své provizorní lůžko. Ležel na boku, jednu ruku měl podloženou pod tváří, druhou paži, tu pochroumanou, měl položenou tak, aby ho při spánku nebolela, a přes pomalu skomírající plamínky ohně pozoroval své již spící společníky. Nakonec i on zívl, zavřel oči a usnul.

* * * * * *

Ráno, když se princ probral ze spánku a rozhlédl se vůkol sebe, tak zjistil hned několik věcí. Po noční bouři už nebyla ani stopa, krom dešťových kapek, které ulpěly na mechu a těch, co visely na listech kapradí a na větvích stromů, by nikdo neřekl, že v noci se tu přehnal pořádný liják. Nebe bylo blankytné, jen sem tam po něm pluly malé, načechrané beránky. Jasně zářící slunce probleskovalo mezi větvemi vysokých borovic a jeho paprsky dopadaly i pod převis, kde naši tři cestovatelé přenocovali, a na zemi vytvářely divokou hru světla a stínů. Diriel se posadil a líně se protáhl. Léčitel byl již také vzhůru a skládal své věci. Princ stočil pohled na místo, kde spala elfka, ale kout byl úplně prázdný. Všechny její věci byly pryč. Léčitel si všiml jeho zaraženého výrazu a pousmál se.
„Nezmizela, to tě mohu ujistit, princi.“
Diriel po něm vrhl tázavý pohled.
„Tak kde je?“
„Zkus se zaposlouchat a možná ti to dojde.“
Princ našpicoval svůj bystrý elfský sluch, a pak to uslyšel. Tiché krůčky, nepatrné šustění tkaniny, která se tře o sebe a zafrkání koní. Mëllinda byla vzhůru jako první, už měla dávno sbaleno a teď se starala o jejich koně.
„Ona je u koní? Pro Manar, jak dlouho už je vzhůru?“
„Pokud vím, tak se dnes vzbudila asi tak dvě hodiny před rozedněním. Složila si věci, pak se šla projít do lesa a natrhala nám, ke zpestření snídaně, nějaké lesní maliny.“ Poukázal na, z kapesníku vytvořený, provizorní košíček plný velkých temně rudých plodů. „Teď si šla osedlat svou klisnu a podívat se na naše koně, jak přežili noc.“
„Copak jí stačí ke spánku tak málo?“
„Stačí, nestačí, o tom by se dalo polemizovat. Na obnovení energie to stačí, ale na pořádné vyspání ne.“
„Tak proč tak brzo vstává?“ otázal se Diriel a nechápavě nad tím zavrtěl hlavou.
„Nejspíš to bude tím, můj milý princi, že prostě déle spát nedokáže. Jsou jisté věci, o kterých nyní nehodlám mluvit, které jí nedopřejí klidného spaní. Prostě si jí nevšímej a akceptuj tuto skutečnost.“
„Inu, zdá se, že mi nic jiného nezbývá.“
„Přesně tak.“ Pokýval souhlasně hlavou léčitel.
Diriel se znovu protáhl a poté se také pustil do balení svých věcí. Když bylo vše připraveno na cestu, usedli se na zem okolo vyhaslého ohniště, dali si k snídani plátek Masty a nějaké ty maliny, které obstarala Mëllinda. Po snídani si muži osedlali své koně, všichni tři nasedli a vydali se znovu na cestu. Opustili převis ukrytý uprostřed lesa a vyšlapanou pěšinkou od zvěře vyjeli z hvozdu ven. Mëllinda se i s klisnou opět držela vzadu a léčitel s Dirielem klusali několik metrů před ní. Les měli za zády a před nimi se rozprostíraly širé lány svěže zelených luk Ildarských nížin. Večer se kvůli bouřce, trochu odklonili od svého původního směru a nyní se k němu vrátili.

* * * * * *

Putovali dál na sever přes Ildarské nížiny, přejížděli Arunské vrchy nedaleko od hranic s Vysočinou, až se dostali k řece Nefrit, která zde byla ještě jen malým, mělkým tokem, jehož koryto mělo něco málo kolem tří metrů na šířku. Podle proudu pokračovali k brodu a přejeli na druhou stranu. Projeli několika listnatými i smíšenými lesy, kvůli rozeklaným Větrným skalám se stočili a zamířili přes Dolanskou nížinu na severovýchod. Poté, co objeli Větrné skály, se vrátili na předešlou trasu. Trvalo jim téměř deset dní, než přešli hranice Elestélie s Elvedérií. Pouť do Ladérionu byla dlouhá a velmi náročná.
Ten večer, kdy překročili hraniční kameny země Dračích elfů, se utábořili na pasece v hlubokém Ilmarském lese. Koně se pásli nedaleko od svých pánů, anebo pili z malé studánky, kterou napájel pramen vyvěrající na konci paseky. Diriel šel nasbírat nějaké dříví na podpal, Ewerion mezitím připravil ohniště a Mëllinda jim upravila místa na spaní kousek od budoucího ohně. Sama si však lůžko udělala pod jedním stromem, v bezpečné vzdálenosti od mužů. Tedy především od plavovlasého prince. Vše bylo připravené k nocování, když se Diriel přišoural s náručí plnou suchého chrastí a větví. Mëllinda na chvíli odběhla a také přinesla ještě nějaké dříví na otop a položila ho na to, které před pár minutami přinesl princ. Léčitel nalámal větvičky a zapálil oheň. Hladové plamínky hned začaly olizovat suché chrastí a to tiše praskalo. Ewerion si přitáhl svou cestovní brašnu se zásobami a vyndal z ní již desátý balíček Masty. Rozvázal provázek a rozbalil voskované plátýnko. Bílé pečivo mu zavonělo pod nos. Jeden plátek podal Dirielovi, druhý vyndal pro sebe a třetí nabídl elfce. Ta si ho vzala, pokývnutím hlavy mu poděkovala a přesunula se na své provizorní lože. Léčitel zbytek pečiva zas pečlivě zabalil, zavázal a uložil zpět do brašny. Na les dopadla tma a okolí paseky se ponořilo do černoty. V tichosti pojedli, a pak se Mëllinda uložila ke krátkému spánku. Diriel ji úkosem bedlivě pozoroval. Vlastně ji nenápadně sledoval už od jejich odjezdu z Unquë Ehtelin. Neustále se držela stranou, klopila nádherné tyrkysové oči k zemi a svou hezkou tvář skrývala za vodopádem svých zlatých vlasů. Byla velmi zakřiknutá a plachá jako laň. Dokázal jí vylekat rychlý pohyb rukou anebo lehce zvýšený hlas. A pak si také všiml ještě jedné věci. Předtím než usnula, prováděla několik úkonů, takový osobní rituál. Vždy, když se uložila, skrčila se do klubkovité polohy, zmuchlala jeden roh deky, pevně ho přitiskla ke své hrudi jako malé dítě, zavřela oči a začala si velmi tiše pobrukovat známou starou ukolébavku. No podobalo se to spíš takovému zvláštnímu vrnění než pobroukávání. Byl to ale jediný zvuk, který zaznamenal, že ze sebe vydávala, jinak nic za celou dobu jejich pouti neřekla. No, a když dokončila tenhle svůj obřad, tak za několik minut na to usnula.
Diriel seděl s Ewerionem u ohně, ožehlým klackem šťoural v řeřavém popelu a rozdmýchával oheň. Přihodil pár suchých větviček, aby oheň příliš brzy nevyhasl. Princ neodolal své zvědavosti a přerušil na stalé ticho.
„Za celou cestu neřekla ani slovo, jediné, co ze sebe vydává, je to podivné broukání před spaním. To je stále tak zamlklá?“ otázal se tichým hlasem.
Ewerion se podíval na spící elfku a potom na Diriela.
„Ano, posledních několik set let je velmi zamlklá.“
„Všiml jsem si, že mezi sebou máte asi velmi silné pouto, protože se dokážete domluvit jediným pohledem či posunkem.“
„To není pouto, můj princi, ale komunikační prostředek. My spolu jinak než psaním, posunky a různými gesty nemluvíme.“ odvětil mu též tichým hlasem léčitel.
„Jak to?“ otázal se. Najednou mu něco blesklo hlavou. „Chceš říci, že Mëllinda je ómalóra?!“
„Ona není němá, princi, těžko se to vysvětluje, ona jen prostě nemůže mluvit.“
„To postižení má už od narození?“
„Ne, kdysi dávno byla jako my. Znal jsem ji, když ještě byla sama sebou. Uměla se perlivě smát a měla krásný příjemný hlas, kterým dokázal okouzlit každého, když zpívala staré elfské písně. Pak ji však postihnulo něco moc ošklivého, od té doby nemluví a je ze všeho nadmíru vystrašená.“ pronesl Ewerion.
„Mohu být tak všetečný a zeptat se tě, mistře, co se jí stalo?“
„Řekněme, že si prošla podobným peklem jako tvá sestra. Jenže Anneris byla v zajetí pouze rok, kdežto Mëllinda trpěla útlakem přes dvacet let.“
„Tak dlouho? Oni ji unesli skřeti?“ otázal se udiveně Diriel.
„Ne, skřeti to nebyli. Bohužel ten, kdo ji týral, byl její vlastní manžel.“
„Cože? Manžel?“ Překvapeně se zajíkl Diriel, tohle tedy nečekal.
„Ai. Byl na ni velmi zlý, bil ji a choval se k Mëllindě tím nejhorším způsobem.“
„Žádný elf by něco tak otřesného neudělal.“ Nevěřícně kroutil hlavou princ.
„Jenže ona neměla za muže elfa, nýbrž půlelfa, který v sobě odmala živil zášť ke všem našeho rodu a ji si vzal jen z pouhé pomsty.“ vysvětloval mu léčitel.
Diriel odložil klacek, jenž používal na prošťouchávání ohně, a přisunul se blíž k léčiteli. To, co nyní mistr nakousl o Mëllindině minulosti ho začínalo velmi zajímat.
„Mistře Ewerione, prozraď mi, co přesně se jí stalo?“
Ewerion si promnul přemýšlivě bradu, zahleděl se na Diriela a povzdechl si.
„Nejspíš bych ti o tom neměl nic říkat, princi, neboť je to její soukromá a poněkud choulostivá věc, ale na druhou stranu možná bude lepší, když to budeš vědět, aby si snáz pochopil její zvláštní chování.“
Diriel souhlasně přikývl.
„Pověz mi, co všechno víš? A kde je ten mizera, který jí ubližoval?“
„Mëllinda je vdova. Ale abych začal od začátku. Mëllindu vychovával jeden elf jménem Ilfirin. Podle toho, co mi vyjevila, byl na ni sice hodný, ale zároveň to byl tak trochu pěkný chamtivec. Pro peníze by udělal všechno, a tak jednoho dne Mëllindu prodal za pytel zlata nějakému šlechtici. Tím mužem byl Rindon z Werdenu. Než proběhl svatební obřad, choval se prý jako učiněný mílius, ale po svatbě se změnil v tyrana a začal být na Mëllindu velmi hrubý. Nadával jí, bil ji, zacházel s ní hůř než se služkou či otrokem. Jenže to mu nestačilo, byl příšerně žárlivý, nikdo kromě léčitele se jí nesměl dotknout. Mëllinda s ním počala tři děti.“
„Ona má děti?“ skočil mu udiveně do řeči zvýšeným hlasem Diriel, až málem vypískl.
„Pšš. Tiše, ať ji nevzbudíš.“ napomenul ho šeptem Ewerion a dodal. „Měla, můj princi, ani jedno z nich již nežije.“
„Ale jak to?“
„Když mě nebudeš neustále přerušovat, tak ti to možná dopovím.“
„Promiň, mistře, už ti nebudu skákat do řeči.“ pokorně se omluvil Diriel ztišeným hlasem.
„Inu, jak jsem řekl, počala s ním tři děti. Jenže když byla s prvním dítkem v pátém měsíci, tak začal její muž šíleně žárlit a obviňoval ji z toho, že dítě, které nosí, není jeho. Zbil ji a ona potratila.“ Pronesl s lítostí v hlase léčitel.
Noc byla černá jako smuteční samet a na temném nebi, které prosvítalo mezi větvemi stromů, se blýskaly stříbrné hvězdy. Léčitel se nadechl a dál šeptem vyprávěl.
„O nějakou dobu později přišla do jiného stavu znovu. Tentokrát dítě donosila v pořádku, byl to prý krásný chlapec, ale co skřet nechce, dítě při porodu zemřelo na zardoušení pupeční šňůrou. Její muž jí obviňoval z jeho smrti a začal k ní být ještě krutější než dřív. Chtěl po ní, aby mu dala další dítě, jenže ona ho odmítla. Podle toho, co mi řekl doktor Leonard, a s čím se mi svěřila ona, jí nechal nějaký čas na pokoji a chodil obšťastňovat jiné ženy ze svého panství. Ale pak si usmyslel, že nastal čas, aby jeho žena opět začala plnit manželské povinnosti. Mëllinda ho odmítla a on ji za to zbil a znásilnil.“
Léčitel se na chvilku odmlčel, protože se mu z pomyšlení na elfčinu minulost dělalo zle a Diriel jen nevěřícně kroutil hlavou. Postupně mu docházelo, proč má elfka strach z každého rychlého pohybu a proč raději spí co nejdál od nich. Bylo mu jí náhle líto. Ewerion se nadechl a pokračoval.
„Ráno potom, co jí takhle zneuctil, byl její muž odvelen do služby k vojsku. Tehdy jsem se s Mëllindou poprvé setkal. Přes všechny ty to útrapy měla úsměv na tváři a píseň na rtech, zdála se mi být velmi silná a nezdolná, že ji nic nemůže zlomit. Tenkrát hlavu neskláněla, ale nosila ji hrdě vztyčenou…“ postesknul si léčitel.
„Tak co ji tolik změnilo?“ Diriel neodolal a musel se otázat.
„Smrt, můj princi. Krutá vražda, ale k tomu se hned dostanu. Já v její společnosti strávil pouhý jeden den a noc, samozřejmě v přátelském duchu.“ podotkl, aby to nevyznělo, že s ní měl milostné pletky. „Ale hned jsem si ji nesmírně oblíbil. Navrhl jsem jí, ať jde se mnou, ale ona trvala na tom, že zůstane na panství svého muže. Odjel jsem sám a ona pár týdnů po mém odjezdu zjistila, že po tom zneuctění se znovu nachází v očekávání. Lidský doktor Leonard, který ji potom přivezl k nám, mi řekl, že se jí narodila rozkošná dívenka s ohnivými vlásky a ona jí dal jméno Eilian. Nikdy dřív ji prý neviděli tak šťastnou jako poté, kdy na svět přišla ta malá. Mëllinda prý byla jako zářící slunce, které náhle pohaslo. Vše se rázem změnilo, když se z vojenské služby vrátil její muž. Zjištění, že je otcem dcery ho nijak nenadchlo, protože on o dceru nestál. Vrazil do Mëllindiny ložnice, pohádal se s ní a šíleným způsobem ji ztlouk, zkopal a pak…“ Ewerion se odmlčel, aby se nadechl k dokončení elfčina příběhu.
„Co bylo pak? Povídej, co ten lidský zmetek udělal?“ naléhal Diriel.
„Pak přešel ke kolébce a tu malou dívenku přímo před Mëllindinýma očima zabil. Probodnul ji.“
Diriel si přiložil ruku na srdce. „Ach, můj bože.“ povzdechl si zděšeně. „To nemyslíš vážně. On zabil vlastní dítě jen proto, že to byla dívenka?“
„Ano, je to tak. Tohle byla poslední kapka do poháru, který v ten okamžik přetekl, a Mëllinda se naprosto duševně zhroutila. Od té doby nepromluvila ani slovo. No a její muž byl v tu samou noc, kdy toto zvěrstvo spáchal, zabit, takže ho všemohoucí potrestal za jeho zločiny. Nyní znáš její příběh a já bych ti byl moc vděčný, kdyby ses k ní choval s největší opatrností, ohleduplností a něhou.“
„Na to se můžeš spolehnout, mistře. Teď,když vím, co prožila, jsou pro mě její reakce pochopitelnější. Pokud mi to dovolíš, rád bych jí po dobu vašeho pobytu v Ladérionu, dělal samozvaného ochránce.“
„Mé svolení máš, Dirieli, ale nevím, zda o to bude stát ona.“
„To se uvidí, ale nutit ji nebudu.“
Diriel sebral klacek, zašťoural s ním v ohništi a přihodil několik kousků dřeva. Když klacky dopadly do ohně, zavířily žhavé uhlíky a do vzduchu vylítly zářivé jiskřičky.
„No myslím, příteli, že je nejvyšší čas zalehnout. Zítra nás čeká další část dlouhé cesty.“
Princ pokýval souhlasně hlavou.
„Tak tedy dobrou noc.“ popřál mu léčitel a uložil se ke spánku.
Diriel se též uložil na své lůžko, ale spát ještě nemohl. Hlavou mu běžely myšlenky. Musel dumat nad tím, co mu Ewerion právě prozradil. Oheň vyhasl a léčitel již tvrdě spal. Diriel dlouho hleděl do tmy nad svou hlavou, než ho přemohl spánek.

* * * * * *

Ráno se nasnídali, sbalili věci, osedlali koně a vydali se na cestu. Proplétali se mezi stromy, překonávali nízké houštiny, procházeli s koňmi skrz metr vysoké kapradí a po hodině vyjeli z Ilmarského hvozdu na vyježděnou prašnou cestu, jež vedla mezi poli se zlátnoucím obilím a kukuřicí. Dojeli na rozcestí, kde odbočili doleva na severovýchod, po několika desítkách metrů minuli malou elfskou osadu, objeli ji velkým obloukem a na dalším rozcestí se dali vpravo. Prašná silnice je vedla dál skrz pole a lučiny, do mírných kopců a údolíček. Krajina před nimi se vlnila jako nepatrně rozbouřené moře s různými odstíny zelené. Jeli, jak se říká rovnou za nosem. Přejeli rozlehlé Zelené pláně, překročili ještě divokou řeku Yarissu a zamířili ke vzdáleným vrcholkům Klenutých hor, u nichž se nacházelo Smaragdové jezero a město Ladérion.
Od přechodu hraničních kamenů jim trvalo dalších šest dnů, než dorazili na návrší, z něhož už bylo v dálce vidět Smaragdové jezero ležící na úpatí Klenutých hor.
Naši poutníci se konečně pomalu blížili ke svému stanovenému cíli. Seběhli s koňmi do nehlubokého, ale širokého údolíčka a na jeho konci vyjeli na nízký travnatý výběžek. Před sebou spatřili kvetoucí louku a na ni hned navazovala lesknoucí se modravě nazelenalá hladina jezera, táhnoucího se podél Klenutých hor s mnoha zátokami, do kterých z tohoto místa, kde se nyní nacházeli, neviděli.
Pohled to byl opravdu čarokrásný. Muži své koně zarazili na hraně výběžku těsně před klesáním a kochali se výhledem na přírodu kolem sebe. Mëllinda je dojela a postavila se s koněm vedle Eweriona. Rozhlédla se, ale zatím nezaznamenala, že by v okolí vodní plochy někdo přebýval. Zdálo se to tu být naprosto opuštěné.
Natáhla ruku a zaklepala léčiteli na rameno. Ewerion se ohlédl a upřel svůj zrak na elfku.
„Copak je Mëllindo?“ otázal se.
Mëllinda začala hned znakovat a vytvářet různá gesta. Sotva dokončila poslední znak, tak se ozval hlas prince.
„Mistře Ewerione, co říkala?“
Léčitel obrátil pozornost na Diriela.
„Ptala se mě, jak daleko je to odtud ještě do Ladérionu.“
„Na to jí mohu snadno odpovědět. Musíme se dostat do Západní zátoky, takže pojedeme ještě asi tak necelé dvě hodiny, pak už to bude do města snů, co bys kamenem dohodil.“ pronesl na vysvětlenou Diriel.
„Lépe bych to ani já neřekl.“
Mëllinda opět zaťukala léčiteli na rameno, aby tak upoutala jeho pozornost. Ewerion se obrátil tváří k ní.
„Ještě něco, děvče?“
Přikývla a začala zas znakovat. Dirielovi to její gestikulování spíš připomínalo větrný mlýn a šermování než řeč. Však zdálo se, že léčitel naprosto dokonale rozumí tomu, co mu těmi směšnými pohyby říká.
‚Ewerione? Jaké město snů, copak mi budeme dělat nějakou zastávku ještě před Ladérionem? Myslela jsem, že už jsme u Smaragdového jezera.'
Léčitel se usmál a pravil.
„Samozřejmě, že jsme u Smaragdového jezera a žádnou další zastávku dělat nebudeme. Víš, Ladérionu někteří z nás přezdívají město snů.“
‚Proč?'
„Protože je dílem snů, které měla paní Anneris. Nechala ho vystavět, aby se zde mohly vyplnit její sny, ale i ostatních. Je to místo mnoha kultur, kde jsou si všichni rovni. Kde elfové, draci a lidé žijí pohromadě, bez svárů a nepřátelství.“
Mëllinda pokývala hlavou, což znamenalo: ‚Ach tak'.
„Už chápeš tu přezdívku?“
Elfka přitakala.
„Tak to je dobře a nyní můžeme pokračovat v cestě.“ pronesl léčitel.
Pobídli koně do slabin a sjeli k jižnímu okraji Smaragdového jezera. Cválali po louce, která se táhla kolem rozeklaného břehu. Elfové jako obvykle jeli vepředu a elfka je následovala pár koňských délek za nimi. Hnali své oře podél pobřeží zarostlého rákosím a vodními rostlinami s hnědými palicemi zvané kuby, pak stočili koně do vysokého borového lesa, který lemoval jižní břeh Smaragdového jezera. Klusali na svých koních a kopírovali tvar rozlehlé vodní plochy, až se dostali na výběžek, který se příkře tyčil nad hladinou, a odkud už bylo velmi dobře vidět do široké Západní zátoky. Na vodě v zátoce se pohupovalo několik rybářských loděk. Celou zátoku, kromě zelených a zlatavě zbarvených polností, obklopovaly vysoké kopce a šedé skály Klenutých hor. Od nich se k břehu jezera táhly dlouhá pole, louky s roztroušenými listnatými stromy a travnaté plochy, na kterých se pásli koně a dobytek, o kus dál v oplocených zahradách stály domy. Naši jezdci zarazili koně na tomto zeleném pahorku.
„Tak, zde vidíte Ladérion, město snů mé sestry Anneris,“ pronesl s pýchou Diriel a poukázal před sebe.
Ewerion tento pohled už jednou viděl, takže ho moc nepřekvapil, ale Mëllinda se pozorně zahleděla dopředu a v údivu poulila oči.
Ladérion elfsko-lidsko-dračí město bylo neuvěřitelné a předčilo veškeré její představy o tomto místě. Město se táhlo od pobřeží jezera až do kopců a skal Klenutých hor. Už z dáli viděla, jak čilý ruch v něm panuje. Malé postavičky lidí se hemžili všude, kam jen dohlédla svým bystrým, dalekozrakým pohledem. Vozy se kodrcaly po ulicích, jezdci projížděli sem a tam a promenáda táhnoucí se podél břehu byla plná procházejících lidí. Najednou se nad nejvyšším vrcholkem Klenutých hor vznesli dva rudí draci a pomalým kroužením se snášeli k městu. Vzduchem se nesl šum jejich mohutných blanitých křídel, když opatrně přistávali na volném prostranství nedaleko jednoho vjezdu do středu města. Pod náporem zvířeného vzduchu od dračích křídel se po hladině jezera rozběhly drobné vlnky a ještě víc rozhoupaly rybářské lodičky. Smaragdově zelená hladina v sobě zrcadlila rozeklané obrysy hor a siluetu vzkvétajícího města, kterému vévodily, na nejvýše položených místech, dvě majestátní budovy umístěné na širokých skalních římsách. První z nich byl Annerisin vzdušně vyhlížející, stříbro šedý palác, jehož střecha nesla ornamentální výzdobu a naproti němu do dáli zářil svou bělostí chrám matky země, bohyně Ladérian, vytvořený z leštěného bílého mramoru. Kolem celého města se táhly ovocné sady, obdělávaná pole, lučiny a svahy porostlé vinnou révou. Dalo by se říci, že to byl učiněný ráj.

Když se pokochali výhledem, pustili se dál. Pobídli koně a sestoupili z výběžku dolů na louku, po které přeběhli, a pak najeli na udusanou cestu, jež je vedla mezi poli s vlnícím se zrajícím obilím. Proklusali kolem malé osady, kterou tvořilo seskupení asi deseti roubených domků s doškovými střechami. Když projížděli kolem, tak zpoza domků vyběhl houf různě velkých dětí, které si zrovna hrály na honěnou. Když si všimly projíždějících jezdců, zvedli ruce a zamávali jim na pozdrav. Naši poutníci je zpozorovali, a jak slušnost velí, tak jejich zamávání na pozdrav opětovali. Minuli skromná vesnická stavení, zahnuli doprava a vzdálili se z dohledu jezera. Po celé půl míli překročili pevný, kamenný most přes hučící řeku Renu, která pramenila vysoko v Klenutých horách a na konci své nedlouhé pouti ti vlévala do Smaragového jezera. Od Renského mostu to bylo do Ladérionu už jen necelá čtvrt hodinka jízdy. Prašná cesta se postupně změnila v dlážděnou silnici. Kolem ní stály výstavní i méně skvělé domy ze dřeva, kamenů či z kombinace obou těchto stavebních materiálů. Některá obydlí měla střechy dřevěné, jiné z pálených tašek či štípané břidlice. Bylo vidět, že zde žijí různé národy, protože domy byly velmi různorodé, jak stavbou, tak výzdobou, přesto všechna obydlí měla svou zvláštní krásu a kouzlo. Mezi již stojícími domy se občas našel ještě nějaký ten poněkud rozestavěný dům, ale moc jich nebylo. Podkovy zvonily na dlažbě a obruče kol drnčely. Ewerion, Diriel i Mëllinda jeli po hlavní ulici a míjeli povozy plně naložené rozličným zbožím, elfí i lidské jezdce na koních, kteří je zdravili pokývnutím hlavy a pěší lidi, kteří se procházeli po chodnících, které lemovaly kraj silnice. Diriel, který v tomto městě měl téměř druhý domov, se s každým srdečně zdravil a oplácel zdravícím měšťanům vřelé úsměvy.
Proklusali městem, přejeli náměstí Sérë Mirima, kterému vévodily budovy Mirimonovy akademie věd, muzeum, městské divadlo, Nöleho galerie a veřejná knihovna. Ve středu náměstí se vyjímala precizně vytesaná kašna v podobě lotosového květu se sloupem uprostřed, na němž byly umístěny z boků čtyři chrliče ve tvaru dračích hlav, a na špici sloupu byla umístěna, socha tančí dívky. Jezdci se z náměstí vydali dál po druhé části hlavní ulice a začali stoupat mezi domy mírnými serpentinami ulic do svahu a směřovali k paláci. Konec jejich pouti už byl na dohled. Ještě pár minut, a pak projeli pod masivním, překrásně zdobeným obloukem, jenž byl branou do areálu elfského paláce a stanuli na velkém nádvoří. Uprostřed tohoto volného prostoru se vyjímala výstavní fontána, na níž byla usazena precizně vytesaná socha draka s roztaženými křídly, z jehož otevřené tlamy tryskal proud vody. Nádvoří s kašnou se rozprostíralo před popelavě stříbrošedým palácem. Z dálky se nezdál tak velký, jako byl doopravdy. Celou budovu podepíraly zručně vypracované nosné sloupy, stěny se honosily freskovými výjevy a štíty budov, veškeré klenby, podpůrné sloupy, balustrády a arkády byly vyzdobeny složitými reliéfy, které byly umělecky zpracovány do nejpodrobnějších detailů. Mozaiková dlažba byla součástí jak nádvoří, tak všech teras a krytých venkovních chodeb a promenád. Střešní krytina na paláci měla několik odstínů šedé, šedozelené a zelené, z nichž byly na střeše vyvzorovány nesmírně složité ornamenty, které byly mnohem lépe zřetelné zdálky než zblízka.
Pečlivá ruka stavitelských elfských mistrů se tu nezapřela. Všechno bylo propracováno do nejmenších podrobností v dokonalém souladu s přírodou a s elfskými tradicemi. Tohle bylo sídlo hodící se k paní tohoto města, k elfce z královského rodu.
Diriel své společníky i s koňmi zavedl před dlouhou budovu s velkými vraty napravo od vjezdu do paláce. Vrata se otevřela a z nich vyšli tři hnědovlasí elfové v palácovém stejnokroji. Jezdci sesedli z koní a čekali, až k nim elfové přistoupí blíž. Ti se úslužně uklonili před příchozími a první z nich promluvil.
„Áya. Vítej zpět, můj princi.“ pozdravil a pak obrátil pozornost na léčitele. „Áya. Vítej zde i ty, mistře Ewerione, a tvá společnice taktéž. Buď pozdravena, paní.“
Mëllinda stojící za Ewerionem jen plaše pokývala skloněnou hlavou.
„Áya. Děkujeme za milé přivítání, Gilgare.“ odvětil mu na pozdrav léčitel i za elfku.
Elf se vřele pousmál a kývl na své pomocníky, ti hned přistoupili k jejich ořům.
„Enfri, postarej se o princova koně, já převezmu oře mistra Eweriona a ty Orfine si vezmi na starost koně vznešené paní.“
Elfové hned začali plnit rozkazy. Muž jménem Enfri se ujal otěží Dirielova koně a pomalu ho odváděl. Druhý, které ho vrchní podkoní oslovil Orfin, se spěšně hrnul ke strakaté klisně, aby si vzal její otěže. Hmátl po nich tak rychle, že se Mëllinda polekala, strachem se jí rozšířily oči, upustila otěže a leknutím uskočila vzad. Jenže jak ucouvnula, přišlápla si okraj cestovního pláště, zakopla o vlastní nohu a s vyděšením výrazem přistála po zadku na dláždění. Elf ze stájí se hbitě sehnul, podal jí ruku, aby jí pomohl vstát, ale elfí dívka se třásla a začala před napřaženou rukou uhýbat a posunovala se pryč. Oči měla rozšířené děsem a jako pominutá vrtěla hlavou.
„Paní, mohu ti pomoc?“ otázal se Orfin a nechápavě hleděl na její podivnou reakci.
Ewerion se otočil, protože si uvědomil, že se za jeho zády něco semlelo. Zahlédl Mëllindu sedět na zemi a vyděšeně hledět na mladého stájníka, který se k ní shýbal a nabízel jí pomocnou ruku.
„Počkej, mládenče, nedělej tak rychlé pohyby.“ napomenul ho jemně léčitel. „Pomalu připaž, narovnej se a pozvolna od ní ustup, bojí se tě.“
„Ale já jí přece nic neudělal, jen jsem jí chtěl pomoci vstát.“ namítl nešťastně elf.
„Já vím, že si ji nevylekal schválně, proto tě prosím, poslechni mě.“
Elf tedy udělal to, co mu léčitel řekl, stáhl ruku, napřímil se a několika línými kroky ustoupil vzad. Zdálo se, že se elfčin vyděšený pohled trochu uklidnil. Ewerion obešel jejího koně a promluvil na ni.
„Klid, Mëllindo, nic ti nehrozí, už je to v pořádku.“ Přidřepl si k ní a bylo vidět, že léčitelův hlas a jeho přítomnost ji upokojili. Pak se podíval na elfa.
„V pořádku, nyní můžete jejího koně odvést.“
Orfin pokýval hlavou, opatrně uchopil otěže a odvedl koně do stájí.
„Je v pořádku, mistře?“ otázal se starostlivě Diriel.
Stejnou otázku bylo možno zahlédnou i v očích hlavního stájníka Gilgara.
„Ai. Jen se trochu polekala, už to bude dobré.“ odvětil jim léčitel a pak podal ruku elfce. „Chyť se mě, pomohu ti vstát.“
Elfí dívka nejistě uchopila nabízenou ruku a léčitel ji vytáhl nahoru. Mëllinda byla roztřesená, a tak první co udělala, bylo, že se pevně přitiskla k Ewerionovi a objala ho. Léčitel ji chlácholivě pohladil po zádech a přejel dlaní po jemných plavých vlasech. Chviličku ji takto držel a utišoval, pak ji od sebe lehce odstrčil a zadíval se do jejích plachých modrých očí.
„Tak co, už je to lepší?“ Přikývla. „On tě nechtěl vylekat, ani ti ublížit, bylo to nedopatření.“ Vysvětloval léčitel.
Znovu přikývla a byla zas o něco klidnější.
Takže nedorozumění bylo zažehnáno a záchvat Mëllindiny úzkosti též. Stájník si vzal opratě Ewerionova hnědáka a odvedl ho do jeho stání.
„Děkuji, Gilgare.“
„Nemáte zač, mistře.“ odpověděl stájník a zmizel i s koněm uvnitř budovy.
Diriel upřel pozornost na léčitele a Mëllindu. Elfce se sice ještě trošičku třásly ruce a chvěl se jí spodní ret, ale jinak se zdálo, že už je zas docela vyrovnaná. Léčitel ji s bratrskou něhou pohladil po tváři a něco jí pošeptal do ucha. Ona nepatrně přikývla, sklonila hlavu a záplava zlatého vodopádu jí zahalila obličej. Pak se oba otočili a přistoupili k princi.
„Můžeme jít?“ zeptal se Diriel.
„Ano.“
Přešli nádvoří, minuli fontánu a vydali se na vysutou terasu, kde se nacházel jeden z vchodů do velkého přijímacího sálu.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 01.02.2010, 12:14:37 Odpovědět 
   Ty si tvrdila že to bude nudné, ale to bych netvrdil ani okamžik. Při čtení sem se rozhodně nenudil, užíval jsem si to. Je opravdu škoda, že je tak úzkostlivá. Připomíná mi vystrašené ptáčátko, které vypadlo z hnízda a jen tak tak uniklo hladové kočce.
 ze dne 01.02.2010, 22:24:38  
   Annún: Ano máš pravdu, Kondrakare, ale není se čemu divit, potom čím si chudák holka prošla. Snad čas a dobří přátelé vše napraví a pomohou jí opět najít statečnost a sebejistotu.
 Tracy Harper 19.08.2009, 23:29:59 Odpovědět 
   Je to škoda, že se Mëllinda tak bojí, ale v její situaci bude nejspíš ještě trvat než se zase naučí ostatním aspon trochu věřit. Držím jí palce :) Jinak Ladérion, okolní krajina a palác musejí být nádherné :)
 ze dne 20.08.2009, 8:35:27  
   Annún: Děkuji Trancy,
jo Mëllinda je bojsavá, ale až pochopí, že jí nikdo z elfů a obyvatel města neublíží, tak jí to přejde. Byla zvyklá na menší tichou společnost lečitelů a vědců a teď je ve městě, kde je plno nových elfů, draků i lidí. Však ona to zvládne. :-))
 Šíma 19.08.2009, 21:11:19 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 19.08.2009, 11:41:21

   Jsem zvědavý, protože u Tvých příběhů se jeden nenudí! ;-)))
 Matylda Kratinová 19.08.2009, 12:42:10 Odpovědět 
   Ahoj,
dnešní díl je rozlelá freska, vyvedená do nejmenších detailů. Není moc akční, zato nachází zajímavé paralely, které lze do budoucna rozvíjet =-)
 ze dne 19.08.2009, 21:09:27  
   Annún: Děkuji Matyldo,
za tvůj komentář a jsem jím velmi potěšena a doufám, že se ti budou zamlouvat i další pokračování.
 Šíma 19.08.2009, 11:41:21 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 19.08.2009, 11:35:03

   P.S. A já, že jsem o tom městě už někde četl, našel jsem si závěr Tvého jiného příběhu na pokračování:

... Oba se přešťastně usmívali, a protože postel, na které Anneris ležela, byla dost široká, Dorien se natáhnul vedle ní a mezi sebou měli v zavinovačce zabalenou svou dceru. Hleděli si do očí, drželi se za ruce a byli tak šťastní jako nikdy dřív. Tady v Ladérionu byli doma, začali zde svůj společný život a stvořili to nejkrásnější pod sluncem, nový život v podobě malé dívenky. Díky ní Yár Fenumë bude dál žít i v dalších pokoleních. ...

Pěkně ty příběhy proplétáš a když člověk čte jeden, tu a tam v mysli zabloudí i jinam! ;-)))
 ze dne 19.08.2009, 21:08:04  
   Annún: Doufám, že se ti bude v Laderionu líbit a že ani další díli tě nebudou nudit. :-))
 Šíma 19.08.2009, 11:35:03 Odpovědět 
   Ano, přesně: Kochal jsem se!!! ;-)))

Nemyslím si, že byl tento díl nudný, pořád se v něm něco dělo a já viděl před očima nejen tři jezdce na běžících koních, ale také nebe nad hlavou, které občas dost nechutně bouřilo a také překrásnou krajinu, která kolem ubíhala!

Takže asi tak! ;-)
 ze dne 19.08.2009, 21:07:13  
   Annún: Děkuji Šímo,
jsem nesmírně dojata. Ano proplétám příběhy, vždyť přesně o to mi jde, jsou to vyprávění, která vlastně nenávazně navazují na sebe vždyť Anneris, Diriel a Rínon jsou sourozenci, takže je velice pravděpodobné, že se setkají a žijí i stejném městě. Obzvláš když je princ Diriel svobodný a může se svým způsobem usadit, kde se mu zachce.
 amazonit 19.08.2009, 11:13:29 Odpovědět 
   Tentokrá jsme na nový díl nemuseli příliš dlouho čekat, je na světě.
Přišlo hodně zklidnění až lyričnosti, což je po těch ,,dramatech" dobře.
Tvé popisy jsou velmi barvité a jeden si dovede zcela živě představit tu krajinu, kterou projíždějí. Použité přívlastky působí velmi ,,malebně".
Takže klidně můžeme vyzvat čtenáře - kochejte se.
 ze dne 19.08.2009, 21:02:28  
   Annún: Děkuji Amazonit,
ano těď nastane čas pro lyriku, klid, zábavu, možná i romantiku než přijde opět trochu napětí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Prohra nebo výh...
Kordula
Kosti&zeď
M. Daněk
Random z hviezd...
meduza
obr
obr obr obr
obr

KRÁLOVNA SILNIC
DERALTE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr