|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Experiment ::
|
| |
|
|
jedna
Po práci jsem se stavil v pekařství pro povidlové koláčky, jež tak miluji. Sympatická prodavačka mi naúčtovala obvyklou cenu a já přiložil svoji platební kartu k elektronickému čtecímu zařízení. Každý, kdo má přístup k centrální databázi, nyní ví, že jsem dnes v kanceláři skončil o něco dřív a že jsem se zdržel v krámku s čerstvým pečivem. Varoval jsem tak pány v nenápadných oblecích, kteří právě jistojistě prohledávali každou škvíru mého podkrovního bytu. Mladá prodavačka se velice milým způsobem rozloučila, když jsem vycházel z krámku, a vytvořila si tak nového potenciálně stálého zákazníka. Její chování dalece předčilo běžnou úroveň slušnosti, jež je k vidění v podobných obchodech. Ještě jsem se za ní krátce otočil a oba jsme se na sebe uculili, mám pocit, že se mi podařilo vytvořit jistý druh vzájemnosti.
Dveře svého bytu jsem otevřel přesně v 16:00 a okamžitě jsem poznal, že opět šmejdili v mojí místnosti. Odvedli precizní práci jako vždy, necvičené oko by nic nepoznalo, nábytek a vnitřní vybavení bylo přesně na svém místě včetně takových drobných detailů jako jsou mnou nastražené vlasy v pantech dveří a podobně. Jsou to ďáblové, pomyslel jsem si, ale víc jsem se tím nezabýval, v bytě stejně nebylo nic zásadního. Všechny zápisky nosívám u sebe. Má to své výhody. Zvykl jsem si krátit každou dlouhou chvíli zapisováním svých myšlenek, stal se z toho určitý druh posedlosti.
Arthur strávil zbytek dne střídavým posedáváním v pohodlném křesle a u psacího stolu, kde něco škrábal do svého deníku. Psal velice drobným přehledným, takřka dívčím, písmem. Svým textům připisoval obrovskou důležitost, ze své náprsní kapsy je neodkládal za žádných okolností. Arthurova ruka každou chvíli samovolně zajela pod sako, aby překontrolovala přítomnost hustě popsaného deníku. Jednalo se o jeden z jeho zlozvyků – neustále se ujišťovat, že věci jsou na svém místě. Arthur věřil, že každý předmět má mít pevně stanovené umístění, není-li tomu tak, stává se předmět nepotřebným a je nutno ho odstranit.
Nechápu, proč tak touží po tom zápisníku, ale jsem rozhodnut ubránit ho za každou cenu. Domnívám se, že se jim nezamlouvá již pouhý fakt, že nežiji normálním životem. Tedy životem většinové části populace. Bydlím sám, venkovní svět se mne nijak nedotýká. Nestarám se o nic a nikoho. Patrně si uvědomují, že podobně jako já již žili např. keltští druidové, indiánští šamani či středověcí mnichové, lidé, kteří svými skutky a myšlenkami dokázali inspirovat ostatní. Vlastně není divu, že ze mne mají strach. Bojí se mne. Tak je to. Bojí se toho, co bych mohl dokázat.
Kolem půlnoci se Arthurovi mozkové laloky unavily natolik, že se rozhodly pro odpočinek. Arthur provedl základní hygienické úkony a poté se položil na postel. Pomocí jednoduchého duševního cvičení usnul téměř okamžitě.
Garry F. bydlící v nižším patře zaregistroval, že pohyb v bytě nad ním ustal, z čehož usoudil, že Arthur konečně ulehl. Začínal si Arthura více všímat, poslední dobou se totiž choval velice podivně.
Druhý den Arthur vstal jako obvykle, provedl sadu procedur, jež uvozovaly každý boží den, a odspěchal do práce. Ve své kanceláři kolem sebe rozhodil několik lejster, čímž vytvořil iluzi pracovního vytížení, a z náprsní kapsy vytáhnul svůj notýsek.
Den v kanceláři jako každý jiný. Tým profesionálů již nepochybně prohledává můj byt. Chtějí něco osobního, chtějí proniknout do mé hlavy a ovládnout ji. Nepodaří se jim to. Cestou do práce jsem se stavil v pekařství, kde jsem prohodil několik vkusných žertíků s prodavačkou, je to vskutku milé děvče.
Po práci se Arthur vydal přímo domů. Před vchodovými dveřmi potkal svého souseda Garryho. Arthur neměl na Garryho žádný pevný názor, neboť to byl člověk takřka cizí, přesto se zdál být docela sympatickým.
„Ahoj Arthure,“ začal soused.
„Ahoj Garry.“
„Je všechno v pořádku?“
„Jak to myslíš?“ zhrozil se Arthur.
„No, jak se ti vede?“
„Vcelku dobře.“
„Nechceš zajít ke mně na panáka?“
„Možná jenom na chvilku, mám doma ještě nějakou práci,“ řekl Arthur a dvojice zapadla dovnitř. Arthur si uvědomil, že je v Garryho bytu poprvé, udivilo ho množství zámků a řetízků na vstupních dveřích.
„Koho se tak bojíš, Garry?“ řekl Arthur při pohledu na přehnané jištění dveří. „Nějaká bláznivá milenka či co?“
„Nainstaloval jsem si to všechno nedávno. Mám pocit, že poslední dobou se tu potloukají divní chlápci.“
„Jo. Taky mam ten dojem,“ zamračil se Arthur.
„Znáš starýho Müllera ze třetího? Ten už vůbec nevychází ven. Nakupovat mu chodí dcera.“
„Něco tu hledají.“
„Co o tom víš?“
„Nic.“
„Nevěřím ti.“
„Hele, Garry proč sis mně sem vlastně pozval?“
„Chci vědět, co o tom všem víš.“
„Asi už půjdu, mám fůru práce,“ řekl Arthur a sunul se k východu. Bohužel se mu podařilo zjistit pouze to, že Garry dveře nenápadně zamknul.
„Odemkni ten zámek,“ přikázal Arthur bez nároku na úspěch.
„Hele, tak co tu ti chlápci hledají?“ zeptal se Garry.
„Nevím.“
„Proč jsi to teda řekl?“
„Jenom jsem to tak plácl,“ řekl Arthur.
„Lžeš!“ křikl Garry a odněkud vytáhnul revolver. Arthurovo srdce přestalo na několik okamžiků pumpovat krev do žil. „Tak co hledají?“ řekl a namířil zbraň. Jednalo se o klasický Smith & Wesson na šest nábojů.
„Můj deník, chtějí můj osobní diář!“ řekl Arthur.
„Chachá,“ rozesmál se Garry zatímco zajišťoval spoušť. „Jsi hloupější, než jsem si myslel. Vůbec nevíš, o co tu jde,“ přešel ke dveřím a odemknul. „Zkus do ničeho zbytečně nešťourat a všecko bude v pohodě.“
Arthur běžel do svého pokoje a vyzvracel se do umyvadla. Netrvalo dlouho a ozval se zvonek. Arthur nakoukl kukátkem a uviděl fousatý obličej místního údržbáře. Po chvilce mu otevřel.
„Zdravím,“ přivítal ho Arthur. „Co si přejete?“
„Jdu jenom překontrolovat vybavení bytu, nové nařízení,“ řekl údržbář a zmatený Arthur ho pustil dovnitř.
„Jaké nařízení? Chci to vidět na nějakým papíře, černý na bílým.“
„Jste celý bledý.“
„Neodbíhejte a ukažte mi to nařízení.“
„Vůbec se vám nedivím. Taky bych nebyl ve své kůži po takovém zážitku.“
„O čem to mluvíte?“
„No přece o vaší návštěvě v bytu pod námi. Všechno jsem viděl na monitoru.“
„Cože?“
„Zamkněte si a pojďte se mnou. Všechno vám ukážu.“
Fousáč Arthura zavedl do své temné kanceláře v přízemí, museli projít mnoha klikatými chodbičkami osvětlenými vesměs starými blikajícími žárovkami, než se oba ocitli v pracovně, údržbář zamknul a vešel do zapadlé zadní místnosti. Arthur ho po dlouhém váhání následoval. Trochu ho uklidňovalo to, že klíč zůstal v zámku.
Objevil se v malé tmavé místnosti, jejíž středobodem bylo množství namodralých obrazovek podél jedné ze stěn. Údržbář ukázal na jeden z obrazů a pustil záznam.
„Znáš starýho Müllera ze třetího? Ten už vůbec nevychází ven. Nakupovat mu chodí dcera,“ řekl Garry ze zářícího monitoru.
„Něco tu hledají,“ odpověděl mu Arthur.
„Nejste jedinej, koho už ten pošuk obtěžoval,“ řekl údržbář, poté ztlumil zvuk pootočením potenciometru. „Vypadá to, že mu totálně ruplo v bedně.“
„Máte v bytech skryté kamery?“ zhrozil se Arthur.
„Jedná se o nové nařízení. Běžná záležitost. Byla o tom drobná zmínka v novém oběžníku.“
„Proč jste mne sem zavedl?“ zeptal se Arthur, zatímco Garry na obrazovce zrovna vytáhl zbraň a zuřivě s ní mával.
„Chci ten deník, o kterém jste mluvil!“
„Jsou to moje osobní zápisky a nic víc!“
„Chci ten deník vidět!“
„Dejte mi pokoj,“ řekl Arthur a šel pryč.
„PŘEDE MNOU SE STEJNĚ NESCHOVÁTE!“ křičel za ním ještě údržbář.
Arthur pobíhal špinavým labyrintem chodeb. Jednou rukou si přidržoval svůj nevinně vyhlížející sešit plný myšlenek a úvah, zatímco druhou zuřivě ohmatával okolí, protože ne všude bylo dostatečné osvětlení. Když se konečně vymotal a našel svůj pokoj, zhrozil se - jeho dveře byly vyrvané z pantů. Nakoukl dovnitř, nábytek byl rozházený, šatstvo po celém pokoji.
„Kde je to?“ křičelo zevnitř děvče, které Arthur občas potkával na schodech či ve výtahu.
„Co?“ zmohl se na jediné slovo Arthur.
„Štěnice a pistole! Vím, že v tom jedeš s nima!“
„S kým proboha?“ zařval Arhur a dal se na útěk. Vyběhl na ulici a rychlou chůzí se hbitě vzdaloval pryč. Nervózně se otáčel a levé víčko mu samovolně cukalo, což působilo velice komicky.
Po pár minutách si uvědomil, že automaticky zamířil směrem ke svému pracovišti v centru města. Zastavil se a povšiml si, že je poblíž svého oblíbeného pekařství. Vešel dovnitř.
„Potřebuju pomoc,“ řekl Arthur známé prodavačce.
„Dobrý den, vždyť my jsme se dnes už viděli,“ usmálo se to malé děvče. „Není vám něco?“
„Jsem v nebezpečí.“
„Prosím?“
„Sledují mne, prohledávají můj byt, všichni v tom baráku se úplně zbláznili!“
„Počkejte tady, nikam nechoďte, něco zkusím, nebojte se,“ řekla žena a zmizela v zadní místnůstce. Arthur zaslechl charakteristický zvuk, jež doprovází vytáčení telefonního čísla, a několik útržků z rozhovoru: „Haló? ...divně... paranoidní... oči mu cukají sem a tam... nesoustředěný...“ Když Arthur pochopil, oč běží, potichu se vypařil. Chvíli jenom tak bloumal ulicemi, ale pak si stejně uvědomil, že se instinktivně vrací domů.
Zapadl do činžáku a pomalu se plížil do svého bytu. Nikde nikdo. Arthur vešel dovnitř a uklidil ten binec.
Arthur je jeden z mála lidí, kteří věří, že každý předmět má mít pevně dané místo, jinak se stává zbytečným a je nutno se ho zbavit.
Zhasnul všechna světla a usadil se uprostřed místnosti na podlahu. Cítil se v bezpečí, neviděn a neslyšen. Občas rukou zašmátral po okolí, aby se přesvědčil, že má vše jasný řád a umístění.
dva
V děsivém snu seděl Arthur ve vlaku a z okna se koukal na ubíhající venkovní krajinu. Převládaly podzimní studené barvy, v dálce se občas objevila silueta člověka, ale všichni tito lidé vypadali odtažitě a nedosažitelně, jakoby v dálce, ačkoliv postávali několik metrů od trati. Kouřili cigarety na dlouhých stopkách a jejich údy byly zkroucené v podivně nepřirozených polohách. Cíl jízdy zůstal zastřen tajemstvím, neboť Arthura probudilo několik hlasitých ran. Do jeho bytu vběhlo několik mužů, kteří ho surově vyvlékli ven a poté uspali pomocí injekce.
Znovu se Arthur probral až na bílém lůžku. Ruce i nohy měl připoutané koženým řemenem. V místnosti bylo podobných postelí hned několik. Garry ležel o několik metrů dál, Arthur ještě zrakem nalezl fousatého údržbáře a několik dalších obyvatel domu, než znovu usnul.
Podruhé ho vzbudil až příchod hubeného doktora v zapatlaném plášti.
„Zdravím vás posádko,“ začal huronsky lékař. „Já jsem kapitán Lou, ale klidně mi říkejte doktore nebo Špíno. No nebo jak sami uznáte za vhodné, je to jenom na vás.“ Lou pyšným krokem kroužil po místnosti, evidentně byl v dobré náladě. „Možná se ptáte, co vás sem přivedlo. Faktem je, že vy všichni jste nemocní lidé a potřebujete pomoc. A ta pomoc jsem, bůhmipomoz, já! Nebude trvat dlouho a vy všichni se vrátíte ke svým životům a na todle všecko rádi zapomenete,“ řekl doktor, poté sebral malou ampulku ze stolu a zmizel.
Další zážitek z nemocnice, který Arthurovi zůstal v hlavě, se odehrál v noci. Venku sněžilo a nad okny se tvořily ledové rampouchy. Všichni spali.
Arthura vzbudil drobný šramot. Garry se plížil ke dveřím a v pravé ruce svíral kovovou vidličku. Arthur nenápadně mhouřil oči a drobnými škvírami sledoval, co má za lubem. U dveří se Garry skrčil a vyčkával. Netrvalo dlouho a po chodbě procházel jeden z doktorů, který měl právě službu. Garry vyskočil, chytnul ho pod krkem a vidličkou mu mával před obličejem.
„Todle ti zarazím do oka, když nebudeš hodnej,“ sykl Garry.
„Co chceš?“ šeptal doktor.
„Skoro nic. Jenom řekni, o co tu vlastně jde. Až mi to řekneš, půjdu si v klídku lehnout a o ničem ani nepípnu.“
„Co chcete vlastně slyšet?“
„Co se to děje? Co je todle za oddělení? Proč sou tu lidi z mýho baráku? O co v tom baráku šlo?“
„Jednalo se o experiment.“
„Experiment?“
„Jo. Dr. Lou si potřeboval něco ověřit. Byla to vládní zakázka. Sám o tom moc nevím,“ šeptal doktor.
„Mluv dál,“ pobídl ho Garry a trochu uvolnil sevření.
„Dr. Lou potřeboval pokusně zjistit účinky nějaké nové látky. Byla to tajná akce. Detaily neznám. Pitná voda v domě byla kontaminována. Už po pár dnech se u vás objevilo podivné chování, všichni chtěli experiment zastavit, ale Lou říkal, že je nutný dotáhnout to do konce. Za pár týdnů už vám docela slušně hrabalo a nejhorší případy jsme převezli sem. Ti ostatní v baráku si na sobě ani ničeho nevšimli. A vy brzo taky zapomenete, Dr. Lou je odborník na podobný záležitosti. Experiment skončil nedávno, voda v domě je opět pitná.“
„To je všecko?“
„Víc nevím. A doporučuju vám spolupracovat. Dobře to dopadne.“
Garry už nic neřekl a pomalu se vydal zpět ke svému lůžku, zatímco doktor se dál šoural po chodbě, jakoby se nic nestalo.
tři
„Jak ses seznámila s tátou?“ ptala se copatá holčička s vystouplou bradičkou jednoho dlouhého večera.
„Chodil si ke mně každý den kupovat svačinu.“
„To je zvláštní.“
„Co by na tom bylo zvláštního? Milé to bylo. Den co den, stál u pultu a já mu už automaticky balila dva povidlové koláče.“
„Hele, a ...“
„No, tehdy...“
„A co...“
„No přece...“
„Ale vždyť...“
„Podívej...“
„Aha, no a co když...“
„Hele už je fůra hodin. Neměla bys tak náhodou jít spát?“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 36 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
