|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (20. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 23.08.2009, 11:16
|
| *** |
| |
|
|
Zlatíčko
Jely jsme pomalu, abychom nevzbudily nechtěnou pozornost, i když o to jsme se moc snažit nemusely, v této zemi nebylo zvykem, aby ženy nosily zbraně. Katherine byla oblečena prostě, žádné svěží barvy a drahé látky, nic takového. Nevadilo jí, že cestuje ve stejných šatech, jaké nosily její poddané. Se zájmem pozorovala občany Taggu, sem tam se otočila za nějakou ženou, když porovnávala svůj oděv s jejím. Pak si nezapomněla poupravit bílou blůzku, která jí byla o trošku větší, zřejmě jí byla zapůjčena některou služkou stejně jako korzet a dlouhá, vínově červená sukně. Princezna nejela na koni obkročmo jako my, proto nás neminulo poučení, jak se podle etikety sluší sedět.
Když Kaileen nevybíravě odkopla žebráka, který se přes ni ke Katherine prodral, byla náležitě pokárána, načež děvče seskočilo, pomohlo mu vstát a jako bolestné vytáhlo pár mincí z váčku, který obdrželo na cestu.
„Děkuji, děvenko, děkuji ti,“ sápal se po ní.
„Nech ji a ztrať se!“ obořila se na něj Kaileen a seskočila z koně.
„Musíte být na něho tak zlá?“ zastala se ho Katherine. „Ne každý mi chce ublížit.“
Seskočila jsem a jala se zachránit situaci, než by se princezně povedlo přítomným prozradit, kým doopravdy je.
„Ustup,“ odstrčila jsem žebráka a zkusila domluvit Katherine. „Musíme jet, máme před sebou dlouho cestu, pomůžu ti do sedla.“
„Mohly bychom se zdržet,“ navrhla.
„Výborně, každých pár kroků si uděláme přestávku,“ zlobila se Kaileen.
„Zastavíme se jinde, tady už to znáš,“ přemlouvala jsem Katherine.
„Jak myslíš,“ pokrčila rameny a konečně nasedla.
Nelíbilo se mi, jak se za námi lidé otáčeli, ale cestou z města se nám naštěstí nic dalšího nepřihodilo. Čekala jsem, že Kaileen důrazně ozřejmí princezně, jak se má chovat, jenže nakonec jsem sama musela Katherine vysvětlit, že není moudré prozrazovat své postavení rozhazováním peněz a káráním staršího doprovodu, tím spíš, že Kaileen nebyla ve své kůži a nechala si to líbit.
„Ovšem žena by se neměla chovat tak hrubě,“ namítla dívka a vyčítavě se na Kaileen zadívala.
„Pro bojovníka zase není dobré tahat s sebou děcko,“ kontrovala.
„Dovolte! Já pro vás nejsem děcko, nýbrž princezna.“
Kaileen spolkla hořkou slinu, zakroutila hlavou a nechala to být. Katherine se divila, že jsme se vyhnuly blízké vesnici a když se přiblížil večer, přešla k tématu, o němž jsem si myslela, že se jí nebude zamlouvat.
„Kde dnes přespíme?“ zeptala se.
„Venku, co sis myslela,“ uraženě odpověděla Kaileen.
„Venku? Na to nejsem připravená, vzala jsem si pouze…“
„Neboj se,“ přerušila jsem ji, „my přece taky nic moc nevezeme. Aspoň uvidíš, jak žijí obyčejní lidé.“
„Ti přece mají své domovy,“ namítla.
„Ale když cestují za obchodem nebo za příbuznými, přespávají pod hvězdami jako my. Málokdo má tolik peněz, aby zaplatil nocleh,“ vložila se Kaileen.
„Opravdu? Vždyť peněz máme přece všichni dost,“ divila se dívka.
„Vy jich máte dost,“ odpověděla přítelkyně opovržlivě. „Jakmile se podíváš dál za bránu vašeho sídla, zjistíš, že mnoho věcí je jinak, než tě to učili.“
„Ukážete mi takové věci? Bude to velké dobrodružství,“ těšila se Katherine.
„Pro tebe dobrodružství, pro jiné každodenní zápas o přežití,“ rozčílila se Kaileen a pobídla Darta.
Projely jsme rozlehlou rovinou a utábořily se na úpatí svahu pod korunou jednoho z mála stromů, které tu rostly. Když jsme k němu dojížděly, představila jsem si, jak se na něm houpe oběšenec a morbidně dotváří atmosféru krajiny. Tráva zde byla nízká, jakoby se bála přerůst výšku, která jí byla neznámou rukou vyměřena, zato chodit po ní byla procházka po měkkém koberci.
„Vybal zásoby,“ pobídla Kaileen princeznu.
„Jaké zásoby?“
„Jídlo, vezeš snad nějaké, ne?“
„Nevím, podívám se. Vše už bylo přichystáno, když jsem přišla ke koni,“ vysvětlila Katherine a začala se přehrabovat v brašnách.
„Počkej,“ zastavila jsem ji, „sundáme to. Kůň si taky musí odpočinout.“
Chtěla jsem jí pomoci s hledáním, ale z neznámého důvodu si svoje věci úzkostlivě chránila. Respektovala jsem její soukromí, zřejmě vezla něco, co pro ni mělo stejný význam jako pro mě například meč.
„Oheň dnes asi nerozděláme,“ promluvila na mě Kaileen. „Pojedu se podívat na svah, jen pro jistotu. Zůstaň s ní, brzy se vrátím.“
„Postarám se o koně.“
„Dobrý nápad,“ přikývla. „Vody máme zatím dost, dej jim napít. Hlavně zjisti, kolik máme jídla, ať víme, kdy budeme muset začít lovit.“
„Buď opatrná.“
Příliš velké zásoby nám na cestu nedali. Kdybychom se uskromnily, mohly jsme vydržet dva, nejdéle tři dny. Víc mě však znervózňovalo, že se dávno setmělo, ale Kaileen pořád nikde.
„Jez, kolik potřebuješ,“ pobídla jsem Katherine, když se ostýchavě zahleděla na skromné jídlo.
„Mohli mi dát něco lepšího,“ odpověděla s nechutí.
Odtud vítr vane? Děvče zřejmě nikdy nezažilo hlad, jinak by se tak nezdráhala pozřít to, za co byla většina obyčejných lidí vděčná. Nečekala jsem, až si to rozmyslí, a pustila se do jídla. Konečně se vrátila Kaileen, seskočila z Darta a nechala ho, ať si dělá co chce. Přešel ke koním, potřásl hlavou a zařehtal, jako by se chtěl pochválit, o kolik je hezčí než jeho zvířecí přátelé, když se na jeho nádherné srsti odráží svit měsíce.
„My víme, že jsi nejkrásnější.“
Nečekala jsem, že by mi rozuměl, ale jeho často namyšlené chování mi lezlo na nervy. Uraženě se ke mně otočil zadkem a já jsem si uvědomila, že sice nepochopil slova, ale celkem správně si vyložil tón hlasu.
„Tak se předveď, Katherine,“ ozvala se Kaileen, „ukaž, co vezeš.“ Prohlédla si zásoby a nespokojeně se ušklíbla. „Soy byla štědřejší.“
„Vždyť to nemusíte jíst,“ pronesla princezna.
Kaileen přešla kousavou poznámku a obsloužila se. Nebyla z těch, kteří by pohrdli jídlem, snědla v podstatě cokoliv, co nesnědlo ji, i když si kolikrát neodpustila komentář.
„Co vůbec vezeš, když jídla máš tak málo?“ zajímala se.
„To je moje věc,“ odseklo děvče.
„Jistě, ale pokud nás to bude zdržovat, je to i naše věc. Takže co máš v těch brašnách? Oblečení nebo snad důležité listiny? Mně to můžeš říct, stejně neumím číst,“ přiznala, ukousla chleba a čekala na odpověď.
„Proč to chcete vědět?“
„Je to zbytečná zátěž pro koně. Kdyby nás někdo napadl, musím vědět, zda můžeme něco zahodit a ujet, nebo zda musíme chránit vše, co máš s sebou,“ vysvětlila.
„Vezu důležité dokumenty,“ odpověděla konečně.
„Všechny ty krámy jsou důležité?“
„Ano,“ zlobila se Katherine, „ale nejsou to krámy.“
„Dobře,“ pokrčila rameny, „tak to nejsou krámy. Pokud nehodláš jíst, jdi už spát.“
„Tady, na zemi?“ divila se Katherine.
„No, jestli si chceš vylézt na strom,“ Kaileen pobaveně rozhodila rukama.
„Dám ti svoje věci,“ zvedla jsem se a obě překvapeně pozorovaly, jak chystám provizorní lože.
„Aspoň tak, když to nebude lepší,“ kysele se zatvářila Katherine a lehla si.
„Proč jsi byla tak dlouho pryč?“ zajímala jsem se. „Jak to za tím kopcem vypadá?“
„Území nikoho,“ odpověděla a zdálo se mi, že v jejím hlase slyším obavy. „Nedivím se, že tuto krajinu nikdo neobsadil. Samý kámen, sem tam nějaký ten keřík a suchá tráva.“
„Proto jsi tam byla takovou dobu?“
„Je tam mnoho velkých balvanů, snadno se za nimi dá schovat. Pokud by tam někdo byl, noc byla nejvhodnější doba, aby mě napadl. Co Katherine?“ vyzvídala.
„Nic, jenom hleděla do tmy.“
„Přemýšlela jsem, zda bude lepší vyhnout se lidem a ztrácet čas lovem, či pokoušet štěstí, zastavit se v nějaké vesnici a nakoupit, když má ta malá dost peněz.“
„Já nevím, ještě jeden den vydržíme a pak uvidíme podle situace.“
„Asi to tak uděláme,“ přikývla.
Nedalo se odhadnout, co nás čeká, proto jsme raději šetřily jídlem, ráno jsme si rozdělily skromný příděl a brzy vyrazily. Katherine se pořád rozhlížela kolem, Kaileen sice také, ale asi z jiného důvodu. Zřejmě přemýšlela, jak ujedeme případným útočníkům, když kůň princezny nám s tou zátěží nemůže stačit. Vyjádřila své obavy nahlas, což vyvolalo výměnu názorů mezi námi a Katherine. Projely jsme mírně zvrásněnou krajinou, minuly dvě vesničky, v nichž se po nás lidé ohlíželi a něco si špitali. Necítila jsem se tam moc dobře, byla jsem ráda, když jsme se znova obklopily divočinou.
„Proč jsme v té osadě nezastavily?“ ptala se Katherine rozhořčeně. „Určitě bude brzy tma, mohly jsme tam u někoho přespat.“
„Nu, mohly jsme to rebelům ulehčit a přenocovat rovnou u některého z nich,“ zatvářila se Kaileen kysele.
„Jak by mě poznali? Vy si představujete, že mě každý zná?“ nedala se odbýt.
„Asi myslíš, že jsi nenápadná, ale zkus hádat, kolik obyčejných dívek jezdí se sedlem, jaké máš ty. Už jen to bylo značně neuvážené. Váček s penězi u tvého pasu se také nedá přehlédnout. Je pouze otázkou času, kdy nás začne někdo honit.“
„Co ty na to?“ otočila se Katherine na mě.
„Kaileen má pravdu, čím dále od lidí se budeme držet, tím větší šance, že tě přivezeme živou. Věř jí, ona ví, co dělá.“
„Tak dobře,“ svolila. „Kde tedy přespíme?“
„Dojedeme tam na ten kopec,“ ukázala Kaileen. „Odtamtud budeme mít dobrý rozhled.“
„Obzvlášť v noci,“ utrousila Katherine.
„Odhaduji, že se tam dostaneme ještě před setměním,“ vložila jsem se. „Tou dobou snadno zjistíme, co nás další den čeká a budeme si moci promyslet, kudy se vydáme dál.“
„Vidíte, kdybyste mi to rovnou vysvětlila, nemusely jsme se dohadovat,“ vyčetla princezna Kaileen.
Vůbec na mě působila dojmem, že Kaileen provokuje schválně. Přišlo mi, že jí chtěla ukázat, co si k ní smí dovolit, rovněž se nedalo přehlédnout, že ji to škádlení baví. Spíš jsem se bála, jak dlouho to bude bavit Kaileen, protože její chování se teď nedalo odhadnout. Hlavně nesnášela zbytečné zdržování, což Katherine provozovala s velkou oblibou, protože si potřebovala každých pár hodin odpočinout a udělat zápisky (z pohledu Kaileen) bezcenné poezie. Přítelkyně se přesto snažila být trpělivá a zdálo se, že ji to moc nevzrušuje, ale ona často vypadala klidně, přitom se uvnitř schylovalo k pořádné bouřce.
Z kopce byl opravdu krásný výhled. Dříve jsem si často představovala chvíli, kdy přesně toto uvidím. Budu sedět na hřbetě svého koně a z výšky se rozhlížet po širokém okolí, už tenkrát jsem měla jasno o tom, jak by ideální vyhlídka měla vypadat. Čekala nás sníženina, obsazená dvěma malými kopci, které působily jako peřiny, za nimi se vypínala hora, na jejímž vrcholu by se snad mohl nacházet i Azbon. To všechno pokryté jasnou zelení. Po levé straně se v dálce v nerovném terénu leskla řeka. Líbila se mi myšlenka, že zítra tudy budeme projíždět, za pár dní možná pojedeme kolem toho zeleného kolosu a budeme vedle něj vypadat jako mravenci u kopyt našich koní.
„Tady to znám,“ rozpomněla se Katherine. „To jsou naše vinice.“
„Vaše,“ nevěřícně zopakovala Kaileen. „To všechno je vaše?“
„Ano. Otec mě sem kdysi vzal. Kolem se nachází pár malých vesnic,“ ukazovala, ale v přesile zeleně je skoro nebylo vidět. „Jejich obyvatelé nedělají nic jiného, než že se starají o vinné keře.
„To je spousta vína,“ vydechla Kaileen.
„Spousta,“ přikývla Katherine. „Kdybych směla prozradit, kým jsem, mohla bych vám ukázat sklepy,“ naznačila.
„Není třeba,“ vzpamatovala se přítelkyně a seskočila. „Obstaráme koně, najíme se a zalehneme, ať můžeme ráno co nejdříve vyrazit.“
Ani u večeře si Katherine nedala pokoj. Zadívala se na nás a po chvíli tichého napětí se začala vyptávat.
„Vy nejste sestry, že ne?“
„Ne,“ odpověděla Kaileen stroze.
„Myslela jsem si to,“ přikývla Katherine. „Tak proč jste spolu?“
„Ve dvou je to vždycky lepší, nemyslíš?“ odpověděla jsem pro změnu já, protože Kaileen ta otázka trochu zaskočila.
„Asi ano. Třeba kdybyste odložily zbraně, bylo by to bezpečnější. U nás nikdo nenapadne neozbrojeného člověka.“
„Děvče,“ skoro zalitovala Kaileen, „ty toho ještě hodně nevíš. Kdyby byla pravda, co říkáš, nemusely jsme sem jezdit a Raam ví, že dobrovolně bych sem nevkročila.“
„A kam byste jela?“
„Zůstala bych v Pealu.“
„Ach ano, země královny Cority. Nechápu, jak tato žena může ztělesňovat vladařku, vždyť by měla být vzorem vznešené dámy, přitom nosí zbraně, zabíjí a při výpravách určitě páchne krví a koňmi,“ zašklebila se Katherine.
„Setkala jsi se s ní někdy?“ zlobila se Kaileen.
„Ne,“ přiznala dívka, „ale učila jsem se, že…“
„Tak pokud máš odvahu říct jí své tvrzení do očí, můžeme otočit koně, ráda tě k ní doprovodím,“ zastala se královny.
„Myslíte, že by mne překvapilo, co bych spatřila?“
„Tím jsem si jistá.“
„Bráníte ji, patříte k jejím vojákům? Proto jste spolu? Královna má v armádě i ženy? Zvláštní, že i přesto je tak mocná,“ spustila Katherine, až jsem se divila, co všechno je možné během okamžiku vychrlit.
„Ne, v armádě nejsou ženy,“ zamračila se Kaileen a pak ukázala na mě, „jsem její učitelka, proto jsme spolu. Nepatříme ke královně.“
„Tak proč ji cvičíte? Pro koho?“ dotírala.
„Do toho ti nic není, rozhovor skončil. Lehni si a spi,“ odrazila princeznu a bylo patrné, že ztrácí trpělivost.
V noci jsem se probudila, Kaileen nespala, ale seděla a hleděla na Katherine.
„Něco se děje?“ nadzvedla jsem se.
„Ne, nic,“ odpověděla zamyšleně. „Vadí mi ten měsíc, dnes svítí tak silně, že nemůžu spát,“ zkusila chabé vysvětlení.
„Čekáš, že ti uvěřím?“ naznačila jsem, že na tak slabou výmluvu neskočím.
„Říkám si,“ promluvila po chvíli, „jak je podobná otci. Vidíš? I přes dívčí rysy vypadá úplně jako Yro, jen ty rezavé vlasy má asi po matce. Ale jinak,“ zakroutila hlavou, „úplně jako Yro.“
„Na to ani nemysli,“ odtušila jsem, co ji asi napadlo.
„Jak to víš?“ konečně odtrhla oči od děvčete a otočila se na mě.
„Znám tě, to není neřešení. Taky jí mám plné zuby, ale ona nemůže za to, jaký je její otec. Možná není tak špatný.“
„Co ty můžeš vědět?!“ vyskočila.
„Stalo se něco?“ probudila se Katherine.
„Ty mě nerozčiluj a spi!“ obořila se i na ni, kopla do přikrývky a šla pryč.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
