|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Neocortext14 ::
| Hu: |
| |
|
|
Pravidla jsou stanovena. Ale počkat! Nedošlo už někdy v minulých snech k jejich porušení? Ne, nemusím se starat, jsem veden, míhání stínů – jsou to záblesky skutečného dění, nebo zase jen klam? Někdy vstupuji za Její oční nerv – přizpůsobit se ženskému mozku je cosi na způsob poziční války. Lze se posunout kupředu, ale vždy hrozí přezrálá ovoce granátů. To je zastaralé umění boje, nicméně vidím. Barvy. Nečekal jsem to. Šlehají mé myšlení jako devítiocasé kopřivy (ranky se otevírají plátky lodyh). Chci přijmout tu bolest jako by byla má vlastní. Nejde to. Spojení bylo přerušeno. Žádný signál, jak dekódovat rozložení všelijakého záření na tom a tom samém materiálu, ze kterého jsou utkány věci, my. Nebarvy. Tušil jsem, že se mě budou bát, že budou unikat mému rozlišovacímu talentu. Nebudu protestovat. Takhle to má větší dynamiku, celé to drama: před námi ženy převlečené za mužské démony, z nozdratých, tlamatých, zubatých škrabošek se line ostrý zápach čerstvě vyhřezlého spermatu. Asi mají bakchanálie, zmnožené údy horních i dolních hýbacích cest se vlní jak oživlé židovské svícny. Dech žen se materializuje do žebra Démonova, ze silnice vyraší páteř, kroutivý strom života, nabalují se na ni pulsující červi orgánů, přichází balzám svalstva a družička-kůže, věštící náhlou smrt. Muž-skutečný-démon si nechá hmatat na bedra, aby pocítily jeho Sílu. Sláva velké Pohlavnosti. Mužův úd je rozkraden hbitými prsty chrámových tanečnic, vlákno po vláknu, tkáň po tkáni, lahůdka varlat. Prostor po kladélku jako blána před Penetrací. Velekněžka a její moc vtělená do dlaně: přiložit ji znamená ústup vyškubnutého dovnitř, mezi nedotknutá střeva. Je tak vystlán pelech pro kamenné fetiše Rozkoše: kněžky svírají jeho ramena pevněji než by mohly okovy, když Nejvyšší přikládá falus k vyhloubenému otvoru, mazlení s okrajem, vnik. Dávné splynutí krve a kamene – na to čekalo maskované Ženství: částečky slídy, křemene a živce čvachtají v panenské štěrbině, plundrovaný Ráj. Až přijde chvíle vytrysknutí fosilie okřídleného hada do podbřišku, služebnice odhazují démonské tváře a vnikají nově nabytými orgány do tělesných otvorů spoluvěřících. Ulice čpí všemi tělesnými tekutinami, na zdech a zemi schne vazkost slin, potu, krve a vaginálního sekretu. Semeno prýští kostlivými stahy z rozšklebeného penisu předpotopního bůžka a je za obřadního sténání polykáno hadími ženami. Přeměněný muž umírá v záchvatech tereziánských křečí, nějaký bůh mu obtiskl do obličeje úsměv. To štěstí se mi, jak později pochopím, vtiskne do duše. Jako po sčítání lidu budu vědět, že o mě jiní pečují a myslí na mé dobro, že jsem jaksi žádaný. S předtuchou dobrobydla se obracím a následuji svou Jedinou – vděčím Jí za to, že mi umožnila zase jednou vidět Svět.
Po nocích jsem se musel po kolena brodit v tělech – zesláblými hlasy mě prosila za odpuštění – vina: že vůbec jsou, nerozložena. Kňourání se mi lepilo na podrážky, přelévalo se přes lemy kapes u kalhot, kde si přechodně budovalo doupě. Nejspíš si myslela, že jsem zbloudilá úklidová četa, tedy její pouhý zlomek. Nejprve jsem se hmotě vyhýbal, posléze mi bylo všechno jedno – pode mnou to blátivě mlaskalo, jako bych už nebyl jen jedna tisícina očistných bot, úpění tak odumíralo dřív, než se vůbec dostalo k mému ústrojí velkého Naslouchače. Ano. Má pouť se započala za tmy – nechť ustane za oslňujícího jasu. Musím postupovat dál takto: „I vyšel rek bujný do světa nebezpečenství plného, aby pravd živoucích o bytí svém vezdejším zpraviti posluchače mohl. Postavy jsa mocné, opásán mečem hrozným, lučištěm pružným a toulcem s šípy cíle dychtivými jest, kráčí, do myšlének bohatýrských jsa pohroužen, věda, že jej mnoho léček a strašlivých bojů čeká. Z torny své vytáhne roh lesní a dechem titánským zaduje naň, načež se z dálav štěkot ozve – a aj! Je zde věrný přítel hrdinův – vlků dávič, pes zjevu hrůzného, tesáky líté, zrak pekelný. Ti dva spolu na tisíce nepřátel již pobili, jejich krví se svlažili a morkem nasytili. Pán a pes – dva bratři v boji, ne však proti sobě, anž bok po boku, hrozbě tváří v tvář. Po polích ženou se, po lebkách poražených střevíce a tlapa šelmí tančí, zahalas křik bojovný, zub jak dýku obnaž, strach a zmatek do srdcí nepřátel vnes. Nechť hroby se plní masem mrtvých a umírajících, ať mohyly se kupí ze zdí vesnic rozbořených, ať ženy pláčí, žes nechal muže jejich na kůlech umírat.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
