|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Kousek cesty - 5 ::
 Amater |
publikováno: 29.08.2009, 21:36
|
| Ethan Amine Drake nyní Amine Salacrou je starostou v malé vesničce na pobřeží Francie. Ale i tam je válka a člověk nikdy neví, jak se bude muset rozhdnout. |
| |
|
|
6 – Kousek cesty
Bois, jaro 1941
Volá Londýn: „Hodina odplaty nadešla, boj o vyhlazení nacismu započal. Při jménu, které nosím, vám zde prohlašují, že tento boj vyhrajeme a pravda zvítězí. Naším programem je svobodné Československo ve svobodné Evropě.“
Neví, kde je nějaké Československo, ale asi se jedná o zemi, která teď úpí pod německou nohou. Kdyby mohl, připojil by se k bitvě, která v dálce zuří. Naslouchá ještě chvilku hlasu, který mu něco říká neznámým jazykem, ale pro něho je to libozvučnější než cokoliv jiného na světě. Hlas z jeho země.
Něco zaslechne a trhne sebou. Otočí se a ztiší rádio na sotva slyšitelnou hranici. Neposlouchá ho často a dovede si představit, co by se mu stalo, kdyby na to přišli. Nejen jemu, ale i Nicole a Danielle a i sousedům, které poznává stále víc a víc. Jsou tiší a zamlklí snažíc se starat jen sami o sebe a kus půdy, která pro ně znamená vše. Každý týden mu nosí jídlo pro odboj. Někteří rezignovaně, někteří nabručeně a Brux je doslova vzteklý. Nemá ho rád. Lidem, kterým záleží na bohatství, svedou udělat cokoliv, aby se jim nerozplynulo pod rukama. To víc věří Genevivým kozám.
Dnes asi nic víc neuslyší a nemůže poslouchat rádio dlouho. Vypne ho a ohlédne se, jestli někdo za ním nestojí. Celou dobu má pocit, jako by se mu někdo díval na záda. Nikdo tam není. Je jaro a země se začíná jemně zelenat. Miluje jaro a jeho proměnu. Květiny rozevírají okvětní plátky, lístky pučí na stromech a sluníčko začíná po studené zimě příjemně hřát.
Odtáhne postel a schová rádio do úschovny, které pro něj udělal. Otře si čelo. Danielle i Nicole řekl, že je odvezl na velitelství. To, že se tam nikdy nedostalo… no co. Informace musí mít. Snad Danielle na to zapomněla a Nicole bude mlčet. Stejně se pořád někde toulá a nenechá si vysvětlit, že je to nebezpečné.
V zimě šel na velitelství vyprosit propustku do města, aby obstaral pár potřebných věcí pro vesnici.
V kanceláři, kam ho odkázali, seděl podsaditý Němec s brýlemi na nose a pilně něco zaznamenával do sešitu. Nechal ho půlhodiny čekat a on se snažil tvářit jako bezvýznamný starosta vesnice. V rukou nervózně žmoulal teplou čepicí. Za Němcem stála obrovská kartotéka napůl zaplněna a jeho by zajímalo, co v tom je a kde ji získal. Nejspíš ji sebrali na nějakém úřadě. Francie patří Německé říší a zabavení čehokoliv ve jménu válečné mašinérie bylo samozřejmosti.
Na stole mu pyšně trůnila vizitka se jménem Mathias Shauer. Zřejmě s ním bude jednat častěji než je nutné. Raději by jednal s tím Němcem Meierem. Zdá se mu přístupnější než tenhle, co tady úředničí.
Oknem, které měl Shauer pootevřené, doléhal křik kapitána Meiera, který zrovna cvičil čerstvé rekruty.
„Kehrt euch! Ganze Abteilung kehrt!“ Čelem vzad! Celá jednotka čelem vzad!
Nebýt toho, že tu seděl, smál by se, ale je pravdou, že hlas měl řízný, povely přesné. On sám absolvoval jen takový lehký výcvikový kurz, ale jeho velitel rozhodně tolik neřval, nebo si to pamatuje špatně.
„In Linie zu einem Glied – zu zwei , drei Glieden…- antreten!“ V řad – dvoj, troj…řad – nastoupit!
„Rich euch!“ Vyrovnat!
„Rich euch!!“ Vyrovnat!!
Opakuje se, že by se někdo neodvážil vykonat přesně jeho pokyn? Jaká to neúcta vůči armádě, ironický si pomyslí.
„Augen gerade aus!“ Přímo hleď!
„Abteilung In Gleichschritt Marsch!“ Pořadovým krokem pochodem vchod!
„In Laufschritt Marsch!“ Poklusem klus!
Zajímalo by mě, jak dlouho je v tom sněhu nechá běhat. Dlouho, když zaslechne povel k přerušení běhu.
„Abteilung halt!“ Zastavit stát!
Bude konec? Škoda, aspoň nějaká zábava v téhle mizerné místnosti nebo snad ne?
„Tak co si přejete, pane Salacrou?“ Ironický tón, ale zdvořilý, ho vzpamatuje z poslechu německých povelů.
Ti umí být korektní a potom výbuch. Zaškrtil by ho v momentě, kdy by se nedíval. Nebo odboj… Ne bůhví koho by jim tu nasadili a trest by byl ani nevěděl a tak se opanoval a pokorně poprosil.
„Víte, ve vesnici docházejí zásoby a chtěli bychom požádat o propustku do města.“ Ponižující žádat o svobodný pohyb po kraji, ale oni jsou tu páni.
„Ne!“
„Ale.“
„Mám vám snad opakovat, pane Salacrou, co jsem řekl?“
Nenáviděl a nenávidím i teď. Jak měli sehnat boty a další věcí a hlavně benzín? Měli ho snad dolovat nebo vyrábět? Jenže z čeho? Zítra zkusí to opět.
Vstal, poděkoval a odešel. Venku, když si byl jistý, že nikdo ho nebude vidět, slyšet, začal vzteky klít.
Druhý den opět - Ne.
Třetí den - Ne.
Čtvrtý den se ani nedostal do kanceláře.
Do města tuto zimu nejel a sousedi na něho naléhali, co se děje. Musel jim říct pravdu. Tak to šlo dokola a on už nakonec na to rezignoval. Možná by opravdu měl požádat velitele nebo kapitána Meiera o propustku. Jenže toho viděl akorát, když občas kolem projel v autě. K němu se dostat nemá šanci.
Rádio uklízené, přehoz pečlivě uhlazený na posteli, když zaslechne volání k večeři. Pokoj od kuchyně je dost daleko a v kuchyni je hluk a on je rád, že nic neslyšeli. Vstane ze země, protože celou dobu klečel na podlaze a s kamennou tváří jde do kuchyně.
Polévka s bramborami a trochou sušených hub. Omluvný pohled Danielle a hladový pohled Puppiho.
„Puppi, běž pryč!“ poručí mu a vyhodí ho ven.
„Proč?!“ natahuje Nicole a hodí po něm lžící. Sklouzne ze židle a žene se ke dveřím.
„Nicole!“ zavolá na ni Danielle.
„Nicole, stůj!“ ozve se přísně Amin a Nicole se zastaví. S rukou na klice hledí na dveře, za kterými tuší svého přítele.
„Proč tu nemůže být?“
„Protože nemám rád jeho hladový pohled. Nicole musí jít si něco ulovit.“
„Ale co když se mu něco stane?“ Pustí kliku a stojí.
„Nicole nic se…“ povzdechne si. „Nemáme pro sebe dost jídla a Puppi je chytrý pes.“ Víc neřekne. Nicole vyjde a otevře dveře ven. Puppi se zmateně podívá na svou velitelku a pak na pole a lesy ještě stále přikryté trochou sněhu, ale místy se už zelenající. Na dvoře se ještě otočí za Nicole, štěkne a rozeběhne se.
Nicole se vrátí jako by nic a začne jíst. Za chvilku se rozpláče. Rozzlobená Danielle ji obejme a Nicole už jen popotahuje.
Ethanovi zhořkne sousto v ústech a přemýšlí, jestli udělal dobře. Udělal. Puppi je chytrý pes. Moc chytrý. Nenechá se zabít a pak jestli mu nekoluje v žilách vlčí krev, což by na to vsadil svůj klobouk, pak se nenechá zabít.
Po večeři místo obvyklého povídání jde do knihovny. Potřebuje ze sebe setřást vyvolané napětí vyhozením Puppiho. Vezme jednoho klasika a je rád, že tu nejsou knihy se špatným tématem nebo od špatného autora.
Když zaslechne auto, jen zvedne hlavu a opět se začte. Otočí stránku, když mu dojde, že auto zastavilo před jeho domem, zneklidní a rychle pohlédne na četbu. Kniha Tři mušketýři ho uklidní. Už zažil, že se jim nezdála kniha, kterou četl.
Rozražené dveře bez klepání ho vyděsí a pak do místnosti vstoupí voják. To už knihu má odloženou a stojí skoro v pozoru. Srdce se mu svírá úzkosti.
„Starosta Salacrou?“
Kdo asi?, pomyslí si ironicky Ethan. Je snad tady ještě nějaký jiný muž? Ale klidně odvětí. „Ano.“
„Půjdete s námi!“
Jako vždy. Žádné otázky, žádné odpovědi a může být rád, že se může obléci. Vezme si kabát, popadne baret a snaží se nemyslet na to, že jednou může tohle být poslední předvolání a nemusí se vrátit. Jenže tentokrát je to asi jiné.
Občas je volán k překladu. Nikdy předtím, v době míru, plně nepochopil jaká je role tlumočníka. Vždy klidně překládal, co se mu řeklo, ale srdce se bouřilo napětím, jestli něco špatně nepřeložil.
Zahlédne pohledy plné hrůzy Danielly a Nicole, které se snaží čerpat jedna od druhé útěchu a věřit v jeho návrat a on se snaží usmívat, ale cítí, že je to spíš škleb než cokoliv jiného.
Srdce má někde v kalhotách a jen ho uklidňuje to, že jede v černém oficírském autě, jak říká té černé velitelově potvoře. Auto projede bránou zámečku, aniž by se muselo legitimovat. Většinou přichází pěšky nebo vojenským vozidlem dle toho jak moc nutně ho potřebují. Už ho tam čekají a jeden voják ho pěkným štulcem do zad popožene, až klopýtne. Ve dveřích na něho čeká zamračený zástupce velitele. Z jindy docela přátelského Němce teď jde děs.
„Schnell. Budete nám překládat.“ Ethan přikývne. Co má jiného dělat. Stáhne si aspoň čepici a sevře ji v rukou.
„Ano, a....“
„Mlčet.“ Ten vysoký Němec, kterému uniforma padne jak ulitá, ho vede do sklepa. Amin o něm ví, protože tu byl, když to tu předělávali. Za ním pochodují dva vojáci se zbraněmi v rukou.
Dojdou k nízkým dveřím a zástupce je otevře. Vojáci zaujmou pozice vedle dveří a nehybně stojí. Max si pomyslí, že jsou opravdu vycepovaní. Vojáci, ne žádní amatéři. Strachy polkne a má co dělat, aby se neobrátil na útěk.
„Doufám, že vám nemusím vykládat přísahu kněží.“
„Ne.“ Okamžitě mu dojde, co má na mysli a dojde mu, že tohle obyčejný překlad nebude, kdy jen přetlumočí chabé stížnosti rolníků a ultimátní rozkazy Němců, které se musí splnit. Jestli se objeví někde jediný útržek z toho, co slyšel, viděl, pocítil, myslel, může zapomenout na jakýkoliv další život.
Odkašle si a trhne pod zvukem rozléhajícím se ve sklepení.
Zástupce velitele Meier otevře dveře a dá mu přednost. Amin sebou opět trhne a ihned mu dojde, že tohle může být i past. Toho člověka zná, ale předstírá, že neví, kdo to je. Mlčky se postaví ke zdi, aby neviděl na trosku přivázanou k židli, a přesto si ji uvědomuje celou svoji bytosti. Nemůže přeslechnout jeho sípavý nádech a výdech a pach krve je všudypřítomná.
Muž sedí, spíš leží na židli a nebýt zvláštního znaménka na čele, nepoznal by ho. Ihned si uvědomí pohledy na sobě, jak velitele von Bellena, tak z boku oči Meiera a ještě někoho jiného. Lehce znuděná tvář s chladnýma očima, které šmejdí všude a které se do člověka zaryjí a znervózňují ho. Kdo je to? Tajná policie? Někdo jiný? Kdo?
„Budete nám překládat.“ Mlčí, souhlas po něm není vyžadován. Zaslechne zmučené zasténání a má co dělat, aby klidně stál u zdi a nedal najevo, že to na něj působí.
Nesmím dát najevo, že ho poznávám.
„Znáte ho?“
„Nepamatuji se. Možná ano.“
„Možná?“
„Neznám tu moc lidi. Pamatuji si jen tvář, jméno neznám.“ Lže a doufá, že to nepoznají.
Ticho, že by se dalo krájet a potom tiché. „Nemáme moc času.“
„Vím, kapitáne. Do toho!“
„Jméno!“
„Napoleon Reanieer!“
„Co jste tam dělal!?“
„Viděl oheň.“
„Kde je?“
„Nevím. Už…“
„Mlčet. Kde je!?“
„Nevím!“ slabá odpověď a tak dál.
Ethanovi nakonec dojde, že někoho hledají, ale neví koho. Bože, vypadá, že ten chlap opravdu nic neví, tak proč po něm to chtějí vědět a vyslýchají znovu a znovu. Stejné otázky dokola. Už podruhé. Jméno!?
„Kam šel?!“
„Severní les!“
Strne.
Má to říct? Nemá?
Vždyť takhle může říct úkryt toho hledaného. Kdo to je? Co má dělat? Nemůže zradit. Jeho rty pomalu formuluji lež…. „Severní les!“ Má pocit, že všichni vědí, že váhal, že vědí, že… že chtěl lhát.
„To stačí!“ Tichý klidný hlas zástupce. „Myslím, že je u banditů!“
Ethan se málem sesune na zem a uvědomí si mokré vlasy a pot na těle. Lepkavý nepříjemný. Chtěli vědět jenom tohle nebo ještě něco?
„Dva! Zraněný.“ Ještě zaslechne a postava se sesune na zem. Muž v černém s pronikavýma šmejdícíma očima se zvedne a poklekne k němu.
„Mrtvý.“
Vyjde na chodbu a otevře dveře. Pokyne hlavou a dovnitř napochodují vojáci, kteří ho doprovodili dovnitř budovy. Vezmou mrtvého pod paži a vlečou pryč. Amin zaregistruje těsně u sebe na podlaze hadrové nohy v pěkných černých holínkách poskvrněných krvi. Dál stojí u zdi a čeká. Odejde nebo tu zůstane a bude odnesen stejně jako Reanieer?
Zná ho. Jeden z mužů, který plně podporuje odboj a nepráskl své kolegy a možná proto, že je delší dobou neviděl nebo proto, že Němci to o něm nevěděli. On jim to říkat nebude.
„Co říkal!?“
Mám jim to říct?
Ta slova, tak lehko zaměnitelné. Mluvit pravdu nebo lhát? „Byli dva. Jeden zraněný,“ odpoví a prosí o odpuštění těch neznámých. Nechce odtud odejít stejně jako ten muž. Chce vidět ještě statek a Puppiho a jaro a oblohu. Slyšet zpěv ptáků, lidský hlas. Nechce skončit v tmavé místnosti bez světla.
„Pojďte!“ vyjde ven na nohách, které má jak z papíru a diví se, že je schopen jít a že to přežil. Ucítí vůní cigarety a všechno se v něm vzedme chutí po ní. „Chcete?“
Má chuť říct, strč si ji doprdele, ale neřekne a vezme si ji. Třesoucími prsty z ní popotáhne a vyfoukne kouř.
Přežil jsem to.
Natáhne podruhé. Je to božské, jak se mu ruce uklidnily. Pak se zarazí pod pronikavým modrým pohledem Němce. Stojí a dívá se, jak vychutnává cigaretu. Poslední přání odsouzeného? Cigareta za co? Za správné tlumočení? Že prásknul nějaké lidi, o kterých nic neví? Neví, kdo jsou a nezná ani jejich jména. Kolik ještě takových bude? Cigareta mu zhořkne a tak ji nechává hořet, aniž by ji kouřil. Proč zde stojí?
Najednou je cigareta pryč, zašlápnutá tím německým důstojníkem v nažehlené neposkvrněné uniformě. Před chvílí byl v místnosti s jemu známým člověkem, kterého mučili velmi dlouho, až řekl, co chtěli vědět a on vypadá jako by jel na přehlídku.
„Tady. Berte.“ Krabička z německé uniformy se přestěhuje do kapsy jeho teplého kabátu. Dál nic neřekne a otevře dveře do studené noci. Amin vyjde a přimhouří oči, když ho oslepí světlomety, které projíždějí prostor posádky. Dostal se odtud. Má chuť odhodit krabičku cigaret do sněhu, zašlapat ji. Vykročí k bráně. V zádech cítí pohled toho důstojníka s modrýma očima, který se mu i přes tu uniformu začíná líbit.
Neměl na sobě krev.
A přece… Projde bránou, kde ukáže papíry. Voják v nich listuje jako by byly falešné a šel dovnitř a ne ven. Autem mě zřejmě neodvezou. Temnou noci jde k domu. Sáhne do kapsy pro krabičku cigaret. Chvilku ji žmoulá a pak schová. Úplatek nebo ne je to jedno, ale bude se někomu hodit. Šlape noci k domovu a snaží se ignorovat všechny ty rozporuplné pocity vůči tomu důstojníkovi a zapomenout na pohmožděnou a zkrvavenou tvář odbojáře. Zakopne a zakleje.
Začíná si uvědomovat, že možná věděli o tom severním lese, a kdyby to špatně přeložil? Najednou mu to dojde celou sílou. Prověřovali ho nebo ne? Proč pro něho poslali? Proč? K tomuhle ho vůbec nepotřebovali. Vše už věděli.
Opře se o strom a začíná si uvědomovat, o kolik by to měl snadnější na frontové linii. Tam by musel jen přežít kulku a tady…
Začne zvracet to málo, co měl k večeři. Nakonec zvrací už jen žluč. Klesne na kolena, třese se a předkloněn dáví dál. Nakonec si otře rty a posadí se pod blízký strom. Je mu jedno, že země je studená a noc chladná. Roztřeseně vytáhne cigaretu a vloží si ji do úst a vzápětí si uvědomí, že nemá sirky. Nechá ji spadnout na zem a dívá se, jak bělostná leží na tmavé hlíně. Zvedne jí a pečlivě schová. Po tvářích se mu kutálejí slzy úlevy, že on žije a za to, že ten druhý ne.
Zvedne hlavu k nebesům. „Proč?“ optá se. Nikdy moc nevěřil v boha, ale zná silně věřící lidi a do kostela tady v létě chodil. „Proč tohle dopouštíš?“ Odpověď nečeká. Nakonec se zvedne bez odpovědi a vykročí k domu. Musí přestat o tom myslet, ale ví, že tohle z jeho duše nevymizí, dokud bude válka trvat a i potom nezapomene.
Vyčerpaně se dovleče domu. Spíš než fyzickou únavou je to nedostatkem spánku a napětím, které v něm vyvolal překlad. Ani si neuvědomil, že v něm žije už delší dobu. Sedne si do kuchyně a tiše pozoruje svítání a s ním přecházející další den, kdy jeden chybný krok a může jít do pekel. Jenže copak v něm už nějakou dobu nežije? Jen se musí přizpůsobit. Jako Nicole.
Nedávno ji viděl hrát na vojáky. Málem se zbláznil z toho pohledu. Jedno dítě, neví čí, svázali a vedli ho jako na řetěze a postrkovali. Další hráli vojáky s velitelem v čele. Raději se ani neptal, na co si to hrají.
Díval se a nezasáhl. Jak by jim měl vysvětlit, že tohle není normální, že by si měli hrát na indiány? Copak to, ale není podobné? Nebo… copak já vím, na co si hrají děti? Je mu mizerně.
Zvedne se ze židle a protře unavené oči, ale spát se mu nechce. Bojí se, že když usne, uvidí toho mrtvého nebo jeho nohy jak kolem něho pomalu mizí ve dveřích, uslyší tvrdý hlas ptající se na otázky a chraptivý hlas šeptající odpovědí. Chápe, že nemůže nejít spát, ale má strach.
Auta! Opět?
Ne, snad ne znovu. Vyběhne ven. Před jeho domem zastavuje auto s kapitánem Meierem a za ním nákladní auto s vojáky. Další je vojenská policie. Co ti tady dělají? Některé auta pokračují k ostatním domům. Jsou zachmuření a v plné polní. Z jednoho auta vyskočí vojáci se psy. Zuřivý štěkot v něm vyvolá vzpomínky na kolonu, v které pochodoval k Paříži. Nemá je rád.
„Děje se něco, Herr…“ je odsunut, až upadne na zem, dveře opět vyraženy a dovnitř domu napochodují vojáci. U auta stojí Max a nevyzpytatelně pozoruje Ethana.
„Amine,“ začne Danielle, když ji vyvlečou ven a za ní vyběhne s křikem Nicole.
„Je to ještě dítě,“ odváží se říct Ethan a drží jí v náručí. Mimoděk pomyslí na Puppiho a ať se tu neobjevuje. Jeden z vojáků se podívá na Maxe.
„Pokračujte!“ klidně řekne vojákům. Danielle sebou občas trhne, když zaslechne řinkot.
„Nic.“
„Prohledejte zbytek.“
„Ano, pane kapitáne.“ Vojáci s napřaženými zbraněmi vyrazí do stodoly. Danielle si obejme paže, jak ji je zima.
„Můžeme dovnitř aspoň pro oblečení, kapitáne Meiere?“
„Ano můžete, ale jen madam Danielle.“ Ethan přetlumočí to Danielle a ta vstoupí do domu a má, co dělat aby nebrečela. Nepořádek. Všechno je rozházeno a některé předměty rozbité. Vezme talířek, který je na tři kusy. Památka po babičce. Kousky odloží na stůl a dojde pro oblečení.
Vybere namátkově pro sebe a pro Nicole svetr a jde ven.
„Promiň, byl tam nepořádek.“ Nicole obleče do svátečního svetříku s růžovými květinami. Ta se drží Danielliny nohy a dívá se do země.
„Stalo se něco, Herr Hauptmann Meier?“
Max k němu obrátí pozornost a Ethan přímo vidí, že přemýšlí, jestli to říct nebo ne.
„V noci bylo sestřelené letadlo. Letci se zachránili. Za jejich přechovávání, za poskytnutou jim pomoc nebo za utajení jakékoliv informace o nich, je smrt všech ve vesnici.“
Ethan nehne brvou, ale rovnou mu vyrazí dech. Jenom za tyto přestupky, smrt celé vesnice a zbledne, když si uvědomí, kde byl v noci. Dva lidé, jeden zraněný a Severní cíp lesa. Les je velmi blízko vesnice Bois. Dalo by se říct, že se dotýká jeho poli.
„Nechcete zajít na sklenku vína?“ Danielle se od něho odtáhne, ale on potřebuje informace o tom, co bude dělat nebo, co chystají, a tenhle Němec není nepřístupný. Kapitán Meier ho ignoruje.
„Tak co?“
„Nic, Herr Hauptmann Meier.“
„Výborně. Pokračujte dál. Pokud cokoliv najdete, ihned mi to oznamte.“ Vojáci přikývnou a nasednou do vojenského auta označeného WH na blatníku.
„Rád si dám skleničku, starosto.“ Vejde do domu, aniž si všímá čekajícího šoféra nebo nenávistného vypláznutí jazyka Nicole a vzápětí plácnutí přes zadek a rozhněvaný Daniellin obličej.
Ethan vytáhne láhev a nalije do skleniček. Jednu postaví před kapitána, který si rozepne kabát a na stůl položí čepici s říšskou orlicí na dýnku.
„Doufám, že mi je nezabavíte,“ optá se lehce a doufá, že to Němec vezme tak, jak je to myšleno.
„Je už načata,“ odvětí.
Oba dobře vědí proč tu je a Amin jen přemýšlí, jestli dostane tu informaci nebo.
„Je to krásná krajina s úrodnou půdou. Trochu mi připomíná domov.“ Napije se ze skleničky a uvolní se. Bedlivě pozoruje starostu.
„Odkud jste?“
„Prusko. Máme tam statek. Líbí se mi tu. Jsem nejmladší a vyučil jsem se na zvěrolékaře.“
„Až skončí válka, budete ošetřovat zvířata doma?“ odváží se optat Amin.
„Určitě,“ jeho příjemná tvář se rozzáří nad myšlenkou, že bude léčit zvířata. „Vždycky jsem je měl rád. Mají rádi člověka, ať je takový nebo makový. Zrovna včera mi dorazil můj kůň.“ Zvážní a najednou je to důstojník a ne syn nějakého statkáře. „Kdyby se mu něco stalo…“ nedořekne, ale Ethanovi je to jasné.
„Jak se jmenuje?“
„No ehmm… slyší na Bubi!“
Ethanovi zacukají koutky úst a má co dělat, aby nevybuchl v smích, a pak to neudrží. Zakašlaní ho probere a celý ztuhne, když se zadívá do ledových očí. Bože, ještě ne. Nechci umřít. Nechci, zavře oči a čeká ránu,
„Má krásné dlouhé vznešené jméno Burkhard von Betelguese, jenže zkuste na něho takto volat?“
Ethan si dovolí pousmát. „Máte pravdu. Bubi se k němu hodí lépe. Upozorním na to lidi.“ A hlavně odboj. Moc se neprojevuje, ale je všudypřítomný a hlavně pravidelně chodí pro jídlo. Zjistit to policie, je z nich omeleta. Jenže tu když nepálí odboj, proč by po maquistéch pátrali? Konec konců, podle některých vojáků, na východě nejsou.
„Budu velmi rád a budu muset jet. Doufám, že se uvidíme častěji.“
A já doufám, že ne, ale to už neřekne. „I já, pane kapitáne.“ Max stojí s čepicí v ruce a pak si ji pečlivě nasadí. Zapne si kabát od uniformy a uhladí si záhyby.
„Pozítří bude sčítání.“ Prohodí ledabyle a vyjde ven. Pečlivě si natáhne černé rukavice. Otočí se k Aminovi. „Výborné víno. Doufám, že tam ještě láhev budete někde mít.“
Ethan ani nepřikývne ani nezavrtí hlavou.
„Opravdu nádherná krajina, jenže bez lidí je bezcenná.“ Amin má chuť mu odseknout, že je to pravda, ale pokud takhle budou dál jednat, tak nebude jim pro, co tu žít.
„Tak na viděnou, starosto Amine Salacrou.“
Ethan se dívá na jeho odchod k autu, nasednutí a odjezd, aniž se ohlédne.
„Proč jsi…“ začne vztekle Danielle a nedokončí větu, když ji zarazí Ethanova ruka.
„Pošli Nicole po statcích, ať řekne, že je sraz U tři kohoutů. Ihned.“
„Proč?“
„Protože jsem se právě dozvěděl, že za dva dny bude sčítání.“ Danielle se otočí a zakřičí z plna plic.
„Nicole!“
Německá posádka, jaro 1941
„Bylo to nutné?“ Optá se Max.
„Jistěže,“ odpoví velitel plukovník von Bellen. „Nemůžeme mít v čele jedné z vesnic zrádce. Odpovídám za to tady a je to blízko do Anglie.“
Před chvilkou mu dal krabičku cigaret. Jen doufá, že je nevyhodí. Byla by to hloupost a on jich taky nemá moc.
„Takže pojedeme na exkurzi. Nemusíme nic najít.“
„Najdeme. Byly tam důležité zprávy. Když tak někoho pověsíme!“ řekne chladně muž, kterého Max nezná, ale podle těch očí, je to všemocné Gestapo. „Je škoda, že nevydržel víc.“
Víc? Zděšeně si pomyslí Max. Vždyť víc snad ani není možné vydržet, ale nedá na sobě nic znát.
„Dobře, dobře. Zítra razie?“ řekne plukovník von Bellen. „Vlastně už dnes,“ když pohlédne na drahé hodinky. „Kapitáne Meiere, zařiďte to a všemožně pomozte policii. Musíme v okolí udeřit najednou. Nechci, aby utekli.“
„Jistě a pane plukovníku?“
„Ano?“
„To sčítání bude? Inspektor má dorazit dnes.“
Plukovník chvilku přemýšlí. „Pozítří. Ať se nám to všechno nemíchá dohromady.“
„V pořádku. Heil!“ zvedne ruku a odjede.
„Moc měkký?“ ohodnotí ho muž v černém.
„Rozumí své práci a vojáci jsou pro něj první poslední a pak kdyby nerozuměl trochu francouzštině…“
„Chápu.“ Oba na sebe pohlédnou. „Je to Prus, hlídejte si ho. Nemám je rád a říše taky ne.“ Plukovník von Bellen se pomaličku usměje a nic neřekne.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
