» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141464

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Bohu ::

Viviana-Mori	publikováno: 25.08.2009, 14:36

Zdravím a upřímně se divím, proč zde tyto řádky nejsou již téměř rok. Už je to dávno a přesto mi to přijde jako ještě dávnější odraz všeho co bylo. Přiznám se, že tyto řádky jsem psala, když jsem chtěla zemřít, ovšem i tak je to tak nějak maličko nadlehčené, abych se při psaní úplně nezbláznila. Spoustu věcí jsem chtěla především zatajit sama sobě. A tak bylo lepší o nich nepsat.

Vzniklo tohle. Asi jsem se za to hodně dlouho styděla a možná pořád trochu stydím. Není to žádné umění, bohužel. Ani nevím, jestli to patří na literární server, ale působím tu již dost dlouho a věřím, že i přes tyto slabosti mě nesníte... A pokud jo, bude to jen motivační... Už je to minulost. Patří to k mému "rukopisu". Ale už jsem šťastná, alespoň tím způsobem, abych dokázala naplno žít, ať už dobro nebo zlo.

A ta písnička... Patří k tomu holt, ačkoliv je filmová a tenkrát ještě nebylo tak ohraná :-)

Hodně štěstí.


	Moj Pane, Bože, spásy mé, nářkom sem žalůval ti za dne. teď v noci spienam ruky prázdné, své ruky spienam k modlitbe. Mám se prosit o omluvu tebe? Vždyť jsem ti nic neudělala. Ano, jako malá jsem v tebe nevěřila. A smála jsem se každému, kdo by v tebe doufal. Musel jsi ale vidět, že bych kolem sebe nikdy nezatahovala šedé záclony bolu. Věřila jsem na pohádky. Uvnitř mě se skrývala princezna a víly jsem potkávala každý den. Mé živoucí kroky často rýsovaly kruhy na žlutém koberci školky. Do vlasů mi hrály písničky a někdy byly i o tobě. Myslela jsem, že to ty ve skutečnosti dáváš dary do domů, když za okny sněží, ba i po celý rok. A táta mi každý měsíc tebou vyhrožoval. Prý vše vidíš a když budu zlobit, brzy mě potrestáš a nikdy nedostanu žádný dárek. Ale i přes výhrůžky se mi zjevila tvá šlechetnost. Příliš pozdě přišlo pochopení, že všechno je jen hra rodičů na mé štěstí. Dnes foukal vítr a já pátrala po jeho stopách. Přinesl mi uvědomnění, za co bys mě mohl soudit... Zlobíš se za to žalování, když mě ta větší blonďatá holčička mlátila? I vychovatelka mě za to tenkrát odbila. To bude asi ono viď... Nebo to, jak jsem pod vlivem strachu tahala za vlasy svého prvního opravdového kamaráda? On tenkrát plakal. Jsou to tedy i jeho slzy, co mi dnes smáčějí tvář? Už vím. Odsuzuješ mě za to, jak jsem byla hnusná na mámu. Jak jsem jí hodila do obličeje míč při svém hysterickém záchvatu. Kolikátý to tenkrát byl? Rozbrečela se. A já místo abych se omluvila, jsem do ní ještě strčila. Jak tvrdil děda, když jsem se přepískla - Byla jsem zlá holka. Motlitba stúpa, k tobe lkaniu své ucho nachyl k biedovaniu Nevím, jak odsuzuješ lidskou slabost. Ale jestli ji pokládáš za hřích, pak porozumím všemu, co se kolem děje. Vždycky mi však říkávali, že všechno zlé je pro něco dobré. Člověk se poučí. Máš pocit, že u mě k žádnému poučení nedošlo? Nechápu to. Jen jednou jsem o ní řekla, že je blbá. O své nejlepší kamarádce. Ano, často mě utlačovala. Nadávala mi, prý jsem jako malé dítě co musí brečet i nad krví z nosu. Tenkrát mi tekla často. Ale nebrečela jsem. Pláč mě omýval po nocích, kdy jsem se bála, co mi druhý den ve škole provedou. Bude to další banán rozmačkaný v botě? Nebo své tenisky pro změnu nenajdu vůbec? Kdo mi dneska podrazí nohy? A má vůbec cenu se obhajovat před kamarádkou, která na vás zasyčí jak sedmihlavá saň jen proto, že už nemáte sílu cvičit a poslouchat posměšky, jak jste sportovně retardování? Zdá se ti to ubohé, viď? Ano, byla to ubohá situace. Za posmívání a nadávky se nemá fňukat. Tuším, že bys ocenil, kdybych úzkostnou tvářičku vyměnila za úsměv a postavila se všem, co si mysleli, že jsem méněcenná. Musím pořád tak pykat za to, že jsem své méněcennosti namísto boje uvěřila? Moj bože z hlubin ťa volám, úzkostnú motlitbu moju slyš. ve smrti spienam ruky prázdé, ať moju prosbu vyslyšíš. Přišel další podzim. To bylo poprvé, co jsem začla hubnout. Stačila mi jedna kostička čokolády a cítila jsem se plná. Naštvalo tě, že odmítám ty boží dary, co zaplňují všem živým chřtán? Taky bych se mohla zlobit, že jsi mě udělal tak ošklivou a tlustou! A že byli kolem lidi, co mi to připomínali den co den. I otec se pozastavil nad mým břichem. To tenkrát byla poslední kapka. Pokud jsi byl se mnou, jistě si vzpomeneš, jak jsem utekla do podkroví a tam brečela. Moc to bolelo. Každý se za mě styděl. Stále jsem však zůstavala svá. Ve svém skrytém bolu, tiché slabosti prorůstající celé tělo. Má duša syta útrapú, moj život priblížil sa prázdniu tam, kde jen úzkosť hlasu zaznie, tvár nech teď mám, co do jam jdú. Že ty jsi mi ještě neodpustil, s jakým úsměvem jsem zareagovala na smrt babiččiného manžela? Snad's pochopil, že to byl šok. Prý jsem na pohřbu byla tak krásná. Krásnější než vlastní vnučka. S jakou jistotou jsi počítal, že krása těla brzy přeroste tu vnitřní? Záchvaty smíchu na pohřebních hostinách. A vlastní udivené pohledy na babiččin obličej omlácený bolestí a žalem. Proč se ta má soudnost tak zoufale belhala do hrobu za nevlastním dědou? "Abys zůstala stále tak krásně naivní, má milá. A byla nejmilejší hračka osudu." Tam, kde je tma, ač den je bílý, sem jak bych žádné neměl síly. Každá ovečka se smí vrátit ke stádu. V mém proroctví se psalo, že cesta bude složitá. A vždy budu v pokušení tě zradit a utéct. Stalo se to. Nenáviděla jsem tě. Ty výhrůžné vzkazy, které jsem sepisovala po stěnách školních záchodů už byly první známkou vadné mysli. Slyšela jsem hlasy. Já si je do hlavy nenasadila, opravdu tomu věř! Ano, byla to především jejich vina, že do mé úcty vstoupil místo tebe ďábel! On mi alespoň rozuměl. Nenutil mě nastavit levou tvář. Proč bych se měla stále nechat otloukat? Hodně ses smál, když jsem se bála rodičů? Za všechny ty průsery ve škole. Zoufalé dítě na pouti životem. Zasraným životem, to je lepší vyjádření. Svou nejlepší kamarádku jsem začala nenávidět. Chtěla znát příliš mnoho tajemství. Před otcem se mi podařilo skrýt ruce od hlíny, když jsem zakopávala svůj rozum. Před tebou nikoliv. Tvůj pohled bolí. Tak tomu jednou provždy věř. Moj bože z hlubin ťa volám, úzkostnú motlitbu moju slyš. ve smrti spienam ruky prázdé, ať moju prosbu vyslyšíš. Podvědomě se vracím na všechna místa, kde jsem dříve otiskla své já. Co jsem na tomhle světě poznala? Jaké poslání jsem splnila? Cítím se již na sto tisíc let. A možná doletím ještě dál. Moc bych ti ráda poděkovala, Bože. Za lidi, především. Ti zlí ze mě udělali nulu. Ale ti dobří, mi dali pocit, že nula nejsem. I když v hloubi je pravda úplně jiná. Oba víme, že krví nic neodčiním. Žádnou značkou na své holé bílé kůži. Ani tím, že budu čekat, až mě hlad dřív nebo později usmrtí. Dojdu si pro tvůj soud už brzo. Sama nevím, jestli se ti dokáži podívat do očí. Vždyť jsem tebou pohrdala i před oltářem. Jak černá tečka na bílém ubruse jsem se zdála sama sobě. Tam kde je tma, ač den je bílý, sem jak bych žádné neměl síly Neptám se proč. Lidské osudy si vymýšlíš jenom ty sám a nikomu nepovíš jiný příběh než nám vlastní. Nebudu žádat o odpuštění tebe. Poprosím svou rodinu, aby mi odpustila bolest, nevděk a zklamání. Své přátelé, aby zapomněli na můj neupřímný hysterický smích. Chci aby pochopili, že nikdy jsem neměla v úmyslu jim ublížit. Jsem už jen schránka na jakýsi kouřový citomet. Kopu kolem sebe a nevidím neslyším. Síla těla mě pomalu opouští. I duši svou již pramálo znám. Ale přesto prosím. Bože, dovol mi se naposledy pomodlit. Já nechtěla padnout. Odpusť mi za rodiče, přátelé... Moj bože z hlubin ťa volám, úzkostnú motlitbu moju slyš. ve smrti spienam ruky prázdné, ať moju prosbu vyslyšíš. ... a odpusť mi i za mne.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 11		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 16		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 67		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Charlotte vL	13.09.2010, 9:57:38

Ješte před chvílí mě sžíral a tísnil ten chlad. Řekni proč mám chuť podat ti ruku, když čtu tvoje řádky... Tvá slova mě chytají za srdce a já obdivuji tvoji odvahu a sílu bojovat dál. Proč jen si vyčítám, že já nemohu být tvou oporou, kamarádkou, a pomoci ti, zahnat chlad, který jak černý netvor doléhá na tebe... Snad mohu říct Ti, Pane, teď pár vět, jež na jazyku právě mám. Cítím, jak se se mnou točí svět a jak podpírá mě tvoje dlaň. Ještě nedávno byl kolem jen stín a mráz a zdálo se, že zbude mi jen snít. Z dřímoty však vytrh mě tvůj hlas a já ho dosud jasně slyším znít. Ve tvém textu se vracím na místa tobě blízká, prožívám s tebou část života a ptám se: Jak je možné, že někdo jako ty, může psát něco tak smutného? Co vhání mi slzy do očí, když čtu, co napsala ruka jako vyznání jedinému (člověku? to asi ne..), který nad tebou nikdy nezlomil hůl, i když se ti smál, když jsi rodiče se od tebe odvraceli... Rozednívá se já vím a nad hlavou slunce nám začíná hřát. V srdci mém mizí tak stín a zdá se už, že je možné se smát. Ale uvidíš, že jednou bude dobře (vlastně už je), až noc se změní v den a slunce začne hřát a rozehřívat tvou dušičku, vždyť jsi náš anděl na Saspi, a my tvůj kruh bezpečí... Odpusť ty mě... Ale teď vážně... Jako literární dílo to jde jen hodně těžko hodnotit, jako literární (z)/(vý)pověď je to děsivě krásné, nebudu lhát, brečela jsem u některých vět (zvlášť když jsem si pustila do pozadí i tu písničku...). Děkuji za nevšední zážitek... Charlotte PS: I já si půjčila slova jedné písničky...


ze dne 13.09.2010, 13:55:02
Viviana-Mori: Milá Lotty... Poslední dobou je pro mne těžké odpovídat i na méně citové komentáře. Sama nevím proč ten smutek je všude... ale asi to tak má bejt, člověk by si pak nevážil i malých dobrých věcí. Toto dílko už je opravdu psané dávno ale pořád mám před očima to když jsem to psala a v srdci ten pocit. Možná ho to dílo stále loví v té minulosti, ať si to přečte kdokoli. Moc za to děkuju. Opravdu moc, za všechna tato slova.

Aini	28.04.2010, 21:54:06

ale no tak Viv, to se dělá? jsi mě rozbrečela chápu a rozhodně bych neodsuzovala, i když dobrá nálada nám sluší i prospívá líp jsem ráda, že už je zase fajn jak píšeš níže :-)

skraloup	20.09.2009, 14:51:23

mrzí mne, že jsem to otevřel ve dne.. tohle je čtení na noc... no, ale zase nebudu mít noční můry... do večera se to srovná... :-)) možná bych někde něco škrtl, ale to není v tomto případě podstatné... obsah drtí vše....

maja52	28.08.2009, 23:19:40

Všichni občas bilancujeme i balancujeme na tenké hraně. Tvé dílko je krásné, početla jsem si. Ahojky.


ze dne 30.08.2009, 16:45:49
Viviana-Mori: Tak tak :-) Děkuji moc, potěšilas mě.

Danuše	26.08.2009, 22:49:00

Viv, ty umíš zasáhnout, už jsem četla včera, ale neměla jsem moc času, tak jsem si řekla, že jen nakouknu... ale u tebe to nejde! přečetla jsem si začátek a zůstala až do konce. To nešlo odejít. Píšeš tak... vyzrále, poutavě, prostě je to zážitek. Jsem moc ráda, že jsi v současné době v pohodě a přeju Ti z celého srdce, aby ti to vydrželo. Ahojky :-)


ze dne 30.08.2009, 16:45:06
Viviana-Mori: Ahoj, po mém příjezdu domů je tvůj komentář opravdu milým překvápkem :-) Netušila jsem, že by to někoho mohlo tak zasáhnout, když je to vlastně jen snůška mých loňských kvíkanců :-) Ale je fakt, že takové pocity jsou roztroušeny sem tam do každé duše. Snad proto... Děkuju moc za vše.

Charlotte Cole	25.08.2009, 23:34:27

Přemýšlím, co bych napsala, ale napadá mě jen to, že musíš bojovat. Já vždycky bojovala a pořád ještě bojuju. Protože vzdát se, padnout na kolena a ukončit ten mizernej život jsem vždycky považovala za tu největší slabost. Vždycky jsem byla slabá, vždycky. Ale ne takhle. Věřím, že ani ty nejsi a bojuješ. Myslím, že špatné dny jsou a budou, těm se nevyhneš. Ale co by to bylo za nudný život, kdyby se pořád jen dařilo? Přeju ti spoustu slunečných dní, odvahy a trpělivosti. Vždycky je nějaký to světýlko v dálce, za kterým můžeš jít...


ze dne 25.08.2009, 23:39:43
Viviana-Mori: Koukám, žes to vzala dost vážně :-D Věř, že bojuju jak o život, dycky jsem bojovala a podařilo se mi znovu vstát. Nemyslím si, že bych byla o něco horší než ty, jen každý to prožívá jinak. Jinak jsem už vše popsala níže. Díky za návštěvu a za přání

VanillaSky	25.08.2009, 22:18:12

Prečítala som to ako sa vraví na jeden nádych. Tá pesnička ako keby k tomu nejako patrila a dotvárala celkovú atmosféru. Snáď už budeš len na ceste smerom k šťastným dňom a tie zlé si ťa nenájdu.


ze dne 25.08.2009, 22:25:08
Viviana-Mori: Však najdou, ono je to k životu potřeba, kdyby se hlásilo o slovo jen neustálé štěstí, brzy bychom ho už ani neviděli a nevážili si ho. Děkuji za zastavení, známečku a milý komentík :-)

Dawnie	25.08.2009, 15:18:08

Tu písničku jsem si k tomu pustila;-), rozhodně se k tomu hodila. Ještě kdybych uměla tak rychle číst, jako Katka zpívá:)... Jenže, to dílko tedy stojí za víc než jen tři a půl minuty s písničkou. Já teda na Boha nevěřím, ale tvůj vztah k němu v tom dílku je vylíčen moc dobře. Myslím, že kdo si jednou zažije něco takového, má právo na odpuštění. Má právo se zlobit, plakat ale i třeba vyčítat atd... Neobyčejně silný text (něco podobného jsem ti myslím říkala u toho jednoho dílka co jsem četla), lidský a smutný. Myslím, že hrát si na dobro a zlo nemá smysl. Snad to máš tedy za sebou. Jinak Šíma zmiňoval centrování... Mě se to nezdá špatné, pro takové texty je to ideální... Hodně štěstí!


ze dne 25.08.2009, 19:30:55
Viviana-Mori: Ahoj! Díkes moc za zastavení, je pravda, že vycentrovala jsem to tak schválně. Ten text prostě tak nějak má být uprostřed, líp to vystihuje všechno, než kdyby byl "u zdi". Jinak díky, potěšila jsi mě, vystihla jsi to moc dobře. Snad mi již odpustil :-)

Šíma	25.08.2009, 15:04:20

Hm... Text té písně... Nejde o písničku Katky Knechtové? K filmu o Čachtické paní? Líbí se mi a to nejen písnička, také zpěvačka a dokonce i ten film, ale zpět ke Tvému dílku... Celý text vypadá jako takové vyznání se bohu, nebo určitý druh modlitby a sčítání hříchů, tedy toho, co člověk zažil a ptá se, co bylo špatně a proč. Text má svou osobní sílu. Člověka dost zamrazí, když čte o tom, jak jiný člověk dojde na konec slepé cesty a nemůže se (nebo se nechce) vrátit zpět, protože by musel tím vším znovu projít (čím už prošel jednou), nyní však již jen ve vzpomínkách, nebo v napravování křivd a nepravostí, kterých se dopustil, nebo kterých se dopustili druzí na něm. Snad je vše již za tebou. Cesta na dno je mnohdy dlouhá a bolestná, ale má to jednu výhodu, níž již spadnout nejde a zbývá se jen odrazit ode dna (někteří tam však již zůstanou)... Pak zbývá už jen naděje a překonat nepochopení, strach i nenávist a zlobu (cizí i vlastní)... Nějak jsem se tu rozpovídal, ale takové dojmy Tvé dílko ve mně po přečtení zanechalo. Chyby v textu jsem nehledal. Co do formátování, asi Tě zlobí tágy. Text písně bych nechal "na střed" a ten zbytek (to hlavní) jako normální běžný text. Ale třeba jde jen o můj osobní dojem, ono mi to trochu "vadilo", když je celé dílko (sakumpikum) vycentrováno "na střed"! Ono se také těžko hodnotí osobní zážitky člověka, který si něco prožil a snaží se to vypovědět ostatním (světu), ať už to bylo v dobrém, nebo zlém. Někdy člověk nemá chuť dávat svému textu jakoukoliv formu a je rád, že to celé vůbec sepsal a má to hlavu a patu... Mizím, než tu napíšu hotové romány! ;-) Drž se!


ze dne 25.08.2009, 19:27:26
Viviana-Mori: Né, tvé romány mi nevadí, naopak. Jsem ráda za takovou obsáhlou reakci. Máš pravdu, ta cesta byla těžká a hrozná a tohle bylo ještě zdaleka před úplným pádem, ale... nezústala jsem na dně. Naopak. Vyzdvyhla jsem, do půl roku jsem dokázala celkem normálně žít, ačkoliv to na mně zanechalo obrovské stopy. Takže moc děkuju a jsem ráda za ty pocity, které to vyvolalo. A máš pravdu, je to ta písnička :-) Ještě jednou moc dík a měj se fajny.