|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Kreslířka ::
| Literární postavy jsou někdy více živé, než bychom čekali. Na vlastní kůži se o tom přesvědčí hrdinka tohoto příběhu. Moje premiéra zde na saspi. |
| |
|
|
Linie písma, malé inkoustové čárance mezi řádky. To je svět, v němž se rodí literární postavy. Někdy stačí trocha času s příměsí představivosti, aby vznikla jedinečná osoba s vlastní duší. Co má duši, má budoucnost, co má budoucnost, žije. Živí se své reality jen neradi vzdávají. Ačkoliv někdy je velice těžké rozlišit skutečnost od fikce a veškeré jistoty se pak snadno rozplynou v oparu pochybností. Stejně jako se ranní mlha rozplývá s prvními paprsky slunce. Toho dne se však slunce schovalo za šedý závoj a nechalo svět pod sebou tonout v kotoučích bílé tmy.
Zoe seděla u okna a její šedozelené oči hleděly kamsi do nitra zachmuřené aleje. Při bližším pohledu bylo ale patrné, že její zrak nepřekročil ani sklo zamžené od jejího dechu. Ty oči byly stejně zastřené jako kontury blízkého stromořadí. Černovlasá dívka byla lapena ve svém vlastním tichém světě. Její mysl se vznášela někde, kam kromě ní nemohl nikdo vstoupit. Bohužel ale i z takových výšin vedou zpátky neviditelné provazy, kterými nás mohou jiní stáhnout zpět na zem.
„Ťuky, ťuk, je někdo doma?“
Do místnosti přispěchala hnědovlasá dívka s náručí plnou papírů. Několika ladnými skoky překonala barikádu knih a sešitů rozházených po podlaze, načež stanula uprostřed místnosti a vítězoslavně se usmála na svoji kamarádku.
„Hádej, co mám. Ne, počkej, nic neříkej, já ti to totiž…“ horečně se probírala množstvím čtvrtek ve svém náručí: „Ta ne, ta taky ne…Tahle!“ dívka ze stohu vytáhla jediný list a zbytek nechala neohleduplně spadnout na zem. Nepořádku na podlaze tak dodala to, co mu chybělo do naprostého chaosu. Děvče usazené ve výklenku se neubránilo úsměvu. Mariana.
Hnědovláska přeskočila další papírový val a přitočila se ke své kamarádce.
„Tohle, má milá, mě katapultuje z čmáralského bahna na výsluní nadějné výtvarnice.“
Mariana vrazila do rukou kamarádce své dílo.
Jednalo se o velice povedenou kresbu, uprostřed vodní plochy na ní stála tmavovlasá dívka zahalená do pavučinových závojů. Byla zachycena vpůli pohybu, jako by se právě otáčela směrem ke svému pozorovateli. Detaily diamantové tiáry na její hlavě, ohybů zvířené látky, kapek, jež ji obklopovaly…
Co se výtvarného umění týkalo, Mariana byla velice talentovaná. Když dostala do rukou tužku, nikdo ji od práce nemohl odtrhnout dříve než za dvě hodiny. Kreslila jen tak pro radost, ale to jí nijak nebránilo vytrvale se účastnit místních výtvarnických soutěží. Zoe předstírala, že pozorně studuje stínování rozkvetlých leknínů, avšak ve skutečnosti nemohla odtrhnout oči od tváře oné vodní víly.
„Vypadá jako já.“
„No jasně, že jo. Přesně takhle se tváříš, když ti řeknou, aby sis tu uklidila.“
Obě dvě dívky vyprskly smíchy. Pro Zoe byly chvíle jako tato nenahraditelné. Mariana byla její nejlepší kamarádka, ale i přese všechna svá pozitiva neslo jejich pouto stopy stínu.
Kudrnatá kreslířka nebyla skutečná. Její existence měla rozměry jen těch popsaných sešitů, které pokrývaly podlahu. Zoe se pokoušela sama před sebou ukrývat pravdu příliš dlouho. Svět, ve kterém se setkávala s Marianou, byl ideálním úkrytem před výzvami skutečného života. I teď, když se společně smály nad imaginární kresbou, černovlasá dívka cítila, jak její ruka kdesi píše tento cenný okamžik. Při té myšlence jí ztuhl úsměv na rtech.
„Co je ti?“ starala se Mariana, když u své kamarádky postřehla náhlou změnu nálady. Ta beze slova slezla z výklenku a začala sbírat sešity na podlaze.
„Neměly bychom si lhát…“ utrousila přes rameno a zarovnala deset sešitů do úhledného sloupku, který pak odložila stranou.
„O čem to mluvíš?“ zamračila se Mariana. Její společnice se dál zaobírala sbíráním svých rukopisů. Zoe rychle přelétla zelenýma očima místnost. Na podlaze se už jen tu a tam povalovaly opuštěné knihy, všechny sešity teď držela v náručí. Váhavě se obrátila zpátky ke kamarádce.
„Mluvím o tomhle,“ pozvedla stoh sešitů o něco výše a s útrpným výrazem jej položila na blízký stůl, „už to musí přestat.“ V zádech ucítila Marianin nechápavý pohled. Svrchu hromádky sebrala jeden sešit a na vysvětlenou jí ho podala. K tomuhle jednoduchému úkonu se odhodlávala celé týdny.
„Čti.“
Hnědovlasá dívka se zprvu dívala na sešit nedůvěřivě, ale brzy se její oči ponořily do mírně nečitelného textu. V rysech se jí vystřídala celá škála výrazů. Počáteční nedůvěru vystřídal údiv, ten pak předal žezlo zachmuření a to se překlenulo zas zpátky v nedůvěru.
„Hezky psaný deníček, ale proč ho mám číst?“
„To není deník.“
„Ale je, vždyť je tam všechno! To, že jsme byly ve středu na zmrzlině, narozeniny mého bráchy, to, jak jsme se vloupaly do starého sadu…“
„Není to deník, to je... můj příběh, všechno, co jsem tam napsala je vymyšlené.“
„Co mi to tu vykládáš? Vždyť jsem tam byla taky!“ namítla Mariana a dala si rozzlobeně ruce v bok. Zoe si jen ztěžka povzdychla.
„No právě, tebe jsem si taky vymyslela,“ Mariana v tu chvíli vypadala, jako by do ní udeřil blesk, její kamarádka však na ni nebrala ohledy a pokračovala, „já jsem za všechny ty společné chvíle ráda a tak, jenže musím taky normálně začít žít, víš.“
„Vymyšlená?“
„Hm.“
Nastala chvíle nepříjemného ticha. Kudrnatá kreslířka se pokoušela zachytit pohled své kamarádky, avšak marně, neboť zelenkavé oči se těm jejím oříškovým zarputile vyhýbaly. Mariana zlověstně přimhouřila oči.
„Tak vymyšlená, jo?“ V pěsti stále pevně svírala srolovaný sešit, jako by se ho snažila svou silou rozdrtit na prach. Bez jediného slova jím mrštila po Zoe a vrhla se na podlahu, kde posbírala své výkresy. Pak se narovnala a s líbezným úsměvem vtiskla do rukou své otřesené přítelkyni celý štos papírů.
„Myslím, že tu máme víc než jednoho kreativního jedince.“
Zoe začala listovat stohem výkresů, stejně jako se předtím Mariana probírala sešitem. I ona byla obsahem více než překvapena. Šok. Nedůvěra. Obavy.
Z Marianiných kreseb četla svůj vlastní příběh. Bylo tam všechno, v černobílé paletě byl zachycen každý okamžik jejich přátelství ba i víc. Jak se dostávala dál, nacházela v kresbách útržky vlastního života. Prohlížela si pokreslené čtvrtky dál a dál a na jejích prstech utkvíval šedý povlak tuhy.
U obrázku svých rodičů ztratila sílu pokračovat. Její mysl byla vysátá jako studna, ze které někdo odčerpal vodu. Marianiny obrázky vyloupily její mysl a nechaly po sobě jen závan nejistoty a strachu. Zoe poprvé ztratila půdu pod nohama. Bála se odtrhnout oči od věrné podobizny svého otce a matky, jako kdyby se vzpomínka na ně měla v okamžiku rozpadnout. Bála se pohledu Marianiných očí, protože by v nich nemusela zahlédnout vlastní odraz. Bála se dýchat, aby nezjistila, že do jejích plic vzduch vůbec neproudí.
Roztřesenými prsty obrátila list a pohlédla na poslední kresbu. Našla opět sebe, malou hubenou dívku, která seděla u pracovního stolu a její ruka psala na dřevěnou desku jediné slovo:
Mariana. Mariana. Mariana…
Její tváře se zmocnil prázdný výraz. Tázavě vzhlédla ke kreslířce. Na Marianiných rtech ulpíval zlomyslný úšklebek. Zoe na znamení porážky sklopila oči. Uvěřila. Místnost zaplavil kreslířčin uštěpačný smích. Poražená kamarádka vnímala bolestivě každý tón, smích otřásal jejím nitrem jako malé soukromé zemětřesení. Marianino vítězství jí prostupovalo celým tělem a smývalo po sobě veškeré stopy existence jako ředidlo, které zdolává špatné plátno. Vypadalo to, že je po všem…až do jistého okamžiku.
Mariana narazila na něco, co se jí odmítalo poddat, malou jiskérku vůle.
„Vzdej to, nemá to cenu,“ nadhodila povýšeně. Zoe však tvrdošíjně zavrtěla hlavou. Kreslířčiny oči se vztekle zúžily. Pozvedla pravou dlaň vzhůru. Ze spektra barevného pokoje se oddělily slabé proužky barev a dokmitaly k ruce své paní, tam se zhmotnily v obyčejnou tužku číslo jedna.
Mariana kolem ní sevřela své prsty a pozvedla ji jako nějakou zbraň. Přestože tak vypadala poměrně směšně, Zoe měla z ostrého grafitového hrotu respekt. Mariana se přibližovala. Černovlasá dívka chtěla před kamarádkou couvnout, avšak její záda narazila na odpor malované zdi. Kreslířka využila kratičkého okamžiku jejího rozptýlení a přiskočila k ní. Jediným tahem přejela od stěny přes kamarádčinu ruku a přišpendlila tak dívku grafitovou strunou k holé stěně. Zoe byla v šoku. Zalomcovala lapenou paží, avšak černá čára držela pevně. Zapojila do práce i druhou ruku. Marně. Mariana mezitím naráz uvěznila i obě její nohy.
„Myslela jsem, že to můžeme skončit rychle a po dobrém, ale očividně jsem se spletla.“
Řekla Mariana a přitočila se k Zoe z její méně pohyblivé strany.
„Pusť mě!“ Ohnala se po ní černovláska volnou levičkou. Mariana toho využila a během mžiknutí oka uvěznila svou kamarádku ve velice nepohodlné poloze. Její oříškové oči svítily nepříčetností.
„Co chceš udělat?“ vyhrkla Zoe a náhle si uvědomila, že její srdce bije mnohem rychleji, než předpokládala. Zalapala po dechu, aby doplnila nedostatečné zásoby kyslíku. Kreslířka zamířila hrotem tužky na její předloktí.
„Udělám to, co se dělává se všemi nepovedenými kresbami: roztrhám je!“
Hrot tužky protrhl kůži, záhy však ránu opustil. Zoe třeštila oči na místo, kam byla bodnuta. Místo krvácející rány nezbylo po vbodnutí nic, zůstal po něm jen prázdný bílý otvor. S úlevou si uvědomila, že ji zranění ani nebolí, avšak to nijak nemohlo odlehčit skutečnost, že má tělo z papíru.
Mariana vsunula ukazováček do otvoru a mezi ním a palcem nápomocným na vnější straně sevřela plošné tělo…
„Ne!“
…a trhla. Středem dívčí ruky se táhla bílá kroutící se jizva, a jak kreslířka táhla cár dál, kroutila se přes rameno a krk až ke křičícím ústům. Mariana razantním pohybem oddělila kus papíru od zbytku a pokračovala z jiné strany. Trhala a trhala, zaslepená euforií ze své ničivé činnosti. Zanedlouho ze zmítajícího se těla nezbylo nic než prázdné místo na zdi a kupa cárů po neuklizené podlaze.
„Zoe, tohle je potřetí! Nechtěj, abych tě musela volat počtvrté. Ke stolu!“
„Jo mami, vždyť už běžím,“ odvětila dcera a zapsala do rozevřeného sešitu poslední větu. S jistou lítostí letmo prolistovala svým dílkem. Jednou, jednou se k téhle povídce vrátí a vymyslí mnohem lepší konec pro sebe i svoji kamarádku.
„Zoe!“
Jednou…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 33 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 71 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
