obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915586 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39866 příspěvků, 5778 autorů a 391999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ómalóra-13 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 26.08.2009, 6:20  
Je tu další díl. V minulém díle se Ewerion, Mëllinda a Diriel po dlouhé cestě ocitli ve městě Ladérionu. Chudák Mëllinda se minule vyděsila, když si od ní podoné chtěl vzít otěže, ale léčitel ji uklidnil.
Bude opět nějaký drobný incident?
Tak s kým pak se dneska seznámí?
Užijí si trochu poklidného elfského života?
Čtěte a uvidíte.
 

XIII. – Vítejte ve městě snů.


Ewerion, Diriel a Mëllinda došli na terasu a na chvíli se tam zastavili. Terasa a visutý balkon se táhly skoro kolem celé jižní, východní a severní strany paláce a byl odtud úchvatný výhled na celé město, jež se rozkládalo několik desítek metrů pod elfím sídlem. I Smaragdové jezero odtud vypadalo jinak, než když se na něho člověk díval z jeho břehu. Pokochali se pohledem a pokračovali dál. Jejich kroky zněly tichou ozvěnou na mozaikové dlažbě a směřovaly k impozantní budově. Princ Diriel a léčitel šli napřed a elfka se ploužila za nimi, jako jejich nenápadný stín, a schovávala se za jejich zády. Když se přiblížili ke vchodu, velké ozdobně prosklené dvoukřídlé dveře se otevřely a naproti nim vyšly dvě postavy.
Muž vysoké, ztepilé figury se sympatickým obličejem, s po ramena dlouhými, lehce zvlněnými, uhlově černými vlasy a hvězdným pohledem v bystrých, šedostříbrných očích. Oděn byl v dlouhém modrošedém elfském rouchu. Na tváři mu pohrával přátelský úsměv a hlavu s havraními vlasy mu zdobila čelenka z tenkého, jednoduchého stříbrného pásku a dodávala mu na majestátnosti. Vedle něj kráčela téměř stejně vysoká žena a nesla se přímo vznešenou, ladnou chůzí. Ženiny dlouhé vlasy měly kaštanový odstín a z něžné bezvěké tváře zářily jantarově zlaté oči, plné radosti ze života. Její háv byl romantického střihu s širokými rukávy a hlubokým kulatým výstřihem a zhotoven z lehounké, splývavé látky v barvách zapadajícího slunce a velice slušivě obepínal její, od těhotenství objemnější, tělo. Hlavu jí též zkrášlovala stříbrná čelenka, tatáž jakou měl i muž, a na krku jí na stříbrném řetízku visel dračí medailon, který jí nechal nově vyrobit její milovaný manžel. Všem bylo jasné, že tihle dva k sobě nerozlučně patří, neboť se láskyplně drželi za ruce, když přicházeli ke svým hostům. Ten vroucný cit z nich přímo sálal. Jakmile stanuli těsně před svými hosty, pustili se, aby mohli příchozí přivítat. První promluvil pán tohoto města.
„Vítejte, drazí přátelé, ve městě snů.“ pronesl muž a pak oslovil prince Diriela. „Tak tě vítám zpět, drahý švagře.“
„Áya, Doriene.“ odvětil princ s mírným pokývnutím hlavy a rty se mu pozvedly směrem nahoru. Muži se na sebe přátelsky usmáli a objali se medvědím sevřením. Když se pustili, obrátil Dorien svou pozornost na léčitele.
„Áya. Srdečně tě vítám v Ladérionu, mistře Ewerione,“ řekl a podal mu ruku na pozdrav.
Elf ji přijal s viditelným potěšením.
„Áya, buď pozdraven, princi Doriene. Je to už pár let, co jsme se viděli na posledy.“
„Ano, před necelými dvanácti lety, tehdy jste přivedl na svět naši prvorozenou dceru.“
„Jakpak se jí daří?“
„Ó, velmi dobře, lepší snad už to být nemůže. Je to takové rozverné skřítě, ale řekněte sám, mistře, které dítě není?“
„Máš pravdu, princi, děti musí dělat lumpárny, jinak by jeden nevěděl, že je má.“ poznamenal s úsměvem Ewerion.
„Tak, tak.“ přisvědčil pán Ladérionu.
Po svém muži si hned vzala slovo paní města snů.
„Děkuji ti, Dirieli, že jsi vyslyšel mou prosbu a přivedl mistra Eweriona.“ Nahnula se k elfímu princi a políbila ho na tvář.
„Nemáš zač, sestřičko, vždyť víš, že pro tebe udělám cokoliv.“ odpověděl, též se k ní naklonil a objal ji.
Když byli v tomto těsném kontaktu, tak Diriel zašeptal do Annerisina ucha, tak aby to slyšela jen ona:
„Ta elfka, co stojí za Ewerionem a snaží se být neviditelná, je ómalöra. Slyší, ale nemluví a je velmi plachá. Snadno se vystraší.“ Upozornil ji, aby byla opatrná.
„Děkuji, že si mi to řekl, dám si pozor.“ špitnula bratrovi do špičatého ucha.
Odtáhli se od sebe a Anneris se mile usmála na léčitele.
„Áya, vítej opět v prvním domáckém sídle v Ladérionu, mistře Ewerione. Jsem nesmírně potěšena, že jsi vyslyšel mou prosebnou žádost, kterou ti přetlumočil můj bratr, a že jsi vážil tak dalekou pouť z Unquë Ehtelin až k nám.“
Ewerion učinil nepatrnou úklonu, tak jak doporučovala etiketa při setkání s někým z královského rodu a pravil:
„Áya, má paní Anneris, pocta je na mé straně. Vážím si toho, že máš v mé léčitelské schopnosti takovou důvěru, že sis mě pozvala, abych dohlédl na průběh tvého druhého těhotenství a poté i porodu.“
„Jaká byla vaše cesta sem?“ otázala se se zájmem Anneris.
„Probíhala v naprostém klidu a naštěstí bez jakýchkoliv problémů.“
„Tak to jsem ráda. Měla jsem jisté obavy, aby vás nepřepadli lapkové, anebo potulná tlupa skřetů. Před pár dny jsme totiž dostali zprávy, že nějací skřeti byli zahlédnuti asi pět mil západně od Ilmarského hvozdu.“
Pán Ladérionu přitakal hlavou.
„Ano, toť svatá pravda. Hned, jakmile tuto zprávu má drahá choť vyslechla, poslala tamtím směrem tři členy dračí letky, aby ty potvory zahnali či případně zneškodnili.“ Vmísil se jí do řeči Dorien a s laskavým úsměvem pohladil svou ženu po zádech.
„Divíš se mi snad, že ty stvůry nesnáším?“ zeptala se Anneris svého chotě nepatrně pohoršeně.
„Ó ne, lásko, naprosto tvou averzi vůči nim chápu a s rozhodnutím, které si učinila, plně souhlasím, má nejdražší,“ zacukroval Dorien a věnoval jí políbení na líčko.
Elfce lehounce zrůžověly tváře.
„Víte , pánové, já si vzal za ženu vymítačku skřetů. Před ní a její dračí letkou se strachy třesou všichni skřeti. Ladérion je to nejbezpečnější město, jaké znám, viď, má nejmilejší?“
„Doriene, nech toho,“ napomenula ho a plácla jej něžně do ramena. „Jsi nenapravitelný,“ snažila se tvářit vážně, ale koutky úst jí cukaly smíchem. „Ale právě proto tě mám ráda.“
„Vždyť já vím, drahá,“ pronesl ležérně Dorien a objal svou ženu kolem objemného pasu.
Bylo to jasné ochranitelské a majetnické gesto, které každému naznačilo, že tahle elfka patří jen a jen jemu. Anneris se zadívala na mistra a mírně naklonila hlavu na stranu, aby spatřila plavovlasou, mladou ženu, která se skrývala za léčitelovými zády.
Mëllinda se snažila být co nejmíň vidět a doslova si hrála na léčitelův stín, ale nebylo jí to nic platné. Pozorné zlaté oči paní Anneris si ji stejně našly. Rychle sklopila zrak k zemi a sehnula hlavu, až jí clona z jejích plavých vlasů zastřela výhled a ještě víc se snažila za léčitelem ukrýt. Anneris se laskavě usmála a promluvila.
„Vidím, že si tentokrát nepřijel sám, mistře Ewerione. Koho pak sis to s sebou k nám přivezl?“ Její hlas zněl tak přívětivě a hřejivě.
Ewerion ustoupil bokem, aby bylo na Mëllindu lépe vidět a odvětil:
„To je má správkyně a dobrá přítelkyně v jedné osobě. Paní Anneris, dovol, abych tě seznámil s Mëllindou.“
Elfka dál nepohnutě stála na místě a zdálo se, že je velmi nervózní, protože si žmoulala ruce. Mistr do ní lehounce strčil, jako by se jí snažil probudit z nějakého transu a upozornit, že se o ní mluví. Mëllinda přešlápla z nohy na nohu a pak udělala nesmělé pukrle, tak jak si to žádala dvorská etiketa. Anneris k ní pomalu natáhla ruku, to aby ji nevystrašila, a řekla.
„Přistup ke mně blíž, Mëllindo. Ráda bych Ewerionově přítelkyni podala ruku na pozdrav a uvítala ji ve svém domě.“
Elfka nepatrně pozvedla hlavu, plavý závoj vlasů se rozestoupil, a dal tak nahlédnout na jemný oválný obličej s plachýma, nebesky modrýma očima, v nichž bylo možno spatřit ostražitost a nerozhodnost. Pak přece jen udělala několik váhavých kroků k vznešené elfce a zůstala stát na dosah ruky od ní. Anneris byla trpělivá a stále měla nataženou ruku směrem k ní s dlaní otočenou vzhůru.
„Neboj se mě. Podej mi ruku, děvče.“
Mëllinda na sucho polkla, ale nemohla odmítnout podanou ruku. Kdyby to učinila, mohla by tím paní Anneris urazit a rozzlobit a to v žádném případě nechtěla. Pomalu zvedla paži a vložila obezřetně svojí chvějící se dlaň do její. Paní města snů se vřele usmála a opatrně přiložila i druhou dlaň, takže Mëllindina ruka byla nyní uvězněna v jemném sevření jejích dlaní.
„Vítám tě u nás, Mëllindo.“ Pronesl její vlídný medový hlas. „Doufám, že se ti v mém domě a i v Ladérionu, bude líbit.“
„Má, paní…“ Ewerion chtěl namítnout, že jí elfka na pozdrav neodpoví, ale Annerisin pohled ho zastavil a hned na to pravila.
„Vím, co chceš říci, mistře, již jsem byla srozuměna s tím, že Mëllinda není schopna řeči. Přesto to nemění nic na tom, co jsem právě řekla. Její indispozice neznamená, že bych ji nemohla zde přivítat jak se sluší a patří, vždyť i ona je náš milý host. Věřím, že i beze slov se spolu dokážeme bez problému domluvit.“
Anneris se na elfku usmála tím nejlaskavějším a nejvřelejším úsměvem, jaký kdy Mëllinda viděla. Zahleděla se paní Anneris do zlatých očí a hned věděla, že vše, co elfka řekla, myslela naprosto vážně a upřímně. Něco z této elfské vznešené ženy vyzařovalo, co se dalo jen těžko nazvat slovy, ale bylo to velmi uklidňující a důvěryhodné.
„Moc ráda tě poznávám, Mëllindo.“
Mëllinda pokývala hlavou na znamení, že i ji těší setkání s paní Anneris.

Dorien si prohlížel svou choť a tu tichou elfku a hned mu bylo jasné, že jeho žena v ní našla jisté zalíbení. Už jen z toho důvodu, že sama měla v živé paměti to, když byla po svém věznění v pevnosti Krul podobně plachá a zakřiknutá. Anneris prostě dokázala vycítit, když se někdo trápil, cítila vnitřní bolest i strach, který toho jistého sužoval. Měla neuvěřitelně dobré a citlivé srdce, které chtělo pomáhat všem, kteří viditelně pomoc potřebovali i těm, co dělali, že o pomoc nestojí. Jakmile se Anneris pro něco rozhodla, nikdo s ní nepohnul, o tom se už sám nejednou přesvědčil.
Ty dvě si hleděly navzájem do očí a probíhala mezi nimi jakási neviditelná komunikace. Ewerion sledoval to, jak se ty dvě ženy navzájem studují a hned věděl, že udělal moc dobře, když sem Mëllindu přivezl. Tady se dostane mezi jiné elfy a Annerisina společnost jí též může hodně prospět. Náhle jeho myšlenky přerušil Annerisin hlas.
„Mëllindo, chtěla by sis prohlédnout palác?“
Elfka nejistě přikývla hlavou.
„Výborně,“ zaradovala se nadšeně paní prvního domáckého domu. „Provedu tě tu a vybereme ti nějaký hezký pokoj, souhlasíš?“
Mëllinda přitakala.
„Omluvíte nás, pánové?“ otázala se mužů hnědovlasá elfka.
„Samozřejmě.“ Přikývli všichni tři naráz.
Anneris upřela pohled na svého manžela a zašvitořila.
„Drahý, prosím, postarej se o mistra a doprovoď ho do jeho komnaty, kterou jsem pro něho nechala připravit a požádej Gilgara, aby později zanesl věci našich hostů do jejich pokojů.“ řekla a koketně zamrkala na Doriena.
„Tvé přání je mi rozkazem, má paní.“ prohodil Dorien, přiložil si pravou ruku na srdce a vysekl šaškovskou úklonu.
Anneris se perlivě zachichotala jako malá rozverná dívenka.
„A co já, sestřičko? O mě se nikdo starat nebude?“ otázal se s hraným dotčením Diriel.
„Můj milý bratře, ty palác znáš tak dobře jako své jezdecké boty a moc dobře víš, kde se nachází tvůj pokoj. Chceš-li, aby se o tebe někdo staral, stačí, když požádáš Olívii, Sélii, Estel, Gilmar či Disidérii, nebo mám snad jmenovat ještě další jména dívek, kterým jsi tady ve městě popletl hlavu?“ Otázala se s výmluvným úsměškem na rtech. „Hmm? Nemám snad pravdu?“
„Dobře, už raději nic neříkám, neboť máš velmi pádné argumenty.“
Anneris se spokojeně uculila, pokývala hlavou na elfku, kterou stále držela za ruku. Obě ženy se otočily ke vchodu do budovy, daly se do chůze a během chvíle zmizely uvnitř paláce.

Všichni tři hleděli za odcházejícími ženami, dokud se jim neztratily z očí. Dorien přistoupil blíž k Ewerionovi a položil mu přátelsky ruku na rameno.
„Tak mám obavy, mistře, že svou asistentku do konce vaší návštěvy nejspíš nespatříte, neboť si ji má drahá choť zabere pro sebe.“ pronesl pán Ladérionu.
„Z toho strach nemám, Doriene,“ podotknul Ewerion a usmál se.
„Myslím, že Anneris našla ztracenou duši, která potřebuje najít cestu, a má žena o ni bude svým způsobem pečovat tak dlouho, dokud jí nevrátí nazpět. Copak ti to nevadí?“
„Ai. Vůbec mi to nevadí. Naopak mě to velmi těší. Dá se říci, že právě kvůli tomu jsem sem Mëllindu přivezl. Chtěl jsem, aby se ty dvě seznámily, protože i když se to nezdá, mají hodně společného a určitě si budou rozumět. Mëllinda potřebuje nějakou opravdu báječnou přítelkyni, přestože si to sama nemyslí, ale já to vím jistě. Anneris je ta pravá, která jí může v jistých ohledech pomoci. Já už pro ni udělal vše, co bylo v mých silách, učinit víc už není v mé moci.“
„Jak to myslíš, mistře?“ otázal se nechápavě Dorien.
„Vyléčil jsem její tělo a z větší části i mysl, ale pořád má ztrápené srdce a roztříštěnou duši, kterou mé léčitelské umění zacelit a uzdravit nedokáže. Tohle svede jen ten, kdo si prošel podobnou trýzní jako ona.“
„Ta dívka, co s tebou přijela, byla též vězněna skřety jako Anneris ?“ podivil se pán města snů.
„Ne, skřeti ji nezajali. Bohužel jejím věznitelem, a především trýznitelem, byl někdo, komu též částečně v žilách kolovala elfská krev.“ odvětil smutně léčitel, „proto, princi Doriene, bych tě rád varoval.“
„Před čím?“
„Nejsem si jist, zda Mëllinda ví, kdo vlastně jsi a mám obavy z toho, jak zareaguje, až zjistí, že jsi půlelf. Možná se ti bude vyhýbat a bát se tě.“
„Proč by můj původ měl tvou svěřenkyni takto rozrušit?“
„Protože ten, co jí tak ublížil, byl též půlelf. Popravdě má obavy ze všech elfů i lidí, které nezná, především z mužů.“
„Ach tak, v tom případě se budu snažit být k ní co nejpřívětivější.“ Pronesl Dorien chápavě.
„No, když už jsme u toho jejího strachu, mistře, tak se divím, že Mëllinda s mou sestrou dobrovolně odešla. Vždyť se všeho bojí, jak si sám řekl.“ podotkl Diriel udiveně.
„Máš pravdu, princi, ale zřejmě si přeslech, co jsem právě povídal. Je bojácná, ale vůči ženám je důvěřivější, neboť žádná žena jí neublížila. Muži v ní vyvolávají bázeň a respekt, sám si to viděl,“ vysvětlil mu Ewerion.
Diriel přikývl.
„Inu dámy nás opustily, tak bychom též mohli vstoupit do sídla ,a já ti, mistře ukážu tvůj pokoj.“ řekl Dorien, a pak se podíval na elfa, stojícího vedle léčitele. „Jestli chceš, můžeš nás doprovodit, švagře.“
„To si buď jist, že jdu s vámi, přece tu nebudu trčet sám.“ odtušil Diriel.
Tak Dorien, Ewerion a Diriel vstoupili do velkého, impozantního, přijímacího sálu, kde se při slavnostech konají bály a oslavy. Přešli sál a odtud muži šli dál do útrob paláce.

Anneris držela Mëllindu za ruku, jako by byla malé dítě, a dobrosrdečně se na ni usmívala, když spolu s ní procházela přes prostorný sál vyzdobený úžasnými nástěnnými malbami a hedvábnými praporci s vyobrazením draka a orla. Podlaha v trůním sále se skládala ze složité parketové mozaiky. Vyšly ze síně velkými intarzií vykládanými dveřmi a ocitly se ve vstupní hale s vysokým klenutým stropem pomalovaný nádhernými freskami a impozantním mramorovým schodištěm. Hala byla zkrášlena několika vkusně umístěnými sochami a kořenáči se zelení a vázami s květinami. Mëllinda se rozhlédla kolem sebe a oči jí doslova přecházely z té nádhery. Musela si přiznat, že v tak skvostném paláci ještě nikdy nebyla.
„Líbí se ti to?“ otázala se Anneris, když viděla, jak elfka pozorně studuje interiér prvního domáckého domu v Ladérionu.
Mëllinda na ni upřela pohled svých modrých očí a přikývla. Obličej elfky sice nic z jejích obdivných pocitů nevyjadřoval, ale její zrak vypovídal sám za sebe.
„Tak to jsem ráda. Doufám, že se ti bude zamlouvat i zbytek našeho sídla. Pojď, půjdeme spolu nahoru. Přízemí ti ukážu později, protože většina důležitých místností se nachází tady dole, kde stejně budeme trávit nejvíc času.“
Pomalu začaly stoupat vzhůru po širokých schodech, které lemovalo ozdobné, jemně vytesané mramorové zábradlí. Prostředkem schodiště se táhnul červeno, žluto, černý koberec s vytkanými spletitými ornamenty. Ženy zlehka našlapovaly na měkkou tkaninu a schod za schodem stoupaly výš. Anneris Mëllindu vedla a přitom mluvila.
„V přízemí, kde jsme teď byly, se nalézá přijímací sál, který si již viděla, pak vstupní hala a v bočních chodbách je knihovna, pracovna mého muže a také můj pracovní pokoj, pět salónků, prostorná jídelna a za ní kuchyně. V prvním patře, kam nyní míříme, se nachází královská ložnice, dětské pokoje, ložnice mého mladšího bratra a pokoje, které obývají mí nejbližší příbuzní, když přijedou na návštěvu,“ vysvětlovala Mëllindě Anneris, „no a pak je tu druhé patro, nebo spíš podkroví, kde jsou pokoje pro hosty. Tam budeš ubytována ty a mistr Ewerion. Ten už má svůj pokoj připravený, ale protože jsme neměli tušení, že s sebou někoho přiveze, tak jsme s dalším pokojem nepočítali, ale to nevadí. Pokojů je v podkroví víc než dost, takže nějaký vhodný se tam pro tebe jistě najde.“ dodala paní tohoto domu.
Obě elfky vystupovaly po schodišti vzhůru, minuly odpočívadlo s rohovou sedačkou a květinovou výzdobou, v prvním patře se zastavily jen na pár vteřin a postupovaly dál. Nejen v chůzi, ale Anneris pokračovala i ve svém výkladu.
„Tak tohle všechno se dá najít ve východním křídle paláce a západní křídlo je obydleno jen částečně. V patře jsou pokoje palácových zaměstnanců a stráží, a pokoje, nebo spíš skromné byty přízemí nejsou zatím nikým obsazeny. Nu a na západní část paláce navazuje palácový dům uzdravování. Můžeš se do něho dostat buď dlouhou chodbou v přízemí, která propojuje všechny křídla budovy anebo se přejde nádvoří. Přes nádvoří je to kratší, ale v nepříznivém počasí je lépe používat chodbu. No a pak k palácovému celku patří ještě samostatná budova stáje, psince a strážnice. To by bylo asi všechno, co ti o svém sídle mohu říci, a pokud jsem na něco zapomněla, tak se to během dní stejně dovíš.“ Podotkla s laskavým úsměvem Anneris.
Ještě vyšly několik schodů a za pár minut stanuly na dlouhé prosvětlené chodbě s mnoha vyřezávanými dveřmi, z nichž ani jedny neměly stejný motiv dřevořezby. Nemusely být označeny čísly, ani popisky, stačilo si zapamatovat výjev vyobrazený na dřevěné desce a rozhodně nikdo nevešel do špatného pokoje.
„Jsme tu.“ Oddechla si elfí paní a lehce si rukou podepřela záda, která ji při tomto těhotenství občas mírně pobolívala, obzvlášť po takovémhle výstupu.
Anneris měla dojem, že druhé těhotenství snáší o něco hůř než to první. Když byla v jiném stavu s Fëou, tak jí téměř nic nedělalo problémy. Vycházky, ani vyjít do schodů ji neunavovalo. Ještě v sedmém měsíci jezdila na koni a teď byla ráda, že chodila po svých. Na koně, i když jízdu na něm opravdu milovala, se nasednout neodvážila, a i kdyby, tak by ji Dorien vynadal a hned by ji z toho koně sundal. Ano, princ Vysočiny ji opravdu velmi miloval a byl starostlivým manželem i otcem. Její nynější těhotenství prožíval ještě víc než ona, protože u toho prvního chyběl. Před ostatními se snažil jakž takž ovládat, ale jakmile byli sami, tak ji neustále obskakoval a pečlivě se o ni staral, aby jí nic nechybělo. Opečovával ji, podkládal jí polštáři nohy a záda. Milovala svého muže, přestože jí někdy s tou přehnanou starostlivostí lezl na nervy. Znovu si povzdechla, podívala se na elfku stojící vedle ní a řekla:
„Nyní si můžeš vybrat, kterýkoliv pokoj budeš chtít. Řekni, máš ráda stinné pokoje?“
Mëllinda zavrtěla hlavou.
„Máš recht, já neprosvětlené pokoje od jisté doby taky tolik nemusím. Proto jsou ve všech pokojích velká okna, aby slunce mohlo dovnitř. Takže ti vybereme nějaký pěkně světlý a veselý.“ Zkonstatovala Anneris.
Elfí dívka přikývla.
„A co výhled do zahrad a na jezero? Líbil by se ti?“ Elfka opět přitakala. „V tom případě, bych věděla o jednom pokoji, který by byl pro tebe jako stvořený. Je na konci této chodby, má částečně oválný tvar a já mu říkám rotunda. Myslím, že se ti bude zamlouvat.“
Usmála se a vedla elfku chodbou doprava, až přišly k řezbami zdobeným dveřím na konci. Do dřeva byl překrásně vyrytý motiv srnky ostražitě stojící na louce a hlídající kolouška ležícího u jejích nohou. Anneris vzala za tepanou kliku, stlačila ji a dveře se lehce a tiše otevřely do kořán. Prošly jimi a ocitly se v krásném prosluněném pokoji, který vzal Mëllindě málem dech. Anneris pustila její ruku a Mëllinda popošla, zůstala stát skoro uprostřed místnosti a rozhlédla se kolem.
Dvě stěny byly rovné a zbytek tvořil velký čtvrt oblouk, který byl vytvořený ze tří oken a jedněch skleněných dveří, jež vedly na balkónek s kovaným zábradlím. Pokoj byl velmi světlý a laděný do přírodních barev. Zdi vypadaly jako krajinový výjev. Od spodu byly naneseny různé odstíny zelené, které napodobovaly trávu, pak vymalované stromy, keříky, květiny, potůček, ptáčci, motýlci a obloha. Strop měl blankytné a bílé barvy, které napodobovaly letní nebe s načechranými obláčky. U stěny s vchodovými dveřmi stála světle hnědá komoda se zrcadlem. Ve středu místnosti na kruhovém koberci stál kulatý stolek a dvě křesílka. Pod skleněnou zdí byla udělána dlouhá tvarovaná polstrovaná lavice. Okna zakrývala krásná průsvitná, decentně vzorovaná záclona s květinovým motivem. Celé místnosti vévodila velká vyřezávaná postel s ozdobnými sloupky, bleděmodrými hedvábnými nebesy a nadýchanou bílou peřinou a polštáři. Ve stěně naproti posteli byl zabudovaný malý krb, který za zimních dní dodával pokoji teplo. Z každého koutu pokoje dýchala příjemná atmosféra. Mëllinda jen stála a s údivem v očích bedlivě studovala pokoj, který bude po dubu zdejšího pobytu nazývat svou ložnicí.
‚Je tak krásný a vzdušný. Hezčí pokoj jsem snad ještě neviděla. Vlastně celý palác je tak úchvatný.‘ Pomyslela si v duchu a opájela se tím skvostným pohledem.
„Děkuji za poklonu, Mëllindo, i já byla svým palácem uchvácena, když jsem ho poprvé viděla v plné kráse.“ Pronesla najednou Anneris.
Mëllinda polekaně nadskočila a tázavě se podívala na elfí paní.
‚Jak je to možné, že mi rozumí? Nemohla mě přeci slyšet, vždyť nemluvím.‘ Řekla si v duchu Mëllinda.
Anneris se vědoucně usmála.
„Mýlíš se, děvče, slyším každé tvé slovo, protože dokážu číst tvé myšlenky.“
Mëllindě se rozšířily oči překvapením.
‚Ty slyšíš mé myšlenky? Ale jak to? Já myslela, že dračí ženy v době těhotenství nemají telepatické schopnosti. Tak se to přece říká?‘
Anneris postoupila blíž ke stolku a posadila se do jednoho polstrovaného křesílka, aby si na chvilku udělala pohodlí. Rukou ukázala na druhé křeslo.
„Posaď se, prosím, a já ti to vysvětlím.“
Mëllinda se váhavě uvelebila do sedadla a upřela nechápavý pohled na elfí paní.
„Máš pravdu, že dračí ženy, jsou-li v požehnaném stavu, ztrácejí svou schopnost telepatie, jenže já nejsem čistokrevný drak, ale půlelfka. Takže mé schopnosti jsou pouze omezeny. V normálním stavu mohu takto komunikovat se svými blízkými, třeba až na druhém konci našeho světa, ale nyní dokážu číst myšlenky jen na krátkou vzdálenost. Řekněme tak do deseti metrů, pak už nemám sílu toto spojení udržet. Ptala ses, jak to, že to dokážu? Inu dělám to jen výjimečně, musím se naladit na správnou telepatickou vlnu, a pak mohu slyšet to, co ty v podvědomí říkáš.“
Mëllinda byla víc než překvapená.
‚Takže když si s tebou budu chtít popovídat, nemusím znakovat ani používat zápisník?‘ ptala se v mysli a zároveň už ze zvyku znakovala.
„Ai. Stačí, když budeš mluvit jen ve své hlavě a já tě uslyším, stejně jako bys mluvila nahlas.“
‚To je neuvěřitelné. Je to již tak dávno, co jsem si s někým povídala, aniž bych použila ruce či tužku.‘
„No vidíš, tak pouze v mé přítomnosti si můžeme povídat, jako by si byla úplně v pořádku.“
‚Paní Anneris, řekni mi, tvůj bratr princ Diriel, též dokáže číst mé myšlenky?‘
„Tak za prvé, neoslovuj mě paní Anneris, beru tě jako přítelkyni, a pro své přátele jsem pouze Anneris. A za druhé, ne. Diriel sice vládne telepatií, ale na rozdíl ode mne se dokáže spojit pouze s pokrevnými příbuznými a s draky, jinak ne. Takže nemusíš mít obavy, že by ti někdo cizí četl myšlenky. Ani já ti nebudu nahlížet do mysli, když si to nebudeš přát. Nehodlám ti lézt do soukromých vzpomínek, to by bylo proti mému přesvědčení.“ Ujistila ji Anneris.
Mëllinda najednou sklonila hlavu, až plavý závoj vlasů zahalil její posmutnělou tvář.
„Mëllindo, copak je s tebou?“ otázala se jí. „Trápí tě něco? Pokud ano, klidně se mi svěř.“
Elfka potřásla hlavou.
‚Nic.‘
„Tak proč jsi tolik smutná?“
Mëllinda pozvedla hlavu, plavé vlasy se rozhrnuly a modré oči se upřely na Anneris.
‚Víš, Anneris, tíží mě minulost, o které nechci mluvit. Každá vzpomínka na ty zašlé časy mě bolí jako rány od tisíců dýk a vyvolávají ve mně velký smutek a děs.‘
Anneris se pomalu natáhla přes stolek, dotkla se její paže a čekala jestli elfka náhodou bojácně nesetřese její dlaň. Sice sebou při tom doteku nepatrně trhla, ale neodtáhla se, a tak ji Anneris opatrně pohladila po rameni.
„Nemysli již na to, všechno zlé jednou přebolí a ty se od minulosti osvobodíš. Věř mi, já si též prožila ve svém životě pěkné peklo a trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostala.“
‚Jak dlouho ti to trvalo?‘
„Pár let.“
‚Jenže mně to trvá již několik století.‘ Podotkla v mysli sklíčeně Mëllinda.
„Tak to je opravdu nepříjemné. Vždy záleží na tom, jak dlouhou dobu si byla špatným věcem vystavena. Ale já věřím, že se z toho dostaneš.“ Povzbudivě se pousmála na Mëllindu.
‚Kéž by.‘ Odvětila v duchu a povzdechla si.
„No, přejděme na jiné téma. Bude se ti tedy tento pokoj líbit?“
Mëllinda pozvedla trochu hlavu a přitakala. ‚Je opravdu velmi krásný. Děkuji za něj.‘
„Nemáš zač. Jsem ráda, že se ti líbí. Takže svůj pokoj si viděla a víš, kde ho najdeš, teď bychom měly jít dolů. Oznámím pokojské, že budeš obývat tuto ložnici a nechám ti sem donést tvé cestovní zavazadlo.“
Anneris se namáhavě zvedla z křesla a Mëllinda taktéž vstala. Vyšly společně z rotundy, chodbou se vydaly ke schodišti a odtud po schodech sestoupily do přízemí.

Mezitím Dorien stačil léčiteli ukázat jeho pokoj, a pak si všichni tři muži šli udělat pohodlí do loveckého salónku, kde se usadili do pohodlných ušáků a nechali si přinést karafu s vínem a debatovali o věcech, o kterých muži mezi sebou mluví. Probírali, jak úspěšné byly letošní lovecké sezóny, soutěže lukostřelců, závody horských koní na dvoře krále Elgalena, vozatajské závody knížete Ringila, politiku, útoky skřetů a tak dále.
Ženy se k nim připojily až při večeři v jídelním sále. Všechny stoly byly pěkně prostřeny a u některých už posedávali obyvatelé paláce, jiní teprve přicházeli. U stolu vládkyně a vládce Ladérionu se již nacházel pán Dorien, paní Anneris, princ Diriel, mistr Ewerion, Mëllinda, poradkyně Sefira, zdejší léčitel mistr Feren, velitel palácové stráže lord Findës a pak tu byla ještě dvě volná místa.
Sál lehce šuměl hlasy hovořících elfů a elfek, draků a dračic a do toho se nesla tichá hudba fléten a loutny. Pomocníci z kuchyně začali roznášet jídlo a pití.
Ewerion vedl zanícený rozhovor s léčitelem Ferenem o tom, jak se mistru Ferenovi a doktoru Gilbertovi z Vysočiny podařilo najít lék na černou horečku. Diriel si povídal s lordem Findësem a Sefira si něco mručela pod nos. Když se ozval hlas paní Anneris.
„Drahý?“ oslovila svého chotě.
„Ano, Anneris?“
„Neviděl jsi náhodou naši malou princezničku?“
„Ai, viděl, ale těžko bych Fëu v tu chvíli nazval princeznou, spíš čuníkem.“ Odtušil sarkastiky Dorien a odpudivě se zašklebil.
„Co zase vyvedla?“ Anneris se mírně zamračila.
„Byla s chůvou na procházce ve městě a zašly na návštěvu k jedné její kamarádce. Samozřejmě děvčata při hře začala divočit jako jarní větrná smršť a skončila rozplácnutá v kaluži plné bláta.“
„Takže k večeři nepřijde?“
„Ne, Vessa ji odvedla do koupelny, aby z ní opět udělala čistou dívku a požádala v kuchyni, aby jim donesli večeři do Fëina pokoje.“ Vysvětlil Dorien své ženě.
„Tak to je škoda, chtěla jsem naši dceru představit hostům, ale to nevadí, však oni se s ní zítra setkají u snídaně.“ Odvětila Anneris a pak obrátila soustředění k přísedícím.
„Drazí přátelé!“
Léčitelé ustali v diskuzi, princ i velitel stráže utichli a věnovali pozornost paní tohoto domu.
„Omlouvám se, že vás ruším při vašem rozhovoru. Jen bych vám ráda popřála dobrou chuť.“
„My vám též,“ odvětilo několik hlasů.
Pak se celé osazenstvo pustilo do konzumace výtečně vypadajících a lahodně vonících pokrmů. Všichni si povídali, někdo se smál perlivě, jiný diskrétně, z druhé strany sálu se ozvalo hlasité kýchnutí a celý tento ruch stále podbarvovala příjemná melodie linoucí se z kouta, kde seděli tří hudebníci.
Jen Mëllinda byla potichu, hlavu skloněnou tak, že jí vlasy opět z obou stran obličeje tvořily ochrannou zeď proti okolí a nimrala se v jídle. Z přítomnosti tolika cizích elfů byla nesvá a při každém rychlejším pohybu sebou nepatrně bojácně cukla. Ewerion si toho všiml. Naklonil se k ní a zašeptal:
„Jsi v pořádku, děvče?“
Mëllinda maličko pozvedla hlavu a podívala se na mistra. Odložila příborový nůž a pravou rukou udělala několik posunků.
‚Ano, jen jsem unavená. Nevadilo by, kdybych se vzdálila a šla si lehnout?‘
„Myslím, že to pochopí,“ odvětil ztišeným hlasem Ewerion.
Anneris si povšimla nepatrné konverzace mezi jejich hosty, nahnula se mírně nad stůl a zeptala se:
„Děje se něco, mistře? Je vše v pořádku?“
Mistr Ewerion obrátil svou pozornost na paní domu.
„Neměj obavy, paní, vše je tak, jak má být, jen Mëllinda je po té dlouhé cestě sem unavená a přála by si odejít do svého pokoje, aby si mohla odpočinout.“
„Samozřejmě, to je pochopitelné, když je utrmácená z té pouti, tak se tu přece nebude namáhat a nutit se k něčemu, co jí ještě víc vysiluje. Jen ať si jde klidně lehnout, nás se přece na dovolení ptát nemusí. Jenom jí za nás všechny popřeji dobrou noc, a ať se jí tady u nás zdají jen samé pěkné sny a bohyně Ladérian ochrání její klidný spánek.“
Mëllinda pokývala hlavou, vstala od stolu a rukou učinila několik znaků, které Ewerion hned přeložil.
„Děkuje vám a přeje všem pěkné sny a dobrou noc.“
Hned na to se otočila, sklonila hlavu, aby opět plavé vlasy vytvořily clonu a vydala se přes jídelní sál k východu. Černá róba se jí jako had ovíjela kolem nohou a tiše šelestila, při každém kroku. Kráčela pomalu a cítila na sobě zvídavé pohledy snad všech přítomných. Měla sto chutí se rozběhnout, aby jim co nejrychleji unikla, ale to by nebylo správné a zbytečně by na sebe upozornila ještě víc. Už jen pár kroků a ocitla se na chodbě vedoucí do haly k mramorovému schodišti. Tady se již cítila o něco líp, protože zde nebyla ani noha. Mírně si přizvedla přední část svých dlouhých šatů, aby si je nepřišlápla. Spěšnými kroky proběhla chodbou do haly a po schodišti zamířila do podkroví, kde byl její pokoj. Během několika minut vystoupala nahoru a prošla kouskem chodby, otevřela dveře ložnice, vešla do ní, zavřela a zády se opřela o dveře. Byla ráda, že už je tady. Měla toho za celý dost, a jediné co, teď chtěla, bylo si lehnout, zavřít oči a pokusit se spát. Došourala se k posteli, na níž byly položeny její cestovní brašny. Vzala je a přenesla na křesílko. Zašátrala v jedné z nich a vytáhla z ní noční košili. Chvatnými pohyby ze sebe shodila cestovní oděv, opláchla se v lavoru v malé umývárně, která patřila k ložnici a oblékla si noční úbor. I když někdo by to mohl nazývat spíš kutnou, které chyběla kapuce. Za takový oděv by se nemusela stydět ani jeptiška. Noční košile byla taková neforemná, sahala až na zem, měla dlouhý rukáv a u krku stojáček. Mëllinda se rozhodla, že zbytek věcí si vybalí až ráno, protože se již viděla v posteli. Lože s nebesy ji táhlo do říše snů, tak zalezla do nadýchaných podušek, sfoukla svíčku, která byla rozsvícená na nočním stolku, zavrtěla se a zavřela oči. Únava se dostavila a ona za chvilku usnula.

******


vysvětlivka:
ómalöra - němý, oněmělý, nemluvný


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 01.02.2010, 13:16:46 Odpovědět 
   Tak Mellinda našla spřízněnou duši. Věřím, že pod laskavým dohledem paní Anneris zapomene na své strasti a začne žít svůj život bez přítěže vzpomínek na dobu dávno minulou (i když u elfů pět set let asi není zas tak dlouho).
 ze dne 01.02.2010, 22:27:48  
   Annún: Pravdu díš pět set let pro elfy je asi jako pět měsíců v našem životě. Vše je stále ještě rozjitřené, ale zároveň je to už jen velmi bolestnou vzpomínkou.
 Tracy Harper 26.08.2009, 21:05:33 Odpovědět 
   Jé, v Ladérionu musí být krásně. Hned bych se do paláce nastěhovala :)
Jinak je dobře, že má Mëllinda přítelkyni, třeba jí to leccos usnadní :)
 ze dne 27.08.2009, 8:12:50  
   Annún: Díky Trancy,
tak to nejsi sama i já bych se do Ladérionu hned vydala a usídlila se tam, škoda, že to místo je jen ve fantasijním světě. Ano, přátelství je vždycky velmi důležité, protože se díky tomu nikdo necítí sám.
 Šíma 26.08.2009, 12:21:36 Odpovědět 
   Tak... Dočetl jsem další díl Tvého skvělého příběhu a teď ani nevím, co bych napsal... Hihi! Líbilo, vše jsi pěkně barvitě popsala a nenudil jsem se, přestože tato část opravdu plynulo docela poklidným tempem. ;-) Držím všem hrdinům palec (hlavně naší elfce) a těším se na pokračování!
 ze dne 26.08.2009, 19:39:47  
   Annún: Děkuji Šímo,
jsem potěšena tvým komentářem. A to poklidné tempo ještě chvilku vvydrží, ale to k příběhu patří. :-))
 Annún 26.08.2009, 8:35:21 Odpovědět 
   Ach koukám, že mi v předmluvě řádil nějaký tiskařský šotek.

když si od ní podoné chtěl vzít otěže
V tato věta má znít takto:
když si od ní podomek chtěl vzít otěže
 amazonit 26.08.2009, 6:20:13 Odpovědět 
   Pokračuješ v poklidném tempu. Opět je tu krásně vidět, jakou máš fantazii a představivost, jak dokážeš popsat místa, do nichž umisťuješ děj. Mnohdy mi přijde, jako bys popisovala obrázek, který máš v tu chvíli před očima - třeba fotku.
Naše osudem zkoušená elfka nachází nové přátele, tedy zatím přítelkyni. Jen mě překvapilo, že ji Anneris nechtěla nechat více mluvit o minulosti, která ji tíží, a přerušila ji...
Uvidíme, co přineseš v příštím díle.
 ze dne 26.08.2009, 8:32:56  
   Annún: Děkuji Amazonit,
Ano děj je nyní spíš poklidný a uvolněný. Mëllinda poznává nové přátele, svůj nový dočasný domov a časem možná i víc.
Máš pravdu, Anneris ji svým způsobem přerušila, ale Mëllinda sama řekla, že o tom nechce mluvit, nemá cenu ji tedy hned na začátku nového přátelství k něčemu nutit. Dalšími otázkami by elfku spíš rozrušila, nyní záleželo na tom, aby se zde cítila příjemě a až přijde vhodná doba vše se objasní a ona se s tíživou minulostí někomu svěří a pak se jí hodně uleví.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
PROLOG
Elleanor
Jazz, Mozart a ...
Filip Vávra
Kalich života -...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Válka Krve
Isdanil
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr