|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Karamelová kráska ::
|
| |
|
|
jedna
Poprvý ji Hubeňour spatřil v trolejbuse, sedla si naproti a plácla hlavou o okno, v očích měla unavenej naprosto nevyspanej výraz, Hubeňour si nemohl pomoct a celou jízdu ji šmíroval svýma vyplašenýma očkama. Měla úzký kalhoty a krátký triko, až příliš krátký, takže ji v pase čouhal krásnej pruh medový kůže, kterej se kolem tý holky táhl jak smrtelně jedovatej had. Z hlavy ji rostl hustej trs zrzavejch vlasů.
Ve skutečnosti to však nebylo docela poprvý, kdy bylo jeho vnímání oslepeno její krásou, kdysi už ji totiž viděl, jenom si to v tom trolejbuse neuvědomoval. Stalo se to při jednom z koncertů na náměstí. Hubeňour se klátivě proplýtal davem, v jedný ruce svíral kelímek s teplým pivem, který už nebyl schopnej vypít a o kterým už dávno věděl, že skončí odložený někde na stole nebo vedle odpadkovýho koše. Druhou rukou odstrkoval lidi a udržoval balanc, obojí mu zatím šlo poměrně dobře. Když se vymotal z nejhoršího klubka anonymních postav, jetej zpěvák na pódiu zrovna vyřvával něco jako: „Hey hey, to the fire, to the fire! Turn your eyes to the fire!“ a uměl to pořádně prožít, to se musí uznat. Hubeňour mu věřil každičký slůvko.
Pivo již bylo odsunuto na jeden z plastových stolků a Hubeňour tiše zvracel v nejzapadlejším koutku hranatého náměstí.
Když konečně zvednul hlavu a vláčným pohledem prozkoumal okolí, v dálce spatřil JI. Kolem pasu se jí i tehdy svíjel krásně nebezpečnej plaz zrovna jako o pár měsíců později v tom trolejbuse. Hubeňour tam stál a několik minut pozoroval, jak sedí s kamarády na dece, někteří leželi v trávě a užívali si jakéhosi spojení s přírodou. Nádhera.
„A Hele! Jak dlouho seš tady!“ ozval se chraplák, který Hubeňoura vytrhl ze sladkého snění. Byl to Křivák, jeden z kámošů ze školy. Sympatickej a chytrej člověk, ale na první pohled tak ani moc nepůsobil. Nečesaný dlouhý vlasy, rozdrbanej vzhled, špinavý boty, černá mikina i kalhoty.
„Asi dvě hodiny,“ řekl po pár vteřinách Hubeňour.
„Kam pudeš pak? Za chvíli bude deset.“
„Hele, to záleží přece na tobě,“ usmál se Hubeňour.
Zbytek večera se pak slil do obrovský nepraný skvrny, z níž už nic nevyčnívalo nějakým zvlášť výjimečným způsobem. Hubeňour si pamatoval, že když se kolem jedný v noci vrátil na koleje, všichni kolegové, včetně jeho spolubydlícího, seděli u stolu, hráli karty o pár dvacetikorun a tvářili se při tom děsně vážně. Bože, jak je Hubeňour nesnášel. Všichni to byli studenti z ekonomky, budoucí šéfové, podnikatelé a prostě správní kluci. Měnili si karty, zkoumavými pohledy si měřili ostatní, popíjeli chlazený lahváče a šibalsky jim cukaly koutky, když na sebe pomrkávali. Pili přímo z flašek, protože jenom ženské si pivo lejou do sklenic, to dá přece rozum. Byla před nima jasná budoucnost, široká dálnice, ze který se snad ani nedá sjet nebo zabloudit. Hubeňourova cestička byla kluzká a uzoučká, klikatila se podél propastí a hlubokejch kaňonů.
Chvíli stál a koukal se na ty karbaníky, pak si vytáhl pivo z lednice, nalil si ho do kradenýho půllitru a zavřel se ve svým pokoji. Brnkal si něco na kytaru a potom si šel spokojeně lehnout.
Druhej den měl jenom pár přednášek v pozdních odpoledních hodinách, takže se klidně mohl prospat. Po cestě do školy zahlídl mladou holku postávající u autobusovýho nádraží a nemohl z ní spustit oči. Upřeně se jí koukal do těch smutnejch hnědejch kukadel a k jeho překvapení na něj promluvila. „Ahoj, neudělal bys pro mně něco?“ pípla dívenka. Hubeňour si ji teď moh prohlídnout i zblízka, byla hezká a mléčná, na bradě měla roztomilý tmavý znamínko.
„O co jde?“ zeptal se Hubeňour nedůvěřivě.
„Nekoupil bys mi tady za rohem flašku rumu?“
„Klidně,“ řekl Hubeňour a dívenka mu bez nejmenších obav předala pětici dvacetikorun, její drobná dlaň byla měkká a teplá. Hubeňour udělal, o co ho žádala, a pak pokračoval do školy, po celý zbytek cesty ho v srdci hřál velice příjemný pocit.
Přednášky nestály za nic, po škole se Hubeňour uhnízdil se dvěma dalšími pavouky v baru přímo naproti fakulty.
Když se před půlnocí vrátil domů, partička ekonomů zase seděla u karet. Bože. Možná, že už tam seděli dva dny v kuse, nic není nemožný.
dva
Tak.
Takže Hubeňour seděl v jedoucím trolejbuse a nespouštěl oči z karamelové krásky naproti. Vzadu za krkem měla množství heboučkejch chloupků, vypadalo to jako svatozář, když se Hubeňour podíval ve správným úhlu proti rannímu slunci. Krása. Přes rameno přehozenej hadrovej batůžek, na němž měla několik barevnejch odznáčků. Pár dlouhejch okamžiků se snažil rozluštit drobounké nápisy na plackách, ale nakonec to vzdal a raději se zase opíjel pohledem na její ospalou tvář.
Idylka však neměla dlouhého trvání, blížila se totiž Hubeňourova stanice. Jasně, že už se nepokusil dívku oslovit.
Na fakultě ho přivítal starej známej pach, Hubeňour zamířil do učebny v prvním patře, aby si vybral poštu a vyřídil nějaký další nezbytnosti, než začne první velenudnej seminář. Prolítl místnost očima a neomylně zabral počítač hned vedle starýho známýho Křiváka, kterej zrovna zuřivě bušil do nefunkční klávesnice.
„Čau,“ řekl Hubeňour.
„Zdar. Hele, jaký sis zabral téma?“ zeptal se Křivák.
„Jaký téma?“
„K bakalářce, ty vole.“
„Už sou vypsaný?“ podivil se Hubeňour, načež se Křivák šklíbavě uchechtl.
„Od rána. Já stával v šest, abych chytl něco solidního.“
„Kde najdu ten seznam?“ zeptal se Hubeňour zvídavě.
Část dne pak Hubeňour strávil pobíháním od jednoho vedoucího k dalšímu, aby si poslechl větu: „Bohužel, tohle už si někdo zarezervoval, jdete pozdě.“ Nakonec se však přece jenom podařilo zapsat relativně schůdné téma.
Hubeňour se vracel domů, tupě koukal do země, snažil se vyhýbat krvavejm loužičkám a plivancům, když náhodou zvedl hlavu uviděl JI znova. Ten den už to bylo podruhý. Hubeňour neměl po celej zbytek odpoledne nic lepšího na práci, tak naši medovou slečnu sledoval. Nebylo to těžký, její vlasy zářily jak svázaný hejno nezkrotnejch elektrickejch úhořů.
Zavedla ho k autobusovýmu nádraží, míjela zapadlý nálevny, trafiky a stánky s občerstvením. Zrovna někam zahnula, když se přímo před Hubeňourem prudce rozrazily dveře té nejzaplivanější herny pod sluncem. Nějaká ženská s knírem vytáhla starou babku a práskla s ní o blízký zábradlí. Vlepila jí pár facek a chvíli po ní křičela. Když ji to laškovaní přestalo bavit, uvolnila sevření, babka zmizela pryč a ženská s knírem se vrátila na svoje místo v tom tajuplným podniku. Všechna okna té herny byla zakryta silnými kusy kartonu, aby dovnitř nemohl dopadnout ani ten nejmenší paprsek světla.
Kráska byla pryč. Hubeňourův šestej smysl ale říkal, že zahnula do některýho z obchodů poblíž. A taky že jo. Našel ji v jednom ze sekáčů, stála zrovna u obrovskýho stojanu s použitým oblečením a vášnivým způsobem se v něm přehrabovala. Hubeňour na nic nečekal a vešel dovnitř. Předstíral zájem o pánské košile a po očku sledoval zrzku. Vybrala si jednu ze sukní a přistoupila k velkému zrcadlu. Hubeňour sebral nejbližší kus hadru a vydal se k ní. Jo. Karty byly rozdaný. Hubeňourovi nezbývalo než doufat, že sou čistý neoznačený a férově promíchaný.
„Ahoj,“ zkusil Hubeňour. Zrzka si ho podezřívavě změřila pohledem. „Nepamatuješ se? Mluvili sme spolu v trolejbuse, vzpomínáš?“ zkoušel dál. Dívka mhouřila oči, patrně přemýšlela.
„Hele, co to na mne zkoušíš, muži?“ řekla asi po deseti vteřinách mžourání. V hubeňourovi hrklo, když zaregistroval její podivný způsob vyjadřování. „Vždyť jsme spolu nikdy nemluvili,“ řekla.
„Máte pravdu. Chtěl jsem vás jenom poznat, líbíte se mi, omlouvám se,“ stáhl ocas Hubeňour.
„Tak poznat byste mne chtěl. To mi lichotí,“ řekla ona tím svým podivně šroubovaným způsobem.
„Takže bych vás mohl zkusit někam pozvat?“ zeptal se Hubeňour a věděl, že vyhrál. Tenhle štych měl v kapse.
„Ráda poznávám zajímavé lidi,“ usmála se.
„Nechápu z čeho usuzujete, že právě já jsem takový,“ řekl Hubeňour.
„Hrajete si rád na skromného?“ prokoukla ho.
„Jo... Je to taková moje libůstka,“ řekl klidně. „Co takhle dnešní večer?“
„Dnešek nám bohužel není nakloněn zrovna nejpříznivěji, mladý muži... Ale zítřejší večer budu trávit se svými blízkými přáteli zde v parku,“ řekla. „Myslím, že by nebylo nevhodné, pokud byste se rozhodl k nám připojit.“
„Přijdu,“ řekl Hubeňour.
„Budeme se těšit. Klidně sebou někoho vezměte, rádi poznáváme zajímavé lidi,“ řekla a aristokratickým krokem vykročila k pokladně.
tři
Hubeňour zapadl na koleje a neměl na večer žádnej rozumnej program. A to bylo blbý, protože partě ekonomů nedalo velkou práci přemluvit ho k pár pivům v jejich oblíbené putyce.
Jednalo se o nóbl pivnici v centru města.
„Proč jdeme takovou dálku kvůli pár škopkům,“ postěžoval si Hubeňour do větru.
„Zpátky můžem jet taxíkem, je nás dost na to, aby se to vyplatilo,“ řekl jeden z těch kreténů. Ostatní se toho chytli a začali počítat pravděpodobnou částku, kterou bude muset každý obětovat. Poté bylo přidáno k dobru několik historek, v níž nějakým způsobem figurovala jízda taxíkem či automobilem, všechny ty příběhy postrádaly nosnou pointu, alespoň že v nich přebývala kupa technických parametrů a hodnot vycucanejch z prstu, jinak by se ozývalo jenom neartikulované mumlání a skřehotání, jež by nedávalo žádný význam.
„Taxíkem nejedu,“ prohlásil Hubeňour, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Jasně, že na nějakej taxík si při zpáteční cestě nikdo ani nevzpomenul, tak to v té jejich partě prostě chodilo, hromada plánů, spousta keců, spousta zbytečnejch keců, spousta keců a spousta keců.
Po půlhodině chůze se před zraky perspektivních ekonomů a absolutně neperspektivního hloupého nemyslícího nepraktického informatika objevil cíl celého trmácení. Jednalo se o podnik na vysoké úrovni s vyčerpávající nabídkou nejrůznějších značek piva. Až moc nóbl knajpa pro Hubeňourův mlsnej jazýček.
Vevnitř je nepřivítal nikotinovej kouř, hlasitá hudba, zatuchlej vzduch, no prostě nic. Usadili se kolem stolu a čekali na číšníka. Jasně že pingl přiběhnul po pár vteřinách, nebyl to nepříjemnej protivnej týpek, na kterýho je nutný vrhat dlouhý pohledy, aby pochopil, že si chcete objednat. Ostatní hosté tiše seděli, popíjeli a zírali na obrazovky u stropu. Přímý přenos jakéhosi sportovního utkání dokonale pohltil veškerý život, co v těch lidech snad někdy byl.
Ekonomové si objednali nápoje, o kterých Hubeňour v životě neslyšel a o kterých se snad ani nikdy neměl dozvědět. Mnohem líp by se mu žilo bez poznání, že existuje také husté osmnáctiprocentní pivo podobné karamelu či skořicové pivo, jehož odér připomínal vánoční cukroví.
Netrvalo dlouho a spustila se smršť historek, poučných příběhů a zajímavých osobních rekordů, z nichž nevyplývalo absolutně nic jinýho, než to, že Hubeňour seděl s těmi největšími, nejzkušenějšími a nejpodařenějšími týpky široko daleko. Hubeňour se od nich cítil neprodyšně oddělenej trvanlivou zdí, ani jedno slůvko nemohlo proniknout do jeho světa. Snažil se soustředit na proud žvanění, ale brzo toho nechal a začal je vnímat jako nudnou kulisu. Ti kluci dokázali vřískat jako opice, chrochtat jako prasata, vrnět rozkoší, štěkat po sobě, a k tomu všemu používali obyčejného mluveného slova ostatních lidí. Úžasné.
Hubeňour si odskočil na záchod a nijak nespěchal, myl si ruce a poslouchal uklidňující hudbu, jež se linula z malého reproduktoru. Koukal se do zrcadla na svoji propadlou tvář a z ničeho nic se mu udělalo nevolno, naklonil hlavu a vyzvracel se do lesklého umyvadla, opláchl si obličej a utřel hubu papírovým ručníkem. Pak se vrátil na svoje místo. Když míjel bar, vytáhnul ze svazku plastové brčko. Červené s bílými proužky. A udělal moc dobře, protože u stolu se právě řešil správný způsob pití piva.
„Pivo se má vypít na osm až dvanáct dlouhých doušků,“ řekl kretén. „S pivem se nesmí jakkoliv zbytečně hýbat,“ pokračoval v kázání.
Hubeňour ponořil brčko do půllitru a pomalu nasával. Občas si do brčka taky foukl, což vyvolávalo rošťácké bublání a vražedné pohledy jeho kolegů.
„Pivo je nutno pít v jednom a tom samém místě, což znamená – neotáčet sklenici!“
Hubeňour to nakonec nevydržel, práskl se svým půllitrem o roh stolu, čímž si vytvořil skvělou útočnou zbraň. Na nic zbytečně nečekal a zarazil torzo sklenice přímo do krku nejbližšího kreténa, což vyvolalo jakési chrčení. Poté vzal židli a hřbetem dlaně ulomil dřevěnou nohu, s jejíž pomocí srovnal zbytek osazenstva. Hospoda tleskala, číšník ze sebe serval praštěnou uniformu a házením popelníků rozbíjel televize. Druhej číšník zredukoval nabídku nápojů na „pivo – 10°“, „pivo - 12°“ a „rum“. Někdo přitlačil zaprášenej jukebox a naházel do něj několik zběsilostí ve stylu Led Zeppelin či Deep Purple. Okna byla zatlučena, jeden z hostů začal chcát na podlahu a plivat okolo sebe, slovník všech přítomných viditelně přitvrdil, objevil se vágus s kytarou a bez nějakého pobízení spustil oblíbenou pecku od Kryla. Celá hospoda se dala do zpěvu. Jo.
Jasně, že předchozí odstavec se stal jenom v Hubeňourově hlavě. Ale bylo to to nejzajímavější, co se v tom večeru událo.
čtyři
„Hele, nešel bys dneska večer chlastat do parku?“ zeptal se Hubeňour svého kolegy, spolužáka, pivního přítele, člověka blízkého tělem i duší, skvělého počítačového odborníka a přeborníka ve cvrnkání podtácků – ano, je zde řeč o Křivákovi.
„Asi jo,“ šeptl Křivák. Zrovna probíhala přednáška a umírající profesor se dostával do té nudnější fáze, tedy do bodu, kdy čmáral matematické vzorce po tabuli, brblal si něco pod nažloutlými fousy a své studenty více či méně ignoroval. „Kdo tam bude?“ zeptal se po pár vteřinách Křivák.
„Pár lidí, taky je moc neznám,“ řekl Hubeňour.
„Oukej.“ A bylo to. I takhle jednoduchý může bejt domlouvání, žádný: „Dnes večer se mi to nehodí.“ „Měl jsi říct dřív.“ „Když já potřebuju určitou volnost, podobný věci mne utlačujou.“ „A nebylo by to lepší až koncem tejdne?“ „Co takhle příští týden, příští měsíc nebo třeba za pět let?“ Hergot lidi, všecko může bejt tak snadný, stačí trochu chtít nebo to nechat na Hubeňourovi.
Večer si naše dvojice obstarala láhev rumu a vydala se směrem k městskému parku. Vedl je zvuk akustické kytary a veselé hlasy v dálce, nebylo možný zabloudit.
Společnost to byla opravdu vybraná, zrzka si poměrně rychle povšimla nově příchozích a okamžitě se je pokusila začlenit mezi ostatní. Na lavičce seděl dlouhovlasej kytarista s bláznivými zvonovými kalhoty, improvizoval a občas si potáhl s jointu, který byl zrovna v oběhu. Vedle něj seděla dívka v barevné sukni a s neodmyslitelným chomáčem korálů kolem dlouhého krku. Opodál v trávě seděl mohutnej vousáč a něco si brblal, choulila se k němu další z dívek.
Možná to nebyl úplně nejlepší nápad, chodit mezi ně. Hubeňour pochopil, že do jejich party tak úplně nezapadne, dokonce už si ani nebyl jistej tím, jestli by mezi ně zapadnout chtěl, něco se mu nezdálo, byl to zatím jenom takovej neurčitej pocit, ale podobný pocity málokdy klamou, to už měl Hubeňour zjištěný. Přesto se cejtil o poznání líp než předchozí večer. Nežvanilo se tolik, nikdo neměl potřebu neustále šokovat svejma trapnejma zážitkama a nikdo se nad nikoho nepovyšoval. Fajn. Blbý bylo to, že kdykoliv někdo otevřel hubu, jednalo se informaci typu: „Věděli jste, že kapka LSD se ředí sto litry vody?“
Jasně, že tam pořád byla karamelová kráska se všemi svými půvaby, ale v Hubeňourových očích ztratila něco ze svého kouzla. Párkrát u ní vyloudil úsměv či vřelé slovo, ale to bylo vše.
A pak se něco pokazilo, v podobný partě se totiž dřív nebo později prostě něco pokazit musí. Chlupáč na trávě vytáhnul dýmku k prasknutí nacpanou zeleným svinstvem a nechal ji kolovat. Po pár okamžicích bylo všem naprosto jasný, že se nejednalo o vobyčejnou trávu, bylo to něco nápaditějšího.
„Hele, co v tom bylo? Nedělá mi to úplně nejlíp,“ řekl kytarista.
„Ó, to je tajemství,“ prohodil bubák na trávníku, což doplnil výmluvným gestem. Jeho družka ho povalila a začala ho vášnivě okusovat.
„Ty seš uplně vadnej, ty magore!“ zakřičel kytarista. Nikoho to nevyvedlo z míry, holka na trávníku se přestala lísat k fousáči a přesunula se k lavičce, aby se pověsila na krk tomu mrzoutovi. Svíjeli se v objetí. Hubeňourovi se to zvrhnutí moc nelíbilo. A taky začal pomalu cítit účinek vousáčovi speciality, nebylo to nic příjemnýho.
„Všichni jste nemocní!“ křičela zrzka, kvůli které Hubeňour vše podstupoval. V tom momentu si matně uvědomoval, že ani nezná její jméno. Pořád o ní přemýšlel jako o Karamelce.
„Kvičela jako prase,“ řekla dívka s korály, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost.
„Hele, všechno, co potřebujete je trocha lásky,“ řekl vousáč. Hubeňour si povšiml, že Křivák se poněkud sblížil s Karamelkou, ale už nebyl ve fázi, kdy by mu to vadilo. Vlastně spíš přemýšlel, jak se co nejrychleji dostat pryč.
„Seš totální magor!“ ječela Karamelka směrem k fousáči, ale poté se zas věnovala Křivákovi. Hubeňour konečně vymyslel, jak zmizet. Trochu se divil, že ho to netrklo už dávno. Prostě vstal, oprášil si zadek a odkráčel pryč. Nikdo to stejně nezaregistroval, byl mezi nima neviditelnej jak kdekoliv jinde.
Procházel se parkem a když měl pocit, že takřka vystřízlivěl, zamířil domů. Naštěstí si příliš nepotáhl toho bláznivýho svinstva. Šel pomalu a užíval si klidu a samoty, měl to rád. Míjel autobusovou zastávku, tupě se koukal do země, dával pozor, aby nešlápl do plivance nebo do některýho z krvavejch cákanců, kterých bylo kolem plno. Když náhodou zvedl hlavu, uviděl JI. Měla krátký, rozcuchaný, hnědý vlasy. Seděla na zábradlí a v očích měla smutnej psí výraz.
„Ahoj,“ řekl jí.
„Ahoj,“ pípla.
„Co tak sama?“
„Co tak sám?“
„Můžu tě pozvat na pivo?“
„Můžeš,“ řekla ona a nechala se odvést do té nejzaplivanější herny pod sluncem. Všechna okna byla zakryta silnými kusy kartonu. U baru nechyběla dáma s knírem a nezbytným půllitrem v křečovitě zkroucené dlani.
Usadili se a Hubeňour se nemohl nabažit mléčné krásy před sebou. Na bradě měla roztomilý tmavý znamínko.
Hubeňour se natáhnul a chytil dívku za ruku, její dlaň byla měkká a teplá, cítil pulsující teplou krev, cítil v její dlani život.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
