|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (21. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 29.08.2009, 6:20
|
| *** |
| |
|
|
Bouřka
Kaileen nešla daleko, viděla jsem její siluetu.
„Co to do ní vjelo?“ ptala se rozhořčeně Katherine.
„Půjdu to zjistit, ty klidně spi. Kdyby něco, jsme poblíž,“ ujistila jsem ji.
„Já se nebojím,“ pronesla pyšně. „Můžeš jít.“
Copak jsem služka?!
Přišla jsem ke Kaileen a chvilku u ní stála. Mlčela. Přisedla jsem si, nevraživě se po mně ohlédla, ale zase nic neřekla.
„Ty mi to vyčítáš, že?“ zeptala jsem se. „Vždyť já ale nemůžu za to, že tě Yro…“
„Mlč! Neodvažuj se to vyslovit!“
Jak komické. Naléhavost slov, která by snesla řev mnoha lidských hlasů a k nimž by se možná připojila i Narat, se snažila skrýt naštvaným šeptáním, protože nechtěla, aby nás slyšela Katherine.
„Kvůli tobě se od nás Narat odvrátila. Kvůli tobě, ty pořád hloupě žvaníš,“ obvinila mě.
„Co ještě?“ pobídla jsem ji.
Můj klid ji vytočil. Rozčílilo ji, že jsem nepochopila, že za všechno můžu já, miláček bohů. Jenže ona zase nepochopila, že já vím, co vlastně chce, akorát teď k tomu nebyla vhodná příležitost.
„Pořád jen tebe bohové chrání, čím sis to zasloužila?!“ křičela na mě a možná tajně doufala, že noc odnese její slova až do Azbonu, odkud dostane odpověď, kdyby se ode mě žádné nedočkala.
V první chvíli jsem se nezmohla na nic, i když něco podobného jsem čekala, spíš asi tu nevyřčenou druhou půlku, jenže ona se k tomu neměla. Pod tíhou jejích výčitek jsem začala o svých schopnostech pochybovat. Říkala jsem si, zda některý z bohů nevedl v boji mou ruku, možná že sama bych nic moc nedokázala a opravdu bych Kaileen byla jen na obtíž. Vždyť teď, co od nás Narat odvrátila pozornost, jsem pořádně nebojovala, přitom jedině tím bych dokázala tvrzení přítelkyně vyvrátit. Kdybych aspoň jednou byla tam, kde jsem měla být a aspoň jednou jí dokázala pomoct.
„Mně nikdo nechrání,“ namítla jsem tiše, až jsem trochu zkrotila myšlenky.
„Ne?“ podívala se na mě vztekle a sáhla po amuletu. „A co ten přívěsek?“
„Co je s ním? Dal mi ho vetešník, když tě odtáhli z vězení.“
„Vidíš? Přišla jsi o mě, neměl by se o tebe kdo starat a znova jsi dostala něco…“ Pohrdavě se zatvářila a zakroutila hlavou.
„Víš, čeho mám plné zuby já?!“ Vypěnila jsem a nedalo se zastavit, co ve mně dlouho hlodalo. „Nelíbí se mi, jak pokaždé, když prohraješ, svaluješ vinu na mne. Myslíš, že tvé jméno je Vítězství a moje Prohra? Když jsem byla s Coritou sama v táboře a ona mě předhodila vojákům, tys tam nebyla. Seděla sis na stromě a nechala jsi mě tam! Přitom stačilo třeba jen hodit dýku, trefila bys mě, kdybys chtěla. Co kdyby se Corita nevrátila? Sama sis teď vyzkoušela, jaké to je, jenže já jsem tě nezradila jako ty mě tenkrát, narozdíl od tebe já jsem nemohla nic udělat. Tobě pomohl Redd, mě zachránil nepřítel.“
„Ale proč? Dřív by se nikomu nepovedlo mě spoutat! Až s tebou jsem…“
„Co? Zranitelná?“ dokončila jsem za ni. „Nedivím se, protože až se mnou ses přestala chovat jako monstrum, já jsem z tebe udělala člověka, citlivou lidskou bytost!“
„Citlivou?!“ vyskočila, ten výkřik by zahnal jakoukoliv šelmu.
„Ano, Kaileen, citlivou,“ odpověděla jsem potichu. „Nesnášíš to slovo, že? Zapamatuj si ho, je to tvoje součást, které se nikdy nezbavíš. Na,“ sundala jsem přívěsek a hodila jí ho, „vezmi si ho, jestli chceš. Nestojím o něj.“
Chtěla jsem se vrátit ke Katherine, ale Kaileen mě kupodivu zadržela.
„Počkej!“ Chňapla po mně a prudce mě k sobě otočila. „Nezlob se,“ sklopila oči.
„Když ty dovedeš strašně ublížit.“
„Já vím,“ přiznala, „jako každý.“
„Myslím, že Redd mohl přijít dřív,“ ukázala jsem na modřinu, která se jí rozlévala po levém líci.
„Přišel včas.“ Na chvíli se odmlčela a sáhla si na zraněnou tvář. „Sama bych se neubránila. Měla bys ho mít,“ vrátila mi amulet.
Sotva se znovu dotkl hrudi, spirála slabě zasvítila a změnila se v ptáka. Natáhl krk, zaskřehotal, zamával křídly a znehybněl.
„Je pravý,“ promluvila Kaileen, když se vzpamatovala. „Ten vetešník byl Raam.“
„A já jsem ho nechala trčet ve vězení!“ vyděsila jsem se.
„Nejvyšší bůh nepotřebuje tvou pomoc,“ usmála se.
„On asi ne,“ uznala jsem.
„Už jste skončily?“ ozvala se Katherine. „Ráda bych se vyspala.“
„Jestli budeš pořád provokovat, můžeš spát věčně,“ zavolala zpátky Kaileen.
„To je řečí,“ zabrblala.
„Na tu malou musíme něco vymyslet,“ navrhla Kaileen..
„Dej tomu čas, na něco přijdeme.“
Třetí den jsme opouštěly nehostinné území a sestupovaly do zeleného území.
„Je mi to divné,“ vzala si mě Kaileen kousek stranou. „Na mapě byl zakreslen podobný kraj, ale nejsem si jistá, zda jdeme správně. Některým znakům jsem moc nerozuměla, ale říkala jsem si, že asi nebudou podstatné, když nám je Redd nevysvětlil.“
„Zřejmě předpokládal, že je známe. Nakonec nám nezbude než se zeptat na cestu. Katherine přece říkala, že je tu pár vesnic.“
„Já nevím,“ zatvářila se bezradně. „Těžko se utíká v zemi, kterou neznáš. Co když se něco stane?“
„Odkdy ty se bojíš soubojů?“ podivila jsem se.
„Nebojím se soubojů, ale Katherine je ještě mladá a pyšná, svou nevědomostí nám může způsobit pořádné potíže.“
„Když už jsi na to narazila, drž se od ní dál. Nelíbí se mi, že si k tobě tolik dovoluje, určitě má něco za lubem.“
„Potvora malá,“ zamračila se Kaileen.
„Povídejte si i se mnou!“ ozvala se Katherine.
„O čem?“ zeptala se Kaileen otráveně.
„O čem se bavíte spolu? Taky to chci vědět.“
„Jen že máme málo jídla,“ odpověděla jsem jí. „Přemýšlely jsme, co budeme lovit, když tu není ani živáčka.“
Mohly jsme sestřelit ptáka, těch tu bylo dost, ovšem pouze za předpokladu, že bychom měly luk.
„Nač lovit? Kousek dál bude plno ovoce.“
„Ovoce,“ zakroutila hlavou Kaileen.
„Jestli máte chuť na něco lepšího, zastavíme se v osadě. Masa asi nebudou mít nazbyt, ale ženy umí uvařit výživné pokrmy i bez něj. Když ke mně budete milá…“
„Milá?!“
„Jinak si jídlo budete muset odpracovat,“ usmála se dívka škodolibě.
„Já určitě ne,“ sáhla Kaileen po meči a pohladila ho. „Tobě by práce neuškodila.“
„To je nápad!“ rozsvítilo se mi. „Chtěla ses zdržet někde, kde to neznáš, co kdyby sis vyzkoušela práci ve vinici? Třeba si příště rozmyslíš, než začneš ohrnovat nos před skromným jídlem.“
„Zřejmě si neuvědomujete, s kým mluvíte! Stačí slovo a každý se na vás vrhne.“
„Stačí slovo a žádný rozkaz už nevydáš,“ upozornila ji Kaileen. „Neměla ses do toho včera plést,“ vyčítala mi polohlasem. „Mohly jsme jet bez ní. Je jako její otec, myslí, že může mít každého. Ta malá snad opravdu věří, že jsme z ní vedle.“
„Jsem už velká a určitě jsem vzdělanější než vy dvě dohromady,“ odsekla malá.
„Klid,“ zastavila jsem Kaileen, ale měla jsem sto chutí pomoct jí a přehnout děvče přes koleno. „Musíme něco vymyslet nebo mě z ní klepne, ale zatím je ještě čas, nechej ji, ať se cítí dobře.“
Kaileen se zlomyslně usmála a přikývla.
„Možná si myslíte, že mě doběhnete, ale mě tak snadno nikdo nepřelstí,“ ozvala se znova princezna.
„Spíš bude větší problém zavřít ti pusu,“ odpověděla jsem jí, načež se urazila a konečně zmlkla.
Ne že by příliš mluvila (většinou se kochala krajinou, bylo zřejmé, že moc výletů si neužila, jedinou náplní jejího dne bylo nejspíš vzdělávání), ale nelíbilo se mi, o čem a jak mluvila.
„Potřebujeme vodu,“ připomenula Kaileen. „Všimla sis na mapě nějakého potoka?“
„Ne. Půjdu za Katherine, ona to tady zná.“
„Doufej, že si nevymýšlí,“ naznačila přítelkyně.
„Katherine, nevíš, kde bychom mohly narazit na potok nebo říčku?“ optala jsem se slušně, ale ona dělala, že mě neslyší. „Katherine, mluvím s tebou.“ Zase nic. Otočila jsem se, Kaileen pobaveně sledovala, jak si poradím. „Vznešená princezno, mohla byste mi věnovat pozornost?“
„Mohla,“ odpověděla pořád ještě uraženě, „ale jen když se mi přestanete posmívat. Být princeznou není nic legračního.“
„Není, že?“ přisvědčila Kaileen. „Počkej, až budeš královnou, to teprve bude něco.“
„Tse, co by na tom bylo tak složitého?“ odseklo děvče. „Už teď umím všechno, co se na královnu sluší. Až budu starší, otec mi předá vládu a pak si sama vyberu manžela.“
„Jsem zvědavá,“ utrousila Kaileen.
„Proč si mne stále dobíráte, když ani nevíte, jak se u dvora máte chovat? Vy byste to nezvládla, ale mne to učili odmalička. Až na to budu mít věk, budu vládnout jako všichni ostatní.“
„Z toho mám právě strach,“ zamumlala Kaileen.
Na planinách jsme nikde nemohly najít stín, slunce obzvlášť pálilo, což vyčerpávalo nás i koně. Pak se sice zatáhlo, ale pořád se špatně dýchalo. Bylo dávno po poledni, když jsme se dostaly ke zdroji vody. Sice bychom ještě vydržely, ale musely bychom jít pěšky, abychom šetřily zvířata a zbytečně bychom se zdržovaly. Jeden problém jsme tedy vyřešily, ale druhý byl v dohledu. Po obloze se táhlo tmavé mračno a rychle se blížilo k nám. Bylo potřeba najít úkryt, kde bychom mohly přečkat bouřku.
„Konečně trocha osvěžení,“ těšila se Kaileen a spolu se mnou seskočila, abychom doplnily zásoby. „Koně sotva pletli nohama.“
„Vás ale mám více zajímat já,“ nafoukla se princezna.
„Mnoho věcí mě zajímá více než ty,“ odsekla Kaileen.
„Třeba abyste nerozhněvala mého otce, že?“ Zpozorněla jsem a pro jistotu jsem si nakročila ke Kaileen, abych ji zastavila, kdyby bylo třeba. „Moje postavení je víc než oba vaše meče. Až Antoniovi řeknu, jak jste ke mně byla drzá…“
„A pojď!“ neudržela jsem se.
Kaileen mi velmi ochotně pomohla podržet koně, abych mohla Katherine stáhnout dolů. Bránila se a vyhrožovala, ale měla smůlu. Přehnula jsem si ji přes koleno a pořádně ji seřezala. I přes její křik jsem slyšela smích přítelkyně.
„Já to na vás řeknu!“ zkoušela princezna, ale nebylo jí to nic platné.
„Přitlač,“ pobídla mě Kaileen.
Měla jsem lepší nápad, stačilo kývnout a hned ho pochopila. Jsem si jistá, že mě bolela víc ruka, než princeznu zadek, ale potřebovala ještě pár naložit a já vystřídat, tak jsem předala štafetu.
„To si vypijete!“ křičela dívka vztekle, ovšem vzápětí pochopila, že to není konec a pod tíhou dalších ran se rozplakala. „Dám vás zavřít, dám vás popravit!“
Kaileen přestala a otočila ji k sobě.
„Příště si na tebe vezmu proutek a když ani to nepomůže, poznáš, oč jsem silnější než tvoje vznešená krev. Je to jasné?!“
„Nenávidím vás!“ strčila do ní Katherine, vysmekla se jí a utekla kousek dál opláchnout si slzy.
„Nejsi první,“ prohodila Kaileen lhostejně. „Doplníme zásoby a pojedeme hledat úkryt, snad nebudeme muset cestovat v bouřce.“
„Měly bychom si pospíšit,“ přikývla jsem.
Bez dalšího zdržování a za doprovodu vznešených vzlyků jsme napojily koně a nabraly zásoby. Měly jsme nejvýše hodinu na to, abychom se schovaly.
„Vyrážíme,“ upozornila Kaileen princeznu.
„Chci se vrátit,“ pronesla Katherine kleče u vody. Když posmrkovala, nevypadala vůbec jako princezna, ale to jí asi nevadilo.
„Vrátit? Ani nápad. Nasedni a nezdržuj!“
„Já s vámi nikam nejedu,“ odmítla Katherine.
„Musíme jet,“ přidala jsem se. „Pomůžu ti do sedla.“
„Nechci.“
„Bolí, co?“ zašklebila se Kaileen. „Jdi pěšky, ono ti to neuškodí. Hlavně už se zvedni.“
„Blíží se bouřka, Katherine, musíme se schovat. Jestli si tento kraj z dětství pamatuješ, ukaž nám, kde bychom mohly bezpečně zastavit.“
„Potřebuji se opláchnout, už dva dny jsem se nekoupala,“ zadívala se na mě uplakanýma očima.
„Nejprve se schováme před bouřkou, pak najdeme vesnici a tam se o tebe postarají. Co říkáš?“ navrhla jsem.
„Tak dobře,“ přikývla.
Pomohla jsem jí vstát a přivedla jejího koně. Vzala jej za uzdu a pomalu vykročila.
Cokoliv měla na mysli, nenarazily jsme na to. Zmateně se rozhlížela kolem, Kaileen pohoršeně zakroutila hlavou. Po nebi už se proháněly blesky, vzápětí za nimi hromobití, padaly první velké kapky. Ušly jsme ještě kus cesty, ale k večeru nebylo daleko a když se k tomu přidala zatažená obloha, nedalo se pokračovat.
„Musíme dorazit do vesnice,“ ozvala se Katherine.
„Musíme jenom umřít,“ odrazila ji Kaileen.
Byly jsme už pořádně promočené, když jsme našly alespoň skupinku tří keřů. Nic moc úkryt, ale když jsem mezi ně po větvích rozložila kožešinu, měla Katherine aspoň chatrnou stříšku. Naštěstí nebylo zima, jinak by určitě prochladla, když nebyla zvyklá na takové podmínky.
„Podáš mi mé brašny?“ požádala mě.
„Podám,“ přikývla jsem, přestože mi bylo jasné, že všechny tři se sem teď nevejdeme a budu muset zůstat venku v bouřce.
„Ty se nechceš schovat?“ zeptala jsem se Kaileen.
„Ne pokud to znamená sedět vedle ní,“ odpověděla rozhodně.
„Ale no tak, výprask už dostala, dá ti pokoj,“ domlouvala jsem jí.
„Ba ne, tak snadno to nepůjde,“ zavrtěla hlavou, pohladila Darta, sundala z něj sedlo a přehodila přes něj kožešinu.
Odstrojila jsem královského koně a přinesla břemeno Katherine. Převlékla se do suchého, což byla za celou dobu jediná rozumná věc, která ji napadla. Seděla skrčená v provizorní skrýši a bázlivě pozorovala přírodní divadlo. Bouřka trvala dlouho, nedalo se spát. Abychom se zabavily, trochu jsme si zatrénovaly, ale připadalo mi, že mě Kaileen šetří.
„Naučím tě bojovat holýma rukama proti meči,“ začala mě zase školit, když se na chvíli přestalo blýskat přímo nad námi, i tak byla ale obloha osvětlená až dost. „V pár pohybech můžeš soupeře zabít jeho vlastní zbraní, jen si pro ni musíš dojít. Pomalu na mě zaútoč, vysvětlím ti to.“
„Taky bys mi mohla ukázat to přehození přes rameno, co jsi použila onehdy v putyce, když jsi bojovala se svázanou rukou.“
„To bych mohla,“ přikývla. „Nejdřív tedy to přehození.“
Myslela jsem, že to chce dost síly, žasla jsem, jak snadno to šlo. Sebrat soupeři meč byla taky hračka, chtělo to jen správně načasovat a nebát se. Jistě, během boje by se mi to zřejmě napoprvé nepovedlo, ale když jsme to zkoušely pomalu, nic těžkého na tom nebylo. Trocha tréninku a jakmile si tělo zvykne, půjde to.
„Kdybys chtěla být o trochu rychlejší, uvolni boky, zbytečně se zatěžuješ,“ radila, jako by si toho dříve nevšimla.
Bouřka ustoupila brzy, ale celou noc pršelo. Dopoledne, když si o nás sluníčko zase opřelo pálivé paprsky, nabídly jsme mu mokré věci, aby je aspoň usušilo, když už nás chtělo zase dusit horkem. Kaileen se vydala na průzkum, já jsem zůstala s Katherine. Byla jsem už dost unavená, ale musela jsem na ni dávat pozor. I když bych to do ní neřekla, líbili se jí koně, dlouho je vydržela hladit. Ovšem jako správná šlechtična si potom nezapomněla opláchnout ruce. Já jsem si zatím zalezla do stínu, který skýtaly keře.
„Kdy pojedeme dál?“ přišla za mnou.
„Až se vrátí Kaileen. Trochu se vyspíme, mezitím uschnou věci a můžeme pokračovat.“
„Hm,“ zamyslela se a odešla zase ke koním. Napadlo mě, co asi chystá.
Kaileen se vrátila bez úlovku, ale ono to bylo stejně jedno, bez suchého dřeva bychom oheň nerozdělaly a na syrové maso jsem rozhodně chuť neměla. Trochu jsem se bála nechat ji s Katherine samotnou, říkala jsem si, že raději počkám, až Kaileen usne. Nápad dobrý, ale měl drobnou vadu – Katherine neusnula. Vzbudil nás povyk.
„Počkej!“ volala na někoho princezna.
Koně se plašili, mezi nimi zmateně pobíhala Katherine a co hůř, Dartovi se moc nelíbila. Nejvíc ho asi dráždilo, jak se ho snažila chytit. Její reakce byla sice pochopitelná, na druhou stranu Dart k sobě nerad pouštěl mě, ne tak cizího člověka.
Hnědáky jsem chytila poměrně snadno, ale s vraníkem byly potíže. Kaileen se zapotila, než se uklidnil. Katherine se vzpamatovala a odběhla.
„Cos mu dala?!“ řvala na ni přítelkyně, ale dívka nedbala. „Slyšíš? Vrať se!“
Rozběhla se za Katherine a nedalo jí moc práce, aby ji dohnala. Musela jsem za nimi, přivést princeznu s monoklem by asi nebylo nejrozumnější.
„Ptám se tě, cos mu udělala! Dala jsi mu něco?!“ třásla s děvčetem.
„Přestaň! Tak ti nic neřekne!“ odtrhla jsem ji.
„Abys ještě měla příležitost vůbec něco říct,“ zadívala se na Katherine nenávistně. „Stačí jediný další prohřešek a nechám tě tu shnít!“
„Jenom jsem ho chtěla pohladit,“ vypadlo z Katherine, když se dívala za Kaileen. Vrátila se ke koním a zkontrolovala na Dartovi všechno, co se zkontrolovat dalo. Byla tím zvířetem přímo posedlá. „Ale on mě nemá rád,“ dodala lítostivě.
„Ani Kaileen tě nemá ráda,“ upozornila jsem ji. „Brzy ji to přejde, hlavně se neomlouvej.“
„To by mě ani nenapadlo, jsem přece princezna.“
„Nevymýšlej žádné hlouposti, půjdu za ní, třeba to urovnám,“ oznámila jsem jí a byla jsem ráda, že od ní jdu konečně pryč.
Je vůbec něco, co by tu malou rozhodilo? S ní je to jako na houpačce – chvilku se tváří tak, potom zase jinak, čert aby se v ní vyznal.
„Jak je?“ oslovila jsem Kaileen.
„Má štěstí, že je v pořádku. Potom ale nechápu, co do něj vjelo,“ pokrčila rameny.
„Chtěla ho pohladit. Nebyl to dobrý nápad, ale to nemohla vědět. Už se na ni nezlob, vždyť mu nechtěla ublížit.“
„Ještě to tak.“
„Myslím, že jsme to celé vzaly za špatný konec.“
„Co tím chceš říct?“ zeptala se pohoršeně, protože jsem zase našla chybu.
„Katherine nás nezná, možná se jenom snaží zapadnout.“
„Takto? Těžko.“
„Přemýšlej trochu.“ To možná nebyl nejvhodnější obrat, ale i tak mě Kaileen nechala, abych dokončila myšlenku. „Ty dokazuješ své postavení a sílu bojem, ona to neumí. Používá jen to, co ji Yro naučil – být nadřazená ostatním. Zřejmě nám ani moc neprospělo, že zrovna on je jejím otcem. Nesnášíš ho a když král není po ruce…“
„Nepřeháněj,“ přerušila mě. „Co navrhuješ?“
„To její šťourání je v zásadě nevinné. Pravda, taky mi to vadí, ale je tak vychovaná, těžko ji změníme. Ona nechá Darta a ty na ni nebudeš útočit. Zbývá pár dní a dorazíme k Antoniovi, to bys mohla vydržet.“
„Proč zase já? Nesnáším, když si vyskakuje, vždyť na mě sotva dohlédne.“
„Jsi starší, Kaileen, měla bys mít víc rozumu.“
„Jako bych mluvila s Iss,“ zašklebila se.
„Tak co, půjde to?“
„Když ne, půjde Katherine.“
„Pochop, pro ni je to možnost konečně něco zažít, možná by pak nebyla tolik protivná.“
„Nejsme na výletě,“ odmítla.
„Nemyslíš, že víc přitahujeme pozornost, když se snažíme tvářit záhadně? Měly bychom splynout se zdejším lidem, bude to pro všechny bezpečnější.“
„Tebe taky školili u dvora?“ rýpla si.
„Pozor, dámo, mluvíš s lordem.“
„To se nedá přehlédnout,“ usmála se.
Vzala jsem to jako souhlas a protože bylo jasné, že spánek se v dohledné době konat nebude, sbalily jsme věci a vydaly se dál.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
