|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303519 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Hradní ulice ::
| Tak nějak se děsím ze spaní |
| |
|
|
Usínám, tak jako každý den vítám možnost zmizet mezi polštáři a utéct realitě. Nevím, stalo se něco zvláštního a připadám si šťastná, alespoň myslím. Těžko říci, co to štěstí vlastně je, ale mám pocit, že momentálně šťastna jsem.
Samozřejmě jako vždy nejprve zkoumám změny na stropě, ale po chvíli se mi zavírají oči a jdu notoricky známou ulicí. Prohlížím si nezměněné obchody, fádně vyhlížející a utvářející hlavní ulici města. Kdyby alespoň vyměnili věci ve výlohách, aby město nebylo tak nechutně nudné.
Jdu svou starou známou vyšlápnutou trasu, mohla bych ji jít už poslepu. Chodívám tu často a jako vždy se tu nic nezměnilo. Teplý večerní západ slunce a nechutné páry milenců sledující tak ohranou písničku, jakou jsou červánky.
Nemám moc dobrou náladu, ostatně tu poslední dobou nemívám skoro nikdy. Jak jen jsi mohl! Jdu úzkou klikatou cestičkou historického centra města, nevšímajíc si nezměněných výzdob v oknech a ignorujíc zašeslé záclony, zpoza kterých na mě sem tam civí ti lidé, nazývající se šťastnými a bezstarostnými. Podle mě žádní takoví lidé neexistují. Jsou jen pošetilci a blázni nevnímající realitu, nebo lidé věčně se přetvařující, neochotni přiznat sami sobě svou situaci.
Najednou mě z mých zasmušilých úvah vytrhne cosi podivného. Stojím naproti uličce k hradu a vedle ní je nějaká nová ulička, která tu nikdy nebyla a přesto vypadá tak staře a zapadá mezi domy, jako by tu byla odjakživa. Jen s tím rozdílem, že v ní nefunguje veřejné osvětlení. To bude město asi líné zavolat už i udržbu. Ale čemu se zde lze ještě divit.
Vcházím do uličky, pozorně si prohlížím zašedlé zdobené fasády domů. Kdysi musely vypadat skvostně. Zvláštní, že jsem se té uličky do teď nevšimla. Je mi nějak smypatická, i když ani nevím čím. Přezkoumávám zdobené rámy oken, starou zubem času zničenou výzdobu, láká mě tím neznámem a odtržením se od stereotypu.
Začíná tu být tak šero, že už nevidím na cestu dál. Otočím se, ale zbytek města kamsi zmizel, za zády mám zeď. Rázem se mé sympatie k neznámé ulici kamsi rozutekly. No nic, nezbývá než jít vpřed a doufat, že narazím na nějakou další uličku, která mě zavede zpět do města.
Jak jen ale jít, když člověk nevidí ani na krok. Neochotně si razím cestu tmnou a šátrám před sebou jako slepec. Zakopnu a padám, už tuším následky své neopatrnosti. Zašlé žulové kostky zřejmě nebudou příjemným materiálem pro pád.
Ale opak byl pravdou. Přepadla jsem přes cosi měkkého a chlupatého. Opartně zkoumám tu věc ve tmě. Hýbe se! To snad né. Že by další nevinný tvor, který zkončil v této zrádné ulici? Kdyby tu tak byla trocha světla.
A najednou opravdu. Šero poněkud poodstoupilo a já před sebou uviděla hlavu jakéhosi přerostlého trpícího zvířete očima prosícíma o pomoc. Nevím, zda mohu toto stvoření nazvat psem, tvor byl totiž velký asi jako kůň. A věc o kterou jsem zakopla byla špička jeho ocasu.
Veliké oči na mě upřeně zíraly. Koukaly na mě a útrpným výrazem žádaly o pomoc. Obrovský pes se mě snažil očichat. Ovšem s mým vzrůstem a jeho dechem to nedopadlo příliš kladně. Znovu jsem na zemi, tentokrát ne v měkkém a navíc zalepená jakousi vazkou tmavě modrou tekutinou. Jsem jí olepená od hlavy až k patě.
"No fuj!" zanadávala jsem si. Pes se na mě díval z vrchu a vypadal vcelku pobaveně. Mě moc do smíchu nebylo. Chtěla jsem odtud pryč! Měla jsem strach. Zvedla jsem se ze země, šlo to vážně těžko, ta divná věc lepila. Obešla jsem psa a podívala se na něj. Otočil se směrem, kterým jsem odcházela.
"Tak pojď jestli chceš." řekla jsem tomu divnému zvířeti. Namáhavě se zvedlo ze země, těžkou chůzí a sípavým dechem mi napovídal, co se mu asi stalo. Proč za mnou šel tak oddaně to doopravdy nevím. Pes začal kničet a svalil se zpátky na zem. V očích hrůzu a s děsem v chlupatém obličeji si lehl na záda.
To světlo, které mi předtím dovolilo se na zvíře podívat se teď odkudsi blížilo. Nevěděla jsem odkud, oslnilo mě. Cosi přistálo v takové rychlosti, že když to dopadlo na zem, svalila jsem se opět na žulové kostky. Skvělé, pomyslela jsem si. Rychle odtud pryč.
Pojednou jsem za sebou zaslechla vytí toho psa. Jakási obří věc mu jedním mávnutím tlapy s ostrými drápy přerazila páteř! A ve světle očí té nestvůry jsem poznala svého vlčáka, Daniela! Hrůzou jsem nebyla schopna se hnout. V prvním okamžiku mě napadlo pouze jediné! To nemůže být pravda!
Daniel se po mně teskně otočil. Zavřel oči a přestal dýchat. Poté se ta šílená věc otočila a sledovala mě žhnoucíma očima. Nebyla jsem schopna slova. Nemohla jsem se hnout. Jediná myšlenka která mě provázela byla, že Daniel je mrtvý!
Utíkala jsem do tmy. Dál, až tam, kde opět nebylo nic vidět. Otáčela jsem se za sebe, sledovala jsem, jak to odporné stvoření vítězně sedí u Danielovy mrtvoly a zdálo se mi, že se tomu i směje.
AU! Narazila jsem do jedné ze zdobených fasád domů. Ulička kamsi uhýbala. Zvedla jsem se těžce ze země. Všechno mě bolelo. Propadala jsem zoufalosti. Uslyšela jsem klapot kopyt po žulových kostkách. V šeru jsem nepoznala o jakého koně jde.
Pak se znovu ukázalo to mdlé světlo a já uviděla Ashtona! Jen to ne! Ashton na ocelovém řetězu na zámek okolo krku! Bylo mi jasné do se bude dít. Stejné světlo, stejná situace, bezmocný Ashton!
"Ashtone! Pojď! Honem! Musíme odtud rychle pryč! Vzchop se a přetrhni ten řetěz! Máš na to přeci tě znám!"
Koník si mě prohlížel tesknýma smíženýma očima. Naskočila jsem na něj a snažila se ho pobídnout k běhu, nějak ho donutit, aby se pokusil osvobodit. Marně! Opět se objevilo to oslňující světlo. Ashton mě srazil ze zad. Stoupl si přede mě na zadní a zaplatil za to životem.
Zrůda se na mě vítězoslavně zadívala, zář jejích očí mě nadále odlepovala. Couvala jsem pozpátku uličkou, znovu někam dál do tmy. Vyděšená k smrti se sbírám ze studených tvrdých žulových kostek, se kterými jsem se viděla dnes během chvíle už několikrát.
Utíkám bez rozmyslu ulicí. Nevšímám si odřenin a modřin, které si způsobuji nárazy do jednotlivých stěn domů v absolutní černé temnotě. Děsím se každého zvuku i závanu ledového nepříjemného větru. Najednou vidím světlo před sebou.
Mou první myšlenkou bylo, že už snad tato úděsná ulice končí a vracím se zpět do města, k červánkům na nebi a západu slunce. Uvítala bych i pohled na všechny ty nesnesitelně šťastné páry sledující tento jev přírody.
Trpké zklamání však bylo odměnou za moji naivitu. Na posteli tu mezi svícemi spala má prababička, hned vedle ní v druhém kruhu svící ta druhá! Pohleděla jsem kamsi do výše, tam, kde by člověk za normálních okolností viděl nebe. Uviděla jsem už z dáli přilétající obrovské žhnoucí oči.
"To přece nesmíš!" křičela jsem na tu bestii kamsi vzhůru. A všude kolem mě se rozlehl její krutě mrazivý hlas. Zněl ze všech stran. Ta příšera řekla jen:
"Tak mě zastav!"
Ale jak? Jak mohu přemoci něco tak velikého, krutého a mocného! Já! Tak malá slabá a bezmocná! Otočila jsem se zády a pomalou chůzí šla úzkostně dál. Muselo se stát nezměnitelné! Uslyšela jsem jen dva vyděšené výkřiky a pak nastalo opět temno a hrobové ticho!
"Nesnáším tě! Nesnáším!" křičela jsem na bestii po které už opět nebylo nikde ani památky.
Sedla jsem si, opřela se o fasádu jednoho ze starých domů, kteřé musely být svědky spousty hrůzných událostí. Kolik nešťastných lidí muselo zkonšit tady, v téhle šílené ulici!
Neměla jsem už sílu jít dál. Ze spousty šrámů, z nichž některé byly vážně hluboké, mi tekla krev. Bolelo mě celé potlučené tělo. Přála jsem si zemřít. Ale to mi zřejmě nebylo souzeno. Dnes budou umírat lidé a tvorové, na kterých mi nejvíc záleží. A já mohu jen nečinně přihlížet.
Se zoufalstvím své situace jsem se vydala dál. Pomalu jsem kráčela ve tmě, rozbolavěná, samotná, zničená a zoufalá. Podlamovala se mi kolena a neměla jsem sílu jít dál. Ani ne tak fyzicky, jako psychicky.
Došla jsem k dalšímu člověku. Vyděšeně jsem vykřikla když se ty veliké zrůdné oči najednou objevily přede mnou. Najednou mi bylo jasné, že ta příšera mě celou dobu sleduje! Ve světle jejích očí jsem uviděla dědu.
To není možné! Děda byl přeci v nemocnici! Není to pravda! Nesmí být! V šílené zoufalosti jsem se vrhla k dědovi a začala mu horečně rozvazovat provazy, kterými bly přivázán ke krucifixu. A pak prý, že nás víra ochrání! Jenže místo provazů, které jsem rozvázala, se okamžitě začaly objevovat jiné. Nemělo to smysl! Otočila jsem se k tomu monstru a křičela!
"Co po mně chceš! Proč to děláš! Tohle nesmíš!" jen se ta bestie rozesmála drásavým smíchem.
To podivné cosi ze jen rozmáchlo a jednou dobře mířenou ranou dědu zabilo. V úleku a natolik zaskočená že jsem nebyla schopna pohybu a dýchat se zdálo skoro nemožné, jsem se dívala na tu hrůznou scénu!
Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla pryč! Utíkala jsem se a vrážela do fasád, křičela a brečela. Nechávala svému zoufalství a beznaději volný průběh. Zhroutila jsem se na zem a usnula na žulových kostkách. Vzbudil mě hlas té zrůdy.
Vyděsila jsem se natolik, že jsem nebyla schopna utíkat. Vyskočila jsem na nohy a couvala směrem k místu, kde jsem tušila přítomnost zdi domu a chtěla jsem se nechat oddat situaci. O stěnu jsem se ale neopřela. ropadla jsem nějakými dveřmi do salonku domu.
Zvedla jsem se z vrstvy prachu a rozhlédla se. K mému úžasu jsem viděla v matném světle prostor kolem sebe. Zašedlými a prachem obalenými okny sem pronikalo světlo hvězd, které ovšem na ulici nebylo vidět.
V domě zřejmě kdysi žila rodina, které na něm záleželo. Salonek byl stavěn v kruhovém tvaru, zdobený vyřezávaným dřevem a keramikou, okrasné vyřezávané sloupky vsazené do zdi podpíraly vyřezávané dřevěné stropy. Tyhle zdobné obklady jsem vždycky milovala.
Z místnosti vedly čtvery dveře. Taktéž zdobně vyřezávané. V prvních jsem našla pokoj, sloužící zřejmě hostům. Na podlaze ležely hračky dětí, pokryté značnou vrstvou prachu, stále si ovšem zachovávající své kouzlo. V místnosti byly dvě veliké postele s nebesy a dvoje další dveře vedoucí neznámo kam. Neměla jsem dostatek odvahy vkročit do místnosti a porušit tak její vzpomínkovou atmosféru.
V dalších dveřích jsem našla schodiště vedoucí na schodiště do sklepa. Tyto dveře jsem zavřela raději hned. V třetích jsem objevila dobově vybavenou kuchyni. Dům byl zřejmě stavený celý v jednom duchu, jedním stylem.
V posledních dveřích jsem narazila na dlouhou prachem pokrytou chodbu. Vydala jsem se tedy po ní dál. V tom němém úžasu jsem naprosto zapomněla na incidenty z ulice. Kráčela jsem po chodbě s velikými okny, zdobené portréty nejspíše bývalých majitelů domu. Byť byly tak smutně zašlé a jejich barvy již dávno ztratily svůj jas, vyzařovalo z nich cosi uklidňujícího a hřejivého.
V chodbičce byla spousta dveří vedoucích do různých místností. Všechny byly tvořenyve stejném duchu. Okrasné vyřezávané obklady zdí, ozdobný nábytek a výbava místnosti, porcelánové, keramiské a kovové ozdoby na skříních. A stále vše pokryto prachem.
Prošla jsem dlouhou chodbou se spoustou místností vedoucích k dalším místnostem a častokráte také schodištím. Ocitla jsem se opět v kruhové místnosti se čtyřmi dveřmi. Narozdíl od těch prvních zde bylo ještě točité schodiště, po kterém jsem se vydala nahoru.
V domě byla tři patra. Postupně, jak jsem procházela po chodbách, všimla jsem si, že ze spousty pokojů se dá dostat o patro výše či níže a jsou průchozí k dalším místnostem, všechny byly utvářeny stejným stylem a výzdobou. Byl to dům jako z mých nejkrásnějších snů, lákající mě svou pohostiností a útulností. V jedné s místností jsem narazila na schodiště na půdu.
Věděla jsem co tam najdu, tutéž výzdobu a spousty už v té době staré věci. Velice mě to lákalo. Vyšla jsem po schodišti na půdu. Nezklamala. Byla pokrytá značně větší vrstvou prachu než celý okolní dům. Měkce se tu našlapovalo a staré věci tu tiše odpočívaly.
Pojednou se na druhém konci rozlehlé chodby cosi pohnulo. Věděla jsem, že to nemůže být nic zlého. Není to přeci možné v tomto kouzelném domě. Možnná je to někdo, kdo sem zabloudil, zrovna jako já.
Našla jsem k svému údivu neznámého chlapce svázaného na zemi v nepřirozené poloze, zkrouceného v prachu a s roubíkem v ústech. Rázem se mi vybavilo veškeré dění z ulice. Uslyšela jsem za sebou praskot parket podlahy. Otočila jsem se a uviděla nestvůru.
Záře hvězd ve velkých střešních oknech náhle zmizela. Šílená strachy jsem se vrhla k chlapci a snažila se jej vysvobodit ze smrtelné pasti. Provazy ale nepovolily. Otočila jsem se zpět k té bestii. Křičela jsem na ni v zoufalstí. Až do této chvíle zabíjela lidi či zvířata, která již byla po smrti. Tvory, o které jsem již jednou přišla. Ale jak jsem mohla vědět zda je tento cizí chlapec naživu? Neznala jsem jej.
"Co po mně chceš?! Máš nepravého! Pusť ho! Toho neznám!" šílená vzteky i strachy jsem se postavila před toho hocha.
"Tak ho zachraň. Zachraň ho. On je tvá budoucnost." prohlásilo to stvoření.
Otočila jsem se k tomu chlapci. Znovu se snažila rozvázat mu provazy způsobující mu nesnesitelnou bolest. Podařilo se mi pouze sundat mu roubík. Na vteřinu na mě hleděl a potom řekl:
"Nesnese lidský dotyk."
V tu chvíli mi již bylo vše jedno. Nechtěla jsem již víc být příčinou něčí smrti, věděla jsem, že dnes tu jeden z nás bude muset zemřít. Buďto já, nebo ten nevinný hoch. Realizovala jsem bláznivou pošetilost, jež se mi zrodila v hlavě.
Rozběhla jsem se proti té bestii a skočila jí proti hrudi. Očekávala jsem náraz do čehosi živého, ale proletěla jsem jejím tělem jako parou a tvrdě dopadla na parkety. Útrpná bolest mi proletěla celým tělem.
Svět kolem mě se začal pomalu ztrácet v mlze. Viděla jsem jak ta stvůra zmizela v prudkém záblesku světla a těsně předtím, než jsem zavřela oči úplně jsem viděla toho chlapce sklánějícího se nade mnou a křičícího. V duchu jsem se rozloučila s poslední vidinou tohoto úžasného domu dopřávajícím mi poslední záchvěvy štěstí. A pak již bylo jen temno a z dáli zněly utichající zvuky.
Otevírám oči, šátrám ve tmě, cítím neskutečnou bolest na hrudi. Posbírám se ze země a začínám si vědomovat, kde to vlastně jsem. Spadla jsem z palandy a poskládala se do sedu na koberci. Začíná mi docházet, že vše byl jen sen. Přesto jsem stále vystrašená a smířená.
Vylezla jsem namáhavě na palandu, vzala do ruky mobil, vždy mi trpělivě čekající mezi plyšovými medvídky u nohou. Sledovala jsem poloslepá světlem display. Půl páté ráno. Jak úžasné. Ráno budu opět nevyspalá. Ale rozhodně se půjdu projít po cestě k hradu, přesvědčit se, že tam ona záhadná ulice vážně není.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
