|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Štefan Žhář ::
 honzoch |
publikováno: 17.09.2009, 6:30
|
| Baron Štefan Végh postřelil na svatbě matčina ženicha, Kristiána Kerkesiho a nyní se chystá k další nepravosti... |
| |
|
|
5) Štefan Žhář
Těžké závěsy zatancovaly v půlnočním větříku a kdesi bouchlo uvolněné okno. Probuzená Lidka se s úlevou vzepřela na lůžku, ani si nevzpomínala, pokolikáté už. Dotěrný sen se stále vracel, až jí nedovoloval myslet na nic jiného.
Jasně viděla malý pahorek, kolem kterého omotával dravý vítr cáry mlhy. Cosi se černalo tam nahoře, mezi tmavými křovinami. Byl to muž? Ne, strom, mrtvý strom bez listí, tesklivě shlížející do kraje smutných kopců. Zprvu si připadala, jako by padala z šedivých nebes a černý bod stromu byl blíž a blíž, pak k němu zase stoupala úzkou pěšinkou mezi rozeklanými skalisky. Cítila tíhu a nebyl to kříž, který by nesla na Golgotu. Sám sen byl těžkým břemenem.
Netušila jeho význam, dokonce mu ani žádný nepřikládala, ten smutný obraz jako by se stal součástí její mysli, jako by zapadl do mozaiky její vlastní rozpolcenosti.
Čím víc se ujišťovala, že žije s Balašou proti své vůli, tím palčivěji se přesvědčovala, že tomu tak není, že kdyby chtěla, mohla by uniknout.
„Ale kam a proč? Není ti s ním dobře?“ říkala ta druhá Lidka, ta, které se zalíbila Balašova mužnost a rozkoš s ní spojená. Zrovna ta, která přehlížela všechny hrubosti, kterých se na ní dopouštěl, neboť je považovala se součást milostné hry.
„Ale což není pořád opilý a nebije tě?“ odpovídala ta první, kterou jeho milování ponižovalo a kterou rozkoš nejprve zostuzovala a pak zcela umlčovala.
Zabořila hlavu do polštáře, aby nikdo neviděl, jak se pere sama se sebou. Vždyť už netouží po ničem jiném, než aby se Balaša vrátil a dalším z mnoha násilnických objetí rozmetal morální dilema!
Vzpomínky na Kristiána měla podivně pokřivené, snad jí bystrický pán otrávil sluch svými pomluvami. Vybavovala si jen mladíkovu zoufalou neiniciativnost a sklon všechno odkládat až do chvíle, kdy už je pozdě. Viděla ho jako příčinnu vlastní zkázy. Zkázy nebo záchranny?
„Vzpamatuj se, uvažuj! Nechal meč na stole, můžeš ho jednou provždy zneškodnit! Pomstít zneuctění!“
„Vraždit rozkoš? Nenič, co spojila příroda! Nevyrval tě z rukou těch hajduků?“
„Ne! On je sám poslal a nakázal jim, ať tu odpornost provedou!“
Tiše se rozvzlykala, aniž zaslechla kroky, které se rychle blížily k lůžku. Ucítila však jeho smrad, vzhlédla a pohlédla mu přes slzy do tváře. Lhostejně se ušklíbl, pak vyloudil nestoudný úsměv, nemotorně si sundal kalhoty a žuchl na lůžko, div ji nezalehl.
Chvilku ji sužoval ohavnými výpary, věnoval jí několik polibků, rozpitých v kořalce a nakonec se svalil jako mrtvý po jejím boku.
„Žigmunde?“ tiše se optala. Odpovědělo jí jen tupé chrochtání.
Dnes s ním nic nebude. Bohudík? Bohužel? Přesto ho v podivné vášni lehce políbila, aby se vzápětí s odporem stáhla na svou půlku postele. Její bdělost postupně ochabla a hlava jí klesla k rameni, jen noc dál neúnavně uháněla v polední stranu.
„Pavle,“ držela Dorka Kamenského kolem skrání, „copak jsem neříkala, že tě pustí? Neříkala jsem to?!“
Doktor ji láskyplně políbil. „Samozřejmě, že jsi měla pravdu. Ale pověz, přijmou mě vaši jako ženicha?“
„Proč by neměli?“
„Byl jsem ve vězení za zboj, navíc nejsem kdovíjak bohatý.“
„Co tě nemá, Pavle, jako bys nevěděl, že jsem páté dítě a k tomu čtvrtá dcera! U nás budou skákat radostí, že jdu z domu a navíc na zámek.“
„No s tím zámkem nevím,“ vnuceně se usmál Kamenský, „přemýšlel jsem, že se přestěhuji do Žiliny.“
Otevřela ústa naprázdno.
„Ale na to je dost času,“ uklidnil ji, slyše přicházejícího Jána Szendreie, jehož dupání už nějakou chvíli otřásalo schody. Kapitán zaklepal a vstoupil. V jeho tváři se na první pohled zračila nejistota, zda neruší. Když mu Kamenský věnoval pozdrav a tázavý pohled, pobídl jej: „Pavle, měl bys jít ke Kristiánovi! Znáš paní. Je celá nejistá a jak nejsi na blízku, hned při každém vzdechu panikaří, že mladý pán umírá!“
„Hned půjdu,“ ujistil jej a obrátil se k děvčeti, „Ján tě doprovodí domů!“
Než stačil Szendrei cokoliv namítnout, Kamenský se usmál, vtiskl Dorce polibek a kvapně odkráčel. Ján jen rozpačitě pokrčil rameny, udiven takovou důvěrou. Věří snad Dorce natolik, že ji takhle nechá samotnou? Nebo si Kamenský myslí, že je on, Szendrei, neškodný jak eunuch?
„Slyšíte mě, pane Kristiáne?“ otázal se Kamenský, přisednuv k lůžku zraněnému. Mladík sebou slabě zachvěl, pak k úlevě všech otevřel oči a zamžoural kolem sebe. V záři večerního slunce spatřil vedle Kamenského i baronku, služky Hanku a Cilku, ta poplakávala, a Kornieckého.
„Lépe, pane doktore,“ hlesl, ač ho to stálo hodně přemáhání a bolesti.
Přelétl horečnatýma očima shromážděné a vzepřel se na lůžku: „Kolik je hodin?“
„Kolem deváté, pane Kristiáne,“ odvětil Kamenský, „neměl byste se tak namahat! Zůstaňte, kde jste!“
Lazar klesl zpět na lůžko s výrazem naprosté rezignace a vyčerpání. Nechal si od Cilky setřít pot z čela. Služtička, která se do něj na první pohled zamilovala, brala svůj úkol jako nevšední poctu a vykonávala jej tak horlivě, až jí museli vyčinit. Kristián nejprve myslel, že vidí Zuzku, a až když se pořádně zadíval, vyvedly ho sněhobílé vlasy z omylu.
„Jsi Cilka, viď?“ usmál se na ni.
„Jsem, milostpane,“ horlivě přikývlo děvče, nemusíc se nutit úsměvu. Baronka však včas zpozorovala hrozící nebezpečí a žárlivost se ozvala jako už dlouho ne.
„Můžeš jít,“ obrátila se na služku, „už tě nebudu potřebovat...“
Cilka zklamaně polkla a neochotně odkráčela. Baronka se za ní naštvaně ohlédla, div jí nepropálila záda vražedným pohledem.
„Musíš mít klid, drahý Kristiáne,“ špitla mu manželovi do ucha, „čtrnáct dní si poležíš a vše bude v pořádku.“
„Čtrnáct dní?“ optal se s nedůvěrou. Kamenský přisvědčil: „Pokud to půjde dobře, tak ano...“
Slunko pohaslo a dovnitř se jako zloděj vkradlo šero. Nejdřív jen po špičkách, ostražitě, a později, když společnost u postele raněného upadla do naprosté letargie, postupně obsadilo všechny kouty a přinutilo je rozžehnout svíce. Doktor Kristiána neklidně pozoroval, každou kapičku potu a každé stažení koutku úst, každé cuknutí prstů.
Věděl, že jeho osud není již spjat s osuden mladíkovým, že je tak jako tak svoboden, ale přesto se bál. Když o diagnóze mluvil před baronkou, zlehčoval zranění nádechem uklidňující lži. I kdyby mladý pán přežil dnešní noc, pak bude teprve na půli svého útěku před smrtí.
Tu se otevřely dveře a tam, s jazykem na patách, Ján Szendrei. Kord cinkl o rám dveří a to už stál zadýchaný pandurský kapitán uprostřed místnosti. Všichni byli rázem na nohou, vytrženi z polospánku a překvapeni nenadálým vpádem. Ján se ani nestačil vydýchat a už ze sebe sypal: „Olšice hoří!“
Kamenský a baronka mu věnovali udivené pohledy, snad mu nerozuměli, snad byli v myšlenkách stále u Kristiána. Když se vzájemně vystrkali na chodbu, aby nerušili nešťastníka, vyslechli si znovu, co jim chtěl udýchaný Szendrei sdělit.
„Tak jest! Hoří jako troud,“ o překot vykládal, „jen jsem to zpovzdálí viděl, běžel jsem zpátky!“
Za chvilku byli všichni na nohou a buď se hrnuli ven z kaštělu, nebo stáli u oken a dívali se směrem, kde pár set metrů od nich řádil rudý kohout. Požár vypadal hrozivě a to ho ještě kryly větve stromů. Kamenský vyděšeně zatahal Szendreie za rukáv: „Probůh, Jene! Kde jsi nechal Dorku? Snad nešla do toho pekla...“
„Nechal jsem jí na okraji lesa,“ vysoukal ze sebe, „slíbila, že tam počká!“
„Ježíši!“ zalomil rukama doktor. „Co máš v té makovici, Jene?! Jestli tě neposlechne a poletí rovnou do Olšice...“
„Dorkó!“ úzkostně zvolal Kamenský do tmy lesa. Szendrei přispěchal vzápětí, zachvácen nepopsatelnou hrůzou. Zač ho Bůh trestá, nechal ho zmařit Zuzku a teď i Dorku? Vešli mezi první stromy a bezradně se rozhlédli po nočním lese. O světlo se bát nemuseli, požár Olšice dopadal až sem a dodával lesu hrůzný narudlý nádech.
„Jene? Pavle?“ ozvalo se přímo za nimi.
Leknutím sebou trhli a mohutně se jim ulevilo. Stála tam, trošku roztřesená a překvapená, ale živá a zdravá.
„Myslela jsem, že mě chytí!“ vychrlila na ně a přitislkla se ke Kamenskému, který ihned přitáhl k sobě.
„Kdo tě chytí?“ nechápavě vyhrkli doktor s kapitánem.
„No přeci baron Štefan a ti jeho lumpové! Podpálili vesnici! Je to chvilka, co zmizeli v lese.“
Szendrei něco udiveně zamumlal a instinktivně vytasil dlouhý meč.
„Už jsou pryč,“ uklidňovala je Dora, vděčně přijímajíc Kamenského hubičky, „prošli krok ode mě a ztratili se v lese!“
„U všech rohatých!“ plácl se Pavol Kamenský. „Měla jsi zatracené štěstí!“
„A představte si, jakou měl radost, když se pořádně rozhořelo,“ barvitě líčila, „říkal tomu druhému, že to nebude ta poslední pohroma, co jeho matku postihne!“
Ján je nervózně pobídl: „Radši pojďme dolů, nelíbí se mi to! Tady by nás mohli snadno překvapit!“
Kamenský vzal Dorku za ruku a splečně následovali Szendreie ze svahu, vstříc plamennému reji a lidskému mraveništi. Jako by měl požár pařáty a natahoval je do všech stran, čím byli blíže, tím byl žár intezivnější.
Do vesnice dospěli právě v okamžiku, kdy lidé vzdali hašení velkého seníku a jali se chránit vlastní obydlí. Seník hořel jako pochodeň a věnce jisker odletovaly jedna radost. Do lidského křiku zřetelně zaznívalo bučení dobytka a vůbec směsice pazvuků, jdoucích snad přímo z pekla.
Po chvíli se již zdálo, že je oheň zastaven, ale pár zlomyslných plaménků opět uniklo z obležení a strašlivé divadlo propuklo nanovo. Hejna jisker nalétávala na dosud nepoškozené chalupy jako zkázonosné svatojánské mušky, vyschlá tráva plála jako troud. Praskání dřeva se výhružně neslo k nebesům a kouř štípal do očí. Do toho se rozezvonil zvon vysoko na věži zvoničky, přilehlé ke kostelu a jeho výstražné -bim bam- budilo vše široko daleko.
„Milosti! Milosti,“ přiběhl k baronce zděšený farář a vnutil jí nějaký list, „to bylo na dveřích fary!“
Než vám bude odňato dědictví, které jste si neprávem přivlastnila, sešle na vás milostivý Bůh mou trestající rukou sedm ran egyptských.
Štefan Végh, baron ze Štivianova, pán na Olšici, Turkové etc.
Jako by jiskry vyšlehly i z barončiných očí, přispěchavší Dorka dorazila pozdě, neboť doznala, že je paní již seznámena s pachatelem hrůzného činu.
„Ten spratek!“ rozčileně vykřikla. „Zaslouží si oprátku!“
Vachovič, Brezničanův křivozubý zástupce, k ní úlisně přistoupil: „Milostivá! Poručte a hned se pustím s hajduky do pronásledování!“
Načeš s nevolí pohlédl na Szendreie, který pochabovačně vrtěl hlavou: „Teď v noci? Akorát bychom riskovali životy a ti otrhanci na nic jiného ani nečekají!“
Urban Vachovič se zaškaredil, kapitána neměl rád, protože správně tušil, že právě pandurský velitel rozmluvil baronce jeho jmenování na Brezničanovo místo.
„Holt Brezničanova škola, je to blázen a surovec a ti jsou nejhorší,“ pomyslil si Szendrei, když mu odcházející Vachovič div nezamával pěstí před nosem.
Baronka nevěnovala jejich roztržce, napůl zahalené do vzteklých grimas, žádnou pozornost. Její zrak utkvěl na zčernalém trámoví seníku, které se najednou pohnulo. Chvilku to muselo vypadat jen jako přízrak zmatené mysli, ale pak ji nesnesitelný praskot vyvedl z omylu. Jako jediným trhnutím provazu se seník sesunul k zemi, rozhazuje hořící polena a jiskry na všechny strany.
Lidé se rozutekli a rozběsněný živl byl zpět. Všichni, jak vesničané, tak zámečtí, opět zformovali své řady a s lesknoucími se čely a propocenými košilemi znovu a znovu zadupávali nezdolné plamínky.
„To je ale umění přivázat kočce k ocasu hořící koudel!“ prskal Schiller. „Ale utkat se po chlapsku, to ho ani nenapadne!“
Naznačil rukou chmat, ale tak nešikovně, že vyrazil muži vedle sebe vědro a zakopl o spadlý trám, až to zadunělo. Nikdo si jej nevšímal, všichni kvapili pod tíhou věder a s vlhkými hadry přes ramena.
Po nekonečných hodinách konečně přestal rudý kohout kokrhat a přicházející svítání odhalilo smutné spáleniště, ve které se proměnila část vesnice. Lidé si mnuli uslzené oči, podrážděné kouřem, a stírali saze z očouzených tváří.
Nesmělé sluneční paprsky probleskly ranními mlhami a šeď přicházejícího dne přešla v azurovou modř. Pyšný Štivianov přes černá prázdná okna směle shlížel směrem k Olšici, jako by chtěl zvědět, zda noční zvon a zlověstná záře nezvěstovala Turky a zda se někdo nechce skrýt v jeho zdech.
Slabý vetřík rozvířil popel a probral sedící z jejich polospánku.
Nastal čas spočítat ztráty na životech, ty ostatní si nikdo počítat netroufal. K úlevě všech odskákali Štefanovo žhářství jen dva hajduci, dlící v malé budce. Štefanovi hrložezové je strašně zmlátili, ale lidé je s nasazením vlastního života vytáhli z hořícího stavení. Pravda, ještě jeden zraněný tu byl.
„Chudák,“ strachoval se někdo o Schillera, ležícího na rychtě s obvázanou hlavou, „asi na něj spadl trám!“
„Hrdina! Je to opravdový hrdina! Vždycky jsem říkal, že má srdce lva!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
