|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Temná Zákoutí 5. část ::
 JRZee |
publikováno: 11.10.2009, 2:20
|
| Napětí kulminuje, příběh vrcholí...a končí. Ano, poslední část. |
| |
|
|
*
Probrala ho zima. Uvolnil se v kolenou a hlasitě se zakuckal, když mu hlava na okamžik zmizela pod hladinou chladné vody. Co kruci dělám ve vaně? Další z rozšiřující se řady jeho výpadků. Roztřesenou rukou se zachytil okraje a váhavě se postavil. Hlava se mu zatočila a okolí ztmavlo, musel se opřít o stěnu, aby neupadl. Hluboce oddychoval a horlivě mrkal, dokud se mu zrak nevrátil. Vykročil z vany, přehodil si ručník přes ramena a zahleděl se do zrcadla. Rty měl téměř modré a svaly se mu mimovolně stahovaly v marné snaze zvýšit svoji teplotu.
Takhle to dál nejde.
Došlo mu, že při dalším podobném výpadku, by mohl přijít o víc, než jen o trochu tělesného tepla. Matně si vzpomínal na odchod ze školy a mohutnou bouři, pamatoval si svoji cestu podél lesa a pak jen černo. Tess. Měl pocit, že vynechal něco skutečně podstatného. Sam. Zvedl ruku, jako by se chtěl dotknout svého odrazu v zrcadle a všiml si tmavě rudých skvrn na kloubech. Neměl ponětí, co je způsobilo. Přiblížil hřbet dlaně k očím, aby si je lépe prohlédl, když mu ramenem proběhla prudká vlna bolesti.
Aaaarh. Pravačkou lehce promnul bolavé místo, bolest zesílila a on se zaťatými zuby zasyčel. Co sem to doprdele dělal? Zavrtěl hlavou a naklonil se nad vanu. Vytáhl zátku a voda začala s hlubokým bublavým zvukem odtékat potrubím. Chvíli jen stál v předklonu a naslouchal monotónnímu zvuku. Uklidňoval ho. Nechal myšlenky volně plynout a přestal je vnímat. Na pár okamžiků všechny starosti ustoupily do pozadí. S povzdychem se narovnal a vydal se do svého pokoje.
Je na čase vrátit se do života. Navázat, kde jsme skončili...ať už to bylo kdekoliv...
*
„Tessino!“
„Ano mami!“
Nesnášela, když ji tak oslovovala. Znělo to jako by pokřikovala na psa.
„Říkala jsem ti, abys umyla nádobí. Nebo mi chceš tvrdit, že jsem si to jen představovala?“
„Ne, řikala si to.“
Taky nesnášela, když s ní matka jednala jako s malým dítětem. „A já ti říkala, že to udělám až se vrátím! Potřebuju se stavit u Jesse.“
„Nejsem si jistá, jestli jsem nadšená z toho, že se s tím hochem vídáš. Nepůsobí na mě dobrým dojmem, je na něm něco divného. Z jeho pohledu mám husí kůži,“ pronesla postarší dáma upjatým hlasem ke své dceři. Zadívala se na ni, aby svým slovům dodala na důrazu a pevně při tom sevřela rty, byla přesvědčená, že tak vypadá neústupněji.
„Ty máš husí kůži i z toho chlápka na obalu ovesných vloček,“ odvětila jí a chladně se na ni usmála. „Jess je uplně normální kluk.“
Nebo aspoň býval. Když ho poznala, byl k ní tak pozorný a ohleduplný. Přímo sršel energií a stále se usmíval. Ať měla sebehorší náladu, pokaždé ji dokázal svým optimismem rozveselit. Někde hluboko v očích se mu však skrýval příslib nebezpečí. Přitahovalo jí to, ale sama musela uznat, že jí občas naháněl strach. Obzvlášť v posledních týdnech. Choval se nezvykle, úsměv z tváře mu zmizel a bezstarostné vtipy vystřídaly výčitky, podezíravé pohledy a někdy, jako by vůbec nevnímal. Jako by to už ani nebyl on.
Chtěla si s ním promluvit. Nebo spíše, cítila, že by si s ním promluvit měla. Začala se oblékat.
*
Sam se zahleděl do zrcadla. Nos snad zlomenej nemám. Pod okem mu přes noc naběhl otok decentní velikosti, který hrál všemi barvami duhy. Spodní ret měl natržený a pálil ho. Pořád nemohl pochopit, co se stalo. Seděl ve svém pokoji s Jennie, dívkou, kterou poznal v ten den, a povídali si, když je vyrušil zvuk štípajícího se dřeva. Nebylo to zrovna něco, co by očekával. Výraz ve tváři jeho kamaráda mu téměř zmrazil krev v žilách. Dřív než si to stačil uvědomit, ležel na podlaze svého vlastního bytu ochromený bolestí a překvapením.
Jess měl poslední dobou dost problémů, ale to rozhodně neomlouvalo výbuch agresivity, se kterým se jeho obličej potkal. Rozhodl se, pár dní držet “low profile“, až se situace trochu uklidní a Jess se rozhodne mu omluvit, budou si moci v klidu promluvit a vše urovnat.
Rukou se dotkl rány na rtu a zasyčel bolestí. Budou si muset důrazně promluvit.
*
Jess byl mezitím ve svém bytě zabrán do pátrání. Na mysl mu přišla postarší vzpomínka na zombifikovanou postavu ze svého snu a jeho sdělení. Těla. Najdi střed. Stále si nebyl jistý, co to znamená, ale něco ho napadlo.
Vyhledával informace o čtvrtečních vraždách a zjistil, kde byla nalezena těla obětí. Díky Bohu za internet. Celkem čtyři mladé ženy. První se našla v parku něco kolem dvou kilometrů severně odsud. Druhá asi kilometr na východ od první. Třetí...
Oči se mu rozšířily, když pochopil. To snad neni možný! Ze stolu vytáhl, po chvíli přehazování nepořádku v šuplících, mapu města, černým fixem zaškrtal pár míst a nevěřícně hleděl na svůj objev.
„Mám to! Rozluštil sem to, ty polorozpadlej parchante!“ vykřikl hlasitě, zmuchlal mapu, zastrčil si ji do zadní kapsy kalhot, popadl bundu a vyběhl z pokoje.
V tmavém koutě bytu se při zvuku zabouchávajích se dveří pozorně pozvedl pár uší. Zacinkal obojek a na podlaze lehce cvakaly drápky, když se nejlepší přítel člověka vydal ke svému tajnému únikovému východu. Ven z domu se stále dostat nedokázal, ale musí hledat. Rychle. Přichází chvíle, kdy Jeho člověk bude potřebovat pomoc.
*
Vyndal mapu a snažil se v ní zorientovat.
Hodil by se ukazatel – Nacházíte se zde! Pomyslel si trpce.
Tudy!
Bloudil mezi stromy a na rtech mu zněly čím dál častěji nadávky. Byl přesvědčený, že podle mapy by tohle mělo být to místo. Někde tady poblíž. Spojené černé tečky, kterými označil místa, kde se našla těla tvořila až děsivě přesný čtverec a on by měl právě teď stát v jeho středu. Do hajzlu. Jak daleko je tohle, tak dvěstě metrů? Jak přesná je asi tahle mapa? Kurva!
Těla. Najdi střed.
„Najdi moji prdel a polib ji!“ procedil mezi zuby.
Proklestil si cestu hustým křovím a pokračoval dál. Přemítal. Zajímalo ho, jak najde to, co hledá, když neví, co TO je. Asi budu muset doufat, že mě to praští do nosu. Pomyslel si suše.
Mezi stromy začal slabě prosvítat obrys zděné stavby. Zrychlil krok. Přiklusal k domu. Stál na zvláštním místě, nikde v okolí nebylo vidět nic, než jen stromy. Zahleděl se na oprýskanou budovu. Střecha byla na několika místech propadlá a zub času zahlodal na některých místech velmi hluboko. Zdála se opuštěná. To musí bejt ono. Ale proč sem měl sakra najít rozpadlou barabiznu?
Zkusil otevřít dveře. Zamčeno.
Podivej se pod tu ležící dlaždici napravo.
„Cože?“ neubránil se a vyslovil otázku nahlas. „Proč? Co?“
Byl sám sebou natolik překvapený, že nevěděl, co říct. Tohle je fakt ujetý. Pomyslel si, zatímco si klekl a rukou zvedl kamennou kostku do vzduchu. Na zemi se v odpoledním slunci zaleskl malý kovový tvar. Klíč? „Jak to doprdele?“
Náhoda. Snažil se přesvědčit sám sebe, ale měl čím dál tím silnější pocit, že něco není v pořádku.
Vsunul klíč do zámku a otočil jím. Stiskl kliku a zatlačil, panty zasténaly.
„Haló?“ zvolal do útrob domu a čekal, zda neuslyší odpověď.
Nikdo tu neni. Dělej.
Opatrně vešel. Vzduch byl vlhký a zatuchlý, v místnosti bylo šero a kusy starého nábytku byly pokryté letitou vrstvou prachu. Procházel místnostmi, které mu přišly podivně známé. Pocit, že je něco opravdu špatně, sílil. Vstoupil do posledního pokoje v zadní části domu. Byl zahalen do tmy. Rukou naslepo zapátral po zdi vedle dveří a otočil vypínačem. Místnost se zaplnila jasným světlem.
„Ah,“ překvapeně hlesl a rozhlédl se kolem sebe. Zarazilo ho, že zde není ani stopa po prachu jako všude jinde. Nevypadalo to tu opuštěně. Nebyla tu žádná okna. První, co uviděl, byla skříňka u zdi. Přišel blíž, aby si prohlédl, co na ní leží.
Nože. Ono podivné místo ho začínalo děsit. Neodvážil se podívat, co se skrývá uvnitř skříňky. Ustrašeně se ohlédl za sebe a slabě zasténal, když jeho pohled spočinul na středu místnosti. Přímo tam, před jeho zraky, stál masivní plechový stůl. Okamžitě mu připomněl stoly, které viděl ve filmech, zatímco na nich otrlí muži v pláštích řezali ztuhlá těla, z nichž vyprchal život. Pitevní stůl! Krvavé šmouhy nedávaly moc prostoru k pochybnostem, že byl před nepříliš dlouhou dobou použit. Oči se mu rozšířily strachem. Nahmatal jeden z nožů a pevně stiskl rukojeť.
Musim odsud okamžitě vypadnout!
Rozběhl se směrem k východu. Cítil, jak mu krev buší ve spáncích. Slyšel hlasitý dusot svých kroků. Podlaha pod jeho nohama hlasitě zasténala a povolila, vykřikl. Ucítil tupou bolest, když tvrdě dopadl na chladnou podlahu. Nůž mu vypadl z ruky a Jess zůstal bez hnutí ležet na zádech. Namáhavě oddychoval. Otvorem, kterým propadl, viděl nebe, střecha nad ním byla děravá a slabě osvětlovala prostor, kde se nacházel. Vzduch zde byl chladný a naplněný tlumeným pachem rozkladu. Vzpomněl si na svůj sen. Vytřeštěným pohledem se rozhlédl kolem sebe. To ne! To přeci neni možný!!
*
Čenichal. Probíhal všemi kouty, ale nikde ani stopa po cestě ven. Jeho člověk ho potřebuje, musí se odsud dostat. Rychle!
Chlupaté uši sebou slabě cukly, když uslyšel kroky. Přicházely z venčí a blížily se. Přiběhl ke dveřím. Ucítil pach přicházející osoby, byl známý, ale Jeho člověk to nebyl. Štěkl. Snad mu pomůže.
*
Prsty si prohrábla oříškové vlasy a prst se jí na několik vteřin zastavil ve vzduchu před zvonkem. Sbírala odvahu. Prudce vydechla a dlouze stiskla tlačítko. Zpoza dveří uslyšela štěknutí.
„Chensey?“
Další štěknutí. Zaškrábání na opačnou stranu dřevěné plochy.
Zkusmo otočila klikou. Dveře se hladce otevřely a psí společník vyběhl ven.
„Co se děje Chensey? Kde máš páníčka?“
Zuby jí stiskl nohavici kalhot a důrazně zatahal.
„Nech toho. Co to děláš?“
Chtěla vejít do domu, ale vrčení a stisk zubů na její noze ji zastavil.
„Co sakra blbneš?“ vyhrkla a zavrtěla nohou ve snaze setřást chlupatého útočníka, ale ten stále pevně svíral džínovou látku ve svých čelistech. Znovu zatahal. Silněji. Uvolnil stisk a popoběhl směrem od domu. Otočil hlavu směrem k překvapené ženské postavě a rozběhl se kupředu.
Váhavě se rozběhla za ním.
*
Nemohl uvěřit svým očím. Jeho noční můra jakoby ožila, když si uvědomil, kde se nachází. Vystrašeně se posunul po zemi a rukou se dotkl chladného a vlhkého povrchu cihlové zdi. Srdce mu zběsile bušilo v hrudi. V šeru chodby se pohnul stín.
V ústech mu vyschlo. Ustoupil o krok zpět, ale zády narazil na hrbolatou plochu stěny. Stín se přiblížil. Stál teď na pokraji temnoty a světla přicházejícího dírou nad jejich hlavami. Zdálo se mu, že pod hávem černé clony zahlédl záblesk. Odraz v očích jeho temného společníka.
Uslyšel, jemu tak důvěrně známý, zlověstný hlas.
„Jmenuje se Jess.“
*
Utíkala. Světlá srst jejího průvodce střídavě mizela za kmeny stromů. Kam mě to sakra vede? Neměla téměř čas přemýšlet, pot jí stékal do očí a pálil, dech jí přestával stačit. Zakopla a při pádu se udeřila do hlavy. Silně. Uviděla záblesk jasného světla a ucítila prudkou bolest. Omdlela.
*
Prsty křečovitě zaryl do stěny za svými zády. Jeden nehet se mu přitom zlomil a rukou mu projela silná bolest. Pozvedl poraněnou paži a zadíval se na ni. Z konečku ukazováčku mu odkapávala krev. Tohle neni sen! Uvědomil si náhle. Je to skutečný! Snažil se rozhýbat stažené hlasivky. Chtěl zakřičet, toužil se probudit, i když věděl, že to není možné. Téměř neslyšně zasténal a svezl se na podlahu.
„Jmenuje se Jess,“ ozvalo se znovu.
Co to znamená? Nechápal, co se stalo. Jak se ocitl v téhle chodbě, co tu dělá ta temná věc a co mu to říká?
„Nejsi moc bystrej, že jo?“ ozvalo se posměšně. „Chtěl sem to trochu dramatický, ale ty si ještě vůbec nepochopil, co se děje. Budu ti to asi muset trochu osvětlit. Jsi tak...slabej. Jak ses mi dokázal tak dlouho bránit?“ na chvíli se odmlčel. „Ale na tom už nezáleží. Dnes všechno skončí. Jak příhodné, že právě tady. Na místě, kde všechno začalo. Kde jsem poprvé okusil chuť života, aby mi pak byla tak dlouho odepírána. Tebou!“ o krok se přiblížil k nehybnému tělu opřenému v rohu. „Jedno se musí tomu starýmu ožralovi nechat. Vděčim mu za to, že tu teď jsem,“ skřehotavě se zasmál.
V tu chvíli, jakoby se něco zlomilo. Všechna ta léta, která již dávno vytěsnil z paměti, všechny chybějící dílky skládačky se znovu objevily z nejskrytějších koutů jeho mysli a zasáhly ho silou rozjetého vlaku. Oči se mu vytřeštily a dech zaskočil v ústech v okamžiku náhlého prozření.
Vzpomínky se valily jedna přes druhou. Jeho otec. V ruce ho zabolelo, když se probudila stará zlomenina. Ucítil cukání v noze a na mnoha dalších místech svého zesláblého těla. Všechna krutá bití, která kdy zažil pod rukama svého stvořitele, jako by se vrátila, znásobena silou let, po která je odtlačoval tam, kde nebyly pro jeho vědomí viditelné.
Náhle věděl, proč mu ty místnosti přišly tak známé. To zde, v této budově, strávil léta v područí onoho monstra, jež si říkal rodič. A právě tady, v temné chodbě, trávil nespočetná množství hodin, když ho sem ten narušený netvor vodil a zamykal, aby zde ve společnosti jen své mladé mysli a v temnotách ležel a plakal, dokud všechny slzy nevyschly. Zoufalý a sám mlčky ležel nekonečné chvíle ponořen do hlubin své duše, než začala být osamělost a prázdnota tak bolestná, že si začal povídat sám se sebou. Dělal sám sobě společnost tak dlouho, až se mu podařilo utéct z nesnesitelné reality života do světa, jež si sám vysnil. Tehdy ho poprvé slyšel. Hlas, o kterém si myslel, že je jen součástí jeho osobnosti. Jeho imaginární společník v nicotě, jež ho obklopovala. Cítil z něj zlobu a nenávist. Vůči jeho vězniteli i vůči jeho matce, která ho zanechala v jeho spárech.
Hlavu si položil do dlaní a ztěžka vzlykal, když se val, který držel pohromadě všechny zapomenuté hrůzy, protrhl a zaplavil ho zoufalstvím a úzkostí, kterou ještě nikdy necítil.
Před očima se mu objevily tváře dívek. Vyděšené, ztuhlé v nehybném výkřiku hrůzy. Výraz jeho přítelkyně, dívky, na které mu záleželo víc, než na čemkoliv jiném, když ji tehdy v noci v nekontrolovaném výbuchu vzteku uhodil.
Ten stín nikdy skutečně neexistoval.
„To...“ nedokázal svoji myšlenku vyslovit, zdála se tak neskutečná. „To sem byl já,“ hlasitě vzlyknul. „Celou tu dobu sem to byl já.“
„Prakticky vzato, sem to byl já. Ale myslim, že neni nutný se tu hádat o sémantice. Nakonec, jsem tvoje součást,“ uslyšel nekompromisní rozsudek. Zvuk přicházel od postavy před ním, ale zároveň přímo z jeho hlavy. Tak takhle vypadá šílenství?
„Celý ty dlouhý léta ses mi bránil. I přes všechno, co ti prováděl, jsi ho nedokázal nenávidět tak jako já. Bránil si mi, abych ho potrestal. Byl sem příliš slabý na to, abych tě ovládal, ale nemohlo to trvat věčně. S každým dalším dnem, kdy se z tebe snažil vymlátit duši, s každou vteřinou v téhle bezútěšné realitě jsem sílil. Pokaždé, když tě někdo zradil, nebo opustil, část z tebe zemřela a mě živila. Čekal sem na tenhle okamžik tak dlouho!“ hlas byl nyní tak hlasitý, uši ho zabolely. Přitiskl si na ně dlaně, aby utišil ten zvuk, ale bylo to zbytečné. Věděl to. Nedokázal mu dále odolávat. Byl slabý.
„Ta pitomá kráva mi bránila v tom, abych nad tebou vyhrál. Chtěl sem, aby sme se jí zbavili tak, jako těch ostatních, ale nedovolil si mi to. Asi sem podcenil sílu toho naivního citu, kterej si k ní choval. Musel sem tě přivýst sem, abych to ukončil. Věděl sem, že pravdu nedokážeš unýst. Si tak patetickej. Ony si zasloužily zemřít, ublížily ti. Kdybys tak viděl výraz v jejich tvářích, když jim ostří proklálo to mrazivý srdce. Byly přesvědčený, že nás můžou jen tak opustit! Myslíš, že s touhle to je jiný? Udělala by to samý, jako ty mrchy předtím. Zablábolí něco o tom, že nejsi ten pravej, nebo podobnou klišovitou sračku a sbohem, šáteček. Nenecháme ji to udělat. JÁ ji nenechám! Hned jak rozklepnu tu tvoji morální a rádoby slušňáckou skořápku, budu tu jen já.“
Chodbou se rozezněl skřehotavý smích. Jess už se nedokázal udržet, slzy mu tekly z očí, cítil, že ztrácí rozum.
Já jsem vrah.
„Jo, jsi zrůda! Hehe. Aspoň podle tebe. Já to vidim jinak. Ale na tom už ti nemusí záležet, protože teď zemřeš, abych já mohl konečně opravdu žít!“
Temná postava přistoupila k bezvládně ležícímu tělu mladého muže a Jess na krku ucítil pevné sevření. Zvedl paže a snažil se uvolnit průchod vzduchu, ale nenahmatal nic, než jen vzduch. Stín se pod jeho rukama rozplynul.
„Jak chceš bojovat pěstma s někým, kdo je ve tvojí hlavě?“ ozval se znovu ten smích.
Před očima se mu roztančily rudé tečky, které se stále zvětšovaly. Ztrácel vědomí. On se ztrácel. Temný pasažér v jeho mysli vítězil.
Před sebou uviděl světlo. Zalilo celý prostor chodby a bodalo ho do očí.
Tak tohle je smrt?
V zářivém světle uviděl postavu. Vypadala jako anděl.
Po tom, co jsem spáchal? Vidle a kopyta asi přijdou pozdějc.
Obraz potemněl, když znovu začal ztrácet vědomí.
„Nemůžeš vyhrát!“
Uslyšel hlas. Slabý, ale příjemný, „Jessí!“ opakoval jeho jméno.
„Výborně! Dvě mouchy jednou ranou!“ ozvalo se krutě v jeho mysli. „Co je to? Mám snad narozeniny?“ Temný pasažér se rozesmál.
Ne! Namáhavě otevřel oči a spatřil ji. Skutečně to byl anděl, pro něj ano. I přes její vyděšený pohled, byla krásná jako vždy.
„Tess...“ chraplavě ji oslovil. „...já...chci, abys věděla, že tě miluju. Vždycky jsem tě miloval!“
Pohladila ho po tváři, ale neodpověděla.
„Řikal sem ti to, nemiluje tě, opustí tě. Jako všichni! Jen hmátni doleva a skončíme to!“ zlověstný hlas trochu znejistěl. „Nebraň se tomu! Stejně tě přemůžu, ty to víš! Jestli ne teď, tak brzo!“
Uvědomil si tu krutou pravdu. Už nemohl dál. Ne po tom všem co udělal, tolik životů zmařil, tolika lidem ublížil. A tolik lidí ublížilo jemu.
Nahmatal na chladné podlaze nůž, který sebral v přízemí a pevně ho uchopil. Namahavě dýchal, když sbíral poslední zbytky sil. Do očí mu znovu vhrkly slzy.
„Promiň,“ hlesl a prudce se postavil. Tess překvapeně odskočila. Přikročil k ní a mocným máchnutím paží do ní strčil. Vyklopýtala z chodby a zakopla přitom o schod, který se ukrýval za prahem, upadla na zem a očima doširoka otevřenýma hleděla na postavu před sebou. Dveře se zabouchly a bylo slyšet klapnutí západky.
„Hej! Co to děláš, ty svině?!“
Nevnímal skřehotavý zvuk ve své hlavě, bouchání na dveře, ani ženský hlas volající jeho jméno.
Pozvedl paže do výše a pevně sevřel rty. Teď nesmíš váhat!
„Co to kurva děláš?!!“
Poslední správnou věc. Pomyslel si a paže se pohnuly, příšeřím se mihl záblesk ocelového ostří.
Ucítil prudkou bolest v hrudi. Byla tak silná, že padl na kolena.
Vše jako by se na malý okamžik zpomalilo. Hlas v jeho hlavě, bušení na dveře a zvuk jeho jména zvenčí zněly tlumeně a slábly, měl pocit, že padá.
Barvy před jeho očima vybledly v odstínech šedé a svět se naposledy zahalil do prázdné temnoty.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
