|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (22. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 03.09.2009, 6:02
|
| *** |
| |
|
|
Kde ani meč nepomůže
Po cestě nás zastihla další přeháňka, což mě při našem štěstí vůbec nemohlo překvapit. Za táhlým převýšením jsme našly to, co zřejmě Katherine původně hledala, ovšem mnoho z chajdy nezůstalo. Asi ji dlouho nikdo nepoužíval a počasí z ní udělalo pouze hromadu dřeva, z níž zbyla jedna chatrná stěna. Nedaleko od nás se dal spatřit první dlouhý řádek rozsáhlých vinic, pár kroků za nimi malá osada. „Zastavíme tam a odpočineme si,“ zavelela Kaileen, „zítra pojedeme dál.“
Narazily jsme na chudé, ale vstřícné obyvatele. Ihned byli ochotni poskytnout nám jídlo a nocleh, dokonce i přístřešek a potravu pro koně, ale peníze pro ně kupodivu nic neznamenaly. Chtěli, abychom jim pomohly s prací.
„V žádném případě, to raději pojedeme dál,“ odmítla Kaileen, ani já jsem se moc nehrnula.
„Chci se vykoupat,“ namítla Katherine. „Ti lidé mi poskytnou vše, co vy nemůžete. Jeden den vás nezabije a práce zřejmě také ne.“
„Neříkej mi, co mám dělat! Nebudu dřít, aby ses ty mohla válet v neckách!“ obořila se Kaileen a znovu se schylovalo k bouřce, kterou ale Katherine rázně zamítla.
„A vy smíte rozkazovat? Nemáte tu žádné velení!“
„Dobře,“ někde uvnitř kapitulovala, ale aby si alespoň před nezasvěcenými zachovala kousek hrdosti, dodala: „odteď bude mít každá jen to, co si sama zaslouží.“
Nasedla na Darta a jela dál, protože ona nepotřebovala peníze, nemusela si jídlo odpracovat a nebyla-li vůdcem, bylo jedno, kterým směrem pojede – zda bude správný či ne.
„Ty nejsi princezna, ale rozmazlený fracek!“ vynadala jsem Katherine. „Pokud chceš živá dojet k Antoniovi, nasedej!“
„Ale…“
„Odteď nechci slyšet ani slovo!“
Kaileen se po nás ohlédla a pobídla Darta do běhu. Zastavila u říčky, kousek od úzkého pásu stromů, které tam snad zasadil šílený zahradník. Rostlo jich tu kolem čtyřiceti, ale každý jiný. Když jsme přítelkyni dohnaly, sundávala věci, což značilo, že zde hodlá přenocovat. Katherine cítila, že zašla příliš daleko. Sama se snažila sundat brašny ze hřbetu svého koně. Chtělo se mi smát, když ji tíha převážila, dalo mi spoustu námahy udržet si vážnou tvář. Kaileen se po ní dívala s částečným zadostiučiněním a sledovala, zda princezně pomůžu. Já jsem se však k ničemu neměla, starala jsem se jen o sebe. Dívka si upravila rezavé vlasy a dovlekla vaky na místo, které považovala za své. Posadila se a opět se jala zapisovat zážitky. Myslela jsem, že přítelkyně bude rybařit, vypadalo to tak, ale dosud jen seděla na břehu a zírala do vody.
„Tak nic nechytneš,“ šťouchla jsem do ní. „Schválně, kdo uloví první rybu.“
„Až budu mít hlad, něco si seženu,“ odpověděla nepřítomně.
„Přece tě ta malá nerozhodí, jenom tě chtěla naštvat.“
„Ne, měla pravdu. Dobře jsem si všimla, že tebe považuje za vůdce.“
„Kde jsi na takovou hloupost přišla?“ podivila jsem se, nebyla jsem zvyklá, aby se litovala.
„Jsem příliš stará, abych se o někoho mohla postarat, když nezvládnu ochránit ani sebe.“
„Ale běž, Corita je starší než ty a…“
„Pochází z lepšího kmene,“ přerušila mě. „Navíc jí pomáhá Narat, od ní má ten dar. Od té doby, co zničila moji vesnici, nezestárla ani o den.“
„Já o tobě nepochybuju,“ chtěla jsem ji povzbudit.
„Ale já ano. Bože, byli jenom tři,“ zakroutila hlavou. „Nemůžu se na sebe ani podívat,“ zlostně rozčeřila svůj obraz na hladině.
„Nepřeháněj, to se stává.“
„Mně ne!“
„Dokud budeme spolu…“
„Tak co?! Budeš mi dělat chůvu?“ vyštěkla. „To nedopustím,“ dodala zlomeně.
„Asi ti nic jiného nezbude, pokud chceš žít.“
„A kdo to tvrdí?“
„Kaileen, ty nejsi taková. Jedna bitva a zase budeš ve své kůži. Uvidíš, že tvé schopnosti jsou pořád výborné.“
Zadívala se na mě, jako by si myslela, že jí lžu. Chvilku přemýšlela.
„Vyřešíme to tady a najdeme Martina,“ navrhla.
„Proč?“ nechápala jsem její záměr.
„Každý musí jednou odejít. Život bojovníka většinou netrvá dlouho a já už slábnu. Měla bys mít někoho, kdo se o tebe pak postará.“
„V tom případě mě doprovodíš zpátky do Pealu. Kdo jiný pro mě bude lepší než tvůj mistr? Na oplátku se zúčastním vašeho zúčtování a postarám se o tebe. Postarám se, aby Corita nevyhrála.“
„Nevěřím, že to zvládneš,“ pochybovala.
„Zvládnu.“
„Slibuješ?“ zadívala se na mě.
„Slibuju,“ přikývla jsem. „Ale i Coritě jsem dala slib,“ připomenula jsem závazek zneškodnit Ronyho a Lany.
„Já vím, ale to nebudeš muset. Zřejmě to bude poslední, co zvládnu.“
„Zvládneme,“ upřesnila jsem.
„Proč bys to dělala, nemáš k tomu důvod. Je to můj boj, moje pomsta.“
„Kaileen, ani bohové zpočátku nevěřili, že mě sneseš. Chtěla ses mě zbavit hned, jak ses dostala z Raamova vězení. Udělaly jsme víc, než od nás čekali a měly jsme pro to obě stejný důvod, na který si původně netroufli ani pomyslet.“
Zvedla jsem se a nechala ji, ať si to v klidu utřídí. Šla jsem se podívat, jestli mezi blízkými stromy není nějaký, který by rodil jedlé plody, protože zásoby dávno došly a kolem stejně nebylo nic suchého, abychom mohly rozdělat oheň a opéct rybu. Vzala jsem s sebou raději i Katherine, aby zase něco nevyvedla, bez mojí přítomnosti by se jí to mohlo ošklivě vymstít. Částečně jsem jí to sice přála, ale na druhou stranu jsme nepotřebovaly větší potíže, než ve kterých jsme se už ocitly.
Říkala jsem si, že jsem Kaileen asi zpracovala až moc, trochu vyměkla. Hodně vyměkla. Chtělo to pár mrtvol, pokud možno zuřivý boj, aby na své kůži zase cítila zasychající krev nepřátel, jejich sílu na svých rtech.
Potřebuje to víc než já?
Přistihla jsem se, že po tom toužím. Znova se nezodpovědně rozhodnout, kdo bude žít a kdo zemře. Ale teď s Katherine to nešlo. Nemohly jsme se rozjet a vyprovokovat rvačku, nejprve jsme ji musely doprovodit do bezpečí a pak na zpáteční cestě…
Kdo to pozná? Komu na tom bude záležet? Mně ano. Nikdy jsem nebyla přítomna Kaileeninu smrtícímu tažení, kdy si krátila čas a cvičila své schopnosti lovem lidí, poddaných královny. S Coritou jsem teď zadobře, ale tady není její území, můžeme se uspokojit kořistí, která jí nebude vadit. Ale co Kaileen na to? Ona se kvůli mně trochu napravila a teď jsem si s ní na moment vyměnila roli, to se jí nebude líbit. Chce to nějak šikovně navléknout. Možná by se nám při tom Katherine mohla hodit jako návnada, pak bychom to ale musely zvládnout ještě teď…
To by se Raamovi nezamlouvalo, zato Khar by byl nadšený. Zatraceně! On to věděl, už tenkrát u propasti vykřikoval, že nás bohové zachraňují zbytečně, že budeme znova zbůhdarma zabíjet. Na mě on nesmí, mám amulet, ale co Kaileen? Přece z ní neudělám jeho družku! Tak to nepůjde, ale bitku to chce, to je jisté. Jak já se těším!
„Co bude k večeři?“ vytrhla mě z myšlenek Katherine.
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Musíme najít aspoň nějaké ovoce.“
„Slyším,“ usmála se, když mi zakručelo v žaludku. „Je tu hezky.“
„Ano, je,“ přisvědčila jsem.
„Ona se na mě pořád zlobí?“
„Těžko říct, ale raději ji nepokoušej.“
„Já vím, nedá se jí věřit. Jak s ní vydržíš? Nebojíš se, že tě ve spánku přepadne?“ překvapila mě otázkami.
„Proč by to dělala?“ Vzápětí mi došlo, kam tím děvče míří. „Všichni nejsou stejní. Třeba zrovna naši královnu její kmen odvrhl, protože byla odlišná.“
„Nedivím se,“ zašklebila se.
„Katherine, ne všechny knihy a svitky říkají pravdu. Ono totiž záleží i na tom, kdo a proč je napsal. Neodsuzuj lidi jen proto, že to udělal nějaký pitomec před tebou. Pokud se budeš řídit pouze naučenými větami a neporovnáš je s vlastními zážitky, vymstí se ti to, až budeš jednou vládnout. Taky proto teď musíš jet k Antoniovi.“
„Co ty o tom víš?“ zpozorněla.
„Dost. Stačí, co vidím.“
„A co vidíš?“
„Tobě není nápadné, že okolní země spolu z času na čas válčí, ale o tvoji vlast nikdo nestojí? Proč na vás nikdo neútočí?“
„Corita to kdysi udělala,“ namítla.
„Ano, také měla převahu, přesto raději opustila váš kraj.“
„Proč tedy?“
„Protože lidé se vás bojí. Například v Pealu jste považováni za říši ďábla. Vaše území nikdo nechce připojit ke svému, protože panovníci mají strach, že padnou Kharovi do rukou. Ani obchodníci sem nejezdí, všechno si musíte dovážet sami. Navíc zde máte oblasti, v nichž se ztrácejí lidé a nikdo přesně neví, jak ten domnělý démon vypadá, co vlastně chce a už vůbec nejde odhadnout, jak se mu dá ubránit. Když o tom tak mluvím, připadá mi to strašidelné až dost. Kdybych nemusela, taky bych sem nejezdila. A věř mi, já už jsem zažila hodně.“
Co to melu? Že je pověrčivá Kaileen, na to jsem si zvykla, ale já abych sopku považovala za Kharovo dílo? A přerostlého ještěra za démona? Bal´S´hraal! Ano, jeho můžeme zabít, ze smrti démona Kaileen nejvíc zesílí a začne si zase věřit. Který bůh by nás za to odsoudil? Na zpáteční cestě projedeme nejnebezpečnějším územím, tam se Kaileen zase stane důstojnou soupeřkou královně.
„Možná,“ zamyslela se. „Stejně se jí nedá věřit,“ vrátila se zase k původnímu tématu.
„Nemáš právo ji odsuzovat, ale když už, tak o tom raději mlč.“
„Jé, podívej, to mám ráda!“ zatahala mě Katherine a ukazovala na rozložitý listnáč kousek od nás. Než jsem se vzpamatovala, táhla mě za sebou. Konečně jsme narazily na něco výživného, teikoo už jsem dlouho nejedla. „Kolik jich vezmeme?“
„Kolik uneseme. Když je nesníme dnes, zůstane nám za zítra.“
Katherine se pořád rozhlížela kolem a hledala, na čem by si mohla pochutnat. Potom mě přemluvila, abych na ni počkala, než si z každého stromu trochu nabídla. Cestou zpátky nesla plnou náruč dobrot a roztomile přitom hopsala, jako by si myslela, že tím udělá Kaileen radost. Nemohla jsem se v ní vyznat – je naivní děcko nebo vychytralá potvora? Mám ji chránit nebo bude pro všechny lepší, když se jí stane malá nehoda, která ji trochu usměrní?
Teprve až jsme se vymotaly zpoza stromů, všimla jsem si, že mrholí. Že bychom zase zmokly? To snad ne. Když jsme se vrátily do tábora, Kaileen si lebedila u ohně, plamínky už spokojeně olizovaly drobné větve i rybí večeři.
„Čím jsi to rozpálila?“ divila jsem se.
„Ale, našla jsem nějaké suché listí,“ odpověděla, do očí se mi však nepodívala, abych nepoznala, že lže. „Suchého dřeva máme taktak na opečení večeře, snad to vystačí,“ dodala.
Tolik radosti najednou, aspoň nebudeme hlady. Noci zde byly chladnější, než na jaké jsem byla zvyklá, vyjma té včerejší bouřky. Svoji přikrývku jsem hned na začátku musela dát Katherine, protože jí byla pořád zima a já jsem měla spát jen pod jejím azurovým závojem s výšivkou královského znaku, čemuž se Kaileen škodolibě usmívala a neodpustila si dodat, že tato barva mi neobyčejně sluší. Proto jsem se i tohoto nicotného doplňku okamžitě zbavila a s díky jej vrátila majitelce. Těšila jsem se, že se konečně trochu ohřeju, a tak jsem se raději nepídila po tom, co Kaileen ve skutečnosti použila, aby založila oheň.
Následující den nám nic neztěžovalo cestu. Katherine se chopila příležitosti a zahrála si na vůdce skupinky, když my jsme se k ničemu neměly. Oznámila nám, že teď pojedeme k zelené hoře, jinak zvané Dunivé, a cesta kolem ní nás dovede přímo k sídlu přítele Antonia. Směr byl správný, proto jsme nic nenamítly a nechaly ji, ať si to užije. Cestou jsme minuly zemědělce, kteří se za námi nechápavě otáčeli, a o pár hodin později jsme se doslova ponořily do útrob divočiny. Zdravá tráva, bujné keře a vysoké stromy nás obklopily a skýtaly úkryt zvědavým zvířatům.
„Tady se mi líbí,“ rozplývala se Katherine, „pojedeme pomalu, chci si všechno prohlédnout.“
„Jak chceš, nemusíme spěchat,“ svolila jsem.
„Měly bychom sesednout a jít pěšky. Je tu spousta skrýší, na hřbetě koně budeme snadný terč,“ radila Kaileen potichu.
Asi nevěřila, že by to od ní Katherine přijala, tudíž jsem se tohoto úkolu musela zhostit já. Nedalo mi moc práce přesvědčit princeznu, aby seskočila, ráda se prošla.
„Dávej pozor, kam šlapeš a choď jen tak daleko, abys na nás viděla, jasné?“ dávala jsem jí instrukce, protože nebylo možné děvče udržet.
Přikývla, předala mi koně a kousek odběhla. Musela jsem ovšem uznat, že v tomto směru se chovala velmi zodpovědně. Pohybovala se nedaleko před námi a snažila se vyvarovat toho, aby se nám skryla za keře nebo mohutnější kmeny. Možná se bála zvířecích zvuků, jistě to pro ni bylo nové.
„Tak co?“ vyzvídala jsem.
„Nic,“ pokrčila rameny Kaileen. „Ty se ptáš, jako bychom měly nějaký problém.“
„Jsem ráda, že se žádný nevyskytl. Katherine už ti dá pokoj, včera ti přece přinesla ovoce.“
„Viděla jsem,“ přikývla a zdálo se, že si ji tím gestem princezna částečně usmířila.
„Hlavně nepotkat žádné rebely,“ napadlo mě.
„Hlavně musíme té malé sehnat pořádné sedlo,“ řekla Kaileen. „Takto nikomu neujede ani bez těch brašen. Chudák kůň. Jméno mu nedali, ale trdlo na hřbet mu posadili hned.“
„Ne tak nahlas,“ napomenula jsem ji a doufala, že nás Katherine neslyšela. „Chceš zase kázání? Já tedy ne.“
„Ale copak? Už tě ta péče přestala bavit?“ smála se.
„To mi ani tak nevadí, ale když už mi nepomůže, ať mě alespoň nechá být. Pořád něco vysvětlovat a dohlížet na ni.“
„Vzpomeň si na sebe,“ začala Kaileen.
„To sem nepleť. Já jsem se alespoň snažila od tebe něco naučit.“
„Taky jsi pořád mluvila.“
„Protože jsem tě chtěla více poznat,“ protestovala jsem. „Vždyť jsme měly být spolu dlouhý čas, tuhle za pár dní necháme u Antonia a více ji nemusíme vidět.“
„Asi se jí líbíš, chce se přátelit. Já jsem z tebe také nebyla nadšená. Měla jsem vychovat bojovnici, ne přítelkyni.“
„Jenže tys ze mě vychovala oboje, já z ní neudělám nic. Proč bych to tedy měla snášet?“
„Klid, bude hůř,“ mrkla.
„Co by mohlo být horší? Už mi docházejí síly.“
„Opravdu bude hůř,“ zvážněla. „Znám tyto typy. Stačí málo a bude zle.“
„O čem mluvíš?“
„Uvidíš. Možná jí to trochu zavře pusu, mně totiž taky leze na nervy.“
„No vidíš, mně tady připomínáš mé začátky a sama jsi z toho vedle,“ cítila jsem se ublíženě.
„Ještě ne, ale brzy budu. Až na to přijde, nebraň ji. Neboj se, neublížím jí, dařilo by se nám hůř než s Coritou v patách. Myslím, že tatíček by se rozčílil, a to přece nechceme.“
Katherine obdivovala krásu přírody, těšila se z každé nové kytky, kterou spatřila a určitě už v duchu přemýšlela nad další básní.
„Brzy se setmí, měly bychom najít vhodné místo k přenocování,“ prohlásila Kaileen nahlas, aby ji slyšela i Katherine.
„Já nejsem proti, bolí mne celé tělo,“ bědovala princezna. „Jak dlouho ještě půjdeme? Potřebuji si odpočinout. Stále jsme na cestách, nejsem na to zvyklá.“
„Ty nejsi zvyklá na více věcí,“ zavrčela Kaileen.
„Co jste říkala? Nerozuměla jsem.“
„Ale nic, jen že mám hlad.
„Ach tak.“
„Není nakonec ona ten špeh?“ napadlo Kaileen.
„Proč?“ neskrývala jsem údiv.
„Její sluch by tomu nasvědčoval,“ zatvářila se kysele.
„Tak už se raději nevyjadřuj,“ doporučila jsem.
„Nejsem špeh,“ ozvala se Katherine. „Proč bych chtěla zabít svého otce, který jediný mě chrání před sňatkem s cizím mužem?“ Kaileen znervózněla a nevěděla, co jí má odpovědět. „Vím, že mne nemáte ráda, ale jednou jste slíbila, že mne ochráníte a měla byste pro to učinit vše. Nemáte důvod mne podezřívat, nic jsem vám neudělala. Cesta bude asi ještě dlouhá, chcete-li se na cokoli zeptat, ráda vám odpovím.“
„To je hezké,“ pronesla Kaileen.
Princezna tím považovala celou věc za vyřízenou a opět se mohla bavit zíráním do větví stromů, sledováním neposedných ptáků, osaháváním listů a očicháváním čehokoliv, co se zrovna nehýbalo.
Brzy jsme našly místo, kde jsme se rozhodly přespat. Kaileen se uvolila a šla na lov, já jsem zatím obstarala koně a rozdělala oheň. Katherine neodolala a asistovala mi. Dart byl nervózní, toho jsme raději vynechaly.
„Ty se Kaileen bojíš?“ zeptala jsem se.
„Ne, proč?“ nechápala.
„Že jí celou dobu vykáš. Když už jsi k ní drzá, alespoň tohoto se vyvaruj. Jak jsi sama řekla – nemá tě ráda. Znám ji dlouho a věř mi, nebude se ti líbit, když se rozzlobí.“
„Tykání je výrazem neúcty nebo náklonnosti, ani jedno k ní nechovám,“ odrazila mě, proto jsem se v tom raději přestala šťourat.
Kaileen dbala na to, aby Katherine nemudrovala aspoň do jídla, maso tedy přinesla připravené k opečení. Chytila malého hada a dva ptáky.
„Je to od vás milé,“ promluvila princezna, „ale stejně vím, že jste to zabila a udělala ty ošklivé věci kolem. Tady,“ ukázala si levý spánek, „máte ještě krev. A po tom všem čekáte, že to budu jíst?“
„Nechceš?“ zašklebila se Kaileen. „Tím líp, zůstane na zítra, nebudeme muset lovit. Ty máš ovoce dost.“
„Toho je dost pro všechny,“ potvrdila Katherine. „Nemusela jste jim ubližovat,“ zhnuseně ukázala na pečínky.
„Mám hlad, za to se nebudu omlouvat,“ zlobila se Kaileen.
„Vždyť to po vás nikdo nechce. Ale přece byste mohly…“
„Katherine, jsme zabijáci, chápeš to už konečně?“ domlouvala jsem jí. „Nemůžeš čekat, že budeme přežívat pouze na ovoci. Potřebujeme se pořádně najíst. Buď ráda, že nelovíme domorodce.“
„To byste neudělaly,“ pronesla sebevědomě.
Kaileen zvedla oči od ohně a zadívala se na děvče tak, jako by mělo být dalším chodem. Chtělo se mi smát, ale zároveň jsem se toho pohledu bála. Katherine znejistěla, načež se Kaileen zákeřně pousmála a opět se zadívala do plamenů.
„Že ne?“ dloubla do mě a potichu se zeptala. „Že nejí lidi?“
Neudržela jsem se, zároveň s Kaileen jsme se rozesmály. Katherine se urazila a vybalila si svou večeři. Konečně byl klid, který přerušovalo jen praskání ohně a noční život lesa.
„Kde jsou mé svitky?“ štrachala se Katherine v brašnách a urputně je hledala.
„Jestli chceš psát, dělej to potichu, ale raději jdi spát. Pak jsi unavená a musíme stále zastavovat, aby sis odpočinula,“ odpověděla Kaileen nevrle.
„Budu psát potichu, ale až najdu své svitky,“ odporovala malá.
„Najdeš je zítra. Jeden den to snad počká.“
„Kdyby to počkalo, nehledala bych je,“ nasadila na Kaileen drzý tón.
„Co je na tom tak důležité?“
„Nemohu spát.“
„Ale my ano, tak si čti a nech nás,“ vložila jsem se.
„To mě nebaví.“
„Mě už nebavíš ty,“ zlobila se přítelkyně.
„Jak to se mnou mluvíte? Jsem budoucí královna této země,“ postavila se před ni a hrdě vypnula hruď.
„Má to háček,“ upozornila Kaileen. „Královnou se staneš, až pokud tuto cestu přežiješ.“
„Proto jste tady vy dvě,“ dupla si princezna.
Vida, Katherine je zase v plné síle. Snad je to i dobře, ale nebylo moudré dráždit Kaileen, obzvlášť když neuměla bojovat a byla o hodně mladší než ona.
„Proto je tady Lee. Ona tě chtěla chránit, ne já,“ upřesnila Kaileen a bylo zřejmé, že se dlouho neudrží. Čekala jsem zase nějaký rychlý pohyb a chycení kořisti, ale překvapila. „Přestaň už hledat ty ztracené svitky!“
„Neporoučejte mi! Musím je najít.“
„Ujišťuji tě, že je nenajdeš.“
„Vy o nich snad něco víte?“ zpozorněla princezna.
„No to bych řekla,“ pronesla Kaileen pyšně. „Vzpomínáš, jak jsem včera našla suché listí?“ Katherine vytřeštila oči, protože i bez vysvětlení tušila, co přijde. „To byly ty svitky. Spálila jsem je.“
„To nemyslíte vážně?!“
„Naprosto,“ odpověděla princezně klidně, až spokojeně. „Ty svitky shořely a pokud budu muset, spálím všechno, co s sebou vlečeš zbytečně. Jen nás tím zdržuješ.“
„Jak jste si mohla něco takového dovolit?!“ rozohnila se Katherine.
„Jak? Také máš snad ráda teplo, ne? Jsi přítěž, alespoň tak můžeš být prospěšná. Lee už několik dní pořádně nespí. Budí se zimou, protože tobě dala svou kožešinu. Často slyším, jak jí cvakají zuby.“
„Jsem princezna. Musíte pro mé blaho učinit vše,“ trucovala.
„Teď udělám konečně něco pro své blaho,“ nevydržela jsem to, vstala jsem a vzala si od ní zpět svou kožešinu. „Když ti bude zima, nasbírej si dřevo a udělej větší oheň nebo se zahřej jinak.“
„Vrať mi to!“ chtěla mi přikrývku zase vytrhnout.
Došla mi trpělivost. Udělala jsem to jako Kaileen – lapnout a zneškodnit. Rozhazovala rukama a snažila se mě zachytit, ale nepodařilo se jí to. Počkala jsem, až to vzdá, což netrvalo dlouho.
„Už tě mám dost. Ona je tvoje jistota,“ otočila jsem ji, aby viděla Kaileen, „její slovo platí, mně na tobě nesejde, tak mě neštvi. Buď ráda, že se o tebe starám,“ pošeptala jsem jí a pustila ji.
Nevím, které pocity u ní v první chvíli převládaly. Vypadala ublíženě i vystrašeně zároveň. Kaileen si klidně zase lehla, možná čekala, že na princeznu chvíli dám pozor, ale já jsem vzápětí usnula také. Když jsme se ráno probraly, byla Katherine pryč.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
