|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: 5. Krabice ::
 montana |
publikováno: 12.09.2009, 14:05
|
|
| |
|
|
„Vstávej.“ Drcla do Luboše něžně loktem. „Pondělí, práce volá..“ Dodala ještě povzbudivě, s úsměvěm na rtech a posadila se na posteli.
Lubošovi její nadšení na náladě ale nijak nepřidalo, jen cosi zamručel, pevně sevřel víčka k sobě a otočil se k ní zády. „Ještě chvilku...“ Přemlouval Janu, ale vlastně spíš sám sebe. Měl svou práci rád, jen to vstávání nesnášel.
„Lenochu.“ Zavrtěla hlavou, stáhla z něj deku a odběhla do kuchyně uvařit čaj. Otevřela okno na verandu, udělala trochu průvan.
„Janino! Zavři to!“ Zahalekal na ní rozmrzelý Luboš odkudsi zpoza rohu, hlas lehce tlumený polštářem. Nijak se tím nenechala rozhodit a jen se škodolibě usmála a dál se plně věnovala své veledůležité práci. V konvičce horké vody vymáchala pytlík čaje ze včerejška a přihodila dva nové z krabičky, kterou odložila na dřevěný parapet. Zahleděla se ven z okna a usmívala se. Vycházelo slunce a nádherně prosvítalo skrz stromy, mezi kterými se ještě vznášela ranní mlha. Rozkrojila dva rohlíky, namazala je máslem a paštikou. Oba je zase přiklopila a uložila do sáčku. Přidala k nim jednu menší salátovou okurku a odsunula balíček stranou. Otevřela ledničku, vyndala z ní lahev piva a postavila k sáčku.
„Zlato, vstávej..“ Klekla si na postel nad něj a něžně ho pošimrala na krku. Odpovědí jí bylo znovu jen rozmrzelé zamručení. Vlezla si k němu pod deku a položila mu bradu na rameno. „Přijdeš pozdě…“ Zašeptala.
„Asi jo..“ Odpověděl tiše a hladil jí po chladné kůži. Objala ho a přivřela oči. Zachumlala se pod dekou co nejblíž k němu, přitiskla se k jeho tělu a jen spokojeně zamručela.
Slunce se vyhouplo o něco výš, svítilo otevřeným oknem do místnosti a tiše zkoumalo klidnou atmosféru časného rána. Ptáci zpívali a les šuměl.
Jana otevřela oči a bezděky natáhla ruku vedle sebe. Nahmatala prázdnou zmuchlanou deku. Voněla jeho potem, jeho tělem, jím. Převalila se i s přikrývkou na druhý bok a pevně jí sevřela, jakoby si chtěla vynahradit ty nezapomenutelné chvíle, kdy existoval vedle ní. Zhluboka dýchala a snažila se neprobudit. Upadla znovu do líné dřímoty, ale jen na chvilku. Vzbudilo jí štěkání psa. Protáhla se na posteli, a tentokrát už doopravdy vstala. Natáhla si kraťasy a košili a pomalu přešla domem až na verandu. Cestou automaticky pohlédla na kuchyňskou linku. Svačinu si nezapomněl.
Jana vzala z verandy koš s vypraným prádlem a přeběhla po travnaté ploše, kterou nazývali dvorkem, ke dvěma vzrostlým stromům, mezi kterými měla nataženou prádelní šňůru. Přehodila přes ní Lubošovu košili, dvoje džíny… pes pořád štěkal. Otočila se. Protřepala další jeho košili, ale už jí nepověsila. Zahlédla mezi stromy postavu, jak jde cestou směrem k jejich stavení. Šla mu bosky s mokrou pruhovanou košilí v ruce naproti. Neznala ho.
„Dobrý den!“ Zdravil hlasitě už z dálky, sotva jí zahlédl. „Je tady Luboš?“ Zeptal se nejistě a rozhlížel se kolem sebe.
„Zdravím…“ Zvedla ruku na pozdrav a zamračila se. „Není. Je v práci, co byste potřeboval?“ Zkoumavě se mu zahleděla do očí.
„Něco mu tady nesu, jsem ani nevěděl, jestli se sem dá dojet autem, tak jsem radši zaparkoval nahoře a došel pěšky…“ Začal vysvětlovat.
„Tak já mu to předám.. jo, pokud nemáte sporťáka, ale něco normálního, tak se sem dá i dojet.“ Kývla hlavou k lesu a koukala na cestu, potom zase na něj. Podal jí velkou bílou obálku. „Nic dalšího pro nás nemáte?“ Zeptala se.
„Ne ne, to je všechno. Poraďte mi, můžu to projet tamhle pořád rovně, abych se nemusel vracet?“ Ukázal směrem, kde zřejmě zastavil se svým vozem.
„No… jak říkám. Pokud nemáte sporťáka, a nejste na to auto nějak moc háklivej, tak to projedete…“ Pokrčila rameny.
„Díky, tak já se vrátím. Nashle.“ Otočil se a kráčel lesem zpět. Jana odložila obálku na lavici na verandě a odešla zpět k prádlu. Přehodila přes šňůru poslední košili a zajistila jí dřevěným kolíčkem. Koš tam nechala ležet na slehlé trávě a odešla k malé kůlně. Postavila si dva větší dubové špalky proti sobě, na jeden si sedla a do rukou brala postupně menší polínka a štípala je na třísky. Slunce uvolňovalo smůlu a dřevo krásně vonělo. Borovice, jedle, smrk... Ještě, že tu nebyl Luboš, hned by dostala vynadáno, že manipuluje se sekyrou jen v šortkách a bosky... Třísek naštípala plnou jednu bedýnku, kterou schovala pod přístřešek u kůlny.
Podívala se na nebe. Na modré obloze se povaloval sem tam bílý mráček, který občas na chvilku schoval slunce, ale jinak nic. Horko. Zastínila si oči dlaní a hleděla proti slunci do lesů. Zhluboka se nadýchla teplé vůně lesa a jehličí. Opřela se lokty o ohradu a zahleděla se na černou kobylku, která se popásala na vzdálenějším konci malinkého výběhu a odháněla si ocasem dotěrné mouchy. Vypadala klidně. Jana na ní mlaskla. Kobylka zvedla hlavu a s naprostým klidem přešla až k ní a čumákem se dotkla hřbetu jejího předloktí. Odfrkla si.
„No vidiš malá...“ Pomalinku otočila Jana ruku směrem k ní, k jejím rozechvělým nozdrám. „Neboj se.“ Dodala uklidňujícím tónem.
Kobylka nejevila známky strachu, ani znepokojení, chovala se jako kůň, který nemá vůbec žádný problém. Nechala se pohladit po hlavě, podrbat na nozdrách. Jana prolezla mezerou mezi bidli v ohradě kousek od ní. Kobylka ostražitě zvedla hlavu, znovu odfrkla a odklusala na vzdálenější konec výběhu.
„V tobě aby se prase vyznalo...“ Zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. Pomalu začala obcházet ohradu uvnitř, přidržovala se vrchního bidla a stále sledovala tu nevyzpytatelnou koňskou duši, která jí pozorovala s nemenším zájmem. Okousaná stébla trávy jí píchala do chodidel, slunce pálilo do zad. Odhodila si vlasy z čela a koukala jinam. Sledovala nejbližší okolí a kobylku naoko přehlížela. To čtyřnohé stvoření už nevypadalo tak sebejistě, spíš zmateně, nejistě. Hlavu stále přidržovala níž u země, uši občas stáhla dozadu. Občas hrábla přední nohou do suché tvrdé země. Jana si jí nevšímala. Procházela se bosky po trávě, koukala všude kolem, jen ne na ní, ale přitom stále ostražitě poslouchala, co dělá. Zastavila se. Tiše sledovala krajinu před sebou a poslouchala každý její přibližující se krok. Ticho. Zastavila se v bezpečné vzdálenosti za Janou. Dívka popošla zase o kousek dopředu, kobylka udělala pár kroků vpřed, ale znovu se zastavila tak, aby měla volný prostor pro případný útěk. „Ty jsi mrška...“ Usmála se Jana a ohlédla se na ní. Znovu se prošla výběhem. Zvíře jí automaticky následovalo. Kobylka pochopila, že sem patří, že tady bude její místo, jen nezískala ještě potřebnou důvěru. To bude trvat zřejmě mnohem déle.
Jana prošla výběhem s kobylkou za zády až ke vratům. Odstranila dvě klády a položila je opatrně na zem před sebe. „Tady nemáš kam zdrhnout, holka...“ Překročila bidlo a šla přes dvůr k velkému výběhu, kde měli ještě dva koně. Černá kobylka šla jak stín za ní. Jana slyšela zazvonit jedno bidlo, jak o něj zakopla. Šla za ní, stále si hlídala každý metr kolem sebe. Stříhala ušima ze strany na stranu, odfrkávala. U výběhu s koňmi se zastavila a dívala se na ně. Jana pokračovala dál, těsně kolem ohrady, opírala se rukou o starou skoro oloupanou kůru prohřátou sluncem. Černá kobylka poklusla kupředu a přiblížila se znovu na svou oblíbenou bezpečnou vzdálenost. Jana se podrbala ve vlasech.
„Darksome spirit... budu ti tak řikat, protože jsi fakt divná.“ Usmála se na kobylku, která střihla uchem směrem k ní. „Blackie Darksome Spirit.“ Doplnila ještě s náležitou vznešeností v hlase. Vydala se na bosou procházku lesem s Blackie za zády. Nevšímala si jí. Na jednu stranu jí trochu vrtalo hlavou, že nezůstala u ostatních koní. Že měla větší chuť soustředit se na tu dvounohou divnou holku, než upřednostnit stádový pud a zůstat u ostatních koní. Na druhou stranu byla ráda, že za ní jde, že to není vyložený stádový typ koně, že je samostatná. Což ovšem taky znamenalo, že bude svá, paličatá a žádnej blb.
Jana cestou spřádala spoustu variant její minulosti, ale nepřišla na nic kloudného. Nebylo to možné. Nevěděla žádné detaily a věděla, že se je nikdy nedoví, mohla se jen domnívat. Netušila, co jí kdo prováděl, a nemohla jí tedy pomoct efektivně, konkrétně, věděla, že to bude běh na dlouhou trať, ale nevadilo jí to. Už tohle byl velký úspěch.
Dívka se zastavila u rybníka a chvíli sledovala hladinu a třpytící se vlnky poskakující od jednoho břehu k druhému. Břehy zarostlé rákosím šustili v mírném teplém vánku. Naproti stavidlu udělala kolečko ryba. Stromy skláněly koruny až nad vodní hladinu a ukrývaly pod sebou rozeběhnuté stříbřité hřbety mokrých tanečnic. „A tomuhle by chemik řekl há dvě ó...“ Otočila se Jana na kobylku, která stála kus od ní, a zavrtěla hlavou. „Dyť to je nádhera!“ Vydechla a pomalým krokem rozehnala vlnky u břehu. Voda příjemně chladila do nohou. Došla kus od břehu, kde jí voda byla do půlky stehen a nechala si vodou omývat konečky prstů.
Blackie si pozorně prohlédla hladinu, dotkla se jí černým čumákem a neohrabaně vstoupila do vody poblíž Jany. Voda cákla okolo, kapičky se kobylce zachytily na břiše a třpytily se na jejím tmavém těle jak perličky. Vody se nebála, klidně šla za Janou.
Ještě hodnou chvíli spolu chodily po lese, než se otočily směrem k domovu. Jana byla za tyhle chvíle vděčná. Věděla, že si teď musí dát velký pozor, aby neudělala něco ukvapeně, špatně, aby jí nedala příležitost cítit z ní nejistotu nebo strach.
Doma nastal trochu problém. Blackie nechtěla zpět do výběhu. Jana jí dala prostor, dala jí čas, nechala jí chvíli se poflakovat po dvorku, než si sama začala myslet, že do toho výběhu vlastně chce. Znovu zakopla při překračování jednoho z bidel, ale pochopila, že tam je doma, že odtamtud odešla a tam se vrací. Jana za ní zasunula obě vyschlá bidla do příslušných otvorů a chvíli ještě na kobylku koukala. Přes ohradu. Pohladila jí po hlavě. Přes ohradu na sebe nechala sáhnout, navolno ne. Zvláštní. Přitom by spíš měla cítit bezpečí když je volná, když má kam utéct, ne, když je zavřená v malém výběhu... Tohle jí vrtalo hlavou především, všechno ostatní jí připadalo snadno vysvětlitelné.
Odešla do domu. Převlékla se do riflí a čistého trička, vlasy si párkrát projela řídkým hřebenem. Na česání neměla moc trpělivost, a její rozverné vlasy jí to neulehčovaly. Párkrát je před zrcadlem upravila rukou a pak je stáhla do culíku. Posadila se do křesla a natahovala si ponožky. Pod lavicí u jídelního stolu měla batoh. Hodila do něj ještě pár věcí, z hřebíku na trámu vedle vchodových dveří si vzala klíčky od auta a vyšla ven.
Nikam se jí nechtělo, i když její práce nebyla zdaleka tak náročná jako ta Lubošova. Dva dny v týdnu učila děti různého věku kreslit. Fantazii na to měla někdy až dost rozvernou, a s dětmi si rozuměla, pokud je nemusela mít doma a nemusela se jim věnovat celý den, ale jen hodinku, maximálně dvě. To jí ty dva dny v týdnu úplně stačilo. Zas tak dobrý vztah k dětem neměla, spíš k té výtvarné činnosti.
Nasedla do starý rachotiny, a vykodrcala se s otevřenými okénky až na slušnější cestu, která jen lehce připomínala asfaltku. Možná dříve asfaltkou byla, ale vlivem různých vlivů se z ní stala napůl zarostlá kamenitá cesta. Podvozek trpěl, ale Jana si toho nevšímala. Už na to byla zvyklá, jela pomalu, ale trpěla soucitně s autem.
Vyběhla schody v budově po dvou a spěchala do jedné z mnoha tříd. Chodby jí připomínaly její školní léta. Na zdech visely obrázky dětí, fotografie, ve vytrýnkách vystavená různá ocenění. Poloprázdné šatny, semtam pověšený zapomenutý kabát, rozházené boty... Jana to vše vnímala jen letmo, nijak se jí to netýkalo, jako kdysi, nežila tím, jen tím procházelal. Někdy jí to mrzelo, někdy vzpomínala, někdy byla ráda. Teď spěchala.
Ve třídě už byli všichni. Jejich aktivní čekání občas zanechávalo katastrofické následky. Počmáraná tabule, rozbité květináče, odřená kolena, poválené židličky, rozlité barvy, snězené svačiny sousedům... dnes naštěstí nic závažného řešit nemusela, tabuli smázla suchým hadrem. Děti se usadily na místa hned, jak vešla do dveří.
„Tak... dneska pro vás mám speciální plán.“ Zvedla významně obočí a rozhlédla se po nedočkavých pohledech svých svěřenců.
Vymyslet na každou hodinu speciální plán byla hračka oproti tomu, jim ho vysvětlit a realizovat. Některé děti byly šikovné, jiné absolutně talent neměly a těžko se s nimi pracovalo. Ale aspoň kousek té kreativity a umění se snažila vypěstovat v každém z nich.
„Téma je ...SEN“ Řekla tiše a významně se rozhlédla po třídě. Pohledy dětí se na ní upíraly a čekaly, co bude dál. „Můžete použít jakoukoli techniku, použít cokoli, co je tady v té krabici...“ Vytáhla se skříně v zadní částí třídy krabici, kterou si připravovala posledních pár dní. Přenesla jí na prázdnou lavici v první řadě. Nikdo ani nedutal, všichni byli zvědaví, co v ní je.
Jana se posadila vedle velké krabice a chvilku tiše koukala na děti. Jejich napjaté výrazy byly úžasné. Bili roztomilí. Upíraly oči k něčemu tak obyčejnému, jako by to bylo kdoví co, aniž cokoli řekli.
„Každý dostanete jeden velký papír, tak se posaďte do lavic každý sám...“ Přísně se podívala po všech dětech. Ty se okamžitě zvedly a začalo velké stěhování, které se ovšem neobešlo bez dohad o tom, kdo si kam sedne a kdo zůstane, kde je. Jana chvilku čekala, že se dohodnou, ale když to trvalo na její vkus moc dlouho, zavrtěla hlavou a zvedla se klidně z lavice, na které seděla a vykročila mezi ně.
„Péťo! Posaď se za Patrika, Lucinko, sem přede mě...“ Pomohla jim trochu v rozhodování. Když se všichni usadili a přestali šoupat židličkama a dohadovat se o tom, kam si má kdo posunout své věci, Jana pokračovala.
„Tak, tady v té krabici mám pro vás připravené různé věci, a nebudeme používat nic jiného, než co je v té krabici. Takže všechno ostatní, si můžete uklidit do batohů...“ Znovu jim dala prostor, aby si své věci uklidily, a když se utišili, vstala a začala jim rozdávat velké tvrdé papíry. „Tak, a teď chvilku seďte, přemýšlejte, co se vám vybaví, když se řekne sen, a až vás něco napadne, tak přijďte sem, vybrat si něco z té krabice, a začnete tvořit. Kdo bude chtít poradit, tak se mě zeptá, ale potichu, aby nikdo nevěděl, co chcete vytvářet...“ Významně zvedla ukazováček a ztichla. Děti také. Začaly po sobě těkat očima, rozhlížely se po místnosti a přemýšlely nad snem.
Jana si uměla udržet ve třídě klid. Vždycky si na ně vymyslela nějakou tajnou fintu, co je automaticky nutilo být ticho a nebo šeptat. To jí šlo, dokázala odhadnout dětské duše, dokázala v nich vytvořit touhu chovat se co nejtajneji, nejtišeji, nejnepozorovatelneji... prostě a jednoduše v nich vytvořila iluzi, že vlastně sami chtějí být potichu.
„Jano, já už vím.“ Přihlásil se roztomilý klučík a zahleděl se nedočkavě na papírovou krabici, která zatím nikomu neodkryla svůj obsah. Měl být první a náležitě si toho považoval.
„Tak pojď ke mě...“ Pokunula mu dívka a usmála se. Chlapec přicupital a nadšeně se prohrabával v krabici. Bylo v ní spoustu zajímavých věcí. Křídy, tužky, pastelky, nějaké odstřižky látek a kůží, krabička se suchými květy, kůra, korkové šputny, ořezávátka, větvičky, lepidla, nůžky, papírové ubrousky, vodové barvy, fixy, kamínky a spoustu dalších drobností. „Tak co si vybereš, Míšo?“ Zeptala se tázavě. Podíval se na Janu, potom zpět do krabice, a pár věcí si vzal do lavice a začal pracovat. Postupně přicházely další děti a Jana jim vydávala co se jim zrovna líbilo. Potom procházela mezi lavicema a koukala, co každý z nich vytváří. Občas pomohla, poradila, ale jinak jim do tvorby nijak nezasahovala.
Na chvíli se posadila na přední lavici vedle oné krabice a jen tiše s úsměvem sledovala děti, zabrané každého do své práce. Bylo zajímavé sledovat, koho co napadá, sledovat jejich myšlenkové pochody, jejich uvažování, jejich fantazii. Zároveň si u toho dobře všímala jejich zručnosti a praktického myšlení, které si zvlášť cenila.
Sama se zamyslela, co by jí napadlo, když se řekne sen. Děti měly spoustu snů o budoucnosti. Ji připadalo, že by budoucnost chtěla takovou, jakou žije přítomnost. Vlastně žila takový svůj sen.
Vybavovaly se jí okamžiky. Lubošův pohled, když se ráno zdrží v peřinách a nemusí vstávat, když mu přinese snídani a políbí ho na čelo. Vybavil se jí krásný kus obyčejné země ve večerním slunci, klid, šumění lesa, teplý větřík. Vybavilo se jí válení ve voňavé trávě, odpočívání v jeho objetí za chladných zimních večerů před krbem, ve kterém praská dříví, to klidné ticho, ty velké sněhové vločky, co se pomalu snášejí z temného nebe...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
