obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915374 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39511 příspěvků, 5744 autorů a 390413 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: 17 Proč se lidé nedokáží otočit... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Jizva života
 autor Eliota publikováno: 03.09.2009, 6:13  
Celý název 17. kapitoly: Proč se lidé nedokáží otočit a zemřít se ctí?
 

Všechno se to zdálo být tak podivně jednoduché. A vlastně to tak téměř bylo. Musíte uznat, že přeci není nic těžkého na úkolu, kdy musíte doběhnout do určitého místa, tam se otočit a zase běžet zpátky. Jenže to by se za vámi nesměla hnát parta vlkodlaků, kteří vás touží zabít.
Právě jsme stáli… No, někde ve městě. Museli jsme být zřejmě v okrajové části, protože jsem to tady neznala.
Odpočívali jsme. Oba dva jsme cítili, že naši pronásledovatelé nejsou příliš daleko a vzhledem k tomu, že si udržovali do nás určitou vzdálenost, mi bylo jasné, že tuší, že něco chystáme.
Gabriel seděl na obrubníku silnice a Marian seděl vedle něj a okolo ramen měl obtočenou bratrovi paži, která ho pevně svírala, aby nikam neutekl.
Marian se totiž bál. Třásl se a vyděšeně posouval zrak ze mě na svého staršího bratra a zase zpátky na mě. A ani se mu nedivím. Já bych se nejspíš také bála, kdyby mě někdo nesl a pohyboval se nadlidskou rychlostí.
Byla jsem nervózní už od té chvíle, kdy jsme vyskočili z okna a doběhli pro Mariana, který ještě před pár minutami klidně oddechoval v posteli a nevěděl nic o hrůze, která ho čeká.
Ruce se mi potily a břicho se svíralo. Měla jsem pocit, jako kdybych měla každou chvíli vyletět z kůže. A Gabriel mi připadal tak klidný. Seděl u silnice, nevrtěl se jako já, pouze měl skloněnou hlavu a… A to je všechno, co dělal.
Ani podle výrazu obličeje jsem nemohla posoudit, jak se cítí, protože jsem mu neviděla do tváře a to i přesto, že kousek od něj do tmy zářila pouliční lampa. Delší vlasy mu totiž zakrývaly obličej.
Nevím, jak dlouho jsem přecházela po silnici a nejistě si třela ruce, mohly to být snad tři minuty, ale mě to připadalo jako věčnost.
Pak jsem sledovala, jak se ladně postavil, svého bratra držel v náručí. Pohodil hlavou, aby se mu vlasy nepletly a podíval se na mě. Jeho zelené duhovky se ve tmě zableskly a mě přejel mráz po zádech.
„Jdeme,“ zašeptal a rozeběhl se. Nejdříve pomaleji, abych ho snáze dohnala a když jsem se k němu připojila, zrychlil. A já s ním.
Neběželi jsme dlouho, vlastně velmi krátce, mohlo to být třicet sekund. Zastavili jsme se a mě srdce divoce tlouklo, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi.
Gabriel se po mě ohlédl a z pootevřených rtů mu unikl tichý smích a já tak poprvé poznala, že je nervózní také, protože kdyby nebyl, tak by se nyní mému zrychlenému tepu nesmál.
Nasála jsem vzduch. Ano, už jsme se přiblížili hodně a oni se nepohybovali. Vyčkávali, co se bude dít.
Koutkem oka jsem spatřila, jak se ve tmě cosi zalesklo. Zrak jsem stočila zpátky na bratry a viděla, jak starší z nich svírá v ruce nůž.
Úsečně na mě pohlédl. „Běž a za žádnou cenu na mě nikde nečekej. A nezapomeň, že máš vzít Mariana, až budeme u upíra.“
Přikývla jsem, nejistě se na něj usmála a pak běžela pryč, vedl mě štiplavý pach ve vzduchu.
A po chvilce jsem ucítila i lákavou vůni krve. Byla tak lahodná.
Neubránila jsem se hlubokému nádechu a to byla prozatím ta nejhorší chyba. Bezmyšlenkovitě jsem změnila směr.

Když už byla Bel dostatečně daleko, podíval jsem se do toho malého ustrašeného obličeje, který se mi z poloviny schovával v tričku. Jeho lehké tělo se třáslo a to ještě nepřišlo to nejděsivější.
„Všechno ti vysvětlím, Mariane,“ řekl jsem mu a pohladil ho po vlasech. Zhluboka jsem se nadechl a ucítil dva pachy, které se navzájem nesnášely.
Pak jsem mu špičkou nože přejel po předloktí, bráška se hlasitě rozplakal. Když z jeho ruky vytekla první kapka krve, okamžitě se její aroma vzneslo do vzduchu a putovalo pryč.
Rozeběhl jsem se a utíkal co nejrychleji to šlo. Byl jsem tak rád, že mám zatím velký náskok, ale věděl jsem, že se to může každou chvíli změnit, a tak jsem se předčasně neradoval.
Náhle jsem cítil, jak se Belina vůně přibližuje. Trochu mě to zmátlo, ale nepřinutilo zpomalit. Vzedmula se ve mě tsunami vzteku.
Co to zase vyvádí? Annabel, to mě nedokážeš ani jedinkrát poslechnout?
A pak, když se náhle vynořila přede mnou ze tmy, jsem pochopil. Ve tváři měla nepřítomný výraz a její oči byly černé.
Sakra, nějak mi nedošlo, že by mohla jít po Marianovi také.
Když se odrážela od země a chystala se skočit, přinutil jsem se k větší rychlosti a vší silou ji udeřil do obličeje. Odlétla někam stranou.
Když jsem se po ní ohlédl, začínala se akorát zvedat ze země a potřásala hlavou. Zdálo se, že se probrala.

Ve chvíli kdy se jeho pěst setkala s mým obličejem, posedlost Marianovou krví odpadla. Cítila jsem pod okem bolestivé štípání. A kdybych si ihned nerozvzpomněla na tři běžící vlkodlaky za mnou, asi bych tam ještě chvíli seděla a šokovaně se opatrně dotýkala tváře.
Rychle jsem se postavila a potřásla hlavou ve snaze zahnat paniku, která na mě náhle udeřila. Začínala jsem cítit, jak se mi rozklepávají nohy, docházelo mi, že jsem se zdržela.
Rozeběhla jsem se a utíkala jako o život, o který mi vlastně v tu chvíli šlo. Možná by si mě nevšimli a hnali by se dál za Gabrielem a Marianem, ale kdoví co by udělali, kdyby o mě zakopli.
Stále jsem měla běžícího Gabriela v dohledu. Ze všech sil jsem se ho snažila dohnat, ale nedokázala to.
Neodpustila jsem si jedno ohlédnutí přes rameno a spatřila naše pronásledovatele, kteří se blížili.
Ani nevím, jak vyjádřit tu bezmoc, kterou jsem ucítila. Připadalo mi, jako kdyby mi srdce nevynechalo jedno zapumpování, ale rovnou dvě. Bylo to, jako když se vám tlačí slzy do očí, ale přesto nepřicházejí, jako když vidíte někoho, jak dělá životní chybu a nedokážete ho upozornit… Bylo to jako utíkat ulicí s vrahem za zády a vědět, že za chvíli vás dostihne a zabodne dýku do zad.
Duše se mi půlila strachem. Nemohla mé tělo opustit, ale přesto chtěla zmizet. Natrhla se a pomaličku se oddělovala tak lehce jako papír.
Z toho smrtelného nebezpečí jsem šílela.
Myslela jsem, že hůř se už cítit nemůžu, ale že to je omyl, mi došlo okamžitě po tom, co jsem se podívala před sebe a Gabriela nikde neviděla.
On na rozdíl ode mě dokázal ještě zrychlit a zmizet jim.
Vlna zoufalství mi udeřila do hrudi a já jejím vlivem zpomalila. Kdybych věřila na osud, jistě bych si v tuhle chvíli říkala, že moje budoucnost byla určená dopředu. Zemřít v patnácti letech…
A i když se mi do hrdla ještě nezabořily žádné ostré tesáky, umírala jsem ze vnitř. Ty hrůzostrašné pocity, které mi braly snad více energie než běh, myšlenky plné paniky a strachu, kdy jsem přesvědčena, že Gabriela už nikdy ani koutkem oka nespatřím a že se mě nikdy nedotkne…
Začala jsem prosit o rychlou smrt, kdy už mi hlavou nestačí proletět jediná myšlenka.
Už dříve mi bylo jasné, že všechny ty akční filmy mají v sobě ať už menší nebo větší špetku nesmyslnosti. Ale vždy jsem věřila tomu, že někteří lidé dokáží v nebezpečí vyvinout takovou sílu, že se zachrání. A nebo někoho jiného.
Kdybych taková byla a nacházela bych se v této situaci, kdy už pro mě není útěku, jistě bych se otočila a zaútočila proti nim. Třeba by se mi podařilo jednomu z nich prokousnout hrdlo a nebo ho alespoň více a nebo méně oslabit.
Ale dnes už vím, že většina lidí by zřejmě beznadějně prchala dál. Stejně jako to udělala naivní Anna.
Sice jsem se už s jistou smrtí začínala smiřovat, ale stále všude okolo mě pluly duchové paniky a zoufalství a snažily se mě dobýt.
Jeden z nich se pokusil o výpad, dotkl se mé mysli a mě se na malý okamžik zatmělo před očima.
Když už jsem zase viděla, padala jsem k zemi – zřejmě jsem zakopla- a hlasitě křičela.
Po pádu jsem se prudce otočila a viděla tři vlkodlaky. Krajní dva se mě chystali oběhnout a ten prostřední se připravoval ke skoku.
Jenže právě v tu chvíli se přede mnou mihl temný stín a pohltil ho.
A také jsem cítila, jak upadám do transu. Bylo to jiné, než předtím, kdy mě ovládla krvelačná posedlost. Jako kdyby mě zahlcovala mlha, skrz kterou ke mně sice proudily informace z venku, ale z mého mozku žádné signály už neproudily.
Všechno, co do mé mysli připutovalo, okamžitě padlo v zapomnění.


 celkové hodnocení autora: 92.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 03.09.2009, 6:13:42 Odpovědět 
   Zdá se, že se věci nevyvíjejí podle připraveného scénáře.
Je tu mnoho dynamiky, která dokáže vtáhnout čtenáře. Je to napínavé a gradující. Snad jsi se do toho příliš ,,zakousla", když jsi to psala, a nevnímala chybky a překlepy...

-že si udržovali do nás určitou vzdálenost - že si od nás udržovali

-břicho se svíralo - možná by bylo lépe žaludek

-ale mě to připadalo jako věčnost/a mě přejel mráz po zádech. - mně, ne tento gramatický jev pozor, nemáš ho moc zažitý, je tam více chyb

- že je nervózní také - že je také nerovozní

-posedlost Marianovou krví odpadla - spíš odezněla...
 ze dne 03.09.2009, 14:58:25  
   Eliota: Děkuji. :)
Já jsem to dopsala včera k večeru a chtělaj sem to už zveřejnit, a tak jsem se na opravu moc nesoustředila. :( Příště si snad dám větší pozor. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Strejda
Nicolas
Narodil jsem se...
Komfortista
Kapitola šestá:...
Nick Květenský
obr
obr obr obr
obr

Proč to nebereš?
asi
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr