|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Kaňon duchů - 3 ::
 Šíma |
publikováno: 12.09.2009, 9:25
|
Zdravím čtenáře a děkuji předem za výdrž s jakou zůstáváte u mých nekonečných dílek...
Je tady další část mého nového "scifka", snad se bude líbit... A také tímto zdravím i své nenechavé šotky! ;-) |
| |
|
|
Kaňon duchů – pokračování
-- 7 --
Generál Pavlov, vlastně nyní už jen starosta Pavlov, seděl za svým mahagonovým stolem a civěl na plochou obrazovku počítače. Na panelu měl otevřeny spisy posledních dvou členů městečka, kteří zmizeli neznámo kam a stali se tak pohřešovanými osobami. Otřel si z čela několik kapek potu a napil se z vysoké sklenice.
„Už víme něco nového o těch dvou a o té bouři, která zuřila minulou noc mezi námi a kaňonem?“ zeptal se své podřízené.
„Ještě nemáme žádné zprávy, pane!“ řekla mu jeho dlouhonohá sekretářka s bujným poprsím. Na chvíli se na svého šéfa zadívala a pak pokrčila rameny. „Snad později, pane Pavlove, ale mám vám vzkázat, že se na tom pracuje!“
„Slyšel jsem, miláčku!“ řekl jí se smutným úsměvem. Nikdy se nenaučila mu tykat a nikdy se s ním nechtěla sblížit. „Počkáme tedy na výsledky průzkumu... Můžete jít!“
„Jak si přejete!“ řekla mu a tiše za sebou zavřela dveře. Pavlov vstal od stolu a přešel k oknu, aby se zahleděl skrze špinavé sklo a otevřené venkovní kovové žaluzie, které jej chránily před nepřízní zdejšího počasí. Za celý čas pobytu na tomto světě nezažil jedinou deštivou přeháňku. V těchto zeměpisných šířkách snad nikdy nepršelo. Zamračil se a hlasitě vzdychl. Chvíli si mnul neoholenou bradu, aby se pak znovu usadil do koženého křesla a zhluboka se napil studené ovocné šťávy s ledem. Jaký to přepych?
„Pavel Stewart a Petr Novak,“ stálo na obrazovce počítače. Díval se na jejich fotky a myslel na to, co žene lidstvo stále vpřed. Proč se vydává daleko za hranice Sluneční soustavy a co čeká z objevování nových světů? Ještě neznámé nerostné suroviny? Nebo snad setkání s neznámou životní formou? Cítil se starý a nepotřebný, jako by už dávno patřil do starého železa. Možná měli lidé z admirality pravdu a on už se na nic nehodil. Toto nové zaměstnání starosty v jednom zapomenutém městečku na jednom z docela bezvýznamných světů jej docela štvalo a už vůbec neuspokojovalo jeho... Po čem vůbec toužil? Na stará kolena? Jako dítě chtěl vykonat mnoho hrdinných skutků a navždy se tak zapsat mezi bohatýry lidských dějin. Život mu protekl mezi prsty a než se nadál, byla jeho nejlepší léta pryč, nehledě na to, že se lidé dožívali i sto dvaceti a více let.
„Copak jste tam hledali?“ zeptal se polohlasně sám sebe a nahlédl do složek obou mužů. Nebylo v nich nic mimořádného. Možná šlo o další lidské bytosti, které se nechaly zlákat vysokými procenty ze zisku z téhle výpravy. Pokud... Pokud vážně něco najdou, co by stálo za to. Zatím nenašli nic, pro co by stálo letět miliardy kilometrů od matičky Země.
„PAVEL STEWART, 27 LET, SVOBODNÝ, VZDĚLÁNÍ: VYSOKÁ ŠKOLA SE ZAMĚŘENÍM NA ARCHEOLOGII A GENETIKU, BEZ VÝRAZNÝCH ZÁJMŮ A KONÍČKŮ, ZDRAVOTNÍ STAV UCHÁZEJÍCÍ, PRODĚLANÉ NEMOCI: BĚŽNÉ, POVAHOVÉ RYSY: VELMI AMBICIÓZNÍ, VYHLÍDKY NA PROFESIONÁLNÍ POSTUP, POZOR: JE VELMI TVRDOHLAVÝ A NERAD PROZRAZUJE, ŽE SE MÝLÍ...“
Pavlov se zamračil. Kdopak sestavoval jeho profil? Chvíli se díval na obrázek dotyčného muže a připadalo mu, že jej už někde viděl, že se s ním setkal ještě před touto misí, jen si nemohl vzpomenout kdy a kde tomu bylo. Stiskl několik kláves a nechal si vypsat sumární výpis druhého pohřešovaného muže.
„PETR NOVAK, 32 LET, ŽENATY, BEZDĚTNÝ, VZDĚLÁNÍ: VYSOKÁ ŠKOLA SE VŠEOBECNÝM ZAMĚŘENÍM, ZÁJMY A KONÍČKY: SBĚRATEL STARÝCH KNIH A FILMŮ, ZDRAVOTNÍ STAV PRŮMĚRNÝ, POVAHOVÉ RYSY: BEZ VÝRAZNÉHO VYHRANĚNÍ S MOŽNOSTÍ NEPŘEDVÍDATELNÉHO CHOVÁNÍ VE VELMI KRITICKÝCH SITUACÍ...“
Na několik vteřin se s přimhouřeným očima zamyslel nad jeho psychologickým profilem a ptal se sám sebe, kdy on sám navštívil posledně psychologa, nebo psychoterapeuta. Na Zemi bylo možné utéci před každodenním stereotypem a problémy běžného života, ale tady nebylo kam utéci. Nedalo se říci, že by byly po čas osídlování tohoto světa sebevraždy na denním pořádku, ale už zažil několik případů, kdy lidé prostě dobrovolně odešli ze života. Jen tak, jako když motýl mávne křídly, aniž by komukoli vyjádřili jakékoliv vysvětlení. Je snad zdejší svět prokletý?
„Už přišly nějaké nové zprávy?“ zeptal se znovu netrpělivě své sekretářky přes interkom. „Jak vypadá plnění dnešního plánu? Stalo se ještě něco mimořádného?“
„Ne, pane,“ uslyšel známý hlas v přístroji. „Zatím bez dalších mimořádných událostí... Pokud jde o mne, já se ničemu nedivím. Tenhle svět je docela pěkný blázinec, nemyslíte?“
„Na váš osobní názor jsem se vás neptal!“ odfrkl si Pavlov. „Když po vás nikdo nic nechce, máte řečí jako obchodník s horkou vodou, ale pozvat na večeři se nedáte!“
„Ne, pane...“ špitla. „Jsem už zadaná!“
„A co má ten váš vyvolaný na rozdíl ode mě?“ zeptal se s úšklebkem, který nemohla vidět, protože měl vypnutou videokameru a jeho sekretářka patrně také.
„Jste můj nadřízený, pane a já bych vás nerada něčím urazila!“ řekla mu. „Když dovolíte, vypojím se, pokud něco vážně nechcete?“
„Nechci,“ souhlasil. „Ale dráždíte mě čím dál víc, jste jako kus skály a já bych vás rád rozehřál!“
„Takových už tu bylo, pane...“ zachichotala se. „Ale imponuje mi to, pane, to se musí nechat...“
„Jenže, ohnout se nedáte!“
„Nedám,“ řekla mu. „A nebylo by to od vás příliš profesionální...“
„To je pravda!“ souhlasil a vypojil se. „Máš recht, děvče!“
Vypil veškerý obsah sklenice, postavil ji na stůl a sehnul se pod stůl, aby z tajné zásuvky vytáhl láhev Vodky. Nalil si plnou sklenici a vrátil ji na místo. Pak si dal nohy na stůl, pohodlně se usadil v křesle a nechal si vyjet svou osobní složku. Na obrazovce se objevila jeho podobenka s několika řádky textu.
„GENERÁL PAVLOV, 62 LET, BEZDĚTNÝ VDOVEC, VZDĚLÁNÍ: VOJENSKÁ AKADEMIE, BOHATÝ SLUŽEBNÍ POSTUP, VYNIKAJÍCÍ VE VELENÍ, NYNÍ VE VÝSLUŽBĚ V POZICI STAROSTY V KOLONII NA KLA 7316 POD NÁZVEM RUDÁ PLANETA, KONÍČKY: STARÉ ZBRANĚ, HISTORIE VOJENSTVÍ A TAKTIKY, PSYCHOLOGICKÝ PROFIL: VELMI CTIŽÁDOSTIVÝ, TVRDOHLAVÝ A NEÚSTUPNÝ...“
„A také pěkný sukničkář!“ řekl si a usmál se. „Jenže to tam nemáte...“
„Pane?“ ozvalo se v interkomu.
„Copak, zlatíčko?“ zarazil se a jediným lokem vyprázdnil zbytek sklenice. „Ledy se hnuly?“
„Máme tu předběžnou zprávu průzkumné skupiny!“ řekla mu.
„A?“
„No, pošlu vám to na váš monitor...“ řekla mu. „Nebudete tomu věřit!“
„Nemůžeme se s nimi spojit?“ zamyslel se a sundal si nohy ze stolu. „Jde jen o čistý služební výpis aktuálního hlášení? Žádné audio, nebo video?“
„Ne, pane!“
„Tak mi to přečtěte!“ zabručel.
„Na okraji kaňonu Duchů nalezena průzkumná čtyřkolka, vybavení a potraviny s vodou na pět dní. Po obou mužích žádné stopy!“ uslyšel z přístroje.
„To je všechno?“ zapochyboval. Promnul si své blednoucí vlasy a zhluboka se nadechl. „Co myslíte, co se s nimi mohlo stát?“
„To já nevím, pane!“ řekla mu jeho sekretářka. „Před chvíli volal Adams, pane, chtěl s vámi mluvit přímo, jenže jste zrovna nebyl k dispozici... Máte mu zavolat!“
„Adams?“ zarazil se. „Šéf zdejší bezpečnosti? Copak chtěl, zlatíčko?“
„E-e,“ zamyslela se dívka na druhé straně linky.
„Jde to z vás jako z chlupaté deky, kdepak je vaše upovídanost?“ zlobil se a už chtěl vstát, aby za ní zašel do její kanceláře. Připadal si jako starý a vypelichaný kocour, kterého stále přitahují mladé a krásné kočky, ale tělo mu již neslouží jak by mělo, nebo jak by sám chtěl.
„Adams prý mluvil s kapitánem lodi na oběžné dráze, pane!“
„No a? Pro pána krále, viděli snad Ježíše, nebo Elvise?“ zasmál se. Myslel na orbitální průzkum, ale hned jej zavrhl. I přes sebedokonalejší kamery a radary neměli šanci prohlédnout skrze nakupená mračna nad kaňonem, či planinou za ním. Jako by tato část planety byla lidem nadále zapovězena.
„Podle velitele lodi... A podle hlášení průzkumu...“ začala jeho sekretářka. „Adams říkal že...“
„Tak moment, miláčku, začínám se v tom trochu ztrácet!“ zamračil se. Najednou mu připadaly všechny běžné a každodenní problémy s řízením tohoto města v tomto zapadákově Vesmíru pramálo důležité. Začaly se mu ježit chlupy na krku a to neznamenalo nic dobrého.
„Já vás raději spojím s Adamsem, pane, neumím to tak jasně vyjádřit!“ špitla dívka v přístroji a Pavlov na chvíli slyšel jen podivné chrčení.
„Adams!“ ozvalo se namísto líbezného hlásku, který snad jako jediná věc na tomto světě dokázala ve starostovi rozpálit krev. „Přál jste si se mnou mluvit?“
„Co se to sakra děje?“ zeptal se jej starosta. „Moje sekretářka nebyla schopna se vyjádřit a to už něco znamená!“
„No, jak bych vám to řekl...“ zamyslel se Adams.
„Pro Krista!“ zhrozil se starosta. „Našli jste na planetě inteligentní život? Nějaké ty zelené pidimužíky?“
„Něco horšího, pane!“ uslyšel Pavlov v přístroji. Venku za okny se znovu rozdováděl nenechavý vítr a hnal nad zemí mračna písku a prachu. Další písečná bouře byla na spadnutí. Kdy konečně dostaví tu kupoli nad městečkem? Nesnášel, když mu skřípal písek mezi zuby. Cítil, že se mu věci začínají vymykat z rukou a on na to vše už nestačí. Možná byl opravdu na vše starý...
„Tak co se stalo, Adamsi?“
„Nebudete mi to věřit, starosto, ale...“
„Ještě chvíli mě budete napínat a vyletím z kůže, jako by nestačilo, že nám dneska zmizeli další dva muži. Už víte něco dalšího o těch dvou výtečnících, kteří se potulovali na okraji toho kaňonu? Co tam hledali? To neměli nic na práci?“ zeptal se jej starosta zvýšeným hlasem. „A co ta podivná písečná bouře? Copak zjistili ti naši vědátoři?“
„Právě bych s vámi chtěl hovořit o tom kaňonu, pane!“ řekl mu Adams vážně.
„A co je s ním?“
„Zmizel, pane starosto!“
„Cože?“ nechápal jej Pavlov. Věděl, že zdejší klima nepůsobí příliš dobře na lidskou psychiku, ale tohle bylo už příliš. Přivíral oči nad tím, že tu každý druhý potají pije alkohol, tedy alespoň v malých dávkách. A že tu každý třetí bere nějaké povzbuzující a mnohdy i zakázané látky. Naštěstí během půl roku, co lidé sídli na této planetě, nedošlo k žádným větším nehodám. Čas od času někdo z lidí zmizel neznámo kam a stávalo se to se železnou pravidelností, ať už zaváděli jakákoliv bezpečnostní nařízení. Lidé je prostě obcházeli. Jednou přijde doba, kdy bude toto město bez lidí a stane se jen pouhou osadou duchů, pomníkem lidské chamtivosti a ctižádosti... „Co se stalo s tím prokletým kaňonem?“
„Zmizel, pane! Prostě tam není!“ řekl mu Adams suše.
„Jak mohl zmizet?“ zamyslel se Pavlov. „Jak může zmizet průrva v zemi hluboká a široká několik kilometrů, která se táhne bůh ví kam?“
„No, to je právě ono, pane!“ řekl mu Adams. „Nikdo to nechápe!“
„Třeba se zbláznili přístroje...“ zamyslel se Pavlov. Pohlédl na svou sekretářku, která mu přinesla další sklenici vody. „Může zmizet jen tak díra v zemi?“
„Kdo ví?“ pokrčila rameny.
„Hlásil nám to právě průzkumný tým, který jsme poslali, aby hledal ty dva muže, o kterých jste mluvil, pane!“ ozval se Adams. „Prostě jsou fuč nejen oni, ale i ten kaňon! Když se vydali k domovu a naposledy se chtěli rozhlédnout po okolí, zmizel jim ten kaňon před očima...“
„A co tam je namísto něj?“ zapochyboval Pavlov a přičichl si k prázdné sklenici, zda v té vodce nebylo ještě i něco jiného. Jeden nikdy neví...
„Je tam jen rovina, písek a kamení a vše ostatní, jak bylo... Tedy i s tím pohořím...“
„Ale...“ zamyslel se Pavlov. „To přeci není možné!“
„Zdá se, že ano...“ řekl mu Adams. „Prostě je pryč! Poslali skrz to místo průzkumného robota na pásech a projel těch několik kilometrů tam a zpátky, jako by se nic nedělo a žádná díra v zemi tam nikdy nebyla!“
„A co geologický průzkum?“ chytal se Pavlov stébla a cítil, že se pomalu, ale jistě potápí. Zdálo se, že na této planetě není vůbec nic jisté.
„Negativní, pane, přístroje nic nezaregistrovaly... Žádné anomálie ani dutiny, jen pevná skála, nebo sedimenty! Kaňon duchů je, zdá se, minulostí!“ řekl mu Adams a zavěsil.
„Co nás tu ještě čeká?“ zeptal se starosta sám sebe a znovu se sehnul pro svou láhev, aby se z ní zhluboka napil.
-- konec třetí části --
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
