» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."

Buddha

počet přístupů: 2141375

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::

:: MTBO = Moc mě To Baví Opravdu ::

Sakora	publikováno: 12.09.2009, 6:10


	Patřím mezi ženy. A znám ty vtipy o našem orientačním smyslu. Patřím mezi cyklisty. Jezdím maratóny. Naštěstí jejich organizátoři netouží hledat ztracené účastníky závodu v noci po lesích, tak jsou tratě obvykle skvěle značené. Patřím mezi lidi, kteří mají kamarády-sportovce. A ti mi někdy připraví nečekané překvapení. „Pojeď s náma na bikovej závod. Takovej orienťák, jezdí se podle mapy a hledaj se kontroly.“ „Neblázni, já v mapách neumím číst,“ bránila jsem se. „To neva, v těhle mapách stejně žádný písmenka nejsou,“ uklidňoval mě kamarád. „Jo a kup si buzolu,“ pokračoval v instrukcích. Buzolu??? (Já vím, co je buzola. Kdysi jsem na škole absolvovala orientační běžecký závod. Zatímco ostatní družstva si to hasila po širokých lesních cestách, naše trojice se vydala napříč lesem. Suchým, starým, temným, smrkovým lesem. A proč? Protože jeden z nás ty zbylé přesvědčil, že si s tím pokročilejším kompasem rozumí a rozhodl, že poběžíme dle azimutů. Vyměřoval stupně, otáčel mapou, hnal nás od jednoho významného bodu k druhému. Omylem však vypočítal jednu trasu špatně. Nevšimli jsme si toho. Běhali jsme a běhali, dokud jsme neopustili mapu. Mám na ten den dodnes hodně živé vzpomínky. Byl to dlouhý den… Tolik k mému vztahu k buzole.) Do centra závodů jsme dorazili ve skvělé náladě. Potěšilo mě, že trasy jednotlivých závodů jsou podstatně kratší než u maratónů. Nějak jsem zase nestihla trénovat. Absolvovala jsem rychlovýcvik v chápání značek v mapě a malé školení v práci s buzolou. Teoreticky jsem byla připravena. Kamarádi mě chtěli rozveselit a tak vyprávěli, kdy se na trati ztratili, jaké se jim staly v samotě lesa úrazy a jiné veselé historky. „Dám ti na kolo mapník,“ oznámil mi kámoš. Souhlasila jsem. Netušíc o čem mluví. Ale věřila jsem mu, že by mému oři neublížil. „Sem si před startem vložíš mapu. Tady sem ti přidělám čip, jasné?“ Bez obav. Mám čip, tudíž mě když tak najdou, ne? Na start se jelo skoro deset kilometrů, málem jsem ho minula, i když byla cesta lehce značená fáborky. Těch se asi v lese nedočkám. Co tam budu dělat? Místo startu bylo rozděleno na jakési koridory. Tady čekejte. Ještě nechoďte. Teď pojeďte. Co jste za číslo? (Do toho se neustále se ozývalo pípání.) Teď vyčíst. Číslo čipu? Zmatenější než lesní včela nechala jsem se postrkovat hodnými organizátory ke startovní čáře. START! Vzala jsem si mapku. Minutu, než vystartoval další jezdec v pořadí, jsem strávila jejím skládáním do mapníku. Dalších skoro pět minut jsem do ní zírala, neschopná rozeznat, kudy od startu vede cesta na první kontrolu. Kolem mě se míhaly barevné skvrny ujíždějících závodníků. Jak to dělají? Já jsem klidná, já mám dost času. Dvakrát měř, jednou řež. Nebo ne? Nález první z kontrol a úspěšné pípnutí čtečky jako pozdrav mému čipu u mě vyvolalo euforii. Kdybych tušila, že druhou kontrolu budu hledat cca čtyřicet minut, nechala bych si ty ovace na později. Den ubíhal. Můj čip se postupně seznamoval s dalšími čtečkami. Dosáhla jsem průměrného počtu dvou bloudění na jednu kontrolu. Občas jsem po vzoru indiánských stopařů zaklekla k zemi a studovala, zdali tudy jela jiná kola, anebo jsem beznadějně mimo. Už jsem se ani nestyděla poptat se na hledanou cestu procházejících houbařů. Přesto všechno počet mnou nalezených kontrol stoupal. Jezdila jsem místy stezkami, co snad používala jen lesní zvěř. Nebo naopak v mapě značenou pěšinu hbití lesáci rozšířili na stezku zvící šířky magistrály, tudíž to vypadalo, že jsem úplně jinde. Za chvíli jsem „tam“ byla. V …… Čím větší křižovatka, tím víc odboček, tím vyšší šance na omyl. Murphyho zákony platí všude. Předposlední kontrola mě „dostala“. Byla jsem si skálopevně jista, že jsem vybrala správnou cestu. Byla jsem si jista dlouho. Dokud jsem nevyjela z mapy… Já bych ten závod i vzdala, kdybych jenom věděla, kde je nějaká civilizace! Pokorně jsem se vrátila zpět k té poslední nalezené a začala od znovu. Dokonce jsem i vytáhla buzolu, kroutila jsem s ní jako s amuletem, čekajíc na kouzlo nebo zázrak. Nemá cenu si něco nalhávat, kdyby kolem neprojel jiný závodník mířící náhodou správným směrem, stojím tam dodnes. CÍL je jedno z nejhezčích slov, které znám. V centru mě poslali vyčíst čip. Původně jsem měla v plánu něco vyčíst i mým kamarádům, ale neudělala jsem to. Co kdyby mě s sebou příště nevzali…


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 8		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 10		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Dev	02.10.2009, 16:04:44

Ty cyklistické mě bavíííí ;-) Jako bych viděla sebe :-D Nejezdím sice orien´táky ani maratony, ale když si stanovím trasu, zásadně do svého cíle dojedu úplně jinudy :-D

Ariadne	14.09.2009, 12:03:30

proto radši jezdím jen tam, kde jsou ukazatele, tam se orientuji skvěle:-))

Sakora	14.09.2009, 10:58:37

Děkuji všem (ženám :-) za chápavé a pozitivní ohlasy. Psáno bylo pro pobavení, tak mě těší, že to vyšlo.

Allainila	13.09.2009, 15:10:34

Obávám, že ani já nevyvrátím ono tvrzení o spojení ženy a orientačním smyslu. Kopeme si hrob, dámy... Stejně jako předchozí "Kolařská" mi tahle na rtech vykouzlila pobavený úsměv. Hezké, svižné, báječné. :)

Rút	13.09.2009, 9:26:32

Pobavilo. :-) Myslím, že opravdu nejsi jediná, komu tento smysl tak nějak pokulhává. :-))

Apolenka	12.09.2009, 21:50:59

Upřímně mě potěšilo zjištění, že nejen já jsem potrefena orientačním nesmyslem. Pobavila jsem se.

Dawnie	12.09.2009, 15:22:58

Hezké:)

mischkaS	12.09.2009, 10:02:02

Mně tam ten humor natlačený nepřišel, já se bavila skvěle:) Nejspíš i proto, že můj orientační smysl je zhruba na stejné úrovni, takže podniknout něco takového, dopadnu naprosto stejně. Ztratila jsem se někde už snad tisíckrát, takže úplně chápu, jak se pak člověk cítí:)

amazonit	12.09.2009, 6:10:09

Takže kole se opět provětralo, a nejen ono. Přiznám, že mi některé úseky připadaly trochu ,,snaživě" humorné, ten humor z nich nešel přirozeně, ale byl do nich ,,natlačen", jenže to je nejspíš jen můj pocit. Jinak jsi nám opět naservírovala odpočinkový příběh, tedy pro čtenáře odpočinkový, neklade na něj žádné nároky a poskytne mu dostatek pobavení. Povídačky o tom, že se ženy neumí orientovat v mapách, jsou v mém případě taky pravdivé, vůbec orientační smysl je nulový, ztratím se kdykoli, kdekoli:-)


ze dne 14.09.2009, 11:01:41
Sakora: Díky za komentář. S tím humorem se musím trochu hlídat, možná se s ním snažím přebít některé zoufalé zážitky, vzhledem k tomu, že jsou v textu popsány skutečné události :-)