» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2141376

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 13 ::

:: 38. kapitola - Ab imo pecture ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 04.09.2009, 5:58

Po delší době, musel jsem se učit na doklasifikační zkoušky a ani tak nějak celkově nebyla "psací" nálada :o)


	Toho rána, kdy se Jirka probudil s podivným pocitem tíže na hrudi, se sluneční paprsky draly do pokoje více agresivně, než tomu bývalo jindy. Posadil se na postel a přimhouřenýma očima přejel od dveří přes nástěnnou mapu zámku až k oknu, za kterým svítil jasně zelenou barvou les. Zvláštní, jak se počasí rozhodlo být krásné zrovna dneska, pomyslel si, seskočil z postele a stále oblečen do pyžama vyšel na chodbu. „Co je?“ vykulil oči, když kolem něj proletěla Monika následovaná chechtajícím se Ondrou. „Když Moniku chytím, vezme mě nahoru do věže,“ vysvětlil staršímu bratrovi a zmizel za průchodem do haly. „Dobré ráno,“ pozdravil Jirka mamku a Michala, když vešel do jídelny. „Ahoj,“ usmála se mamka. „Dobré, ospalče, pojď se nasnídat,“ pobídl jej Michal a pokračoval ve vyprávění jakési zábavné historky z vojny. „No, já… Nějak mě bolí břicho, najím se později. Kde je Martina?“ „Říkala, že jde do pracovny, prý něco naléhavého.“ „Dobře,“ otočil se Jirka ve dveřích a zamířil za Martinou. Než zaklepal na pootevřené dveře, všiml si nové cedulky visící na nich. Martina Hykel, generální ředitelka firmy Hykel Company „Ano?“ ozvalo se po zaklepání, načež Jirka vešel dovnitř. „Ahoj,“ pozdravil a zůstal nejistě stát na prahu. Martina sedící za stolem si z nosu sundala brýle a odložila rozečtený papír. „Dobré ráno.“ „ Vidím, že máš novou cedulku,“ usmál se Jirka křečovitě. „Jo… Nijak mě netěšilo měnit si ji.“ „To chápu,“ přikývl Jirka a pohledem jezdil po celé místnosti. Zpoza zdí se ozval Moničin hýkavý smích. „Jestli ses přišel zeptat na tohle, mamka s Ondrou odjedou, než obřad začne. Michal je vezme druhou stranou, aby nejeli přes náves.“ „Ne… Vlastně jsem se chtěl… Chtěl jsem se ti omluvit za včerejšek. Bylo to…“ Hloupé? Přehnané? Ani jedno, pomyslel si v duchu. „… ode mě netaktní. Byl to fajn nápad, s tou večeří.“ „Nemusíš to říkat,“ vstala Martina, obešla stůl a opřela se o něj. „Došlo mi, že to nebylo zrovna rozumné.“ „Víš, přemýšlel jsem… O tom, jak jsi říkala, že se sejdeme jako rodina. Připadám si teď kvůli tomu hloupě. Neměl jsem se naštvat. Nedošlo mi, že… Že ty to vidíš jinak a pojem rodina pro tebe asi znamená mnohem víc po tom, co všechno jsi zažila. Takže… Promiň.“ Přes veškeré své úsilí nedat to znát vypadala Martina, že nemá daleko do pláče. „Děkuju… za pochopení. Tohle mi snad ještě nikdo neřekl.“ „Jo…“ hlesl Jirka a upřel pohled do neznáma. „Mamka… Říkala, že prý máš nějakou naléhavou práci, tak… Já nebudu zdržovat a půjdu za nimi.“ „Ty přece nikdy nezdržuješ,“ upozornila jej Martina skoro káravým tónem a obrátila se zpět ke spisům na stole. „Do lázní má přijet inspekce, tak musím dát některé dokumenty do pořádku.“ „Aha, tak to přeju pevné nervy,“ usmál se Jirka. „No, já… Zajdu se převlíknout a pak vyprovodit mamku s Ondrou. A vlastně – mamka neříkala, ať už jedeme s nimi?“ „Monika ji přemluvila, ať vás tady ještě do zítra nechá.“ Jirka mlčky přikývl a vyšel ze dveří. Martina zůstala ještě několik okamžiků stát a hledět na práh, kde před chvílí její synovec stál. Auto pomalu vyjelo ze zámecké brány a opustilo park. Jirka s Monikou stáli na příjezdové cestě a naslouchali šumu nesoucího se z návsi. „Myslíš, že…“ „Ne, dolů nepůjdeme,“ zavrhl Jirka sestřin nápad dřív, než ho stačila vyslovit. „Mám lepší nápad, pojď.“ Vedl sestru po prašné cestě vedoucí k troskám domu Vogelových, těsně před torzem vstupního schodiště zatočil doleva a vysokou trávou a keři vyšplhali až na skalní výběžek, ze kterého byl výhled na celou vesnici. Hory, do nichž vedla jedna z cest, se mohutně tyčily nad obcí, a dodávaly místu pocit bezpečí a ochrany. „Tady je to hezké,“ uznala Monika, když se uvelebila ve vyhloubenině velikého kamene. Rozhlédla se po okolním nízkém porostu bříz, který pomalu přecházel v jehličnatý les, ze kterého koukal vrcholek zbytku kulaté kamenné věže. „Moniko?“ „Hm?“ „Napadlo tě někdy… Zkoušela sis někdy představit tu noc, kdy Vogelovi zemřeli?“ „Jak to myslíš?“ „Vlastně nevím,“ hlesl Jirka s pohledem upřeným na náves pod svahem. Kolem rozložitého stromu uprostřed stály stoly přiražené k sobě do podoby dlouhého hada, který kopíroval tvar celého prostranství. Lidé ve slavnostním oblečení postávali ve skupinkách, vesele hovořili a někteří z nich pobíhali sem a tam. „Měla tam umřít s nimi,“ sykla Monika s pohrdavým výrazem ve tváři, když z budovy obecního úřadu vyšla Renea v bílých šatech s Radimem po boku. Uličkou vytvořenou návštěvníky došli až ke stolu, kde se usadili na předem určených místech a společně s Richardem a ostatními zvedli své sklenky k přípitku. „Je to odporné.“ „Jo, to je,“ přikývl Jirka. Znenadání vstal, seskočil z kamene a svižnou chůzí se vydal po svahu dolů, k domu stojícímu na okraji návsi. „Hej!“ zavolala za ním Monika. „Kam jdeš?“ „Dolů,“ odsekl s hlasem plným odhodlání, přestože sám nevěděl, co dělá. „Stůj,“ zakřičela Monika znovu. „Slyšíš, zastav se!“ Byli na nároží jednoho z domů, když se Jirka, stojící nenápadně za rohem, otočil na sestru. „Ty nic… Necítíš? Chuť něco udělat, nebo tak?“ „Mám…“ polkla naprázdno Monika, „mám chuť tam vběhnout a říct taťkovi, jak moc nám ublížil. Opravdu bych si přála to udělat.“ „Tak pojď,“ pobídl ji Jirka kývnutím hlavy. „Co se to s tebou děje? Nebyl jsi to vždycky ty, kdo mě usměrňoval a zastavoval před ukvapenými rozhodnutími?“ „Moniko… Nemáme co ztratit. Buďme k němu konečně upřímní, bez strachu z toho, co nám za to udělá.“ „To nejde,“ chytila Monika bratra za předloktí a zatáhla ho dál od rohu, za vysoký pás kopřiv. „Jen si představ, co by se stalo, kdybychom se tam objevili.“ „Copak jsi mě neslyšela? Nemáme už co ztratit! Rodina se nám rozpadla, náš otec má novou manželku a… Nic není, jak by mělo.“ „Nesmíme zničit ještě to, co nám zbylo.“ „Jo?“ uchichtl se ironicky Jirka. „A co nám tedy zbylo? Starosti, strach o vlastní životy a na krku obrovský majetek.“ „Takhle to přece nemůžeš brát. Máme mamku, a Ondru, a Martinu, Michala… Taky kamarády. A hlavně, hlavně máme jeden druhého.“ „Jenže tyhle řeči nic nevyřeší. Já chci, aby to nějak skončilo. On se mnou nemluví, vlastní táta! Nechápu proč, chci, aby… Aby mi řekl, že už se mnou nechce mít nic společného a pak se možná smířím s tím, že je konec.“ „Jirko,“ sklopila Monika oči. „Ty víš, stejně jako já, že tady bohužel nejde jen o naše citové vztahy k němu nebo komukoliv. Jde tady o mnohem víc.“ „A proč bychom se o to měli starat? My to nezpůsobili! Pořád se ohlížíme na jiné. Nevím, jak ty, Moniko, ale já se často necítím dobře. Mívám z toho všeho tak odporné nálady, že bych občas nejradši vůbec nežil… Takže, jestli mě máš ráda, dovol mi s tím něco udělat.“ Výraz nepopsatelně zoufalého vzezření naplnil Moničin obličej, v tu chvíli snad bledší než ubrusy na svátečních stolech za domem. „Ne, Jirko,“ zavelela ještě rázněji, než obvykle. „Právě proto, že tě mám ráda, ti to nedovolím.“ „Moniko…“ hlesl Jirka potichu. „Kdybys teď cítila to, co já, pochopila bys, co dělám.“ Obdaroval sestru odhodlaným pohledem a po chvíli, jako by mu nohy samy velely, zmizel za nárožím domu.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

First Girl	27.09.2009, 11:30:09

Wow. Drsné pokračování. Přidávám se k názoru Ady, taky mi to nepřijde příliš krkolomné - jen je to hodně dějové, jako většina ;) Jinak gratuluji ke 2, ja dělala zase reparát z matiky :/

Ada	04.09.2009, 22:56:53

ahoj, mně to až tak krkolomné nepřijde, jen z toho cítím tak nějak reálné emoce, což zní asi divně, že? připomínky: - 2. řádek - "posadil se na postel" - nemělo by být"posadil se na posteli"? - "...se mohutně tyčily nad obcí, a dodávaly místu pocit bezpečí a ochrany." - myslím, že nemá být čárka před "a" - místo "Radimem" bych asi použila "s jejich tátou" - ta připomínka Am sedí - asi lépe"výraz nepopsatelného zoufalství naplnil..." To jsem zvědavá, co vyvede?! Co znamená "doklasifikace"? hodně jsi ve škole meškal? Doufám, že už vše o.k.?! Měj se fajn


ze dne 04.09.2009, 23:13:36
Miky: Hezký večer, děkuji za komentář a známku. Reálné emoce? No, řekněme, že teď mám jedno ze svých zvláštních období, tak se to nejspíš promítá i do psaní... ale to nevadí, ne? :o) Doklasifikace znamená, že jsem měl málo známek kvůli velkému počtu zameškaných hodin. S odpornou biologií jsem se ale popral a zvládl to na dvojku :) Hezký víkend !

amazonit	04.09.2009, 5:57:12

Přiznám, že mi tento díl přijde malinko ,,ztuhlý" oproti těm předchozím, jako bys do toho musel dát víc úsilí a trochu to ze sebe potit. Nedá se nepomyslet na to, jak konfrontace s otcem dopadne, opět jsi nás nechal v očekávání dalšího vývoje událostí. Jinak, chtěla jsem to napsat již pod minulé díly, pokud napsala, tak se omlouvám za opakování, po trojtečce uprostřed věty nebývá velké písmeno. Netvoří se totiž dvě věty, ale je to stále pokračování té jedné. -Výraz nepopsatelně zoufalého vzezření naplnil Moničin obličej - výraz vzevzření? Tahle věta by chtěla ,,znormálnit".


ze dne 04.09.2009, 23:14:32
Miky: Děkuji za publikaci a komentář. Je pravda, že se mi díl psal celkem ztěžka, a mé nejhorší obavy, že to na něm bude poznat, se bohužel vyplnily. Tak snad ten další, jeden z posledních, dopadne lépe. Hezký víkend :o)