obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ómalóra-14 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 05.09.2009, 7:00  
Další poklidný díl na obzoru. Vždyť život nejsou jen samá převraty, maléry a utrpení, ale i pohoda, klid, mír a harmonie. Takže si vychutnejte líný běh času ve fyntazijní říši elfů.
 

XIV. - Ladérion.


Mëllindu pošimraly na tváři teplé sluneční paprsky, které pronikaly skrz skleněnou stěnu a pavučinové záclony do její ložnice. Zavrněla tiše jako kočka, protáhla se a otevřela spánkem ztěžklá víčka. Dnes spala až nezvykle dlouho, zřejmě to bylo únavou z té daleké cesty. Zamrkala, protřela si oči a rozhlédla se kolem. Chvilku jí trvalo, než se zorientovala a došlo jí, kde se vlastně nachází. Odsunula peřinu stranou, spustila nohy z postele a zabořila chodidla do měkkého koberečku, který byl z každé strany postele. Postavila se, přešla k balkonovým dveřím, odhrnula záclony, otevřela dveře a vyšla na balkón. Opřela se rukama o tepané zábradlí a zhluboka se nadýchla. Vzduch byl svěží a voněl po květinách, které rostly a kvetly v terasových zahradách. Podívala se jedním směrem a za palácem se tyčily šedavé vrcholky Klenutých hor, hloučky stromů rostly na jejich svazích a dodávaly jim trochu zeleně. A když stočila pohled na druhou stranu, zahlédla jiskřivě se lesknoucí hladinu Smaragdového jezera a část města, které již žilo svým obvyklým životem. Pak zaslechla zvláštní šum nad svou hlavou. Zvedla oči k obloze a na blankytném nebi spatřila letět obrovského rudého draka. Ten několikrát zakroužil nad městem a potom zmizel za vzdálenými špicemi hor. Pokochala se krásným výhledem a zašla zpět do pokoje. Vzala cestovní brašny a začala z nich vytahovat své šaty a ukládat do jednotlivých zásuvek v komodě a věšet je na ramínka do skříně. Osobní věci rozložila na leštěnou desku komody, nad kterou viselo zrcadlo ve zdobném rámu. Když měla všechno uspořádané, vybrala si jedny tmavě šedé šaty a oblékla se do nich. Uhladila záhyby tmavého splývavého hávu, urovnala si dlouhé rukávy a stojáček. Uchopila ebenový kartáč a rozčesala si plavé vlasy. Pak si ještě do skryté kapsy ve svých šatech uložila zápisník a tužku. Nyní byla jakž takž připravená sejít do jídelního sálu na snídani a setkat se s obyvateli paláce. Opustila pokoj a zamířila ke schodišti. V tutéž chvíli vyšel ze svého pokoje i mistr Ewerion a potkali se spolu na počátku schodů. Usmál se na ni.
„Dobré ráno, Mëllindo.“
‚Dobré jitro i tobě.‘ Odvětila mu znakovou řečí.
„Jak se ti spalo?“
‚Docela to ušlo. Naštěstí mě dnes žádná noční můra netrápila.‘
„Tak to jsem rád.“
Nabídl jí své rámě, sešli společně do přízemí a pak chodbou do jídelny.

Dnes ráno tu bylo mnohem míň elfů než večer při jídle. Plně obsazený byl pouze stůl paní domu. Pán Dorien zrovna upíjel ze svého šálku čaj, paní Anneris si nandávala lívanečky a bohatě je polévala jahodovým sirupem. Diriel ukusoval bílý chléb potřený zavařeninou. Vedle pána Doriena seděla asi třináctiletá dívenka v růžovofialových šatech, s uhlově černými vlasy, které měla podobně upravené, jako její spanilá matka. Veselé zlaté oči jí jiskřily rošťáctvím a lemovaly je dlouhé tmavé řasy. Zrovna si nabrala na vidličku míchaná vajíčka a vložila si je do úst, když její pozornost přitáhl pohyb v místnosti. Podívala se na příchozí a začala huhlat.
„Jů, kdo to je, ada?“ otázala se svého otce.
„Kolikrát ti mám říkat, že s plnou pusou se nemluví, Fëo!“ Napomenula ji matka.
Dívenka rychle polkla sousto.
„Promiň, nana. Ale, kdo jsou ti neznámí?“ položila znovu svou otázku.
„To je mistr Ewerion z Unquë Ehtelin a jeho společnice Mëllinda.“ opáčil jí na dotaz Dorien.
„Mistr Ewerion? Není to ten léčitel, co pomáhal mamince, když jsem měla přijít na svět?“
„Ano, přesně tak, holčičko.“
„A proč přijel?“
„Protože na mě bude dohlížet stejně, jako když jsem čekala tebe, a až přijde čas, tak mi pomůže přivést mezi nás tvého sourozence.“ Odpověděla Anneris na dceřinu otázku.
„Aha. A může ti říct, jestli to bude kluk, anebo holčička?“
„Ne, tohle mi povědět nemůže. Zkrátka se budeš muset nechat překvapit, Fëo.“
„Škoda.“ Povzdechlo si děvčátko a nabralo si další sousto.
Mezitím léčitel dovedl Mëllindu až ke stolu, a pak jí galantně odsunul židli, aby se mohla posadit.
„Přejeme vám krásné dobré ráno,“ pronesl mistr za ně za oba.
„Ano, pochváleno budiž toto požehnané jitro,“ pokynula jí na pozdrav Anneris.
Mëllinda pokývala hlavou místo pozdravu a se usadila na odstrčenou židli a Ewerion si vzal místo vedle ní. Za chvíli přišla pomocnice z kuchyně a přinesla mísu míchaných vajec a talíř čerstvých lívanečků. Ewerion si nakladl míchaná vajíčka a vzal si k tomu krajíc nadýchaného chleba. Mëllinda si na svůj talíř položila několik lívanečků a namazala je zavařeninou. Anneris si upila ze svého šálku čaj a otázala se:
„Co si dáte k pití? Čaj, teplé mléko, kakao anebo horký ovocný punč?“
Ewerion se mile usmál a řekl.
„Rád bych si nalil čaj.“
„A co ty, Mëllindo?“ obrátila se na elfku.
‚Já, pokud mohu, bych si dala kakao.‘ odpověděla znakovou řečí a zároveň v duchu, což mohla Anneris slyšet díky svým telepatickým schopnostem.
„Takže kakao říkáš? Prosím, je to ta bílá konvička s hnědým okrajem.“ řekla paní domu a poukázala na nádobu postavenou vlevo na stole.
Děvče sledovalo komunikaci mezi matkou a tou cizí elfkou a jen zůstala s otevřenou pusou, když ta žena udělala zvláštní gesta rukama a její matka hned věděla, co řekla.
„Zavři pusu, nebo ti do ní vlétne moucha.“ poznamenal Dorien a prst jí položil pod bradu, aby jí zavřel ústa.
„Ona je ómalóra!“ vyjekla překvapeně elfí holčička. „Jak to, že jí nana rozumí?“
„Tohle je od tebe neslušné, Fëo. Mëllinda není němá, jen nemůže mluvit.“ pokárala ji matka, „a rozumím jí, protože mám schopnost dračí telepatie.“
„Ale já ji mám přece taky.“
„Jenže jsi ještě příliš malá na to, abys ji uměla ovládat. Neboj, až přijde čas, tak se to naučíš.“ Pak se Anneris podívala na Mëllindu. „Omlouvám se za to, co řekla, neboť ta nevychovaná malá dáma, která nyní mluvila, je má dcera Fëa.“
‚To je v pořádku. Ona nic špatného neřekla, vždyť má pravdu. Jsem němá, jako ryba.‘ Pronesla v duchu Mëllinda a zároveň to znakovala.
„Jsi hodná, Mëllindo.“
Elfka jen přikývla a dala se do jídla. Mistr Ewerion se bedlivě zadíval na dívenku a pak se usmál, když si všiml, že se na něho též podívala.
„Těší mě, že tě poznávám, princezničko. Když jsem tě viděl na posledy, tak sis ještě cucala palec a pořád jsi vyspávala.“
„To už je hrozně dávno. Já už si palec skoro dvanáct let necucám.“ zaprotestovala Fëa.
„Ano, to vidím, a musím říci, že s tebe roste velmi hezká dívka,“ složil jí léčitel kompliment.
Dívenka se začervenala.
„Děkuji, mistře.“ špitnula malá elfka.
„Přesně tak, jednou bude stejně krásná jako její matka.“ Zalichotil pro změnu Dorien své ženě, vzal její ruku a něžně ji políbil.
„Jo, a nana říká, že jsem stejný větroplach jako ada, ale tvrdohlavost jsem prý zdědila po naně.“ Pochlubila se Fëa.
„Tvrdohlavá to teda jsi, ale pochybuji, že po mně,“ namítla s úsměvem Anneris.
„Ale miláčku, copak si na tuto svou skvělou vlastnost zapomněla?“ popíchl ji Dorien, „vždyť kvůli ní jsi mě málem navždy vyloučila ze svého života.“
„Ale drahý, nakonec si se do něho opět vloudil a dal mi to nejcennější, co může na světě být. Svou lásku a dítě,“ opáčila a pohladila si pomalu rostoucí bříško. „Vlastně dvě dítka, když započítám i to ještě nenarozené.“
„Víš, že tě miluji, má lásko?“ zacukroval tiše Dorien a políbil svou ženu na rty.
„Vím, ale klidně mi to můžeš zopakovat kdykoliv se ti to zlíbí.“ odvětila šeptem Anneris a koketně zamrkala řásami.
„Nana, ada, jsou tu hosté!“ prohodila pohoršeně Fëa a povzdechla si. „To všechny manželské páry, takhle cukrují, mistře?“
Ewerion se její poznámce zasmál.
„Ne, děvče, všechny páry ne, jen ti, co jsou opravdu velmi šťastní. Však i ty jednou budeš ráda, až ti tvůj muž bude říkat něžná slovíčka a dávat ti najevo, jak tě má rád.“
„Nikdy, přece ze sebe nebudu dělat přede všemi blázna.“ podotkla smrtelně vážně Fëa.
„Ale budeš, protože v dospělosti ho ze sebe jednoho dne udělá každý, až se zamiluje.“ opáčil léčitel.
„Tak to se raději nezamiluji.“ prohlásila rezolutně Fëa a udělala tak vážný obličej, že se kromě Mëllindy všichni přítomní u stolu rozesmáli.
„Tak tímto prohlášením mi někoho velice připomínáš, viď, Dirieli.“ popíchla svého mladšího bratra Anneris a on se na to pouze poťouchle zašklebil.
Zbytek snídaně proběhl již v tichosti. Po snídani si princeznu Fëu vyzvednula chůva Vessa a odvedla ji do jejího pokoje, kde na ni již čekal soukromý učitel. Diriel se s nimi rozloučil, protože si s velitelem stráží domluvil, že si vyjedou na cvičnou louku a trochu si spolu zašermují a zatrénují střelbu z luku. Dorien se omluvil a odebral se do své pracovny, kde měl na vyřízení nějaké papíry, a pak hodinu před obědem měl mít pět audiencí několika měšťanů, neboť teď, když byla Anneris v požehnaném stavu, převzal veškeré její povinnosti na sebe. Anneris šla s Mëllindou na procházku do terasových zahrad. Mistr Ewerion obě ženy doprovodil do krásného dřevěného altánku, který nechal Dorien pro svou ženu postavit, chvíli s nimi pobyl, pak se omluvil a odešel za léčitelem Ferenem do zdejšího domu uzdravování. Mëllinda dělala po zbytek dne Anneris společnost. Procházely se po zahradách a paní Ladérionu jí ukázala park, růžový sad, bylinkové záhony a květinové zahrady se skleníkem. Povídaly si o různých věcech, Anneris jí vyprávěla o zážitcích, které se jí v životě přihodily. Mluvila o těch dobrých i o těch zlých. Dnes už jí nedělalo problém hovořit ani o roce stráveném v kobkách pevnosti Krul. Mëllinda spíš mluvila o životě v Údolí pramenů, anebo o čase ještě předtím, než se stala Rindonovou ženou. O letech, které prožila ve vesnici Werden se vůbec nezmínila a Anneris se jí na nic neptala, protože nechtěla zbytečně vyzvídat. Když se dost nadýchaly čerstvého vzduchu, vrátily se do paláce a vešly do odlehlejší místnosti. Byl to pracovní salónek, taková svatyně všech žen. Dalo se tu dělat snad úplně všechno, vyšívat, šít, tkát na malém stavu, spřádat na kolovrátku, paličkovat, plést, malovat, číst, protože tu byla i malá knihovna plná knih o léčivých bylinkách, o ručních pracích a pro zasvěcené i lechtivé čtení pro dospělé ženy, anebo třeba se tu daly hrát i deskové hry. Ale to nebylo všechno, když se otevřely dveře, které byly umístěné v jedné boční zdi, vešlo se do dalšího pokoje, kde se sušily bylinky a různé druhy kožení.
Mëllinda tím byla vnitřně unešená, ale na venek by to nikdo neřekl. Takže nějaký čas strávily zde, v tomto ženském království. Pak byla doba obědu a Mëllinda požádala Anneris, jestli by nevadilo, kdyby si jídlo snědla ve svém pokoji, neboť byla z velkého množství elfů, kteří se u oběda sešli, nervózní. Anneris s tím souhlasila a nijak ji nepřemlouvala. Po obědě se spolu sešly v hale a vydaly se na návštěvu chrámu bohyně Ladérian.

Přístupů ke svatyni bylo několik. Jedna cesta se táhla přímo z města, druhý přístup sem směřoval z paláce, byl delší a vedl oklikou. Další vstup k chrámu ústil z Dračích jeskyní, a nakonec tu byla ještě úzká stezka vtesaná do skály. Anneris vedla Mëllindu k chrámu tou nejkratší cestou, co směřovala z paláce přímo ke svatyni. Pěšina byla zručně vytesaná do skalní stěny. Po ní se na skalní plošinu s chrámem dostaly během necelých patnácti minut. Chrám byl opravdu skvostný. Část byla zasazena do vysokého skalního převisu a zbytek byl vystavěn z leštěného bílého mramoru. Ozdobně tesané sloupy podpírající klenutý strop svatostánku se tyčily do výše více něž patnácti metrů a měly podobu kmenů ovinutých břečťanovými výhonky. Vstupní štít byl zručně vypracovaný a vypadal, jako by byl vytvořený z propletených větví stromů a v nich seděli drobní ptáčci. Elfky vyšly po několika schodech k hlavnímu vchodu do chrámu. Velké dřevěné dveře s pracnými reliéfy se nacházely otevřené dokořán. S posvátnou úctou vstoupily do sálu svatyně. Barevná vitrážová okna v různých odstínech zlaté vrhala dovnitř medově laděné světlo, které osvětlovalo celý vnitřní prostor. I zde se ke stropu vypínaly štíhlé spirálově stočené sloupy. Ve stěnách mezi okny se nacházely vytesané výklenky, v nichž byly umístěny asi dva metry vysoké sochy bohů a bohyní. Po levé straně to byl bůh slunce Sorran se zlatým ornamentem slunce umístěným na hrudi, ve vedlejším výklenku se nacházela bohyně hvězd Elentari se stříbrnou hvězdou na čele a o kousíček dál bůh větru Windeon s perleťovou čelenkou ve vlasech. Proti nim na pravé straně stála socha boha ohně Heliona, který ve dlani držel hrst zářících rubínů, že to vypadalo, jako by na ní plál oheň. V posledním výklenku se nacházela socha bohyně moří a vod Meridian, jejíž oči byly vytvořeny ze safírů a kamenné šaty zdobil pásek z tyrkyzů a malých mušliček. Celému chrámu však vévodila na širokém mramorovém podstavci umístěná impozantní pětimetrová socha krásné spanilé ženy ve splývavých šatech, které byly posety drobnými perlovými kvítky, jejichž středy vytvářely jantary, něžným obličejem s dlouhými rozevlátými vlasy, které korunoval věneček z lučního kvítí. Každá drobnost na této soše byla vypracována do nejmenšího detailu. Socha v jedné ruce držela mísu s ovocem z barevného křišťálového skla, na druhé ruce měla umístěné malé batole, u nohou jí ležel snop zralého obilí a v záhybech šatů se schovával malý koloušek. Socha ženy totiž patřila patronce tohoto svatostánku – Matce Země a úrody – bohyni Ladérian. Podstavec sochy měl na sobě zdobné ornamenty a uprostřed se nacházel vyrytý elfský nápis, který opěvoval krásu, moudrost a laskavost této bohyně.

„Marauco Ladérian. Le antatir me i elva mar,
nari tulu harnossë, anwanima imbë ilquen.

Findessë carnë, óma ve lissë, yára nari anli er palurin.
Nolwë elya quetta oquanta, an sinë, ya sin nyérë arwa.

Ammë Nórie, cenda elm sérë. Nuhta nin hinya uhasta.“


Z každé strany sochy byl umístěný oltář, na který se pokládaly dary a oběti, většinou to byly zapálené svíčky, květiny, ovoce anebo snopek obilí, jako poděkování za dobrou úrodu. I oltáře byly zdobené reliéfy, jež znázorňovaly různé činnosti. Třeba výjev lovu na kance, tkalce u stavu, kováře v kovárně, vesničana na poli, ženu chovající dítě v náruči, krámek na tržišti, sadaře v ovocním sadě a tak podobně. Zkrátka to byl nádherný svatostánek, kam se elfové, draci i lidé chodili občas modlit, vzdávat svůj hold bohyni a konaly se tu svatby, pohřby a různé další obřady.
Anneris s Mëllindou kráčely tichým prostorem a jen nepatrná ozvěna jejich kroků na mramorovém dláždění se nesla touto posvátnou síní. Pomalu přistupovaly k oltářům a k soše. Mëllinda se s posvátnou úctou rozhlížela kolem sebe a studovala dokonalé dílo elfských stavitelských mistrů, pak se podívala na Anneris a v duchu jí položila otázku.
‚Anneris? Proč si nechala zasvětit tento chrám zrovna bohyni Ladérian?‘
Elfí paní se vřele pousmála.
„Je to takové poděkování, i když je to neuvěřitelné, to ona mě vysvobodila z vězení v pevnosti Krul a vlastně díky ní jsem se seznámila i s Dorienem.“ vysvětlila jí Anneris.
‚Chodíš sem často vzdávat jí hold?‘
„Ne, jen občas, když mám potřebu svěřit se s něčím, co může slyšet jen ten, kdo to nikomu neřekne. Jsou to taková tajemství jen mezi mnou a ní.“
‚Chápu.‘ Přikývla hlavou Mëllinda.
Anneris se zahleděla na svou společnici.
„A co ty? Kdy jsi naposledy navštívila nějakou svatyni?“
Mëllinda provinile sklonila hlavu, až jí plavé vlasy sklouzly z ramen a zakryly jí tvář.
„Nikdo tě přece neodsuzuje, jen se ptám.“
Povzdechla si a pak v mysli řekla.
‚Už je to dávno, kdy jsem se byla pomodlit v nějakém chrámu. Neměla jsem důvod vzdávat poctu bohům. Osud mě zklamal, vzal mi to nejcennější, co jsem měla. Žádný z bohů ani z bohyň mi nebyl nakloněn, když jsem je nejvíc potřebovala. Zanevřela jsem na ně.‘
„Teď už je mi to jasné.“ pronesla Anneris a konejšivě položila ruku na její rameno. „Někdy ztratíme naději i víru v dobré věci, ale možná, že nastal čas to všechno změnit a začít zase věřit. Jak v sebe samotnou, tak i ve vyšší bytosti. Dej osudu šanci, ať ti může ukázat, že i ty máš nárok na štěstí.“
‚Nejsem si jistá, jestli v něco takového dokážu věřit.‘ Podotkla v duchu Mëllinda.
„Dokážeš, jen musíš chtít.“
‚Nevím, jak začít.‘
„Tak pro začátek zkus zapálit svíčku na usmířenou.“ navrhla jí Anneris, když stanuly před jedním z oltářů.
Zašátrala v tajné kapse u svých šatů a vytáhla z ní dvě malé svíčky ze včelího vosku a jednu z nich podala Mëllindě. Elfka ji přijala. Anneris zažehla svíčku od věčného plamínku, který byl umístěný ve speciálním kahanu nad oběma oltáři, a zapálenou svíčku zastrčila do stojánku, jenž byl pro ně určený. Mëllinda si svíčku chvíli prohlížela a přemítala, jestli má udělat to samé, co učinila paní Anneris, anebo ne. Pak přece jen přiblížila knot svíčky k věčnému plamínku a zažehnula ji. Chvíli sledovala mihotavý plamínek a nakonec svíčku zasadila do stojánku.
„Výborně, první krok si udělala a teď budeš postupně sama dělat další a uvidíš, že se to jednoho dne spraví.“ Ujišťovala ji Anneris.
‚Snad máš pravdu.‘ odpověděla v myšlenkách Mëllinda.
Anneris cítila její nejistotu, se kterou si to Mëllinda myslela, ale nic na to již neřekla, protože věděla, že další slova jsou zbytečná, jen stiskla jemně její rameno.
Chvíli strávily rozjímáním v chrámu a potom se zas vydaly nazpět do paláce, protože se zdálo, že je Anneris poněkud unavená a potřebuje si odpočinout. Vrátily se do sídla a Mëllinda paní domu doprovodila do její ložnice, kde se Anneris natáhla do postele a na chvíli si zdřímla. Mëllinda se odebrala do malé palácové knihovny v přízemí, aby si vybrala nějakou knihu na čtení. Místnost, jež se nazývala malou knihovnou, byla nad očekávání velká a plná regálů, polic a skříní přetékajících různorodými knihami. Mëllinda chodila od jedné skříně ke druhé a očima si přečítala názvy jednotlivých knih. Musela uznat, že ve zdejší knihovně byly doslova tištěné poklady ze třetí, druhé i první epochy, a dokonce se tam daly najít i velmi vzácné spisy z nejstarší doby, kdy elfové ještě obývali ostrov Linor. Studovala jednotlivé názvy a pěkných pár minut jí zabralo, než v té spoustě knih našla tu, kterou by si ráda přečetla. Vybrala si jednu knížku vázanou v hnědé kůži s vytlačovanými znaky na hřbetě. Byl to román ‚Tajemství Magického hvozdu’ od Lothiena z Eglamonthu - elfského básníka a spisovatele. Vzala si ji a vyšla do terasových zahrad, kde si udělala pohodlí na lavičce v altánku a pustila se do čtení. Román to byl opravdu pěkný a záživný, že si ani neuvědomila, že od chvíle, kdy přišla do altánku, uplynuly tři hodiny. Pomalu se blížil večer a čas společné večeře v jídelním sále. Moc se jí tam nechtělo, ale omluvit se, tak jako to udělala při obědě, a povečeřet ve své pokoji by bylo neslušné. S povzdechnutím založila zakládací stužkou rozečtenou stránku a zavřela knihu. Rozhrnula záhyby sukně a do skryté kapsy uložila knihu, protože se jí nechtělo jít do podkroví, aby si ji tam položila na stolek a zase jít dolu. Takže kniha odpočívala bezpečně schovaná v jejích šatech a Mëllinda se mohla vydat do jídelny. Kráčela přes zahrady k paláci, vystoupala po točitých schodech až na balkón, který se táhl téměř kolem celého paláce, a zamířila do vnitřních prostor sídla. Vešla do chodby, ze které se vcházelo do jídelny. Z kuchyně se již linula báječná vůně chystaných pokrmů a samozřejmě zvuky, jež přípravu doprovázely. Cinkání nádobí, rychlé kmitání nože na prkýnku při sekání zeleniny a bylinek, a do toho se nesl sytý hlas mistra kuchaře, který napomínal, chválil a radil svým pomocníků. Mëllinda poslouchala vše, co se kolem dělo, dál procházela chodbou, a pak vstoupila do jídelny. Stoly v prostorné jídelně již byly prostřené a připravené uvítat strávníky. Porozhlédla se kolem a zjistila, že je tu jako první, ani hudebníci zde ještě nebyli. Tak se přemístila na druhou stranu místnosti k vysokému oknu s dlouhými závěsy a posadila se na polstrovanou lavici v okenním výklenku a zase si vyndala knihu, aby si čtením zkrátila čekání na příchod ostatních elfů. Netrvalo dlouho a do místnosti se začali trousit první příchozí. Několik elfek v dlouhých, barevných, rozevlátých hávech se s chichotáním posadilo k dlouhému stolu, který byl umístěn u oken. Pak do sálu vpluli tři hudebníci, kteří si nesli harfu, loutnu a píšťalu, a zaujali své místo na malém stupínku. Posadili se na židle a začali hrát líbezné melodie. Za pár minut přišli dva muži v tunikách a byli ponořeni do přátelského hovoru a našli si místo u stolu, jenž stál na straně u stěny. O další chvíli později vstoupili do jídelny čtyři muži ve stejnokroji palácové gardy a přisedli si ke stolu u oken, naproti těm elfkám, které přišly před nimi. S úsměvem je pozdravili a zapojili se družné rozmluvy. Pak vstoupil vysoký elf, též v palácové uniformě, ale s vyšší hodností. Byl to velitel palácové stráže lord Findës. Přešel celý sál a usadil se na své obvyklé místo u stolu vládců města. Dalším příchozím byla štíhlá žena ve světle zelených šatech s hnědými vlasy, jejichž odstín přeházel až do ruda, s odměřeným výrazem ve tváři a nezvyklýma zelenýma očima. Mëllinda poznala v té ženě Annerisinu poradkyni dračici Sefiru. Sefira se na první pohled zdála být nedotknutelná, vážná a chladná, ale když zahlédla Findëse, tak se na jejím vážném obličeji rozprostřel milý skoro něžný úsměv. Dokonce se zdálo, že se snad i lehce začervenala na líci. Spěšným krokem přešla místnost a zastavila se až u kapitána Findëse. Ten se postavil a chvíli si beze slova hleděli do očí. Jejich ruce se na kratičký okamžik propletly a sevřely se ve vzájemném objetí. Ruce těch dvou dělaly to, co se elf a dračice neodvážili učinit osobně před očima ostatních. Vypadalo to na tajnou lásku, která pomalu kvetla skryta před zraky celého paláce, zatím naprosto nepovšimnuta. Pak se zase pustili a Sefira zamířila ke své židli. Když elfa míjela, tak jí něco pošeptal do ucha a ona jen přikývla hlavou a obešla stůl. Jen co se posadila, tak do jídelny vešel mistr Ewerion s léčitelem Ferenem a za nimi zvesela poskakovala s věnečkem na hlavě Fëa a něco štěbetala své chůvě, které cupitala vedle ní. V patách jim šel Dorien a vedle svou milovanou ženu. Anneris se zdála být odpočatá a vesele se smála. Poslední, kdo do jídelny vešel, byl Diriel. Než se celá sešlost usadila ke stolu, tak se Mëllinda mezi ně zamotala, aby zbytečně nepoutala pozornost svým příchodem a společně zaujali svá místa u stolu. Večeře mohla začít.

Po večerním jídle se všichni postupně rozprchnuli za vlastní zábavou. Někdo měl namířeno dolů do města, kde se v galerii konalo předčítání poezie, jiní měli v plánu návštěvu představení v divadle, anebo se prostě jen vydali na večerní procházku po jezerní promenádě. Jedním s těch, kdo se též skoro nepozorovaně vypařil, byl i Annerisin bratr Diriel, který spěchal do města za zábavou a navštívit pár svých místních přítelkyň. Léčitel Feren se omluvil a odešel se podívat na nějakého svého pacienta do domu uzdravování. Sefira se nepozorovaně vytratila a za pár minut na to odešel i kapitán Findës, který s ní měl nejspíš tajné dostaveníčko na nějakém odlehlém místě. Chůva Vessa odvedla Fëu do jejího pokoje, takže u stolu zůstala už jen Anneris, Dorien, Ewerion a Mëllinda, a tak se všichni čtyři přesunuli na terasu, kde byl připravený stolek se čtyřmi proutěnými, polstrovanými křesílky.
Naše čtveřice si udělala pohodlí v sedačkách a upíjela víno, jen Anneris usrkávala kvůli svému stavu ovocný mošt. Seděli tam ve vzájemné shodě a povídali si. Skoro všichni až na Mëllindu, ta spíš poslouchala a občas odpovídala na otázky, nebo se ptala znakovou řečí, kterou Ewerion překládal, aby jí rozuměl i Dorien.
Večer byl teplý, hvězdy zářily na čistém temném nebi, louče v tepaných držácích plály zlatými plameny, květiny ze zahrad voněly a čas příjemně plynul. Noc se pomalu blížila ke své půlce a v té době se na nebe vyhoupl i srpek stříbrného měsíce. Ptáci, kteří považovali temnotu za svůj bílý den, zpívali, co jim hrdélka stačila. Elfové se přátelsky bavili a možná by v hovoru pokračovali až do časného rána, ale Anneris začala být ospalá. Dorien si toho všiml a hned se na jeho vlídné tváři objevil ustaraný výraz. Tak raději povídání ukončili a všichni se odebrali do svých ložnic.

* * * * * *

Dny utíkaly a Mëllinda si postupně začínala zvykat na nové tváře ve svém okolí. Nad Ewerionovo očekávání přijala velmi klidně oznámení, že pán Dorien, tedy princ Vysočiny, není čistý elf, ale má v sobě i krev dlouhověkých lidí. Bál se, že jeho svěřenka zpanikaří, ale nestalo se tak. Ano, chvíli sice Doriena pozorovala s jistým respektem a chodila kolem něho téměř po špičkách, ale zdálo se, že díky Annerisině společnosti se s tímto faktem rychle vyrovnala. Zkrátka zjistila, že z jeho strany jí žádné nebezpečí nehrozí. Léčitel byl také zvědav, jak bude Mëllinda reagovat na přítomnost malé elfí slečny, protože v Unquë Ehtelin se žádné děti nenacházely, jen samí dospělí elfové. Takže s nimi nepřišla pěkných pár set let do styku. Mëllinda byla opatrná, ale i na Fëu si poměrně snadno zvykla. Do měsíce znala celý palác a všechny, co v něm žili, ale přesto byla svým způsobem ostražitá a plachá. Stále schovávala svůj obličej za závoj plavých vlasů a chodila v šatech temných, smutečních barev. Ewerion bedlivě dohlížel na správný průběh Annerisina těhotenství a dvakrát do týdne ji prohlížel. Paní Ladérionu se vedlo dobře, začínala se hezky zakulacovat a dokonce měla pocit, že od příjezdu mistr léčitele z Údolí pramenů jí bylo o něco lépe. Dorien, ačkoliv nemiloval papírování a všechny ty záležitosti kolem vlády nad městem, si počínal ve své funkci obratně. Za pomoci poradkyně Sefiry docela obstojně zvládal řešit problémy a spory. Mëllinda dělala Anneris společnost, takže byla neustále pod pečlivým dohledem a zároveň se cítila volně. Mëllinda měla od Eweriona zařízeno vládkyni Ladérionu střežit a při jakémkoliv podezření, že jí není dobře, ji ihned dovést k léčiteli, anebo léčitele k ní. Anneris si získala elfčinu náklonnost a staly se z nich přítelkyně. Mëllinda ji doprovázela všude. Chodily spolu na krátké vycházky do zahrad, kde pečovaly o květiny, keříky, stromky a bylinkové záhonky či sedávaly v altánku. Vyrážely i na delší procházky a navštěvovaly město pod palácem. Loudavými kroky špacírovaly po Jezerní promenádě, vysedávaly na lavičkách, obdivovaly krásné sochy a pokýváním hlavy se zdravily s kolemjdoucími. Potulovaly se po náměstí Sérë Mirima a po tržišti, které bylo v bočních ulicích. Nahlížely do stánků a kochaly se pohledem na různorodé zboží obchodníků a prodavaček, kteří se navzájem překřikovali a vychvalovali své výrobky. Navštívily společně galerii, muzeum elfské kultury, zašly do divadla a Mëllinda nahlédla do velké veřejné knihovny a požádala Anneris, jestli by se nemohly podívat i do Mirimonovy akademie. Anneris jí mile ráda vyhověla a požádala elfského mistra Eufylose, který byl hlavním představeným akademie, aby je v příhodný okamžik provedl po jednotlivých budovách, kde probíhala výuka studentů. Jednotlivé katedry byly označeny symboly, aby studující věděli, kde se nacházejí. Mëllinda byla akademií nadšená a někdy, když Anneris odpočívala a nabírala síly či byla ve společnosti svého milovaného muže, chodila do akademie a společně se studenty poslouchala přednášky o všem možném a vzpomínala na dobu, kdy žila a byla přísně vychovávaná v chrámu bohyně Elentari. Ale kromě ní byl mezi studenty přítomen ještě někdo, kdo tam nepatřil. Diriel Mëllindu málokdy zpustil z očí, pokud byl v Ladérionu. Hlídal ji i svou sestru a dělal jim samozvaného ochránce, ale ony o tom neměly tušení. Dával na ně pozor a sledoval je z uctivé vzdálenosti, aby o něm nevěděly, ale zároveň z dost krátké, aby mohl zasáhnout, kdyby se jim náhodou někdo pokusil nějak ublížit.

* * * * * *

Vysvětlivky a překlad:

Ada – otec, tatínek
Nana – matka, maninka
Ómalöra – němá, oněměla, nemluvná

Bohyně Ladérian, ty chráníš nás i naši zemi. - Marauco Ladérian, Le antatir me i elva mar,

Jsi stejně úrodná, nejkrásnější mezi všemi. - Nari tulu harnossë, anwanima imbë ilquen.

Vlasy rudé, hlas jak med, starší jsi nežli sám svět. - Findessë carnë, óma ve lissë, yára nari anli er palurin.

Moudrostí tvá slova oplývají pro ty, co nyní trápení mají. - Nolwë elya quetta oquanta, an sinë, ya sin nyérë arwa.

Matko Země, střežíš náš klid. Nenecháš svým dětem ublížit. - Ammë Nórie, cenda elm sérë. Nuhta nin hinya uhasta.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 01.02.2010, 13:52:45 Odpovědět 
   Pěkné, lenivé, ospalé, plynoucí svým pomalým tempem kupředu. Až by se jeden chtěl vydat do toho překrásného světa a tam v poklidném tempu žít svůj život. Závidím těm elfům.

Vypadá to, že Mellindě trocha vzruchu, cizí prostředí a cizí tváře prospívají. A Diriel, jak hlídací pes střeží z bezpečné vzdálenosti blaho své sestry a její schovanky. Jsem zvědav jestli zůstane jen u toho.
 ze dne 01.02.2010, 22:29:16  
   Annún: Díky Kondrakare za komentík a buď zvědav i nadále. :-))
 Tracy Harper 06.09.2009, 15:12:37 Odpovědět 
   Vypadá to, že měl Ewerion pravdu. Mëllindě nejspíš opravdu prospívá, že se dostala mezi cizí elfy. Už si pomalu zvyká a zdá se, že je na tom o trochu líp.
 ze dne 06.09.2009, 21:46:38  
   Annún: Děkuji Tracy,
ano, nové prostředí, nový elfové a jiné životní tempo, to vše může jít naší elfce k duhu, ale stále má srdce zlomené bolestí ze ztráty dětí, však přijde časem okamžik, že i toto přebolí a Mëllinda začne úplně nový život.
 Šíma 05.09.2009, 13:16:08 Odpovědět 
   Pěkné, barvité, děj plyne docela poklidně (málem bych řekl: lenivě) vpřed - jako velká a široká řeka kdesi v údolí pod horami. Co se týče poznámky amazonit, já se snažím setrvávat v blahé nevědomosti (přestože také spekuluji o tom, kam nás asi příběh zavede - někdo by se mohl do někoho i zamilovat), hihi, takže jsem zvědavý, co přinese další díl! ;-)
 ze dne 06.09.2009, 21:44:00  
   Annún: Díky Šímo.
jo láska je láska, ale také jde o to kdo si koho zaslouží. Někdy je zapotřebí začít přátelstvím a pak až možná něco víc.
 amazonit 05.09.2009, 6:59:59 Odpovědět 
   Díl nesoucí v sobě pohodu a klid a velmi málo nových informací, přesto nenudí, ale možná že těch popisů je tu přece jenom trochu moc. Snažíš se o barvitost, ale už se to začíná malinko opakovat - mnoho tepaného, reliéfního... už v předchozích dílech jsme se s tímto setkávali.
Uvidíme, zda příští díl posune děj vpřed.
Myslím, že není nikdo, kdo by nevěděl, kam příběh směřuje a jaký asi bude mít konec, přesto je ,,záhadou", jak ho k němu dostaneš.
 ze dne 06.09.2009, 21:42:21  
   Annún: Děkuji Amazonit,
ano asi to s tou barvitostí občas přeháním, ale taková už jsem já,:-)) budu se snažit to omezit, ale nic neslibuji.
Jak se říká konec dobrý všechno dobré, avšak dostat se k tomu konci bývá někdy složitější.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Eretea II - 15....
Garathea
HLEDÁ SE SKY WA...
Danny Jé
ZALEPTE HO!
Lollo
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr