|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Miláček (dvě a dvě sou dvě) ::
|
| |
|
|
jedna
Miláček vypráví, část prvá.
Byl už skoro večer, takže jsem se pracně nasoukal do svý lesklý hadí kůže bez chloupků, pomáhá to vábit a přilákávat pozornost. Ale ne, že bych to měl nějak zvlášť zapotřebí, jsem totiž jeden z těch výjímečnejch týpků, na nichž se krásou nešetřilo. Navlhčeným kouskem hadříku jsem si ještě nablejskal zlatou náušnici, prsten a několik dalších šperků, nebudu je všecky vyjmenovávat, není to vůbec důležitý, vlastně už i takhle dost dlouho žvaním vo ničem, měl bych přejít k věci. He.
Vytratil jsem se z baráku a povedlo se mi to udělat neobvykle tiše, takže se ani jeden z mejch stvořitelů neráčil probrat z ocelovýho komatu u televize. V dálce už jsem zahlíd dva koberce světla z reflektorů umístěných na střeše cíle mýho putování, nedalo se zabloudit, zvládl by to i negramotnej blb, ale to já nejsem. I když pár lidí by tomu rádo věřilo, balamutěj hlavně sami sebe, to věďej přece všichni.
Sebevědomě jsem kráčel po chodníku, vlnil se v bocích, chvíli se koukal na svoje krásně vopálený svalnatý lejtka a pak se zas majestátně rozhlížel kolem sebe. V hlavě mi hučela písnička zhusta kolující éterem a tak jsem si vyluskával její rytmus prsty. Musím poznamenat, že jsem to dělal neobvykle elegantním způsobem. Cože? Co na tom, že to luskání bylo celý rozhozený a nebyl jsem schopnej udržet stálý tempo, příště si podobný hovadiny laskavě nechte pro sebe, nikdo není zvědavej na nějaký připomínky, taky se můžu zvednout a odebrat se jinam, můžu se vysrat na celý todle božský vyprávění.
Cíl mýho putování se blížil ďábelskou rychlostí a moje střeva tušila výjímečnej večer, nedočkavě se kroutila kolem sebe jak dva propletený prasečí ocásky, žila si vlastním životem, moje střeva serou na nějaký pravidla, jsou to totiž dva rebelové s frajerskýma slunečníma brejlema, nespoutání motorkáři let šedesátejch, jsou prostě a jednoduše jako já.
Netrvalo dlouho a já stál v řadě před vchodem na diskotéku se všema těma nafintěnýma kusama ženskýho masa, cítil jsem jejich měkký teplo a střeva to musela zaregistrovat taky, protože jsem vnímal jejich zrychlenej pohyb v břišní dutině. Tření střev vytvářelo nesnesitelný vedro, na malou chvíli jsem zalitoval všech těch bakterií a drobečků, jež mají tu čest vevnitř žít a spokojeně se ve mně rochnit v relativním klidu a pohodě.
Odevšud se valily obdivný ale spíš závistivý pohledy, který mě rentgenovaly a hledaly nějakou chybu, do níž by se mohly zabodnout, napíchnout mě v tom místě k nejbližší zdi a nechat moje tělo nemilosrdně vykrvácet, o to jim šlo. Nedal jsem na sobě nic znát, houpal jsem pánví do tlumenýho rytmu, kterej šel z budovy, a luskal si při tom prsty.
Vchodový dveře se konečně votevřely a já vstoupil do svýho světa. Blýskavej vévoda vešel a davy lidiček marně skrývaly svůj němej úžas. Ženský tupě vejraly a nebyla tam ani jedna, která by mě dokázala ten večer odmítnout, věděli to všichni, já jsem totiž totální hvězda ve svým světě.
Hudba duněla, mužíčkové se pokoušeli pověsit na jednotlivé ženušky, někteří se mezi sebou hádavě hašteřili, sem tam facka nebo rozbitej půllitr, něžná pohlaví na ně při tom lhostejně civěla a popíjela barevný koktejly z dlouhejch zelenejch, červenejch nebo různě pruhovanejch brček. A mezi vším tím bordelem se procházel vévoda a na vostatní se díval s absolutním nadhledem, to jejich věčný skotačení bylo už dávno pod jeho úroveň.
Obešel jsem celou místnost a několik vybraných jedinců jsem poctil lehkým kývnutím své božské hlavy. Ale nebylo jich moc, nemějte strach. Jednalo se o samý nuly, ale jedna ta nula byla fakt speciální. Jedinej člověk, kterýmu jsem z očí nevyčet ani ten nejmenší náznak respektu, úcty či závisti k mé obdivuhodné osobě. Byl to jeden z dávnejch spolužáků, ale mám pocit, že jsme spolu ani nikdy nemluvili, nebyl to zrovna typ člověka, se kterým bych se chtěl zaplýst do jemňoučkejch vlákýnek, z nichž je každej rozhovor rafinovaně utkán.
Hubeňour, tak se tomu klukovi běžně říkalo, seděl u baru, mhouřil znavený očka a tvářil se k uzoufání. Nikdy jsem nechopil, proč se podobnej člověk nechá ukecat na podobný místo, seděl tam s partičkou docela normálních lidiček, všichni vostatní se bavili, popíjeli a dávali najevo svou najetou náladu, ale von ne. Usrkával ze sklenice a zhnuseně si prohlížel okolí. Prostě totální pako, co se neumí bavit. V jeho duševním vývoji očividně chyběl aspoň jeden důležitej krůček. No už toho plkání o Hubeňourovi nechám, ale ještě jednou se ten malej mrzout objeví, jinak bych ho vlastně ani nezmiňoval.
Zastavil jsem se taky poblíž parketu a zkušeným zrakem jsem odhadl tanečnice. Z těhletěch jejich plavejch pohybů při tanci jde totiž poznat hodně a já měl ten večer chuť na pořádně zkušený masíčko a ne na nějakou línou matraci, to už sem moh rovnou zůstat čučet doma u televize. Vytipoval jsem si několik favoritek a pak se vydal vypudit něco moči směrem k toaletám.
Přivítal mě ne úplně vábnej ozón a automat na kondomy. Zakotvil jsem si to u jednoho z pisoárků, a když jsem si po výkonu myl ruce, zamrzl jsem při pohledu do zrcadla. Rukou jsem doupravil blonďatý ježčí bodliny ztužený gelem a narovnal si fialový triko s nápisem I’AM YOUR NIGHT CHANCE. Pak už to bylo zase perfektní.
Zamířil jsem přímo k jedný z mejch vytipovanejch favoritek, stála tam úplně sama. Super. Dvě a dvě sou dvě. Dvě a dvě sou dvě. Není vůbec důležitý, co říkáte, může z vás vypadnout sebepitomější žvást, všecky ty vopálený krasavice zbrkle přikyvujou a smějou se každý hovadině. A když vám slova dojdou, stačí odskočit pro další drink, cestou vás něco napadne, možná potkáte někoho jinýho nebo zapomenete, jak vaše původní slečna vlastně vypadala, nejedná se o předvídatelný situace, ale já měl tehdy všecko pevně pod kontrolou. Svíral jsem to v rukách a hnětl si to k obrazu svýmu, moh sem to celý zmačkat a mrsknout do rohu, moh sem to rozcupovat na malinkatý kousky a házet to někam dolů, moh sem prostě cokoliv.
Dvě a dvě sou dvě, dyť je to lehký jak facka.
Nestálo to ani moc plážovejch skleniček s barevným paraplíčkem a kouskem citronu a už mi zobala přímo z ruky. Krátkej tanec, pár lehkejch dotyků, vzájemný oťuknutí, letmej polibek, pohlazení, všeříkající pohled, kterej většinou říká jenom jedno. Dvě a dvě sou dvě.
V kabince na dámskejch toaletách se nechovala nikterak upejpavě, šlo ji o to samý jako mně, ničím jsme se zbytečně nezdržovali a pořádně si to spolu užili. Vylezla jako první a já už ji pak nikdy nespatřil, ale spíš jsem ji jenom nepoznal. Posadil jsem se na mísu a v relativním klidu si vykouřil cigárko. Špaček jsem típl o plastovej držák na papír, což na něm zanechalo nesmazatelnou stopu. Vyšel jsem ven a zamířil k baru, zábava ještě nekončila.
Naházel jsem do sebe pár panáků a možná, že jsem to i trochu přehnal, protože jinak si nedokážu vysvětlit mý následující chování. Takhle se prostě normálně nechovám, jsem ve svý děsivý podstatě děsně hodnej a rozumnej kluk, to vám může potvrdit každej, kdo mě trošku zná. Vždyť já se snesu s každým, jsme přece lidi, tak se můžeme nějak domluvit, no ne?
Prostě jsem si tak nějak mlhavě uvědomil, že zážitek s vopálenou blondýnou dostatečně neukojil moje touhy, a já se začal shánět po další dámské společnosti. Myslím, že není třeba říkat, že to nebyl zrovna dobrej nápad vzhledem ke stavu, v němž jsem se zrovna nacházel.
Seděl jsem u baru a na nějaký dlouhý vycházky jsem neměl náladu, takže jsem bral, co bylo k dispozici. Sebevědomě jsem si to nakráčel k nejbližší krasavici, i když v ten moment jsem asi ani nemohl její vzhled dost objektivně posoudit. No. Nevybral jsem si nejvhodnější objekt své touhy, protože se nečekaně ukázalo, že týpek vedle ní k ní i patřil. Zeptal jsem se ji, jestli by si se mnou nedala panáka. Vona mi na to pohotově odvětila, že je s přítelem a že by se mu to asi nelíbilo. No, a v ten moment se v mým těle něco zlomilo a moje pěst poslala toho kudrnatýho soka v lásce k zemi, poslušně se svalil na podlahu a dál už nijak nepřekážel. Kolem byla docela solidní tlačenice, ale nikdo to snad ani nezaregistroval.
No a v momentě, kdy chlápek ležel na zemi, jsem se neovlád a začal šmátrat po té dívčině, asi se jí to docela eklovalo, ale nemohla utýct, všude byla spousta lidí čekajících na svůj drink, nebylo snadný vymotat se pryč. Dlaně jsem měl plný jejího měkkýho tělíčka, byl jsem jak v transu, ale stačil jeden pohled jedněch nepříjemnejch mrazivejch očí, kterej mě dokázal dokonale vytrhnout z uefórie.
Jo. Starej známej Hubeňour pořád seděl na svým místě a k mý smůle bylo jeho místo necelej metr vod mý vopitý osobnosti. Zhypnotizoval mě, pak se zvednul, udělal pár krátkejch kroků a jednu mi natáhl, rána to byla docela slušná, rozhodně bych vod něj nic podobnýho nečekal. Jasně, že jsem mu ji hnedka vrátil. Jeho vetchý tělíčko se vyvrátilo dozadu a pláclo sebou o podlahu.
No a tehdy jsem se rozhod, že zábava skončila. Neohlížel jsem se napravo ani nalevo a odkráčel směrem domů. Vévoda právě opustil palác.
dva
Hubeňour měl neuvěřitelnou smůlu při samotným pádu, nejdřív si naťuknul loket o roh dubovýho barovýho pultu, pak si docela nechutným způsobem zvrtnul kotník, no a na samotnej závěr si nechal ostrej střet hlavy a železný stoličky, kterej mu způsobil pořádnou frakturu a vnitřní krvácení do mozku. Netrvalo ani deset minut a Hubeňour byl mrtvej, bolest se pozapomněla v reálným světě a jeho lehounká duše vyletěla z chřadnoucího těla ven.
Duše neváží skoro nic, je lehčí než voda, lehčí než oheň, lehčí než vzduch. Stoupala někam nahoru jako bublinka v sodovce, mířila ke stropu, z něhož blikaly desítky nahých světýlek a stroboskopů, prolétla betonem a Hubeňour stoupal ještě výš. Dvojice reflektorů na střeše budovy vytvořila světelnou dálnici pro Hubeňourovu ztrápenou dušičku a zavedla ji až kamsi ke hvězdám.
Let trval dlouho, což znamenalo spoustu volnýho času pro Hubeňourovo vědomí. Času k přemýšlení, rozjímání a bilancování nad uplynulým životem. Některý věci byly najednou naprosto jasný a srozumitelný, vlastně se ani nejednalo o nikterak zlej zážitek, byl to spíš pocit úlevy a zvědavýho vyčkávání věcí následujících.
Vědomí, podvědomí, nadvědomí a všecky ty zmatený nejednoznačně definovaný pojmy splynuly v jedno. Hubeňourova mysl se rozjasnila a on se naprosto smířen se svým osudem těšil na to, co přijde. Byl vlastně rád, že už to má za sebou, život ho netěšil, ale nemohl si vybírat, žádná lepší varianta k dispozici nebyla. Teď byl před ním posmrtnej život a podle všeho se jednalo o některou z přívětivějších variant, vnímal jasný pastelový barvy, oku libý odstíny a několik uklidňujících nízkých tónů znějících na pozadí. Harmonie, napadlo Hubeňoura. Dokonalá harmonie.
V dálce tozeznával nejasnou siluetu, z níž zářily dva jasné kužele světla. Hubeňour se k tomu přibližoval, ačkoliv začínal chápat, že vzdálenost, čas ani další pozemské fyzikální veličiny zde nemají význam.
Hubeňour již slyšel tlumené bubnování, když se před ním otevřela brána ráje. Jeho duše vlétla dovnitř, ocitl se před tanečním parketem, podél stěn se plazily barové pulty a v rozích se krčily toalety. Nevěřil vlastním očím. Místnost byla naplněna nakopnutými postavičkami v jasných duhových barvách.
„Kde to jsem?“ zeptal se Hubeňour nejbližšího mužíka.
„V nebi,“ culil se chlápek.
„Todle přece není nebe,“ prohlásil Hubeňour.
„A co by to bylo.“
„Bordel.“
„Hele, je to tu príma. Co lepšího sis představoval?“
„Čekal jsem něco... něco duchovnějšího.“
„Hele, možná by sis měl promluvit s někým jiným než se mnou. Jsem tu krátce, vím stejný hovno jako ty.“
„Máš na mysli někoho konkrétního?“
„Zkus barmana nebo dýdžeje. Ti by už měli bejt docela rozkoukaní.“
„Jo. To zní rozumně. Tak díky.“
„Za málo,“ rozloučil se chlapík a byl pryč.
Hubeňour usoudil, že barman nemá moc času na nějaký žvanění, takže se vydal k dýdžejově průhledné kukani. Zaťukal na sklo a čekal. Dýdžej ho po chvíli pustil dovnitř.
„Co to bude, kamaráde?“ zeptal se DJ s obrovitánskými sluchátky na uších.
„Mám pár otázek.“
„Nechceš pustit nějakou písničku?“ podivil se DJ.
„Možná později.“
„Dobrá tedy. Tak, co tě tíží na srdci, chlapče.“
„Todle že je nebe?“
„Něco se ti nezdá?“
„Vždyť todle je stejnej brajgl jako dole,“ řekl Hubeňour.
„Pro většinu populace takhle nějak vypadá nebe.“
„A co ten zbytek?“
„Zbytek se sem málokdy dostane, takže se nad tím mávlo rukou.“
„Musím pryč, zešílím tady. Není k dispozici nějaký jiný místo?“
„Nevím o žádným jiným místě,“ řekl DJ. „Ale žádnej strach, zamiluješ si to tu. Když jsem se tu octl poprvý, byl to pro mě taky pořádnej šok. Ale nakonec jsem si to oblíbil a dotáhl to až na dýdžeje.“
„Nemůžu tomu uvěřit. To se mi prostě musí jenom zdát.“
„Tak chceš něco pustit?“
„Máš tam něco od Cashe?“
„Remix Ring of Fire.“
„Hoď mi to tam.“
„Jak je libo, šéfe,“ usmál se DJ.
tři
Miláček vypráví, část druhá a poslední.
Takže jsem se nějakým belhavým způsobem dotrmácel až domů. Při pohledu do zrcadla jsem zjistil, že se mi pod okem udělal solidní monokl z té Hubeňourovi rány. Položil jsem si na víčko trochu ledu a natáhl se na postel. Usnul jsem takřka okamžitě.
Druhej den začaly moje zdravotní problémy, v krku se mi udělal podivnej knedlík a rozkrok mě svědil a spaloval celý tělo v nepřetržitým ohni, takže jsem se musel furt jenom škrábat a namáčet v ledový vodě.
Několik desítek minut denně jsem strávil pokusy o vykašlání knedlíku, kterej byl patrně víc v mojí vlastní hlavě než v krku. Jasně, že lékař na příslušným oddělení si nepovšimnul žádný anomálie, doporučil mi zelenej čaj a víc se se mnou nezabýval.
Rozkrok jsem měl krvavej a zarudlej vod neustálýho škrábání, pokaždý jsem si sliboval, že to dělám naposled, ale nikdy jsem to nedodržel. Nešlo to, ještě jsem nezažil nic uspokojivějšího, než když na malou chvíli zmizelo to protivný svědění, bylo to lepší než sex, lepší než chlast, než tráva, cokoliv. U doktora jsem s tím nebyl, styděl jsem se. Zkoušel jsem to mazat různejma mastma, co jsem našel doma, ale k ničemu to nebylo.
Po pár dnech se mi udělaly drobný puchejřky kolem přirození a taky na koulích, to už jsem začínal bejt docela zoufalej.
Jasně, že všechno se to jenom zhoršovalo a stupňovalo, nebudu trápit popisem všech mejch útrap, nejednalo se o nic hezkýho. Netrvalo dlouho a já ležel na lůžku v nemocnici, dohromady mě dávalo pár fešnejch sestřiček a já se styděl jak nikdy v životě. Bylo jasný, že do úplnýho cajku už mě nesmontujou, nebylo to v lidskejch silách. Nebylo to už v ničích silách, byl to prostě konec, jednoduchý jak facka, dvě a dvě sou dvě.
čtyři
Hubeňour se uhnízdil na jedné z barových stoliček a mrzutě nasával. Znuděně se koukal po okolí a trápil se. Trápil se mnohem víc, než v hmotným životě, protože ho opustila i nejmenší naděje na nějaký vysvobození. Smrt nepřipadala v úvahu, to už měl přece za sebou. Umřít je jako přijít o panictví, stane se to jenom jednou, nedá se to zopakovat.
Dav se svíjel v monotónním rytmu jako stádo plazivejch hadů, ženské kroutily zadkama, syčivě vyplazovaly rozeklaný jazyky a vystřikovaly jed všude okolo sebe.
Hubeňour popíjel, ale v ráji se nejde ztřískat do bezvědomí, můžete se jenom udržovat v lehce povznesený náladě, na kterou si zvyknete zatraceně rychle. Až příliš rychle, takže se pak znova objeví všudepřítomná nuda. Božská nuda, která se nedá ničím vyplnit nebo vyměnit za něco nápaditějšího.
A když bylo nudy a nicnedělání přespříliš, něco se stalo. V Hubeňourovi se přepla skrytá páčka a on čiperně vyskočil a zamířil přímo k parketu. Vnímal tupej rytmus a vrtěl končetinama ve stejným tempu, napodoboval pohyby ostatních loutek a královsky si to užíval. Vostatní si povšimli mrzoutova napravení a propukli v jásot. Tleskali a pobízeli Hubeňoura k dalšímu tanci. Ten se nenechal dlouho přemlouvat a rozpohyboval své údy nevídanou rychlostí. „Tak tady mě máte, šmejdi! Vyhráli jste!“ vřískal a pohazoval při tom rukama. Jeho nohy se snad ani nedotýkaly podlahy. Neviditelný nitky teď ovládaly to hubený ručně vyřezávaný tělíčko. Vlasce vedly do stropu, odkud je řídil někdo, kdo se rozhod zůstat v anonymitě.
Ukazovalo to správnej směr a Hubeňour to tehdy začal poslouchat. Všecko bylo najednou jednodušší a smysluplnější, stačilo splynout, ponořit se do vody a nechat se nýst proudem, relaxovat, koukat se na oblohu a ve správnej okamžik se jenom pořádně nadýchnout čerstvýho vzduchu. Dvě a dvě sou dvě. Jednoduchý jak facka.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
