|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Mokasíny ::
 Dev |
publikováno: 13.09.2009, 8:42
|
Nikdy nesuď někoho, v jehož mokasínech jsi neušel ani jednu míli.
Úvaha na toto téma. Byla psána už dříve, ale zaujala mě při opětovném čtení, tak doufám, že i Vás :-) |
| |
|
|
Posuzování, kritizování, zařazování. Buď k sobě, lidská raso, upřímná. Každý z nás si to denně zakouší. Chodíme ulicemi, pokukujeme po výkladních skříních, z nichž na nás koukají plastové figuríny, které následně srovnáváme s tou holkou v modré sukni s trochu větším zadkem. Ale proč? Zřejmě si myslíme, že ona sama touží být takovou figurínou, zařazena do složky s názvem "Z masa a kostí" , síťovým kabelem napojena do míchy, aby jednotvárně zapadla do typických kritérií, jež si tak snadno vymýšlíme a necháme se jimi vést.
Když se podívám do historie úplně k těm prostoduchým prvopočátkům jeskynního života, musím s lehce svraštělým obočím zapřemýšlet, který z ochlupených nemilosrdně polozvířecích homo sapiens vnesl do našich životů pojem "srovnání". Ženy běhaly kolem ohně a muži lovili. Primární potřeby původně přisouzené zvířatům se začaly zvrhávat s postupným vývojem zcela nových lidských emocí. Jen díky nim se pračlověk začal vyvíjet. Miloval, nenáviděl a později se snad začal i strachovat. Začaly obavy, ale ty už nebyly pouze základním strachem ze zvířat, z bolesti při napadení dravou šelmou, ale z bolesti napadení bytostí stejného druhu. Obezřetnost našeho malého podivného tvora nutila přemýšlet, dívat se kolem sebe a posuzovat, srovnávat ostatní se sebou samým.
Jak člověk rostl, sílil a postupně vyvíjel svůj duševní život, pomalu přicházel na to, že ne každý je stejný jako on. Hlídaje si své těžce nabyté statky a pocity, lakotně upíral oko své obrany na ostatní. Doba se vyvíjela, tvor se začal pomalinku zařazovat do kolektivu dalších obezřetných dušiček, ve kterém jeho identita s důvěrou splívala. Jeho postavení a klid se staly závislé na okolí, ve kterém žil, na jeho pověsti, kterou si po lehkých krůčcích tak těžce vybudoval. Byl vnímán a vnímal.
Ačkoli se od té doby mnoho změnilo, zařazování zůstalo. Panovník může soudit svůj lid a lid panovníka. Každý má vlastní názor, který stejně následně splyne v šumu veřejného mínění, jednotného obrazu, na který se přece jen dívá nejlépe, protože za svými přesnými konturami skrývá pouze jeden pohled. Vždyť pozorovat obrázky Helenky Zmatlíkové ze starých čítanek je mnohem jednodušší než strávit dlouhé hodiny váhavým vnímáním Picassových děl. Člověk se jednoduše dostlal do hranicemi vymezeného prostoru, zmenšeného úhlu pohledu, který mu vyhovuje. S postupující dobou, s různorodou módou mění své názory, kterým sám věří.
S nepopsatelnou samozřejmostí se vyhýbá páchnoucím lidem, příznivcům stejného rodu a fotbalového týmu jako je on sám. Odpoutává zrak od agresivně se válícího, vlastními výkaly své beznaděje znetvořeného bezdomovce, který žádá o hrst drobných. Stanovil úroveň, ale nehleděl na podmínky, které musíme splnit, abychom do ní postoupili. Lišící se v davu nezapadá. Jak ale odlišíte starého rockera od krajského soudce trestního práva, který své inkognito chrání párem roztrhaných džínsů, díky nímž se podobá vyvrhelům, které stejně sám posuzuje a nad jejichž (samozřejmě těmi samými) kalhoty ohrnuje nos? Jak najdete v bezdomovci nebo milionáři duši, když ve všech knížkách je psáno, že tvrdí plastoví podnikatelé a šedí úředníčci neumí snít?
"Klamou-li vás oči, vnímejte srdcem" říká jeden starý citát. Pěkně řečeno, myslím. Ale city se dají tak snadno obalamutit, kolik zhrzených lásek by mohlo vypovídat o nešťastně tragickém vzplanutí a zranění. Kolik partnerů po dvaceti letech manželství řekne, že ten, koho si tehdy v opojení z bílého závoje a houpacího křesla na vlnách stáří vzali, je stále ta samá osoba.
Nesuď nikoho, v jehož mokasínech jsi neušel ani jednu míli, protože dobře víš, že jednou bys ty samé sešmajdané mokasíny mohl zdědit. Je třeba si uvědomit, že se stále můžeš probudit, bezmyšlenkovitě si je obléct, poslechnout rozkaz společnosti jít se zařadit, abys byl souzen na pranýři své vizáže nebo dopadu činů, které jsi udělal, a jejichž původ vzniku nikdo zkoumat nebude. Každý člověk má od pradávna nepopiratelné právo hodnotit, vytvořit si vlastní názor, jež bude každopádně (ačkoli si to on sám nemyslí, ba dokonce popírá) ovlivněn reklamou na život, která se nám dennodenně promítá před očima na filmu zvaném typizace, bez níž se ale člověk neobejde. Je těžké kritizovat, a současně nevynášet rozsudky, protože žádná pravda není stoprocentní. Ale pokud se jednou naučíme být lidmi s otevřenýma očima, povzneseme se na další úroveň, hrací level, který je nyní smyslem naší existence a společnosti, kterou vytváříme. Pak si možná dokážeme vyjít v mokasínech a neposuzovat při tom děvčata s velkým zadkem v modré sukni.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
