» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"

Joseph Rudyard Kipling

počet přístupů: 2141376

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Nesnesitelně brzké ráno ::

joehot	publikováno: 14.09.2009, 6:34

Aneb jak může dopadnout cesta na zkoušku


	Po vzoru osmdesáti procent světové populace Řehoř Horák nesnášel vstávání, zvlášť to, jenž si sám pro sebe pojmenoval vynucené, tedy vlivem budíku, nebo další osoby. Tu (ještě) noc se, když budík nemilosrdně zazvonil a netrpěl zpoždění, málem rozplakal. Jeho antipatie k časným ránům a raným časům totiž byla ještě umocněna noční nespavostí (všímáte si vůbec, jak špatně v noci spíte, když máte brzy ráno vstávat?). <br> Sám svět jakoby ho nechtěl nechat usnout, komáři bzučeli, jako by se to teprve nedávno naučili a toužili co nejvíce předvést světu svou žhavou novinku, v jednu chvíli pak byla noc tak teplá a dusná, že musel otevřít malé okno nad svou hlavou, aby je za pár desítek minut zase zavřel, neboť se pod ním třásl zimou, a v okamžiku, kdy konečně usnul, smířen s vědomím, že jen na necelé čtyři hodiny, se na půdu, do prostoru snad přímo nad ním, vydala jeho stará nepřítelkyně (a nepřítelkyně spánku) kuna skoncovat se svou dnešní kořistí (či snad šlo o Horákovic ne zrovna bystrou kočku, konečně lovící odvěkého kuního parazita?), která však na tom byla se životem ještě docela dobře a ještě dlouho kuně vzdorovala, takže ti dva (podle zvuků) tvorové omlátili celý prostor a znovu-vybudili nešťastného Řehoře. Ten měl po zamžourání na displej mobilního telefonu obrovskou chuť jím někam praštit, když zjistil, že celý jeho spánek trval necelých deset minut. Když i dál nemohl spát, kvůli milionu myšlenek protékajících jeho hlavou zcela volně, bez jakékoliv zábrany, a několika desítkám komárů, drtících jeho naděje na klid spíše nesnesitelnými zvuky než bodnutími. Když si uvědomil, kolikrát se za minutu v jeho hlavě mihla přitažlivá žena, nebo jakákoliv její obnažená část, zkusil prostě masturbovat, aby se těchto dalších rušivých elementů zbavil a trochu více unavil tělo. To bylo unavené dostatečně, jenomže mysl stále pracovala na plné obrátky, takže dnes v noci Řehoř spal nechutné dvě hodiny s necelou půlí té třetí. <br><br> Z postele zamířil hned na záchod, aby se vymočil, nato si vyčistil zuby a vrátil se do svého pokoje. Oblečení nachystané vždy již z předešlého dne, tak jak to dělá vždycky, aby mohl o těch pět minut věnovaných výběru déle spát, na sebe vmžiku navlékl. Ostatně, stejně tomu bylo každý den a Řehoř si nepamatoval ráno, kdy by svůj zavedený postup porušil. Byla to jeho vlastní malá tradice. Dneska musel jet v obleku, a jelikož nenašel žádnou košili, která by nevypadala, jako by ji právě vytáhl z tlamy krávě, vzal si pod sako čistě černé bavlněné tričko. Sešel po schodech dolů, do kuchyně, aby si udělal jakoukoliv svačinku na cestu, neboť již ze zvyku nesnídal. Housku rozřízl podélně v půlky, natřel ji sýrem a zabalil. Totéž chtěl provést i s dvěma dalšími, a když nožem, který docela nedávno sám brousil, a nejspíš to s tou ostrostí trochu i přehnal, projížděl včerejší houskou, nedal si takový pozor a trochu se řízl do malíku levé ruky. Naštěstí nešlo o nějaké velké zranění, takže stačila jenom jedna obyčejná náplast s polštářkem a Řehoř mohl vzít na záda svůj nepostradatelný batoh, obout se do svých černých kožených tenisek adidas, neboť svoje “extra slušnácké a elegantní polobotky“ si zapomněl na koleji v Praze, a vyrazit směrem na místní vlakové nádraží. Uvnitř své hlavy hlasitě zaúpěl, když viděl tmu, stále ještě halící svět pod svůj neprůstupný plášť, neboť tmu rád neměl a trochu se jí snad odjakživa bál. Člověk, když je doopravdy tma, neví, co se skrývá několik centimetrů před ním a to ho doopravdy děsilo. Již od útlého věku, kam až jeho paměť sahala, proto usínal při slabém světle vycházející z vedlejší místnosti a teprve nedávno, před pár lety, se docela dobře naučil svůj strach potlačit a v relativním klidu usnout i beze světla. <br> Hned zkraje cesty se musel postavit k rozhodnutí: vydá se doleva, kratší cestikou, neosvětlenou pouličními lampami, vedoucí kolem polí a prakticky mimo obec, méně kvalitní a pohodlnou, nebo by měl jít vpravo, přes náměstí a po silnici, přičemž by ušel několik set metrů navíc a zabil tak další čas, kterého se teď díky přebroušenému noži zrovna nedostává? Spolkl svůj vlastní strach a otočil se vlevo, do tmy, přičemž znovu proklel slunce za to, že dneska vstává déle, než on sám. V dáli před ním svítilo jako malý bod jediné světlo, to v místě, kde stařičká pouliční lampa ozařovala napojení této cestičky zpět na hlavní silnici. Řehoř byl šťastný i za ně, za malou, avšak okem spatřitelnou naději, která měla tu sílu prozářit k němu skrze tmu. A navíc – člověku se mnohem lépe cestuje, když zná cíle svých cest. A tak Řehoř přidal do kroku a cítil se mnohem méně neklidně, než když jeho rozum poprvé řekl: jdeme vlevo. Jeho myšlenky pozvolna odstoupily od pozorného sledování cesty a přilnuly k blízké, dnešní budoucnosti. Řehoř už se viděl ve vlaku, kde vytáhne svůj potrhaný sešit, aby si ještě naposledy zopakoval ty nejsložitější části organické chemie, z níž dneska skládal zkoušku. Eliminace, substituce nukleofilní, určování R/S konfigurace, opakoval si v duchu témata, která bude muset pročíst nejvíce, neboť se v nich necítil nijak jistý, když v tom zaslechl podivný šelest. <br><br> Polekaně střelil pohledem do místa, odkud zvuk vyšel. Pole. V té tmě neviděl vůbec nic. Žádná svítící očička, žádní malí tvorové směřující k obrovským létajícím talířům, žádné bludičky, nic. Oddychl si a přisoudil šelest králíkům, kterých je tam určitě dost. „Nesmíš být takový srab,“ pošeptal sám sobě, ačkoliv si byl jistý, že v jeho okolí nikdo není. „Nemůžeš přeci hned za vším vidět nebezpečí, to je naprostá paranoia.“ Jenomže ten, kdo nebezpečí nespatří, se mu těžko ubrání, obhájil se sám sobě ve své mysli a přestože se ještě před okamžikem nutil do pole nepodívat, otočil zrak. Strnul. I přes tmu totiž v zahradě po pravici rozpoznal několik podivuhodných, ještě temnějších obrysů, vysokých přibližně metr padesát. Jeho srdce jakoby v hrudníku poskočilo strachy a loučilo se s životem, takže se snažilo vychutnat si radost z bití a bilo co nejsilněji a nejrychleji mohlo, až je cítil po celém těle a kdyby se nebál, mohl by je i slyšet. „Haló?“ zvolal, když osmkrát napočítal do pěti a pětkrát do deseti, neboť do pěti to nestačilo. „Je tu někdo?“ jeho hlas se stejně jako tělo a dolní končetiny obzvlášť znatelně chvěl, ale v tom okamžiku mu na tom záleželo přibližně stejně jako na vítězi poslední Velké pardubické, nebo šesté manželce nějakého z arabských šejků. A jelikož nikdo neodpovídal a ani jeden ze stínů se nepohnul, začal se pomalu uklidňovat. Srdce přestalo bít, jako by chtělo napodobovat zdejší kostelní zvon a nohy nabíraly na jistotě a obvyklé pevnosti. <br> Mají tu snad v zahradě strašáky na odhánění ptáků? Nebo nějaké nové stromky, či keře? Sakra, proč jen jsem na tu zahradu nekoukal někdy během dne? Přitom tudyhle chodím docela často. Hýblo se támhleto? Chvíli civěl na jeden z objektů, a když se ani jednou nepohnul, rozpomněl si na čas, jenž neměl a na ošklivý starý motorový vlak, který brzy přijede a vzápětí hned zase odjede, aniž by čekal na opozdilce, mající strach na cestě kolem polí a zahrádek. Vykročil. Jenom periferně postřehl, že temné tvary se daly také do pohybu. Srdce se mu nejspíš snažilo roztrhnout hrudník a utéct, nohy tentokrát raději zkameněly. Otočil hlavu. Nebylo pochyb! Ty objekty se k němu blíží! Dal se do běhu, za světlem, za nadějí. Pak na té nekvalitní cestě zakopl a upadl a poslední, co uviděl, než omdlel, byla vlastní odřená ruka. Probudilo ho houkání odjíždějícího vlaku. Zavolal by o pomoc, jenomže pusu měl ucpanou slámou a, dle chuti, nejspíš i hlínou. Byl přivázaný ke stromu tak, že visel asi dvacet centimetrů nad zemí. Byl bosý, někdo mu sundal boty i černé ponožky s rudými plameny. Když zjistil, že nemůže křičet, pokusil sebou trhnout, ale jeho tělo sebou nehnulo ani o píď. Do očí se mu vkradly slzy a opouštěly ho společně se zbytkem naděje. Cítil, že tam dole, u jeho nohou se něco hýbe, avšak podívat se tím směrem nedokázal, jelikož měl i hlavu ke kmeni přivázanou jakousi lepivou hmotou, takže z jeho čela nesjela, ať se snažil, otáčel a vzpínal sebevíc. Příšerná a zcela nečekaná bolest pak zachvátila jeho mysl, a Řehoř si v tom šoku až po chvíli uvědomil, že někdo přiložil oheň k jeho obnaženým chodidlům. Pach pálené kůže mu stoupal do nosu, jenomže on jej pro samou bolest nepocítil. Po několika okamžicích, během nichž on trpěl celá staletí, někdo plamen odstrčil. Bolest lehce polevila, i přesto však ve své práci velice čile pokračovala. „Řehoři, Řehoři, proč ti nohy nehoří?“ zarecitoval jeden z tvorů u jeho nohou nestvůrně čistým, vysokým dětským hláskem a spustil tím doslova diskantový sbor, opakující dokola a dokola totéž. Jakoby tou zvráceností zahnali i samo slunce, neboť jestliže si Řehoř povšiml prvního zesvětlení v dáli na východě, v tomhle okamžiku bylo pryč. A bytosti pod ním vřískaly a recitovaly a smály se svému vřískání a recitování a proto dál recitovaly, až si Řehoř pomyslel, že z toho zešílí. Chodidla ho stále pálila, snad jakoby ten oheň od nich nikdo neodtáhl. Ve tváři měl vlhké brázdy od slzí, které již ani netekly. Strachy se chvěl. Zavřel oči. Mít pusu volnou, zaječel. Tentokrát byla bolest daleko silnější, daleko rozsáhlejší. Trhala jeho duši v půl a do srdce mu píchala jehlicemi na pletení. Zprvu nerozeznal, zda je znovu vystaven žáru ohně, nebo ho snad olizují ti malí pekelní démoni svými rozpálenými jazyky a tak i přes bolest a obrovskou únavu vymanil co nejvíce dovedl hlavu ze sevření, aby alespoň zahlédl, co se s ním dole děje. Oheň znovu zachvátil nejen jeho chodidla, ale protentokrát i nárty a kotníky a holeně a lýtka! <br> „Řehoři, Řehoři, sláma přeci líp hoří!“ skandoval soubor hlasů pod ním. Toužil omdlít, toužil zemřít. Ale ještě před tím toužil spatřit ty, kteří mu způsobují takováhle muka. Pak sebou přestal zmítat, a dokonce i ucítil pach své pálené kůže, svého masa a svých chlupů. Smířil se s bolestí a ta, jakoby na znamení vděčnosti z přiznaného vítězství, o krok ustoupila. „Zlomit! Než vstane slunce!“ zaburácel jeden z hlásků doprostřed toho všeho skandování a ostatní se ho jako ovce chytily. „Zlo-mit! Zlo-mit! Zlo-mit! Zlo-mit!“ Tupý náraz roztříštil jeho holenní kost, zcela jasně cítil ono zlověstné prasknutí. A oheň dál stravoval jeho nohy. Pomalu upadal do bezvědomí a cítil za to obrovskou vděčnost. Pomalu proto ani necítil, když mu zlomili druhou nohu. Co však docela jistě pocítil, byl první sluneční paprsek ve strhané tváři. Jeho poslední myšlenka před pádem do tmy, které se konečně nebál, rozhodně nepatřila eliminaci, ani jiné části organické chemie. Několik minut na to jej nalezla stará Kropáčková, jedna z mála pracovnic místního zemědělského družstva. Nohy měl celé od krve, jeho chodidla se od lidských odlišovala jako kondor od želvy a jeho vědomí stálo na hranici vědomí a mdlob, nerozhodnuto, na jakou stranu by se vydalo, a proto přecházelo ze strany na stranu. Zachránila mu tím život. Nikdy nezjistil, kdo mu jeho utrpení s takovou radostí způsoboval, nebyly nalezeny žádné stopy a dokonce ani otisky prstů, tajemné obrazce v poli, nebo chlupy z vlčích ocasů, takže policie vyšetřování velice záhy ukončila. Řehoř Horák se z toho nikdy docela nevzpamatoval, po dlouhou dobu nepromluvil. Nikdy už neusnul ve tmě a vždycky se budil celý zpocený. Častokrát uprostřed nejhlubší noci pod okny slyšel smích vysokých dětských hlasů a věděl, že jediné, co ho před nimi chrání, je světlo. Kdykoliv ucítil pach spáleného masa, strachy se rozklepal. Zkoušku z organické chemie však nakonec složil a od toho dne měl starou Kropáčkovou, největší drbnu v okolí, která v něm vždycky probouzela směs zhnusení a nenávisti, docela rád. <br> <br> Necelých dvanáct let nato však zemřel. Jedné noci se oběsil, nad čímž vrtěli všichni přítomní policisté hlavou, protože Řehoř se posledních dvanáct let pohyboval pouze na invalidním vozíku, který stál na druhé straně pokoje. Přesto jeho smrt prohlásili za sebevraždu, neboť na jeho těle, na laně, na kterém visel, či v domě, nebo jeho okolí, nebyly žádné cizí stopy, žádné otisky. Jenom Řehořovy. Cestou z jeho domu dva policisté diskutovali o nočním požáru městského transformátoru, díky němuž vypadla na několik mučivých hodin elektřina v celém okolí.


celkové hodnocení autora: 90.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Dawnie	20.09.2009, 18:54:10

Krkolomná souvětí a špatně volená slova se v příběhu moc derou na povrch a ruší čtenáře od čtení... Zkus si párkrát přečíst ty věty se mnoha zájmeny... Konec by byl nejlepší, jenom kdyby k němu nebyla tak těžká cesta... Dvojka je myslím perfektně padnoucí k dílku a když se to vezme kolem a kolem, je to fajn. Škoda toho rozjezdu...

Larkin	14.09.2009, 10:26:53

Místy se mi to docela špatně četlo... hrozně dlouhá souvětí, občas zbytečně moc slov, které z toho dělají salát. Ale zase chválím popisy a taky konec. Ten se mi četl nejlíp, nejsvižnějc a nejsrozumitelnějc. Navíc jsem čekal nějaký hrozný klišé a ono ne. Takže celkově je to fajné. Dávám za 2.

amazonit	14.09.2009, 6:33:49

Chtělo by to malinko ,,pročistit". Tebou zvolený úvod ne zcela sedí k dalšímu vývoji událostí, zbytečně podrobně se věnuješ nespavosti hlavního hrdiny, pokud by kvůli ní třeba nesložil zkoušku, bylo by to jiné. V tomto případě tu máš předimenzovaný úvod a velmi uspěchaný závěr. Lépe by bylo bývalo, kdybys to otočil. Skromnější úvod, i když je fakt dobře popsaný, a více se věnovat napínavého, strašidelnému závěru, kde ti došel dech. - dost často to přezzájmenováváš - obhájil se sám sobě ve své mysli - v jaké jiné mysli než své, když šeptá sám k sobě?


ze dne 14.09.2009, 11:04:08
joehot: Ano, to je takový můj malý žertík. Schválně jsem v úvodu zdlouhavě navodil tuhle atmosféru, aby si čtenář myslel, že jde o pouhou "cestu na zkoušku" a pak byl šokován, jak moc se vlastně zmýlil.. Závěr je jen taková třešnička. Koukám, že oddělování řádků takto nefunguje, přestože v náhledu ano..