|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (23. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 08.09.2009, 7:05
|
| *** |
| |
|
|
Duchové Dunivé hory
V první chvíli jsem myslela, zda si Katherine neodskočila, ale po dlouhé době volání bylo jasné, že tak jednoduché to nebude.
„Měla jsi ji hlídat!“ vyjela po mně Kaileen.
„Copak jsem to mohla tušit? Ty jsi spala také.“
„Já jsem ji s sebou brát nechtěla. Řekla jsi, že se o ni postaráš,“ připomněla.
„Najdu ji. Nejspíš se chtěla vrátit k Yrovi,“ napadlo mě.
„Stejně tak mohla jít k Antoniovi,“ namítla.
„Proč by šla pěšky, když tady má koně?“
„Nejspíš proto, že ho neumí osedlat,“ zlobila se Kaileen a popadla jeho výstroj.
„To je pravda,“ uznala jsem a přesunula se ke Girovi, abych ho připravila na cestu.
„Musíme ji najít, než se jí něco stane – pokud už není pozdě. Vžij se do ní, co bys dělala na jejím místě?“
„Vrátila bych se domů.“
„Ty možná,“ zašklebila se Kaileen. „ale ona určitě ne. Nejspíš šla k Antoniovi.“
„Vždyť ani nezná cestu,“ oponovala jsem.
„My také ne. Chce nám dokázat, že není přítěž, že se o sebe postará.“
„Jak? Nemá koně ani zbraň. Zabije ji první zvíře, které potká.“
„V takové chvíli nad tím nepřemýšlíš,“ hájila ji.
„To se divím. Ona, která přemýšlí stále a nad vším?“
„Už ji nech, na to bude dost času, až ji najdeme.“
„Celou dobu jsi proti ní a teď ji bráníš?“ nešlo mi to do hlavy.
„Byla jsem proti ní, ale tys jí ublížila.“
„Vždyť jsem jí zas tak moc neudělala.“
„Vidíš, že to stačilo,“ nadávala.
„Ty ses ke mně chovala mnohem hůř a neutíkala jsem.“
„Neměla jsi kam.“
„I kdybych měla, neutekla bych. Nejsem zbabělec.“
„Ona také ne. Vydala se na cestu sama bez jídla, vody, koně i zbraně. To není zbabělé.“
„Takže toto je odvaha?“ pochybovala jsem.
„Ne, je to hloupost. Mohla by však špatně dopadnout nejdříve pro ni a pak i pro nás. Nechci mít v patách Yra. Chtěla projet kolem Dunivé hory, pravděpodobně tudy půjde. Zkusíme to tam, pak uvidíme. Dívka jako ona se nebude prodírat houštím, bude se držet nejschůdnějších cest. Pojedeme potichu, soustřeď se na každý zvuk, který do lesa nepatří, třeba ji uslyšíme.“
Ani jsme nesnídaly, sedly jsme na koně a vydaly se hledat princeznu. Pokoušely se o mě výčitky svědomí. To už se mi dlouho nestalo. Vždyť jsem na Katherine pouze uplatnila své právo silnějšího, co je na tom tak zlé? Dojely jsme na malou mýtinu. Naproti nás za prvními stromy jsme spatřily větší skupinu jezdců, na hřbetě jedno koně se něco mlelo.
„Katherine jsme našly,“ potichu pronesla Kaileen, „ještě ji živou dostat zpátky. Dáme jim trochu náskok a počkáme, co se bude dít.“
„Co když to nejsou královi odpůrci? Mohly bychom přijít pozdě. Kdo ví, co je napadne,“ oponovala jsem. „Není jich moc, vletíme na ně a vezmeme si ji.“
„Žádná unáhlená rozhodnutí, jedno už tu bylo a kam nás to přivedlo. Víc jich sice nevidíme, ale to neznamená, že tu nejsou. Uděláme to, jak jsem řekla.“
Počkaly jsme, až padne tma. Muži byli poměrně hluční, neměly jsme potíže, abychom je našly. Koně jsem nechala uvázané o kus dál, kromě Darta. Únosci seděli kolem ohně, Katherine byla přivázána k jednomu z okolních stromů. Moc se jí to nelíbilo, stále se po sobě dívala. Asi po ní lezl hmyz, ale nemohla s tím nic dělat. Ústa jí naštěstí zavázali, takže nás nemohla prozradit.
„Říkala jsem to, je jich moc,“ přemýšlela Kaileen. „Jdi za Katherine, odvaž ji a počkejte na mě. Odlákám je, vy utíkejte ke koním a jeďte pryč.“
„Co ty?“
„O mě se neboj. Najdu si vás.“
„Nemůžeš tu zůstat sama,“ namítla jsem.
„Proč ne? Vždycky jsem to tak dělala. Kdyby se mi moc chtělo, jako že se mi nechce,“ dodala rychle, „mohla bych je vyřídit všechny. Nemusíš se bát, nechystám se tu umřít, máme přece ještě pár společných plánů.“
„Řekla jsi…“
„Nezkoumej, co jsem řekla a padej!“ postrčila mě.
„Vezmi si to,“ zabodla jsem svou dýku do země a odešla.
Nemínila jsem se dohadovat, zda budu mít zbraň já či ona. Potřebovala ji, protože kdyby hodila svou dýku, jistě by ji chtěla zpátky. Nic jiného si z rodné vesnice nevzala, jen tento suvenýr padlého vojáka, kterého kvůli ní zabil její nevlastní otec tu noc, kdy poprvé spatřila Coritu. Nikdy by se královské dýky nevzdala a kdyby o ni přišla, možná by si ani nedovolila umřít dřív, než by ji znova sevřela v ruce. Ty temné oči, které viděla na čepeli, ji celý život poháněly – často v nich tajně hledala povzbuzení, když se nemohla podívat přímo do očí své učitelky.
Dostat se k princezně nebyl problém, spíš jsem měla obavy, zda ji dokážu dost dlouho udržet v klidu. Bylo pochopitelné, že má strach a bude chtít hned utíkat do bezpečí. Byla ještě nezkušená, Yro ji chránil před vším zlým, co by ji mohlo potkat.
„Katherine, to jsem já,“ oslovila jsem ji potichu.
Snažila se křičet, přes roubík to sice nešlo, ale i tak muži zpozorněli. Neměla jsem čas hledat úkryt, přitiskla jsem se k zemi a čekala, zda si mě strážce všimne. Přišel až k princezně a rozhlížel se kolem.
„Klid, hoši!“ zavolal na druhy. „Slečinka nemá ráda mravence,“ smál se, odhodil si z čela pramen černých vlasů a začal ji oprašovat. Neodpustil si drobné poškádlení a bezostyšně ji hladil po místech, kde na to princové dosud asi neměli odvahu, ale teď by zřejmě raději uvítala mravence.
„Nech toho!“ napomenul jej kdosi od ohně.
„Trocha legrace ještě nikomu neublížila,“ bránil se.
„Jestli musíš, zastavíme se ve vesnici.“
„Třeba by se jí to líbilo,“ zasmál se. „Co, maličká?“
Katherine v sobě vydolovala kus odvahy a kopla. Netrefila sice místo, které měla v úmyslu, ale zasáhla koleno, což muže stejně dost rozlítilo.
„Máš to ráda drsně? Já ti ukážu!“
„Sakra, Tome, nech toho! Potom už nám k ničemu nebude,“ usměrňoval ho zřejmě vůdce, ostatní se k němu přidali a odtáhli Toma pryč.
„Jsi statečná,“ připlížila jsem se zpátky. „Rozvážu tě, Katherine, ale musíš zůstat sedět. Rozumíš mi?“
Přikývla.
„Až je Kaileen odláká, poběžíme ke koním.“
Určitě se jí chtělo utíkat, divoce dýchala. Bála jsem se, co udělá, až povolím provaz. Musela jsem ji vzít za ruku, aby věděla, že jsem pořád s ní, protože chvíli to vypadalo, že nevydrží a prozradí nás. Dotek zabral a ona se uklidnila. Náhle se zvedl muž, který odvedl dotěrného Toma a blížil se k nám. Nesl misku, zřejmě přinášel jídlo. Kdybych stála, asi by se mi tak statný nezdál, ale z polohy ležící kořisti mi přišel silný až moc, přestože neměl žádnou zbroj, pouze meč u pasu. Nikdo z mužů neměl zbroj, byli oblečeni po vesnicku, rozhodně bych v nich nehledala válečníky, dokud bych se nezaměřila na zbraň.
„Klid, princezničko, já nekoušu. Vezmu tě k nám, nemusíš sedět v mraveništi. Chceš?“
Stačilo, aby se trochu naklonil a uviděl by povolená pouta. Katherine nevěděla, co má dělat, ale zareagovala poměrně rychle a zavrtěla hlavou.
„Ne?“ podivil se. „Chceš být sama? Hm,“ pokrčil rameny, „ale hlad asi máš, viď?“
Znovu zavrtěla hlavou.
„Ani to ne? Vždyť jsi celý den nejedla,“ pochyboval. „Možná bys opravdu raději uvítala potěšení, které ti nabízel Tom.“
Katherine se trochu vyděsila a divoce odmítla.
„Neboj se. Jsi ještě dítě, ale skýtáš tolik možností... My dobře víme, co pro tebe otec udělá. Ani žádný panovník by za manželku nepojal couru, musíš zůstat nedotčená. Jenom tak nám budeš co platná. Vidíš? Mám důvody tě chránit, postarám se o tebe, ale jenom když nebudeš dělat potíže. Pokusíš se o útěk a bude zle,“ vyhrožoval, přičemž couvnul a rozhlédl se.
Nevím jak, ale tušil, co přijde. Jeho reakce byla ovšem čitelná pro všechny, tedy i pro Kaileen. Zrovna otvíral pusu a chtěl zburcovat druhy, když náhle vytřeštil oči a spadnul na Katherine, z krku mu trčela moje dýka, obsah misky se vylil na zem. Nečekala jsem a přesekla zbytek pout. Dívka nevydržela, shodila ho se sebe. Vyskočila jsem, vzala ji za ruku a vlekla za sebou. Cestou si sundala roubík, aby mohla lépe dýchat. Doběhly jsme ke koním, pomohla jsem jí do sedla a dál jsme jely nazdařbůh, hlavně pryč od vzbouřenců. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala dobře, že jsem Kaileen poslechla, jestli jsem se přeci jen neměla vrátit a pomoct jí, ale když jsem uslyšela hvizd, uklidnila jsem se.
Našly jsme si místo, které se mi zdálo bezpečné a počkaly jsme, až přijede Kaileen. Našla nás, ale asi na nás narazila spíš náhodou, úmyslně by k nám útočníky nepřivedla.
„Rychle pryč, jsou za mnou!“
Naskočily jsme na koně, ale Katherine nemohla rychlému tempu stačit. Hnaly jsme se lesem, muži nás doháněli. Najednou se před námi objevilo velké prostranství, kde nerostl ani keřík.
„Stát!“ křičela Kaileen.
„Co se děje? Musíme jet!“
„Musíme si zachránit kůži. Dolů z koní,“ pobízela nás a sama šla příkladem.
Únosci už byli blízko. Bylo slyšet ptáky, ale neviděla jsem ani jednoho, stejně mě nezajímali. Tasila jsem, myslela jsem, že má Kaileen bojový plán.
„Ne!“ chytila mě za ruku. „Dej to pryč!“
„Co blázníš?!“
„Schovej to!“
Spěšně se rozhlédla, přemístila se před koně ke straně, kde už znova začínal les. Klekla si, meč zabodla do země.
„Nezírejte na mě, obě dolů!“
Nechápaly jsme to, ale zachovaly jsme se jako ona.
„Obě ruce na záštitu, ať vidí, že nechystáš léčku,“ dirigovala mě.
„Kdo? Kromě rebelů tu nikdo není,“ nechápala jsem.
„Oni,“ kývla před sebe.
Zpoza stromů se postupně vynořilo množství postav, převážně mužů. Od pohledu lesní lidé, měli na sobě jen to, co příroda dala, zbraně dost primitivní, ale nepochybovala jsem, že účinné, obzvlášť v početní převaze. Naši pronásledovatelé zastavili.
„Úpatí Dunivé hory, ústup!“ křičel kdosi, načež bleskově otočili koně a ujížděli pryč.
„Skloňte hlavy a buďte zticha,“ zašeptala Kaileen. „Hlavně se nebraňte, žádné prudké pohyby.“
Divoši nás obstoupili, nejvíc pomalovaný došel až k nám a mlčky si nás prohlížel. Katherine se třásla, za poslední hodiny toho na ni bylo moc. Kaileen protrhla ticho a pozdravila domorodce. Asi pozdravila, protože on jí odpověděl stejně a bariéra mezi námi se prolomila. Pořád něco hlaholil, ostatní se k nám seběhli, nadšeně gestikulovali a mleli něco ve své řeči. Soudě podle další reakce ani přítelkyně víc z jejich slov neznala. Nabídla jim svůj meč, aby viděli, že se nechystá bojovat, ale oni odmítli. Schovaly jsme zbraně a vstaly. Zvali nás, abychom šly s nimi, co jiného jsme taky mohly dělat. Kupodivu nás nezajali, se zájmem si prohlíželi koně, ale nepohladili je. Zřejmě je považovali za náš majetek a nechtěli na ně sahat.
„Teď už můžete mluvit,“ upozornila nás Kaileen. „Ale žádné zvyšování hlasu a hlavně ne prudké pohyby. Neznají nás, mohli by si to špatně vysvětlit. Když je neohrozíme, neublíží nám.“
„Kdo to je?“ odtušila jsem, že je zná.
„Co bys tak řekla?“ mrkla Kaileen. „Nápadně připomínají Horns, nemyslíš? Teď uvidíš, jak jsou barbaři krvelační. Sama poznáš, kolik je pravdy na báchorkách, které se o nich tradují. Jejich společnost je vyvinutější než mnohé jiné. Dávej pozor, Katherine, možná se i ty hodně přiučíš.“
„Od divochů?“ pochybovala.
Vedli nás hodný kus cesty do strmého kopce, dokud jsme nedošli na rovinu. Tam se rozkládala jejich osada. Chatrče nepostavili pouze na zemi, některá malá obydlí se nacházela i na stromech. Ten největší vypadal jako přírodní několikaposchoďový panelák. Domorodci si nás zvědavě prohlíželi, žena, která vedla černou kozu, se zastavila vedle Katherine a nesměle osahávala její oblečení, dokud ji jeden z válečníků neodstrčil. Očichávali nás dva psi a pod nohama se pletli zdomácnělí ptáci.
„Měly bychom jim něco dát,“ pronesla Kaileen.
„Ale co? Nic nemáme. Katherine veze jenom knihy, pochybuji, že umí číst.“
„Sluší se dát náčelníkovi dar,“ nepovolila.
„Můžeme jim věnovat jedině koně, zbraň jim nedám.“
„Koně ne. K čemu by jim byl?“
„Já mám ještě jedny šaty,“ ozvala se Katherine.
„Ty muž asi nosit nebude,“ zamítla jsem.
„Ale náčelníkova žena nebo dcera ano,“ napadlo Kaileen. „Podej je.“
Povyk kolem nás ustal, mezi lidmi se utvořila ulička, kterou prošel starší muž s divoce planoucíma očima, na ramenou kožich z něčeho velkého sahající až po zem, kolem krku provázek a na něm zavěšeny všelijaké cetky. V ruce třímal dlouhé kladivo, které sestávalo ze sukovité hole, na jejímž konci byl připevněn opracovaný kámen. Celá zbraň dosahovala délky od země až skoro k jeho krku. Nebylo pochyb, kdo před námi stojí.
„Dělej! Jestli to nemůžeš najít, raději toho nechej,“ znervózněla Kaileen.
Bylo logické, že mu jeho válečníci nejprve pověděli, jak nás našli, dokonce padlo slovo, kterým je Kaileen zdravila. Náčelník z nás celou dobu nespustil oči, hlavně ho dráždila Katherine, když se dál štrachala v brašnách. Vadilo mu to, okřikl ji, muži v pozoru čekali na rozkaz. Naštěstí se jí podařilo vytáhnout oblečení dřív, než vůdci došla trpělivost. Pomalu přišla až k němu, mírně se uklonila a roztřesenýma rukama mu podávala dar. Bouchnul koncem hole do země, až Katherine uskočila, a vydal povel. Brzy nato přišla starší žena, tři mladíci a dívka. Ukázal, aby princezna donesla dar jeho dceři. Nesměle jej osahala, matka přiložila šaty dceři k tělu, něco zahlaholila a všichni se rozesmáli.
Náčelník ukázal na ohniště uprostřed osady, Kaileen zase na koně. Přikývl a několik mužů nás doprovodilo na místo, kde mezi dvěma stromy vyrobili přístřešek. Tam jsme zvířata uvázaly a ulehčily jim, dvě ženy přinesly vodu.
„Není neslušné, že jsme ho odmítly a nejprve se staráme o koně?“ napadlo mě.
„V jejich očích rozhodně ne. Navíc oni mají pochopení pro jiné kultury, jsme jejich hosté, budou respektovat vše, co jim neuškodí.“
„Jsi tu jako doma,“ naznačila jsem.
„To zrovna ne,“ usmála se, „dlouho jsem je chtěla poznat. I v Pealu jsou, ale tam nemají dost klidu, často se přesouvají z místa na místo. Sledovala jsem je, ale tak blízko jsem se nikdy nedostala. Až je poznáš, i ty to budeš považovat za čest.“
Domorodci rozdělali oheň, náčelník a jeho rodina se s námi posadili, ženy přinesly misky s ovocem a prázdný hrnek.
„Smím si vzít?“ nesměle se zeptala Katherine.
Náčelník smysl otázky vytušil a pobídl nás. Každá jsme si něco vzaly, abychom je neurazily. Katherine sáhla po tom nejnevhodnějším – teikoo. Nastala chvíle napětí, komu plod podá, protože sama ho neuměla načít a hlavně mě napadlo, jak se divoši budou tvářit, až Kaileen vytáhne dýku. Žena využila našeho zaváhání a podala Katherine nůž. Stejně nevěděla, co si s nešťastným ovocem počít, požádala tedy přítelkyni. Rodina nás celou dobu bedlivě sledovala a z našeho chování se snažili vyčíst, kdo má jaké postavení. Kaileen odstranila tvrdou slupku, vrátila teikoo princezně a nůž ženě. Náčelníkova dcera se zachovala stejně jako Katherine a plod podala otci. Necítila jsem se dobře, když všechno opakovali po nás. Podle mého výběru reagovala náčelníkova manželka, podle Kaileen volil on. Usmívali se na nás, jako by jim v naší přítomnosti více chutnalo.
Jeden z domorodců přivedl kozla, náčelník vstal a s hrnkem v ruce šel k němu.
„Hm,“ zatvářila se Kaileen, „to jsem tušila. Budeme se muset napít.“
„Čeho?!“ zhrozila jsem se.
„Krve,“ odpověděla a mně to uklidnilo. Pořád lepší, než kdyby tam někdo načůral. „Jestli to vyplivneš, hluboce ho urazíš.
„Snad ne.“
Zvíře si ani nevšimlo, když jej bodl. Naplnil hrnek a tlakem na ránu zastavil krvácení. Kozel to možná považoval za štípnutí hmyzu, bylo mu to vcelku jedno. Náčelník se napil první, po něm dva starší synové, teprve jeho žena, načež podala misku Kaileen. Pomalu se mi zvedal žaludek a když přišla řada na mě, musela jsem se zhluboka nadechnout a překonat odpor. Ale zase jsem si říkala, že to vlastně mám nacvičené, když jsem kvůli Kharovi jedla i syrové maso.
Katherine se otočila, té to dělalo zle už od pohledu. Její reakce přítomným neušla, domorodá dívka se zvedla a chtěla princeznu odvést. Nemínily jsme se rozdělit, obzvlášť když jsme nevěděly, co mají v úmyslu. Brzy nám však vysvětlily, o co se jedná. Považovali Katherine za dítě a chtěli, aby se připojila k ostatním dívkám z jejich kmene. Viděly jsme, že bude pod dozorem starších žen, proto jsme souhlasily a nechaly je, aby ji odvedli.
„Neboj se, přijdeme za tebou,“ slíbila jsem.
Děvčata ji vzala za ruce a vedla pryč. Byla pro ně nevídaným zpestřením, zato my jsme se zase ocitly ve známé situaci.
„Proč nemůžeme potkat někoho, s kým se domluvíme?“ napadlo mě.
„Aby to bylo zajímavější,“ smála se Kaileen. „Taky se můžeme něco přiučit.“
Musely jsme složitě vysvětlovat, kam máme namířeno, proč nás rebelové honili a hlavně, i když neochotně, jsme jim prozradily, proč je pro nás Katherine důležitá. Náčelník se touto informací zdál ohromen, i když já jsem trochu pochybovala, zda rozumí, co znamená být král nebo princezna. Zda rozlišuje, že on je pánem kmene ale Yro pánem země, v niž jeho lid žije. Asi jsem je dost podcenila, protože následoval vzrušený rozhovor náčelníka s manželkou, k němuž se poté přidali i další výše postavení muži. Přestože mluvili jiným jazykem, o zemi měli přehled. Ještě jednou se ujistili, že si vše správně vyložili a nakreslili svou horu, v ní malou korunku, přičemž náčelník ukázal na sebe. Nad celým obrázkem domalovali velkou korunu a vedle ní symbol dívky. Přikývly jsme a oni znova vzrušeně debatovali, žena nás pořád pobízela, abychom si vzaly další ovoce a očividně jí dělalo radost, že nám chutná.
Pochopili, že my dvě asi nebudeme nakloněny ženským pracím a vzali nás na místo, kde se z chlapců, ale i dívek, stávali válečníci. Neučili se pouze boji, ale třeba také překonávat všelijaké překážky, plést lana nebo vyrábět zbraně. Jejich arzenál byl různorodý. Ojediněle se jednalo o zbraně, které ukořistili od svých obětí, sami byli zvyklí zhotovit si výbavu pouze ze dřeva a kamene. Zajímavý souboj nám předvedl náčelník, který dlouhým kladivem odrazil šest soupeřů, aniž by se zvlášť zapotil. Bylo zřejmé, proč právě on je vůdcem kmene. Vyzval Kaileen k souboji, ale ona tasila, lehce se řízla a zakroutila hlavou, aby mu naznačila, že mu nechce ublížit. On se rozmáchl a zatnul do nedalekého pařezu. Byla jsem ráda, že není mým nepřítelem, protože nad účinností jeho zbraně se nedalo dělat nic jiného než žasnout. Pyšně se postavil a čekal na reakci. Zvedly jsme ruce a uznaly jeho převahu. Byl potěšen stejně jako zbytek přítomných.
Den nám rychle utekl, blížil se čas večeře. Doufala jsem, že dostaneme něco normálního, co se v žaludku udrží samo, aniž bych se musela přemáhat. Ze cvičiště nás odvedly ženy bojovnice, dlouho jsme s nimi zůstaly samy. Válečníci i lovci se vrátili do osady umytí. Bojovnice se zvedly a vyzvaly nás, abychom šly s nimi. Chtěly jsme vědět, kde je Katherine, celý den jsme ji neviděly, ale ony byly neoblomné. Podle nich byl čas koupele a všechno ostatní muselo počkat. Vedly nás cestou vysokých stromů až na místo, kde se rozprostíralo malé jezírko. Uprostřed hory? Je vůbec něco, co na tomto tajemném místě chybí? Kaileen se na mě zadívala se stejnou otázkou. Koupel jsme samozřejmě neodmítly, po tolika dnech nám přišla vhod. Sotva jsme vlezly do vody, objevilo se několik žen, které sbíraly odhozené oblečení.
„Počkej, co to děláš?!“
Divoška, která brala naše šaty, se zarazila, zato bojovnice se daly do pohybu. Nelíbilo se jim, že jsem zvýšila hlas, během pár okamžiků se semkly kolem nás.
„Blázníš?!“ okřikla mě Kaileen. „Ticho a nehýbej se!“
Vypjatou situaci vyřešila nejmenší z přítomných. Ukázala, že nám přinesla náhradní oblečení, usmála se a my jsme přikývly. Zřejmě tu bylo zvykem, že zatímco se válečníci umývali, ostatní čistily jejich oděv. Bojovnice se uklidnily a nechaly nás. Sice nás sledovaly, ale nevadily jsme jim o nic víc než ženy, které na okraji jezírka praly.
„To bylo velmi nerozumné,“ pokárala mě Kaileen. „Příště si pořádně rozmysli, než zvýšíš hlas, viděla jsi přece to kladivo.“
„Udělala jsem to schválně? Kdyby mě nechaly, sama bych si očistila oblečení, copak to neumím?“
„Já jsem ráda. Každý má své povinnosti, tak proč toho nevyužít. To ovšem znamená, že se odtud dostaneme nejdřív zítra, až naše věci uschnou.“
„Pokud připraví něco rozumného k jídlu, nejsem proti.“
„Na co jiného bys ty mohla myslet,“ rýpla si a vylezla z vody.
„Chleba, ovoce, ryba, opravdu výživné.“
„Zapomněla jsi na hada,“ připomněla.
„No, že by mě had a pták nějak zvlášť zasytili, to taky nemůžu tvrdit.“
„Dnes můžeš sníst, co stačíš. Co na tom, že půl kmene bude hlady?“ dobírala si mě.
Prohlédla si malou hromádku, která měla posloužit jako oblečení, zhluboka se nadechla, zakroutila hlavou, ale nic neřekla a oblékla se. Stihla jsem se osušit, když se Kaileen pořád ještě trápila s horním dílem.
„Počkej, zavážu ti to,“ nabídla jsem.
„Nic menšího asi neměly,“ prskala. „Je mi vidět snad úplně všechno.“
„Tak strašné to není. Docela ti to sluší.“
„Ještě s tím začínej. Jdu si pro své věci.“
„Ale vždyť je máš mokré,“ namítla jsem.
„Mokré uschne, malé nenaroste,“ zavrčela a šla se domluvit s pradlenami.
Bojovnice nás bedlivě pozorovaly, neuniklo mi to, ale snažila jsem se je ignorovat. Byla jsem pro ně nová a zachovala jsem se nepřátelsky, přišlo mi přirozené, že na mě dohlížejí. Něco si špitaly, postrkovaly jednu ke mně, ale nakonec se odhodlala jiná a ostatní s napětím čekaly, co se bude dít. Zvyšovala na mě hlas, což se mi nemohlo líbit, ale když se vrátila o hlavu vyšší Kaileen, něco potichu dodala a odešla.
„Nelíbíš se jí,“ upozornila mě.
„Ale to se divím.“
Kaileen se zasmála a letmo je zkontrolovala. Pobízely nás, abychom šly první, byl čas vrátit se k ostatním.
„Radši se budeme držet spolu. S muži se domluvíme snadno, ale u bojovnic člověk nikdy neví. Jsou nevyzpytatelné.“
„Lee, podívej, co jsem dostala!“ řítila se k nám Katherine, celá převlečená, v náruči černobílé štěně. „Sluší ti to,“ zaparkovala těsně přede mnou. „Vám by to taky slušelo, kdybyste…“
„To víš, budu tu pobíhat polonahá, abych se ti líbila,“ zabrblala.
„Škoda, jste hezká.“
„Dej pokoj. Štěstí, že nás nejelo víc,“ dodala pro sebe.
Náčelník nebyl rád, že se Kaileen nepřevlekla. Chtěl potrestat ženu, která nesplnila svou povinnost, ale my jsme se jí zastaly a vysvětlily mu, že jen vyhověla vůli hostů. Jakmile jsme se všichni sešli u ohně, podávala se večeře. Uctili nás plackami a nasládlou kaší. Manželka náčelníka pronesla cosi jako modlitbu, v níž poslední slovo patřilo mužům, potom jsme se konečně mohli pustit do jídla. Katherine pro samé zážitky zapomněla na hlad.
„Co jste celý den dělaly?“ začala se vyptávat.
„Různě, potom ti to povím.“
„To oblečení si smím nechat a štěně taky,“ chválila se.
„Hezké, ale už jez, ať je neurazíš,“ domlouvala jsem jí.
Oči celého kmene byly upřeny na nás a nevypadalo to, že by se jim líbilo, když při jídle mluvila. Kaileen do mě jemně strčila a mlčky mě upozornila, abych Katherine utišila.
„A vám něco dali?“ vyptávala se dál.
„Zatím ne. Katherine...“
„Určitě vám něco dají. Tady je to úžasné. Mohla jsem si brát, co jsem chtěla a ukázali mi všechna zvířata a pomáhala jsem dělat ty placky. Nevěřila bys…“
„Ticho!“ okřikla ji Kaileen. Barbaři se zarazili a čekali, co přijde. „Řeknete si to potom, teď pusť to štěně a jez, dokud je to teplé,“ řekla už poněkud mírněji.
Katherine se zatvářila nešťastně, ale poslechla. Dojedla jsem první a hned jak se mi dostalo druhé porce, neodpustila si Kaileen tichou poznámku.
„Kdo by to byl řekl, že?“ usmála se.
„Asi mají dost, když mi přidávají.“
Bojovnice, která mě obtěžovala u jezírka, se zvedla. Nelíbilo se jí, že mne obsluhují. Vyzývala mě a když Kaileen okamžitě zareagovala a postavila se přede mě, došlo mi, o co jde. I tady se řeči šířily rychle a protože posléze viděla, že se mnou má Katherine bližší vztah než s Kaileen, byla jsem považována spíše za chůvu a rozhodně mi nepomohlo, že mě přítelkyně bránila. Stoupla jsem si, odstrčila Kaileen a ukázala tím, že výzvu přijímám. Náčelník nás přerušil, ale hned po večeři jsme byly obě odvedeny. Každá do jiné chatrče, kde nás pomalovali, jak u nich bylo před souboji zvykem.
„Ty tedy vypadáš,“ přitočila se ke mně Kaileen, když mě přivedli zpátky. U ohniště se zatím vytvořil prostor, někteří domorodci si vylezli na stromy, aby lépe viděli. „Dávej si pozor, je malá, bude rychlá. Smíš si vybrat zbraň, ale pro tebe bude lepší bojovat bez ní. Nech ji útočit, ať se trochu unaví. Uhnout a úder, všechno na jednu ránu, jasné?“ radila.
„Jasné. Asi bude pěkně zuřivá, co?“
„No, nejlepší nápad to nebyl,“ potvrdila, „ale co se dá dělat. Hlavně ses neměla tak cpát, teď jsi v nevýhodě.“
Zachovala jsem se, jak mi Kaileen poradila. Zbraně jsem odmítla a nechala malou bojovnici, aby se sama snažila. Předváděla se, ale když si všimla, že mě to moc nezajímá, ukázala, jak je mrštná. Sotva jsem ji odstrčila, už na mě útočila zas. Nemohla jsem si odpustit drobné poškádlení – uhnula jsem a nastavila jí nohu. Ukázková rybička ji donesla až skoro k divákům. Byla už pořádně špinavá a dodřená, ale znova se posbírala. Byla odměněna řevem, který povzbudil její sebevědomí. Prolétla vzduchem a srazila mě k zemi, protože v tu chvíli jsem se nemohla rozhodnout, co udělat. Podařilo se mi jí zbavit, ale ocitla jsem se zády k soupeřce.
„Vyskoč!“
Než jsem stačila informaci vstřebat, byla jsem ve vzduchu. Čas se na vteřinu zastavil, viděla jsem padající sokyni. Jakmile jsem dopadla, chtěla jsem ten pocit beztíže zažít znova. Tentokrát jsem neuhýbala, ale útočila. Neviditelné ruce mě opět na okamžik zachytily a podržely, tento úder definitivně poslal soupeřku k zemi. Překvapená z vlastního nečekaného výkonu jsem zůstala zírat na divošku, která se snažila zvednout, ale bylo jasné, že se jí to nepodaří. Rozhlédla jsem se po ostatních a znovu jsem se cítila jako lord, což jsem hlasitě dala najevo. Náčelník vstal, zvedl své kladivo a na jeho povel mi i ostatní projevili úctu. Ozvalo se i ohlušující dunění bubnů a konečně jsem pochopila, z jakého důvodu dostala hora své jméno.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 8 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
