|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Flanelová košile ::
 Larkin |
publikováno: 15.09.2009, 20:27
|
Nečekám že to všichni pochopíte a že se vžijete.
Zároveň v tom ale nikdo nehledejte nějakou vědu. Enjoy. |
| |
|
|
Čas zase poposkočil. Celé léto si člověk říká, že tentokrát si bude všímat toho přechodu na podzim, ale nejde to. Neexistuje žádný jemný přechod, žádná příprava. Už je to zkrátka tady. Je jedno, kolik ještě zbývá dní do dvaadvacátého nebo třiadvacátého, nebo kdy to vlastně je. Podzim zkrátka vždy přijde neohlášeně a vy to vycítíe. Nic vás nepřipraví na ten skok. Nic vás neupozorní na ty náhlé myšlenkové pochody, které se s létem nedají za žádnou cenu srovnávat.
Najednou se zdá, jako kdyby jste poslední rok vůbec doopravdy nemysleli a necítili. Jakoby to šlo vždy jen na podzim. Nejhorší na tom je, že to nikdy nejsou nové pocity. Proto ten příchod člověk vycítí. Ucítí znovu starý dobrý strach a obavy. Ale ne stud… stud naopak ustupuje, stává se nezajímavým. Máte strach ze sebe samého. Víte, že jste schopni zabít člověka, nebo zabít sebe, ale zatím jste k tomu nenašli klíč. Celý podzim se vám vždy zdá, že už ten klíč máte nadosah. Že za dalším rohem musí být. Ale nikdy tam není. A co z toho všeho máte? Máte zlost na svou neschopnost ho najít. Cítíte se ale zároveň provinile, že ho hledáte. Cítíte také, že se topíte ve vlastním potenciálu. Jste rozzlobení, protože nevíte jak je ten potenciál hluboký. Možná je nekonečný, a možná jste také úplně k ničemu. Vždyť ani nedokážete najít jeden pitomej klíč. Jste neuspokojení.
Podzim. Jdete vynést odpadky do kontejnerů, a jemný vánek vám začne šeptat:
„Vzpomínáš si na mě? Už jsem zase tady. Nenávidíš mě, a přesto miluješ. No tak vzpomínáš si? Jsem zase tady, a znovu se tě pokusím zničit.“
Děláte, jako že ho neslyšíte, a hledáte nějaké záchranné kruhy, které by se mohly na zemi válet ještě od léta. Ale jsou pryč. Podíváte se na pole vedle sebe a cítíte, jak klasy umírají. Jak umíráte s nimi.
Vrátíte se domů a zjistíte, že máte studené nohy. Jdete si uvařit čaj. Ale stejně vás čaj nezachrání. Všechny čaje mají barvy podzimu, které jsou tak krásné. Krásné a teplé. Krásné, teplé a nabité strachem. Voda se vaří, jdete si vyměnit ponožky. Krásný to pocit. Ještě tomu něco ale chybí. Otevřete skříň, aby jste si hodili ještě něco přes sebe. A v tom ho znovu ucítíte! Hladíte prsty jednu košili po druhé a slyšíte opět ten hrůzostrašný šepot.
„Tímhle chceš proti mně jít? Flanelové košile? To tě má přede mnou ochránit?“
Zkoumáte vůni rukávů a cítíte vše, co jste v té košili už zkusili. Cítíte všechny ty boje, všechny nerozhodné bitvy proti zástavám podzimu. Cítíte vůni všech těch pěšinek, po kterých jste minulý rok utíkali. Cítíte vůni té nejtenčí knížky, kterou jste loni touhle dobou četli. Cítíte všechny ty říjnové skleničky a listopadové cigarety.
Mysleli jste si, že jste se letos nějak změnili. Že se vyvíjíte. Ale ne. Flanelová košile vám to poví. Poví vám, že jste se celý rok sice snažili utéct, ale všechny vaše činy a pocity vedou stejně vždy v k té přehlídce vůní , kterou má v sobě vepsán ten kousek látky.
Slyšíte jak se vaří voda, ale nevšímáte si toho.
Přistoupíte ke komodě s tričky, a snažíte se taky něco objevit. Třeba známky léta, které byste mohli použít proti podzimu. Ale kdepak. Každé tričko je cítit po pracím prášku. Poslední tričko upustíte na zem, a jdete zpátky ke košilím.
Jak je možné, že se toho ve flanelkách tolik drží? Jako kdyby na ně prací prášek nestačil. Tolik vzpomínek, tolik vůní.
Do pokoje vstoupí vaše láska a přistihne vás, jak očicháváte jednu košili za druhou. Zahrajete si krátký dialog, ve kterém člověk ví, jak na ty slova vaše drahá polovička zareaguje, ještě než je vyslovíte. Ne snad, že by šlo o nějaké souznění. Jde zkrátka o rutinu. O tu rutinu, kterou člověk zřejmě potřebuje žít, aby se nezcvoknul. Je to jako v tom pořadu Babicovy Dobroty.
„To je krásný těstíčko, co tomu říkáte?“
„No já myslim, že to bude určitě chutnat skvěle.“
Aha. Děkujeme za zpestření večera. Běžte se bodnout, jeden jako druhej. Ježiš.
Sledujete, jak se na vás roztomile a nechápavě usměje, a s veškerým jejím šarmem odhodí klíčky od auta na stolek, a začne si svlékat tričko.
Moderní, elegantní a praktický člověk. Fajn člověk. A vy se tu rozkládáte ve flanelovém moři, dokážete se soustředit jen na jednu věc, a zmítají vámi pocity ženské v přechodu. Mysleli jste si, že ženský by měli tyhle věci prožívat víc než chlapi. Ona si toho snad ani nevšimla. Copak ten podzim necítí? Cítíte ho jen vy? Co když jste ve skutečnosti nějaká přecitlivělá ženská? Začínáte mít obavy z toho, že se vám hrozně líbí Johnny Depp a George Clooney, ale tak to je snad normální, ne? To jsou přímo výkvěty přírody. Kdyby vám jeden z nich řek, ať mu vyleštíte podlahu v koupelně jen jazykem, klidně byste to udělali. A rádi. Nemám pravdu?
Slyšíte, jak se v kuchyni zapla digestoř a uvědomíte si, že je celý podzim najednou pryč.
„Proč si nevypnul tu vodu? To neslyšíš, jak ti to tu celou dobu píská?“
„Promiň…“
Možná že je tohle nejsilnější zbraň proti podzimu. Proti veškerým nesnadným pocitům.
Moderní život. Obklopeni iPodem, YouTube, ICQ, myčkou na nádobí… co by se vám tak asi mohlo stát? O čem chcete jako přemýšlet, když máte tohle všechno? A proč vůbec přemýšlet?
Sedíte a uvědomujete si, že už se ten šepot vytratil. A vám se po něm začíná stýskat. Sice vás děsil, stále vás do něčeho tlačil a pořád se vám vysmíval… ale víte, že je v něm pravda. Ta nejcennější věc na světě. To, čeho se může člověk nenávratně vzdát a ani si to neuvědomí.
Je špatné žít vlastními myšlenkami? Lidé to nazývají depresí, to je ale jen maskovací režim. Ve skutečnosti je to pravda všech pravd. Pravda o vás. Vaše verze pravdy. Pravdivá verze.
Pomalu se zvedáte, a stále se vám stýská po tom drzém šepotu. Chcete to zažít znovu. Chcete ještě jednou prohlédnout skrz ten mrak smajlíků, pípání, zvonění a blikání, a rozpoznávat za ním pravdu.
Je to zvrácenost? Je zvrácené, když toužíme po tom, abychom se vrátili zpět do deprese? Ano je to zvrácené. Ale to jen proto, že sama pravda je ta nejzvrhlejší věc na světě.
Hodíte přes sebe flanelovou košili, protože je to teď zkrátka ta jedinná věc, ze které můžete vycházet.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 32 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
