» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2141379

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Pohádka O naději a lásce - 1. a 2. kapitola ::

Madelaine	publikováno: 13.10.2009, 21:21

Pohádka na pokračování o tom, co je na světě nejdůležitější.


	1. JAK MATĚJ ODMÍTL KNÍŽECÍ DCERU Byl máj, jako když ho vymaluje. Šeříky voněly široko, daleko a lípy na jičínském náměstí taky. Hrdličky schoulené do jejich náruče si vyznávaly lásku a na zámeckých komínech si ustlali v hnízdech čápi. Teď shlíželi dolů na to lidské hemžení. Kdo ví, třeba si dělali vlastní úsudek. Člověčí cháska by možná nevyšla z úžasu. Ale byli zvyklí, že se jich nikdy nikdo neptal. To halasní vrabčáci dávno odhodili ostych a čimčarali ostošest. Až ke kašně unášel vánek vůni pražených mandlí, čerstvých mazanců, makovaných pletenek a preclíků, koblih nadívaných marmeládou, šátečků, vdolků a bůh ví, čeho ještě. I kamenná bohyně Amfitrité po ní natahovala nosík a polykala mlsnou slinu. Proti zámku měl totiž přes rynek malé pekařství mladý mistr Matěj. Mládenec to byl pohledný a pracovitý, pusa mu od rána do soumraku hrála úsměvem. Dostal od sudiček naděleno tolik krásy a dobroty najednou, že si u dveří jeho krámku podávaly kliku panenky až z Libáně nebo z Ostroměře. Rodiče už neměl a peněz nazbyt taky ne, zato srdce měl veliké jako mlýnské kolo mlynáře Zouhara, co od něj kupoval mouku. A zrovinka tak čisté, jako to nejbělejší semletí. Zhlédla se v něm i jediná dcera jičínských knížepána s kněžnou Elizabetka. Po našem je to Bětuška, ale tak hezky jí říkávala jenom stará chůva. Byla hezká, ale vlídnost, skromnost a pokoru s odchodem chůvy na vejminek někde poztrácela spolu s dětstvím jako dívčí studánková zrcátka. A pořádné zrcadlo jí už nikdo po staré hodné chůvě nenastavoval. Česali ji před pozlaceným a učili ji, že vzácné je to, co je drahé a přepychové. Obyčejností pohrdala a zapomněla, že skutečné bohatství skrývají ty nejprostší věci a city. Není divu, že láska ji obcházela na hony daleko. Snad lehké vzplanutí k obyčejnému pekaři bylo záchvěvem něčeho, co vypadalo jako podzimní listí spadané ze stromů. Její líčka, kdysi červená jak zralé jeřabiny, bledla a uvadala, její mysl, kdysi milá a jasná jako skřivánčí písnička, podlehla malichernosti, zlobě a povrchnosti. Skoro se zdála přikrytá ledovým oparem. A možná už jen dobrá chůva v hloubi duše doufala, že pod ním ještě tluče vřelé srdce. A nebo je tam jako jediná ještě hledala. Kdo ví? Jednoho rána si Elizabetka protřela oči a první její myšlenka patřila Matějovi. Pod polštářem s ní spával ubrousek od čerstvého pečiva, aby k němu hned po probuzení mohla přičichnout. Zaplavoval ji potom dojem, že má pekaře nablízku. Nechala si postavit židli k oknu, a jakmile ji komorné oblékly, usedla tam hezky s nožkou přes nožku. Viděla tak Matějův krámek dočista jako na dlani. Když jí přinesli snídani, měla už vymyšleno. Nechala si zavolat kuchtičku Madlenku. „Půjdeš a koupíš mi u Matěje koláčky. Ty, co chutnají medověji než medové!“ A tak Madla šla. Když zvonek nade dveřmi cinknul, byl Matěj zrovna vzadu v dílně. Uslyšel zazvonění a tak už zezadu spustil: „Čímpak posloužím? Máme koláčky sladší než sen a chlebíček hebčí než prachová peřina. A co takhle křupavé…“ Matěj vstoupil do krámu a papula mu zůstala stát v půlce věty. Dívá se, dívá a nemůže se vynadívat. Kuchtička byla určitě nejhezčí děvče, které mu za ten čas, co svou pekárničku vede, přišlo na oči. Když mu roztočená hlava zase pěkně sedla zpátky, kam patří, zeptal se: „Čípak jsi? Že tě neznám…“ Madla se na něj usmála tak hezky, až mu srdce poskočilo: „Já jsem Madlenka, dcera vdovy Vokaté z Kacákovy Lhoty. A jsem teprve týden na zámku za kuchtičku.“ Pak vyřídila, proč přišla. Matěj jí srovnal koláčky do košíku, hezky se na sebe usmáli a za Madlou se zavřely dveře. Tu noc nemohl Matěj spát. Převaloval se v posteli a pořád musel myslet na Madličku. Těšilo ho, že je ve službě na zámku a že ji tedy snad často uvidí. Jednu chvilku mu při tom bdění přišlo, jako by na záclonku v okně sedl lehký narůžovělý stín. Sotva usnul, přistoupila k němu skoro průsvitná, blankytně modrá dívka. Usmívala se a něžně jej v snění pohladila po čele. Byla to Naděje. Její sestra Láska, jíž patřil onen růžový odlesk na okenicích, ještě váhala a netroufala si vstoupit. Kuchtička chodila Elizabetce pro koláče skutečně den co den. Později však knížecí dceři neušlo, že pekař Madlu vyprovází až na rynek. Také Majdalenka jí najednou připadala nějak nedočkavá, snad jako by už nemohla dospat rána. Uzamkla se tedy v tmavé komnatě a vymýšlela, jak na to. Další den, hned zjitra, znovu přikázala Madlence koupit k snídani sladké pečivo. Kuchtička jde a netuší, že ji je jako stín krůček po krůčku zpovzdálí v patách dráb. Dal si pozor, aby ho nezahlédla, a zatepla všechno Elizabetce donesl. Do Bětušky jako když píchne sedm sršáňů. Vyskočila a první zlost si vylila na chudáku komorné, co ji zrovna oblékala. Pak vlítla do komnaty svých rodičů, kteří ještě spali. Moc se nerozmýšlela a začala ječet a dupat, až se knížepán ošklivě proloupl ze spaní. „Pomoc! Hilfe!“ volal česky i německy, a jak byl rozespalý, nepoznal vlastní dceru. „Na nepřítele!“ ukazoval strážím prstem na Elizabetku. „Án, cvaj!“ „Uklidněte se, mon šér,“ tahala ho za volány u noční košile kněžna. „Ten nepřítel je vaše dcera!“ Knížepán si nasadil lorňonek. „Sapristi, co je to za nápady?“ rozčílil se. Elizabetka jen pohodila hlavou a dupla kramflíčkem: „Budu se vdávat!“ Kněžna radostně vyskočila z postele: „Manifík, ma šér, rozmyslela ses a vezmeš si hraběte Filipa. Tré žoli!“ Ale Elizabetka si dupla podruhé: „Ne! Toho budižkničemu, pápěrku, bábovku a jelito jsem už jednou odmítla a na tom trvám. Jinačího ženicha mám vyhlédnutého. Chci pojmout za chotě pekaře Matěje!“ A zadupala potřetí: „A hned teď!“ O kněžnu se pokusily mrákoty. „Kesk sla sinifi?“ zeptala se po francouzsku, co to má znamenat. Knížepán zazvonil pro doktora: „Já ti říkal, ma šér, abys nesedala u toho okna. Máš horkou nemoc ze sluníčka.“ Ale Elizabetka se rozkřikla: „Já nechci doktora! Já chci Matěje. A myslím to vážně!“ Tak se stalo, že felčar nekurýroval Elizabetku, ale knížepána s kněžnou. U obou mdloby studeným plátýnkem. Ale protože měli jedinou dceru, ustoupili knížepán i kněžna jejímu křiku a vzkázali po lokaji Žánovi, ať si Matěj obleče nejlepší košili A přijde v tu a tu hodinu na zámek, poněvadž bude mít svatbu s Elizabetkou. Lokaj vyřídil. A do pekaře jako když uhodí hrom. Svatba s knížepanskou dceruškou, to mu ještě scházelo! Vždyť on už neměl před očima jiný obrázek než svoji Madlenku. Jen co se za Žánem zastavil zvonek nade dveřmi, sedl si smutně na židli, hlavu dal do dlaní a přemýšlel, kudy z toho očka ven. Shůry shlížejí na každodenní lidské plahočení dvě půvabné křehké panenky. Mají dívčí postavu, podobu i tvář, dlouhé vlasy a šaty jim vlají ve větru a podobné jsou si jako sestry. Vlídně se usmívají a z očí jim plyne náruč dobroty. První z nich je snad ztělesněné nebe, tolik blankytu má na sobě. I jméno jí voní po modřencích – Naděje má barvu chrpy. A hlavně pomněnek a čekanky. Druhá, celá červánková, je Láska. U nohou jim sedává malá neteř Pokora. To ona přivádí lidi ke svým milosrdným tetám. Společně vládnou celému kraji a přinášejí lidem štěstí. Vidí je pouze ten, kdo si k nim našel cestu. Většinou bývá taková stezička notně hrbolatá a plná trní a kamení, ale najít ji, potkat Pokoru a dojít ruku v ruce s ní až na konec, to přináší setkání s Nadějí a Láskou. Jejich největší nepřítelkyně, mocné čarodějnice Sebelítost a Beznaděj, se po dlouhé věky snaží zvítězit nad nimi v souboji o naše člověčí hřejivé nitro. Kdo jim podlehne, toho čeká věčná temnota, led a mráz. Nebyly by to ony, aby neuměly vystihnout vhodnou chvilku pro svůj příchod. A soupeření dvou mladých dívek o švarného mládence jim bylo dobrou záminkou. Na čisté nebe, bez jediného bělostného beránku, připluly zničehonic dva obrovité černočerné mraky. Křehké vládkyně je ihned poznaly a ulekly se v hrozné předtuše. Ano, čarodějnicím se zachtělo města Jičína. Mraky o sebe třeskly, jak se babizny pro povzbuzení vzájemně plácly do dlaní. Na obloze zahřmělo jednou, podruhé, potřetí a strhl se prudký déšť lijavec. Kraj byl v mžiku zahalen do šera, jímž jen sem tam probleskávaly modré a růžové paprsky. To se s čarodějnicemi pustily do křížku Naděje a Láska. Na zámku zatím knížecí rodina tajně přemýšlela, jak postavit Madlenku z cesty. Když se uradili, usedli knížepán s kněžnou na zlaté židle a dali si kuchtičku zavolat. Přiběhla hned. Kněžna si ji přísně spatra změřila lorňonkem a knížepán povídá: „Protože jsi v kuchyni špatně obstála, propouštíme tě za svých služeb. Vrátíš se šupem do chalupy.“ Proti panskému přikázání není mudrování. Madlička si tedy smutně sbalila uzlíček, rozloučila se se starou kuchařkou Kateřinou i s kuchtíkem Lojzíkem a šla. Cestu domů kropila slzičkami a přemítala, jakou že to nese mámě výslužku. A taky, že Matěje si má dnes brát ta knížepanská holka a že ho tedy nejspíš už nikdy neuvidí. Celou dobu, co šla tou smutnou cestičkou, ji jako stín doprovází podivná stařena. Vrásek víc než letokruhů kmene stoletého stromu, veliký špičatý nos a hadí oči, kostnaté ruce a hlas jako hejkalovo představení. Zkouší se dostat dívce po bok tu zleva, tu zase zprava, přikládá dlaň k bezzubým ústům a našeptává: „Ublížili ti… ublížili ti… A jak výsměšně se na tebe dívali! Je to křivda, veliká křivda…“ Děvče jde dál bez pozastavení, bez jediného pohledu jinam než na prašnou stezičku. V babě narůstá vztek. Šeptá naléhavěji a usilovněji, až k její radosti Madlenka konečně zvedla oslzelý zrak.Babiznina tvář je před její na jediné vztáhnutí ruky. Ale dívka vypadá, jako by ji neviděla. Jako by byla méně než pouhým stínem, dívá se skrz ni. Babu popadla zlost. Copak je slepá a hluchá? Nemůže přece nevědět o své sebelítosti. Či ji snad necítí? „Madlenko,“ zkouší to znovu, „polituj se trochu. No tak, není na světě sladčí pocit než sebelítost…“ „Tak dost!“ stanula zčistajasna vedle ní další bytost, blankytně modrá dívka, průzračná jako studánka. „Dost už jsi se naskuhrala, Sebelítosti. Copak nevidíš, že tu pro tebe není místo?“ „Odpusť, Madlenko…“ pohlédla vlídně na utrápené děvče. „Odpusť křivdu. Stala se chyba, leč omyly jsou vlastní lidské letoře. Kde je odpuštění, je i naděje…“ nabádala Madlenku s vlídným úsměvem zvonkově jasným hlasem krásná panna. „Kdo jsi?“ zeptala se Madlička. „Naděje,“ zazvonilo stříbřitě z jejích úst. „Nemusíš se bát, děvče. Kdo vidí svou naději, na toho sebelítost nemůže.“ „Ano,“ pronesla pro sebe Madlenka. „Odpustím. I přes tu bolest odpustím…“ A otřela si zasolené tváře od slz. Azurová dívka se s převahou vítěze podívala Sebelítosti do očí a poslala do nich z těch svých lehoučký modrý obláček. Babizna bolestí zkřivila obličej. „To ti vrátím, Naděje,“ zasípěla. „Ještě uvidíme, kdo je mocnější. Zda sebelítost a beznaděj, nebo naděje a láska.“ Naděje si jí ovšem už nevšímala a podala Madlence ruku. Sebelítost se nerada přikrčila a jako krkavec odletěla směrem k hradu Velíši. Jak tak Madlička prve pro samou slanou vodu neviděla na cestu, nevšimla si, že na tom rozcestí, kde se uhýbá do Robous, něco vstalo z trávy a nadnáší se to vzduchem do Jičína k rybníku Šibeňáku. Ale víla Adélka byla ráda. Nechtěla Madlenku v jejím neštěstí ještě polekat. V Jičíně už knížepán poslal pro Matěje. Jenže lokaj Žán přinesl zpátky vyřízení, že ať prý se slečna Elizabetka neráčí hněvat, ale pekař o ni nestojí. Elizabetka vyskočila jako píchnutá šídlem a kněžna ostře zahlížela na knížepána: „Mon šér, ten Matěj si z vás tropí blázny!“ Knížepán zčervenal jako krocan, dal si zavolat kaprála a křikl: „Ať tedy jde na toho pekaře škadrona vojáků!“ Kaprál zasalutoval, div mu z hlavy nesjela čepice. Pak ještě ve zlosti knížepán nařídil napsat ceduli, že zítra v tu a tu hodinu je svatba Elizabetky s Matějem. A přikázal to vojákům vybubnovat. 2. JAK SE MATĚJ POPADL SE ŠKADRONOU VOJÁKŮ Pekař Matěj rovnal rohlíky do ošatek a zpíval si při té křupavě voňavé práci písničku o kumburském zámečku, chlapci odvedeném na vojnu a uplakaných jičínských panenkách. O knížecím rozhodnutí ke své smůle nic nevěděl. Jak si tak prozpěvoval, vedle v pekárně něco hnulo těstem zadělaným na preclíky. Chvíli se to všelijak převalovalo, mlelo, kroutilo a vrtělo, když tu najednou hop! - a stojí tu skřítek Drobátko. A hned za Matějem do krámu. Píchl ho zezadu prstem. Pekař se otočil jako na obrtlíku. Chudák myslel, že to už pro něho jde dráb. Spatřil skřítka a spráskl ruce: "Jemináčku, ty jsi mi ale nadělení!" Obhlédl si jej ze všech stran, a že z něj nebyl moudrý, zeptal se přímo: "Co jsi zač?" Mrňous se uklonil na obě kolínka a povídá: "Já jsem tvůj pekařský skřítek. Můžeš mi říkat třeba Drobátko." A pěkně popořádku mu vyložil, že takový skřítek je pro pekaře veledůležitá věc. Stará se, aby bylo každé těsto, jaké má být. Dobře vykynuté na chleba, rohlíky a kkoláče nebo zase správně umíchané třeba na třenou bábovku s rozinkami. Matěj se podivil: "A jak to, že tě neznám?" "Už mě znáš," zatočil se Drobátko na patě. "My, pekařští skřítkové, se smíme ukázat, až když je tomu našemu pekaři do ouvej." Matěj vzdychl: "To mně tedy je." Drobátko si vylezl na stůl, aby to měl k pekaři přece jenom blíž, a řekl: "A to ještě nevíš, že pro tebe knížepán poslal škadronu vojáků." Matěj zůstal jako tumpachový. "Marjánko," sepnul ruce, "tak to je se mnou amen." Vtom se ozval na rynku dusot nepočítaných vojenských holínek. Zavířily paličky o vojenský bubínek a hned potom přišlo hlášení, že zítra ráno si v kostele u Jakuba bere knížepanská dcera Elizabetka pekaře Matěje. A že to bude velká sláva, ať se lidi přijdou podívat. Matěj si dal nešťastně hlavu do dlaní: "A už je se mnou amen." "A just není," povídá Drobátko. Matěj k němu smutně vzhlédl: "Copak jsi neslyšel? Až pro mě přijdou... Škadroně vojáků se neubráním." "To neubráníš," přikývl skřítek. "Silou na ně nemůžeš, to dá rozum." Na pekaře sedají ty nejčernější myšlenky. Když byl smutnější než šafářův dvoreček, ťukl se Drobátko do čela: "Už to mám!" A šeptem potichoučku vyložil Matějovi svůj plán. A odešli spolu dozadu do pekárny čekat na tu vzácnou návštěvu. Jen za nimi zaklaply dveře, zadusaly znovu zvenčí vojenské holínky. A hned se hrnou dovnitř v čele s kaprálem. V krámě Matěje nenašli, ale zezadu z pekárny ho slyší zpívat:Kumburskej zámeček, vršku kulatýho, dostal jsem koníčka, dostal jsem koníčka pěknýho, vranýho." Vojáci se tam honem rozeběhli, ale ať koukají, jak koukají, Matěje nevidí. Jen z rohu se od složených pytlů mouky ozývá pekařův zpěv: "Trubači troubili, podkůvky klapaly..." "Však už ti taky troubějí, Matěji," křikl kaprál a rozkázal: "Pekař je v jednom z těch pytlů. Na pytle útokem! ajn, cvaj, draj!" Vojáci se tam tedy rozeběhli, ale vtom se ozvalo z druhého konce, kde byly srovnány košíky a nůše: "...jičínský panenky, jičínský panenky, ty pro nás plakaly." "Nemehlové!" hulákal kaprál. "Utekl vám!" A zavelel k útoku na druhý konec pekárny. Jenže to už zase od pytlů: "Neplačte panenky a vy, moji známí..." A když se tam na kaprálův rozkaz převalil útok, zase od nůší: "...nepudeme sami, nepudeme sami, pudou všichni s námi." Tak to šlo pořád dokola, až se vojákům pletly nohy křížkem do sebe a kaprál křikl: "Halt! A obklíčit pekárnu!" Vojáci se rozestoupili po celé místnosti. "Teď už, pekaři, neutečeš," zasmál se kaprál. Vtom se ozvalo z obou konců najednou: "Pudou tam hrabata, páni potentáti, nejedna matička, nejedna matička musí zaplakati." "Krajcelement!" zahromoval kaprál. "Himllaudon, jsi snad dvakrát?" Zpěv utichl. "Prohledat pekárnu!" zavelel kaprál. Vojáci to tam obrátili vzhůru nohama, ale pekaře nenašli. Když už, celí popletení, nevědělí kudy kam, sklouzla z jednoho z pytlů v koutě šňůrka, kterou byl převázaný, aby se z něj nesypalo po pekárně. Zvedla se mouka, a jako by ji někdo foukl, namířila si to vojákům přímo do očí. Oslepilo a vylekalo je to tak, že nechali hledání hledáním, ani nečekali na povel a utíkali ven v čele s kaprálem. Když byl vzduch čistý, mouka se zatočila u stropu a pak pomalu, volně dopadla zpátky do pytle. A zpoza něho vykoukl skřítek Drobátko. Z druhého konce vylétla od nůší pěnička. Sedla Drobátkovi na rameno a mrkli na sebe pravým očkem, jak se jim zdařilo napodobit pekařův hlas. A kde je Matěj? Mašíruje si to zrovinka kolem rybníku Šibeňáku do Kacákovy Lhoty. Na tom rozcestí, kde se uhýbá do Robous, jako by mu přeběhl před očima obláček mlhy. A stojí tu jemná panenka. "Ty jsi víla," lekl se Matěj. Ale ona se jen rezedkově usmála. A povídá: "Neboj se, vím, co tě trápí. Chci vám oběma s Madlenkou pomoci." Matěj vzdychl: "Jak ty bys mohla, taková křehká panenka... Za mnou určitě vyšlou vojáky!" Adélka se usmála heřmánkově a vzala pekaře za ruku: "I křehká víla má svoji sílu. Zvlášť když se v lecčem vyzná." A vede ho loukou i polem dál a dál, až na hráz mezi rybníky Šibeňákem a Hádkem. Na hrázi už na ně čekal vodník Hrazinka, co měl ty dva rybníky na starosti. Sedí si tam pod jívou a máchá nohy ve vodě pro lepší vyžití. "Kam máš namířeno?" zeptal se Matěje přímo. "Do Kacandy, k Madlence," zasnil se pekař. Ale Hrazinka jen zavrtěl hlavou. "To dá rozum," zaťukal si prstem na čelo, "že tam tě budou hledat nejdřív." Matýsek zesmutněl. "Tady taky zůstat nemůžeš," vzdychla Adélka. "To je pravda," povídá Hrazinka. "Pročešou celé okolí." "Ale jak z toho ven?" zoufá si pekař. Jenže vodník s vílou jen pokrčili rameny. A tak tam seděli na hrázi a vymýšleli. Na zámku se zatím dělo boží dopuštění. Knížepán se roznemohl, že má tak neschopné vojáky. Kněžnu popadly mdloby z té ostudy, že ženich utekl. A Elizabetka? Ta vyváděla ze všech nejhůř. Vztekala se, ječela a rozbíjela, co jí přišlo pod ruku, že Matěj vzal do zaječích. Když se kněžně ulevilo, přišla za knížepánem. "Mon šér," řekla ostře, "ten pekař pohrdá vaším nařízením." Posadila se k zrcadlu a pro uklidnění si pověsila na krk démantový náhrdelník. Dívala se, jak se v zrcadle hezky blýská, a těšila se s ním. "Jestli si s tím Matějem neporadíte, nejste u mě kníže!" dodala ještě. Usmála se do zrcadla na svůj náhrdelník a z té krásy málem zazpívala: "Tré, tré žoli, tré žoli, šarmán!" Knížepán zavzdychal a posadil se na posteli. Najednou z ní vyskočil a rozeběhl se k otevřenému oknu. Zahrozil pěstí směrem ke Kacákově Lhotě a křikl: "Však my tě, Matěji, dostaneme!" Ani si v tom rozčilení nevšiml, že z římsy ulétla pěnička. Potom se chytl za hlavu a křikl podruhé: "A obkladek se bude vyměňovat co chvíli!" Kněžna se líbezně usmála a zazvonila na zvonek. Přiběhli tři komorníci. Kněžna jen ukázala prstem na knížepána a řekla: "Studený obkladek se bude vyměňovat, jak knížepán řekne!" A tak se tam ti tři posadili a čekali, až knížepán řekne. Kněžna se dál radovala z náhrdelníku. Pak si vzpomněla, že k němu má ještě náušnice. To bude teprve krása! Otevřela skříňku - a vykřikla: "Mon šér, jedna je v luftě! Pryč!" Knížepán odhodil z čela plátýnko a otočil oči v sloup. Pak se pomalu posadil a unaveně se zeptal: "A hledala jste dobře, ma šér?" Kněžna vztekle zadupala kramflekem: "Nejlíp, co to šlo!" Knížepán si dal zavolat kaprála a povídá: "K hledání pekaře přibrat pátrání po kněžnině náušnici." Pak vstal, došel pomalu ke kaprálovi a zblízka mu do obličeje křikl potřetí: "Jak tu nebude vcukuletu i s Matějem, sloužíte vy vcukuletu v Šoproni! Jasné?!" "Jasné!" rovněž křikl pěkně po vojensku kaprál a zasalutoval k vojenské čepici, div si neurazil ucho. Na hrázi mezi rybníky Šibeňákem a Hádkem jsou ti tři zatím stále bez rady. Až tu najednou se Hrazinka břikl do čela, že to rozvlnilo vodu: "Už to mám! Jediné místo, kde tě nebudou hledat, je teď přece tvoje pekárna! Až to u Madlenky prohledají, můžeš se zkusit vydat za ní." Matěj radostně vyskočilo: "To je pravda!" Pak mu ale zase zvadlo do smutének: "Jenže jak já se tam vrátím? Celý Jičín je na nohou!" Ale Hrazinka ase jen usmál. Utrhl pod hrází, těsně nad hladinou, kde už břeh jemným jazýčkem olizovaly vlnky, bylinku netopinku a podal ji pekařovi. "Aby ti voda neublížila." Pak vzal Matěje s sebou pod hladinu. Víla Adélka zůstala stát na břehu a přála mladému pekaři štěstí...


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

maja52	14.10.2009, 9:23:32

Tvůj styl se mi líbí moc, dávám 1 a ukládám do oblíbených. Musím si to prožít až v klidu domova. Dnes odlétám do jižních moří, tak toho času moc není. Ahojky.

Latent_Fay	13.10.2009, 22:01:53

Přesně tak, milé, hřejivé a psané krásným jazykem. Těším se na pokračování, i dospěláci občas potřebují nějakou tu pohádku.

čuk	13.10.2009, 21:20:46

Velice hezky se čte, stylistika je dokonalá, obraty a metafory překvapivé. Vzato z jiného úhlu: je vidět silný vliv V. Čtvrtka, jeho kreslení postav i způsobu vyjadřování, příběh je takový "večerníčkový" .J á už jsem z večerníčků a pana Čtvrtka vyrostl a už si vše pamatuji jen matně, takže stupeň inspirace nemohu posoudit. Postavy "vlastností" s velkými písmeny mi připomínají jednu píseň B. Okudžavy (kterého zřejmě neznáš) a jsou zjevným Tvým přínosem. V pohádkovosti sladké i trochu ironické mi unikl přechod Elisabethininy psychiky z mínusu do plusu. Tvá próza jistě potěší a pohladí a bude se líbit. Ale: velmi mě bude zajímat uplatnění tvé poetické usměvavé stylistiky ( s velkou přiléhavostí, zajímavými obraty, metaforami a detaily)na jinou tématiku než jičínskou ( a panskozámeckou v lehkém úsměvném střetu s lidovým prostředím), na originálnější postavy i fabulace, včetně způsobu mluvy.