|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (24. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 13.09.2009, 7:42
|
| *** |
| |
|
|
Náročná noc
Vysoké stromy, mezi jejich větvemi prosakující večer doprovázený svitem měsíce, dunění bubnů, desítky párů očí spočívajících na mně a hlasy uctívající mou převahu – to byla čepel mojí dýky, přesto jsem vyhledala svoji učitelku. Neusmívala se, neužívala si mé vítězství tak, jak bych čekala, nýbrž ostražitě pozorovala dění. Dva muži pomáhali poražené vstát a spolu s náčelníkem došli až ke mně. Utišil dav, k tělu divošky přiložil ostrý konec kladiva.
„… ti jen pijí krev, ale kdybys potkala Horns…“ tak to Kaileen kdysi říkala.
„Počkej, to přece nemusíš,“ odmítla jsem přijmout jejich zvyky.
Náčelníka moje reakce překvapila, nebyl sám, kdo čekal, co budu za svůj úspěch žádat. Nevěděla jsem co dál, barbarka využila zaváhání, vytrhla se strážcům a skočila po mně. Nestačila mi příliš ublížit, ihned ji ode mě odtrhli.
„Ty z toho nikdy nevyrosteš,“ zvedala mě Kaileen.
Málokdy jsem ji viděla používat diplomacii, ale po dlouhém rozhovoru plném gest se jí podařilo náčelníka přesvědčit, že my nakládáme s poraženými jinak. I když se mu to moc nelíbilo, svolil a přítelkyně se ke mně vracela i s divoškou.
„Je tvoje,“ pustila ženu, „jsem zvědavá, co vymyslíš. Musíš konat, budou vás sledovat, aby se o tobě něco nového dozvěděli. Nebylo snadné náčelníka přesvědčit, snaž se ho nezklamat.“
„Copak porážka sama o sobě pro ně není dostatečný trest?“ divila jsem se.
„Nejde o trest,“ zavrtěla hlavou. „Slabší soupeř tě nemá co naučit. Tys jí ukázala její nedostatky v boji, ona ti musí být prospěšná jinak. Až po ní budeš něco chtít, nezapomeň, že oni přemýšlí odlišně než ty. Co je pro tebe přirozené, pro ně může znamenat velkou urážku. Rozhodně bys měla počítat s tím, že tě zkusí napadnout. Jsi pro ni jen chůva. Dobře bojuješ, ale pořád jsi jen chůva, která si dovolila zostudit ji před celým kmenem a odmítnout její dar pro vítěze.“
„To jsem nechtěla.“
„Já vím, ale ona je teď pro ně nejslabším článkem, který mohou postrádat, když ani tobě není dost dobrá.“
„Máš nápad?“ hledala jsem pomoc.
„Já?“ zhrozila se. „Proč zase já? Tys je přerušila, sama musíš nést následky. Říkala jsem ti, že se tady dost přiučíš.“
„Bude vadit, když jí ošetřím zranění?“
„Pokud máš čím,“ rozhodila rukama a sedla si zpátky k ohni.
Nevěděla jsem, zda smím mluvit přímo s náčelníkem, proto jsem raději oslovila jeho ženu. Trvalo, než jsem jí vysvětlila, co po ní chci, ale nakonec přikývla a vzdálila se.
Přisedla jsem si vedle Kaileen, barbarka nervózně pozorovala ostatní a Katherine se snažila prachem zakrýt loužičku, kterou udělalo její štěně.
„Jak se jmenuje?“ pohladila jsem ho.
„Ještě nevím,“ zatvářila se Katherine smutně.
„Ty na něco přijdeš.“
Na okamžik jsem divošce nevěnovala pozornost, ale Kaileen byla ve střehu a hlasitě soupeřku upozornila, že k ní nebude příliš milá, pokud mě napadne.
„Dávej si na ni pozor,“ varovala mě.
„Proč jí tak vadím? Říkala jsi, že pro ně bojovníci nejsou víc než ostatní,“ hledala jsem odpověď.
„To je pravda. Ale ty nejsi ani jedno, zůstala jsi v půlce cesty – staráš se o Katherine i bojuješ, to ji dráždí. Oni nerozumí tomu, že můžeš být oboje. Je to jako bys uměla od všeho jen polovinu.“
„Katherine není moje dcera,“ namítla jsem.
„Právě. Matky mohou v jejich skupině zastávat různé úlohy, ovšem chůvy dohlíží na děti ostatních. Nevaří, neloví, jen tráví čas s dětmi a starají se, aby se večer v pořádku vrátily k rodinám. Tak to je a ty představuješ něco, co neznají. Bude trvat, než to přijmou.“
„Co když jí to ukážu?“
„Hodně štěstí,“ pochybovala.
„Hned to zjistíme a ne že se mě zase budeš zastávat. Zvládnu to sama,“ umínila jsem si.
Kaileen se záhadně usmála a naznačila, že dá ruce pryč. Teď to bylo na mně.
Náčelníkova žena přinesla vodu, kus látky a vše ostatní, co bylo k ošetření potřeba. Zadržela jsem ji, když to chtěla udělat sama. Sokyně pochopila, co chystám a moc se jí to nelíbilo. Došla jsem k nepříjemným škrábancům, než se mi ji podařilo zkrotit. Nikdo se mezi nás nepletl, osazenstvo napjatě čekalo, co přijde. Nerada, ale podvolila se a ke konci jsem ji ani nemusela držet. Horší, když jsem já žádala stejnou péči od ní.
„Jestli chceš, já to udělám,“ nabídla se Katherine.
„Ne, to je její povinnost,“ odmítla jsem.
Ona pochopila, že nejen prohrála s chůvou, ale dokonce se jí zastalo dítě. Zřejmě nebyla na doteky zvyklá, ale snažila se. Kaileen nevraživě pozorovala divošku, v táboře bylo ticho, které rušilo bzučení hmyzu a hravé kňučení štěněte.
„Jestli toužíš po jemném ošetření, měla sis říct někomu jinému,“ napomenula mě Kaileen, když jsem barbarce zkoušela vysvětlit, jak to dělat správně.
„Ona to zvládne.“
„Všichni všechno dokážou a potom tě musím tahat z průšvihu,“ nadávala.
„Nebuď protivná.“
„Já?!“
Divoška spěšně stáhla ruku z mé paže a číhavě se zahleděla na Kaileen. Myslela, že mi velí a nepřeje si, aby pokračovala. Když jsem ji pobídla, aby proceduru dokončila, poslechla, ale stejně pořád sledovala, zda nedělá něco nevhod. Nemohla si nevšimnout znaku lorda na mojí hrudi, zaujal ji, ale nezeptala se. Položila věci na zem a čekala, co dál budu chtít.
Vteřiny se vlekly a mě nic rozumného nenapadlo, Kaileen začínala být nervózní, divoška těkala pohledem ode mě k přítelkyni, přičemž do očí se nedívala ani jedné z nás.
„Dělej s ní něco, leze mi na nervy,“ zavrčela Kaileen.
„A co? Mám tu křepčit kolem ohně?“
„Třeba. Proč na mě pořád tak civí? O tebe by měla mít zájem.“
„Přece nebude hledět na chůvu, když má vedle vůdce,“ rýpla jsem si.
Naše špičkování divošce neuniklo. Jakmile poznala, že Kaileen ke mně není tak tvrdá, jak se snaží hrát, osmělila se a ukázala na moje znamení. Chtěla vědět, zda máme obě stejné. Zavrtěla jsem hlavou a ona si to vysvětlila po svém. Myslela, že tím symbolem mě Kaileen prohlašuje za svůj majetek. Vzala jsem ji ke koním, aby sama viděla, že to není pravda, protože oni stejné znamení nenesli. Dart ji trochu vylekal, když zařehtal a popošel. Uskočila, narazila do mě a soudě podle výrazu se na okamžik cítila v pasti.
Nasměrovala jsem ji ke Girovi a ukázala, aby ho pohladila. Po krátkém váhání na něj nesměle sáhla. Otočil se po ní, svaly na přední noze mu zacukaly, ale jinak mu to bylo jedno. Hladila ho po celém těle, nejvíc ji však zaujala hříva. Porovnávala ji se svými černými vlasy a když s výsledkem nebyla spokojená, obrátila se na mě. Zřejmě ji k tomu vedl postřeh, že moje barva vlasů je stejná jako barva Girovy hřívy. Byla jsem ráda, že se přestala chovat nepřátelsky a přikývla jsem. Netušila jsem, že jsem jí tím dala souhlas, aby teď s koněm porovnala mě. Zdálo se mi, že zachází daleko a nebyla jsem sama, komu se to nelíbilo.
„Přílišná důvěřivost může ohrozit celý kmen,“ ozvala se Kaileen.
Divoška se lekla a ustoupila ode mě i od koně.
„Já vím,“ přisvědčila jsem a jala se osedlat Gira. „Slíbila jsi, že se mi do toho nebudeš plést. Podívej se na ni, vždyť se tě bojí.“
„Měla by,“ řekla zlostně. „Jeden špatný pohyb a je po ní. Oni to pochopí,“ kývla k ostatním z kmene, kteří nás zaujatě sledovali.
„Nechce mi ublížit,“ umístila jsem sedlo.
„To zvládáš sama. Než aby sis sjednala respekt, děláš ze sebe…“
„Co?“
„Hračku, kterou každý může osahat, kdy se mu zlíbí.“
„Každý zřejmě ne. Jen ten, kdo na to má odvahu,“ odrazila jsem ji a ukázala barbarce, jak se má dostat do sedla.
Seskočila jsem a ona byla ráda, že si to může zkusit. Vzala jsem Gira za uzdu a pomalu ji vedla osadou. Obzvlášť děti to zaujalo, tedy alespoň ty, které se koně nebály.
„Přestaň, budou si myslet, že můžou všem věřit,“ domlouvala mi Kaileen.
„Tak hloupí nejsou,“ odmítla jsem a bez větších potíží se mi podařilo vyškrábat se na hřbet koně za barbarku.
Naštěstí byla menší než já, dobře jsem viděla na cestu. Zamířila jsem k jezírku, protože jsem chtěla mít od všech pokoj a hlavně jsem se chystala vyzkoušet, zda se divošce dá věřit, nebo se pokusí útočit.
Lehla jsem si do trávy a nechala Gira, ať si pochoduje. Ukázala jsem vedle sebe a žena si také lehla. Už mě přestávalo bavit říkat jí pořád „ty“, a tak jsem se seznámila s T´han. Nemluvily jsme, dokud se nezeptala, zda se ráda dívám na nebe. Kladná odpověď ji potěšila. Pozvala mě, abych s nimi strávila ještě den a v noci mě zavede na místo, kde se mně a mým přátelům bude líbit. Záludnou vlastností všech žen je zvědavost, i já jsem jí podlehla. Slíbila jsem, že zůstaneme. Katherine bude mít nové zážitky a Kaileen si třeba bude moci zacvičit s jinými soupeři než jen se mnou. Měla jsem sice na paměti, že bychom k Antoniovi měly dorazit co nejdříve, ale zároveň mě cosi nutilo zůstat zde déle – neodbytný pocit, že to všem prospěje.
„Kde jste byly?“ vyzvídala Kaileen, zjevně ji špatná nálada přešla, přesto si T´han prohlédla ne zrovna přátelsky.
„U jezera. Teď už se můžete seznámit,“ naznačila jsem. „Jmenuje se T´han.“
„A vezmeme ji s sebou, ne?“
„Ne,“ rozesmála mě její obava. „Slíbila jsem, že ještě aspoň den zůstaneme. Chce nám něco ukázat.“
„Nám?“ ujišťovala se.
„Mně, tobě i Katherine.“
T´han po mně chňapla a dala si prst na rty. Zpozorněly jsme, obyvatelé osady zmlkli, utichli ptáci a snad i vítr, na stromech se nepohnul ani lístek. Bez vysvětlování jsme poznaly, že přichází někdo, v jehož přítomnosti se domorodci neodváží ani zakašlat.
Blížila se k nám stařena s holí, nad kterou se vznášel vzdušný vír. Přes svůj věk se pohybovala lehce. Rozhlédla se po přítomných a jak se dalo čekat, zrakem spočinula na nás. Vír se oddělil od její hole, proletěl kolem nás a opět se vrátil ke své paní. Zahlaholila a ukázala od T´han k nám. Oni rozuměli, co jim o nás povídá, zato my jsme byly mimo. Nechtěly jsme rušit, ale bylo mi úplně jasné, že Kaileen napadlo to samé co mě: lidi, kterým nerozumíme, čarodějka a její kejkle, z toho bude pořádný problém. Avšak ani možnost nebezpečí mě nijak zvlášť nevzrušovala.
Jedné potvory jsem zbavila Erijce, kdyby byl důvod, nezaváhám ani tady.
Zadívala se na mě a přišla blíž. Kaileen nakročila, zadržela jsem ji a velmi mě překvapilo, že moji ruku na břiše snesla. Čarodějka odvrátila zrak ode mne a prohlédla si Katherine.
„Chceš ho pohladit?“ nabízela jí štěně s dětskou nevinností, na kterou mi přišla až příliš stará.
Vědma se usmála, něco jí pověděla, Katherine vypadala spokojeně, jako by jí rozuměla. Mluvila i na mě a Kaileen, ale nepochopily jsme. Pořád jsem Kaileen držela a cítila jsem, že by po stařeně nejraději skočila. Vyslechla, co jí čarodějka řekla, ale pranic se nestarala, aby rozluštila význam jejích slov.
„Já jsem Lonshi, mě nemůžeš ovládat,“ řekla jí s nadhledem sobě vlastním, konečně si uvědomila, že jí bráním a odstrčila mě, až jsem zapochybovala, komu to chtěla říct.
Žena ukázala na můj amulet, znova promluvila k přítelkyni. Proti moci její hole mě ochránil zářící pták a ona spokojeně přikývla, potom se rozpřáhla v široké gesto znázorňující všechny přítomné a zavrtěla hlavou. Kaileen bleskově tasila a vztekle zabodla meč do země, protože si slova věštkyně špatně vyložila a brala je nikoliv jako varování, nýbrž jako výhrůžku. Čarodějka zvážněla a srozumitelně vysvětlila děsivou větu, přičemž ukázala na mě – tvůj dar ji může stát život. Otočila se a chtěla odejít.
„Jak?“ předběhla ji Kaileen.
Nevím, co jí čarodějka odpověděla, ale přítelkyně zatla zuby, mírně přikývla a ustoupila. Mlčky jsme se za stařenou dívali, dokud nezmizela v nejmenší chatrči.
„Co ti řekla?“ odchytla jsem Kaileen.
„Nic moc,“ odbyla mě.
Náčelník se o nás najednou až příliš zajímal. Chtěl vědět, kudy se hodláme dostat k Antoniovi. Pochopil, že nemáme přesnou představu, kam jedeme a s čím můžeme počítat. Nakreslil podrobnou mapku, ale obzvlášť před blízkou řekou nás varoval.
„Bal´S´hraal,“ opakoval přitom.
Jméno pochází z jazyka našich předků a značí odvrženého démona.
I Kaileen si na Reddova slova vzpomněla.
„Je to vůbec možné?“ hledala jsem u ní odpověď, kterou mi nemohla dát.
„Katherine je úplně jiná,“ nechtěla věřit.
„V čem jsem jiná?“ ozvala se princezna.
„Yro se nechová jako oni, Katherine se nechová jako oni,“ pokračovala Kaileen, aniž by ji otázka děvčete jakkoliv vzrušila. „Nastěhovali se do této země tak jako jiní nájezdníci. Jejich kořeny nesahají k barbarům a hotovo.“
„Co když ano? Oni tomu věří. Teď máme dvě možnosti. Buďto pojedeme k Antoniovi všechny, nebo tu Katherine necháme, jedna z nás s ní zůstane a druhá pojede prověřit, zda je pro ni v pevnosti bezpečno.“
„Nenechám tě samotnou,“ rozhodla Kaileen.
„Dobře, zůstanu s Katherine.“
„Nenechám tě samotnou!“
„Nebudu sama, domorodci nám neublíží.“
„O to nejde. Pojedeme všechny a konec řečí,“ odmítla dál diskutovat.
Byla rozladěná, dokonce zavrhla nabídku náčelníka, abychom s nimi ještě zůstaly. Chtěla jít spát, což bylo zase lepší, než kdyby měla chuť rozdávat rány. Přesvědčila jsem Katherine, že pro dnešek bylo dobrodružství až dost a ona souhlasila, když měla před sebou ještě jeden den, který tu mohla strávit.
Domorodci nám vyčlenili chatrč. Místo dveří pouze závěs z kožešiny, místo podlahy ušlapaná hlína, uprostřed malé ohniště. Škvírami ve stěnách dovnitř prosvítalo světlo zvenčí. Veškerý jejich majetek tvořilo několik kotlíků a misek, svazky sušených bylin a jiné drobnosti. Na zemi poskládané kůže naznačovaly, kde se můžeme uložit. Katherine usnula snad dřív než její štěně.
„Ten pes bude mít hlad, ani ho nenakrmila,“ nadávala potichu Kaileen, aby princeznu náhodou nevzbudila. „Ta k barbarům nepatří.“
„Tebe žere, že ona tu má svůj původ, zatímco ty bys o něj stála…“
„Vůbec ne,“ odmítla. „Jsem ráda, že jsem Lonshi. Vás všechny ta čarodějka ovládla jen mě ne.“
„Nikoho z nás nevyděsila, tebe ano.“
„Spi nebo se neznám!“ otočila se ke mně zády.
Byla jsem potichu a dlouho čekala, jestli usne. Mohla cokoliv, ale spát určitě ne. Jediná Katherine byla oproštěna od všech starostí. Uslyšela jsem tiché šustění – Kaileen zase hledala povzbuzení tam, kde už tolikrát předtím, ale čepel dýky a na ní pamětí vryté tmavé oči jí nemohly poskytnout odpověď, která by ji uklidnila.
„Kdy?“ ozvala jsem se znova.
„Neřekla,“ vrátila dýku na místo.
„Jak?“ zkusila jsem druhou otázku.
„To taky nevím.“
„Ptala ses na to.“
„Ptala jsem se jak, ale ne jak umřeš,“ otočila se na mě.
„To je dobře. Pokud k ní chceš jít, neptej se na to, nechci, abys to věděla.“
„Nechci to vědět, ale jak jinak bych tomu mohla zabránit?“
„Třeba to nejde. Třeba to tak má být, abys dokončila zápas s Coritou,“ napadlo mě.
„Kašlu na takový boj!“ zvýšila hlas, ale hned se zase ovládla. „Dávno jsem ti říkala, že jsem si našla něco jiného, na čem mi záleží a kdybych od svého rozhodnutí chtěla ustoupit, nežádala bych tě, aby ses o mě postarala, pokud by k tomu střetu přeci došlo.“
„Uděláš totéž ty pro mě?“ napadlo mě.
„To nebude nutné, tak daleko to nezajde,“ odpověděla sebejistě, jako by mě hodlala zachránit za každou cenu, protože na mém přežití závisí osud královny.
„Co když zajde?“
„Nesmí.“
„Kaileen…“
„Řekla jsem, že se ti nic nestane,“ pevně mi stiskla paži. „Mohla ses už přesvědčit, že moje slovo platí.“
„Zatím platilo,“ upřesnila jsem. „Co až narazíš na Lany? Ronyho možná zabiješ, ale sestru budeš hájit i přede mnou.“
„Hloupost. Tebe bych nevyměnila ani za Coritu,“ zlobila se a stáhla ruku. „Říkám ti, že to přežiješ. Ty i královna. Pro Lany mám vymyšlen lepší trest než smrt, tu si člověk musí zasloužit, ale já zde nejsem proto, abych jí něco ulehčila. Její rozhodnutí ze mne udělalo, co jsem, ale i bez ní by mi Narat vložila do ruky zbraň. Lany neměla právo vyvraždit celou vesnici kvůli jednomu nečistému páření.“
„Nečistému páření?“
„Nemám nic proti míchání ras, ale Lonshi a Gosaa jsou tak odlišní od ostatních… Naše schopnosti by se neměly křížit s jinými. Jsme jedineční, nadřazení a každý by to měl na první pohled poznat. Za to jsme já i Corita draze zaplatily.“
Její pohled na věc se mi moc nezamlouval, ale ne všechno se dá na člověku měnit a musela jsem uznat, že svým způsobem má pravdu. Lonshi i Gosaa si svou výjimečnost velmi dobře uvědomovali a kdyby své geny předali někomu jinému, nemohla by se Narat spokojit vybitím jedné rasy, musela by zajít dál a vést rozsáhlejší čistky.
„Asi budou mít děti,“ naznačila jsem.
„Tím lépe,“ řekla nenávistně. „Ukážu jí, na co jsem se musela dívat tenkrát já. Sama pozná, jak křičí ti, které miluje, pokud něco takového vůbec dokáže. Nenechám ji padnout ani o chvilku dřív.“
„Jsou to jenom děti, Kaileen, nemohou za to, jaká je Lany.“
„Ani já jsem za to nemohla,“ pronesla chladně. „Život jako život, já nedělám rozdíl. Co dobrého by mohlo vzniknout spojením těch dvou? Vy všichni děti chráníte, ale můžeš mi říct proč? Na dospělých alespoň vidíš, jací jsou, ale děti? Copak se dá předvídat, jací budou, až vyrostou? Spočítáš, kolik lidí mohlo žít, kdyby někdo zabil Lany, dokud byla malá?“
Na to jsem neměla odpověď.
Cítila jsem se zvláštně - jako by vedle mě byl někdo další, kdo tu nemá co dělat. Kaileen se zahleděla na Katherine. Děvče klidně spalo se štěnětem pod paží, netušilo, co se děje v její těsné blízkosti.
„Podívej se na ni,“ promluvila Kaileen. „Tak kdysi spala i Lany. Ničím nerušená, beze strachu, rezavé kadeře všude kolem. Jeden tah, jenom jediný a je konec,“ plížila se k ní, naštěstí musela přese mne.
„Na to ani nemysli,“ zastavila jsem ji.
„A na co mám myslet?“ otočila se. „Možná bys to měla zkusit. Kdybys věděla, jak snadné to je… Neuvidíš vyčítavý pohled, když její krk už nebude tak bělostný. Když konečně dostane tu správnou barvu,“ vytáhla dýku.
„Dej jí pokoj!“ stáhla jsem ji zpátky, bohužel se mi ji nepodařilo úplně přehodit.
„Chceš vědět, jak se cítily kořisti Lonshi? Chceš poznat, za co mě Corita honila?“ naklonila se tak blízko, až se její vlasy dotýkaly mé tváře, ale zároveň jsem ucítila na krku ostří. „Nečekala jsi to, že? Být tichou, smrtící rukou noci je velký dar, nikdo se nedokáže připlížit a překvapit oběť jako my. Až polkneš, budeš téměř jedna z nich,“ hrála si se zbraní, tak lehce se pohybovala po kůži, až mě to skoro lechtalo. „Chceš vědět, na co myslím?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala. Vzala mě za ruku a přiložila si prsty ke krční tepně. „Cítíš?“ Slastně přivřela oči, líbilo se jí být zranitelná. „Na,“ vložila mi do ruky zbraň, „zkus být jako já. Ochutnej, jaké je být Lonshi.“
„Ty se mi nabízíš. Co je s tebou?“
„Máš pravdu, není to ono.“ Než jsem stihla reagovat, změnila polohu a stáhla mě na sebe. „Teď máš převahu, zbytek zvládneš sama.“
Nechtěla jsem, ale ona si přitáhla ruku s dýkou k sobě. Nemohla jsem nic dělat, byla mnohem silnější a držela mě dost nešťastně za pěst. Nápad, že bych pustila zbraň, jsem musela zavrhnout.
„Zachraň se,“ zašeptala a byl to jediný moment, kdy se netěšila na sebevraždu.
Přetlačila by mě, ale nechtěla tak dlouho čekat a znova přebrala iniciativu. Snažila jsem se jí zbavit, přitom jsem musela dávat pozor, abych k ní nechtěným pohybem nepřiblížila dýku ještě víc.
„Krásný zápas,“ vyžívala se. „Škoda, že nebude trvat déle.“
Bylo by se jí to povedlo, ale v poslední chvíli zazářil Raamův amulet. Pták zakřičel a jakmile se odtáhla, vyprostil se z kruhu a proletěl skrz její tělo. Zalapala po dechu. Můj ochránce se objevil na svém místě, Kaileen se unaveně opřela a sotva se trochu vydýchala, odpadla.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
