|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (25. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 18.09.2009, 6:12
|
| *** |
| |
|
|
Den třetí, poslední
Uložila jsem Kaileen do rozumné pozice, pro jistotu odstrčila všechny věci z jejího dosahu a čekala jsem, kdy přijde k sobě. Štěně se vyprostilo z objetí Katherine a dobatolilo se k nám. Očichalo Kaileen a olizovalo jí tvář. Nejprve se k němu mírně nahnula, ale hned otočila hlavu na druhou stranu. Psík popošel ke mně a nechal se hladit. Nedívala jsem se ven, jen podle ticha jsem se domnívala, že obyvatelé osady šli také spát. Seděla jsem vedle Kaileen a čekala na jakoukoliv změnu, její stav byl však pořád stejný. Zkoušela jsem ji budit. Marně, vůbec nereagovala.
Vzala jsem štěně na klín. Uvelebilo se, zívlo a zavřelo oči. Klid mě rozčiloval, měla jsem sto chutí jít ven a trochu se protáhnout. Nechtěla jsem však riskovat a nechávat přítelkyni samotnou, obzvlášť ne s Katherine, když jí připomínala Lany. Nad ránem se stav Kaileen začínal měnit. Blouznila, říkala nesmysly. Spící štěně jsem položila ke Katherine a snažila jsem se přítelkyni utišit. Ovšem přišlo další překvapení. V chatrči bylo celkem teplo, přesto tělo Kaileen bylo studené, jako by ji zmrazila Narat. Zakryla jsem ji kožešinou a dál pozorovala, co se bude dít.
Zadřímla jsem, špatný pocit mě vytrhl ze spánku, i tak jsem Kaileen zkontrolovala s nadějí na zlepšení. Přikrýt ji nepomohlo, její tělo ovládal pořád stejný chlad, navíc třes a krůpěje potu prozrazovaly, že je jí spíš hůř.
„Co s tebou?“ přemýšlela jsem nahlas a vzala ji za ruku.
Nabyla jsem dojmu, že o mně ví, když mě stiskla a přerušovaně se nadechla. Napadlo mě najít vodu a při troše štěstí i proužek látky, třeba by se jí aspoň trochu ulevilo. Chtěla jsem se po chatrči porozhlédnout, ale nepustila mě.
„Co se jí stalo?“ naklonila se k nám Katherine.
„Nic. Není jí dobře, to přejde,“ neměla jsem zájem vysvětlovat.
„Dojdu aspoň pro vodu, ta neuškodí,“ nabídla se, ale ven už se nedostala.
Cestu jí zastoupil stín. Instinktivně jsem se natáhla pro zbraň, vzápětí mi však došlo, že na prahu stojí čarodějka. Nezdálo se, že by byla ochotna smlouvat, když nás obě posílala pryč. Snadno přiměla Kaileen, aby mě pustila, probudila i spící štěně, podala ho Katherine a nevybíravě nás vyhodila z obydlí. Vůbec se mi nelíbilo, že nemám přehled. Princezna se posadila na zem, opřela se o stěnu chatrče a hladila usínajícího psa.
„Ona umře?“ zeptala se.
„Ne, ještě budeš mít příležitost ji rozčílit.“
Lidé se pomalu probouzeli a vycházeli ven z příbytků, aby se postupně shromažďovali u nás a pozorovali, jak se kůže ve dveřích chatrče vzdouvá, jako by ji zevnitř nadnášel vítr. Nemyslela jsem, že by čarodějce trvalo léčení tak dlouho. Už mě z toho věčného pochodování sem a tam bolely nohy, když konečně vyšla ven. Dovolila mi jít dovnitř, ale Katherine zadržela a poslala ji s ostatní mládeží. Nechtěla, aby cokoliv ovlivnilo běžný chod kmene, proto rozehnala dav a ani náčelník se jí neodvážil odporovat.
Kaileen ležela přikrytá a spokojeně spala. Po delší době nás opět navštívila čarodějka, nesla misku s nevzhledným, zato voňavým obsahem. Důrazně mě upozornila, že to není pro mě, nýbrž pro přítelkyni a odešla. Podařilo se mi usnout, vzbudila jsem se, až byla Kaileen při sobě.
„Je ti líp?“
„Bolí mě hlava,“ řekla potichu.
„Nedivím se. Chceš se napít? Máš hlad?“
„Ne, nic nepotřebuju,“ odpověděla, jako bych byla cizí.
„Tady,“ podávala jsem jí misku, „to ti přinesla čarodějka, máš to sníst.“
„Hm, později.“
„Nemá tě to zasytit, ale posílit.“
„Ještě si odpočinu a pak to sním. Jdi za ostatními, teď tu stejně nejsi nic platná,“ vyhazovala mě.
„Jak chceš,“ svolila jsem, ale bylo mi jasné, že to není samo sebou.
Opustila jsem chatrč a vydala se hledat T´han. Říkala jsem si, že by mi mohla povědět, co jim včera prozradila vědma. Najednou se o nás všichni domorodci nápadně zajímali a přestože jsem se necítila vyloženě v nebezpečí, nevědomost mě štvala. Rychle jsem se vrátila, protože jsem zapomněla odstranit zbraně a nebyla jsem si jistá, co Kaileen napadne. Vstoupila jsem bez ohlášení a zřejmě jsem přišla krajně nevhod. Pořád ležela, zírala do stropu a její grimasa nasvědčovala, že se snaží potlačit něco, co v sobě už dlouho neudrží.
„Zmiz!“ obořila se na mě.
Neotočila se však, ani za to jsem jí nestála a po téměř probdělé noci, kdy jsem ji hlídala, jsem se cítila ukřivděně. Popadla jsem zbraně a nechala ji samotnou.
Podařilo se mi najít T´han, ale nebylo to k ničemu, nedokázaly jsme se domluvit, starší válečníci nám na to dali málo času a nutili ji cvičit. Nechtěla jsem potíže, dál jsem ji nerušila a pouze sledovala jejich metody. Docela jí to šlo, někteří muži byli pořád nad její síly, přesto jsem nepochybovala, že v boji bude kmenu užitečná. Po krátké poradě starších jsem přišla na řadu i já. Potřebovala jsem se zabavit, oni byli rádi, že jsem neodmítla a ukázala jim pár triků s mečem. Pravda, Kaileen by jim byla platnější, ale hlavní pro ně bylo, že se s touto zbraní mohli blíže seznámit. Vypadalo to, že v rukou nepřátel jim meč působí potíže. Ukazovala jsem triky pořád dokola, od základních až po lahůdky, které Kaileen používala nejraději. Hodně bojovníků utrpělo nepříjemná zranění, ale vytrvale pokračovali.
Byla jsem unavená, špinavá a hladová, když nás vyrušil křik. Barbaři ztuhli. Ten řev plný vzteku jsem znala, vždycky mi připomínal banshee, jenže dnes nebyl smrtonosný jako obvykle. Dnes v něm převládalo něco, co mě donutilo se rozběhnout – bezmoc. Když jsem se vřítila do chatrče, Kaileen byla sama, pořád ležela ve stejné poloze, jako když jsem odcházela, prudce dýchala, miska s jídlem netknutá.
„Byl tu někdo? Co se stalo?“ nechápala jsem, odkud se v ní vzaly ty emoce, když jí viditelně nic nebylo.
„Nic. Jdi pryč,“ odpověděla nevrle.
„Tak proč…“
„Vypadni!“
V první chvíli jsem měla chuť vrátit jí stejně, ale aspoň jedna z nás musela mít rozum a navíc jsem poznala, že ji to mrzí. Přišel čas smířit se s tím, čeho jsme se obě bály.
„Jak dlouho myslíš, že to dokážeš skrývat?“ zlobila jsem se a klekla si k ní, abych si vysloužila aspoň pohled, když nic jiného.
Zadívala se jinam, zavřela oči. Nečekala jsem, až se rozhoupe, přisunula jsem misku blíž, abych ji měla po ruce.
„Já vím, nejsem šikovná. Dělám to prvně,“ snažila jsem se ji trochu rozptýlit, když jsem ji zvedala, abych ji o sebe mohla opřít. „Ale tak strašné to snad nebylo,“ setřela jsem jí slzu.
„Mizerná ošetřovatelka a mrzák. Bezva,“ vypadlo z ní.
„Mizerná? Počkej, až tě začnu krmit.“
„Lee, nemůžu se hýbat a ty doufáš, že to změní pár bobulí?!“ vyjela zoufale.
Taky mě napadlo, že možná už nikdy nenasedne na koně, neuchopí zbraň, nebude se moci nikomu postavit a co hůř, bude odkázána na mě a pokaždé, když od ní budu odcházet, ucítím její strach, zda se ještě vrátím a pokaždé, když to udělám, bude pochybovat, zda tím důvodem není pouze lítost. Zahnala jsem chmurné myšlenky a věnovala se Kaileen.
„To se dozvíme, až otevřeš pusu,“ snažila jsem se zachovat klid, jedna vystrašená byla až dost. „Tvému tělu nic není, chyba musí být jinde. Když nepomůže ten pokrm, udělá to čarodějka.“
„A když ani ta ne?“
„Jez.“
Corita měla pravdu – pečovatelka by ze mě nebyla, ale Kaileen coby marod taky nic moc. Nejvíc ji ponížilo, když jsem ji očistila. Měla popraskané rty, odtušila jsem, že se asi bude chtít napít. Špatně jsem naklonila hrnek, tenký pramínek vody jí stekl po krku, bezostyšně překonal klíční kost a pomalu se šinul dál.
„Přestaň,“ požádala smutně, když jsem ji chtěla utřít.
„Půjdu ven a nechám tě spát,“ položila jsem ji.
„Zůstaň.“
Brzy usnula a já jsem přemýšlela, kolik snesla, než projevila pro většinu z nás tak obyčejné potřeby.
„Lee, nechala sis…“ vstoupila Katherine.
„Tiše, ať ji nevzbudíš,“ napomenula jsem ji.
Položila zbraně, přišla blíž a prohlédla si Kaileen.
„Pořád je jí zle?“ starala se.
„Už je to lepší, jdi za ostatními.“
„Donesu ti jídlo,“ oznámila a odešla.
Trvalo jí to dlouho, přitom přinesla jen misku s ovocem a velké listy, na nichž leželo pár placek, za ní jako obvykle cupitalo štěně.
„Přišla bych dřív,“ položila jídlo, „ale čekala jsem, až udělá loužičku, aby Kaileen nenadávala. Je nakrmený a jmenuje se Atir,“ podávala mi psíka. „Třeba ho bude chtít pohladit, když k ní v noci šel.“
Katherine nevěděla, co se přesně děje, ale správě vytušila, že to nebude tak jednoduché, jak bych jí ráda namluvila. Narychlo odešla, nestačila jsem jí ani poděkovat. Nemohla jsem držet oba, psíka jsem tedy pustila, on se uložil přímo pod Kaileeninu dlaň a mírným pošťuchováním si vyžadoval pozornost. Sotva ucítila jemnou srst, pohnula prsty a zavrtěla se. Stiskla mě, přitáhla si ruku blíž a pohodlně se uvelebila.
Spala pouze krátce, přesto když otevřela oči, potřebovala chvilku, aby se vzpamatovala. Odtáhla se ode mě a hladila psa.
„Katherine ti ho tu sama nechala,“ protrhla jsem rozpačité ticho. „Přinesla jídlo, pokud máš hlad.“
„Ani ne,“ odpověděla nezúčastněně.
Dál si mě nevšímala, hrála si se psem a nechala si od něj okusovat prsty. Asi jí to samotné připadalo nekonečné, pomalu vstala a podívala se ven.
„Smráká se.“
„Zdá se.“
„T´han už tu byla?“
„Ne, proč?“
„Třeba stihneme to její překvapení,“ otočila se na mě.
„Myslíš, že to zvládneš?“
„Když mi pomůžeš.“
„To víš,“ podepřela jsem ji a nejistou chůzí jsme vyšly z chatrče.
Barbaři se shromáždili uprostřed osady, nějaké děvče chytilo Atira a zavřelo ho k ostatním psům. Všechno bylo na svém místě a když jsme potvrdily, že půjdeme s nimi, průvod se rozešel. První kráčela čarodějka, za ní náčelník s rodinou, zbytek kmene a my jsme se pomalu šinuly na konci. Vedli nás do strmého kopce – co bych taky chtěla, celou dobu jsme se pohybovali po obvodu hory. Pro Kaileen byl výstup namáhavý, navíc jsme se zdržely, když si potřebovala ulevit, naštěstí u toho nebylo nutné asistovat. T´han zůstala při nás, aby ukazovala cestu, protože ostatní se nám dávno ztratili z dohledu. Ani Katherine nespěchala, šla s námi a pohotově přiskočila, když Kaileen zakopla. Neodmítla ji, do cíle jsme ji dotáhly společně.
Pokud barbaři prováděli nějaký rituál, prošvihly jsme ho. Dorazily jsme na nevelké prostranství lemované stromy. Ty pod námi byly podstatně nižší, takže když si člověk lehl do trávy a vyhnul se při tom mraveništi, naskytl se mu nerušený výhled na nebe. Každý už si našel své místo, oči všech divochů směřovaly k obloze. Posadily jsme Kaileen, T´han se rozvalila vedle mě. Čekaly jsme dlouho, ale vyplatilo se. Jakmile spadla první hvězda, T´han mě na sebe upozornila a oběma rukama ukázala od hrudi k nebi. Padajících hvězd jsme viděly desítky a v duchu jsem byla Kaileen vděčná, že je jaká je. Díky její paličatosti jsme sem dnes mohly přijít, v její situaci bych neměla potřebu ostatním něco dokazovat.
„Přála sis něco?“ vyzvídala jsem na Kaileen, když se ostatní zvedali a mířili zpět do osady.
„To se musí?“ divila se.
„Ne, ale říká se, že se to pak splní.“
„Co když jich bylo méně než nás? Copak jedna hvězda unese více přání?“
„Tak počkáme, až spadne i pro vás,“ navrhla Katherine a znova si sedla.
Vysvětlila jsem T´han, proč chceme zůstat. Neprotestovala, lehla si do trávy a byla zticha. Poslouchala jsem noční dravce. Jejich křik mi připadal jako proroctví, kterému jsem sice nerozuměla, přesto mě uklidňovalo. Nakonec ještě jedna hvězda proletěla.
„Tak co?“
„Můžeme jít,“ odpověděla Kaileen.
„Dokud se to nesplní, nesmíš to nikomu říct,“ upozornila jsem ji, když jsme ji zvedaly.
„Spolehni se, to bych neprozradila ani tobě.“
Nedalo mi to, abych nepřemýšlela, co si mohla přát. Kaileen se potutelně usmívala a bylo mi jasné, že se královsky baví tím, jak se na to snažím přijít.
„Nemůžeš mi to třeba naznačit?“ nevydržela jsem.
„Tak přece?“ smála se mi. „Zvědavost je příšerná vlastnost, že? Když ti to povím, nesplní se mi to.“
„Trošku bys mi mohla napovědět. Aspoň tak,“ ukázala jsem volnou rukou.
„Já vím a pak budeš hádat, až ti nakonec řeknu, že jsi uhodla a je to ztracené.“
„Ne, nebudu hádat, jenom si to budu myslet,“ smlouvala jsem.
„V tvém případě v tom není rozdíl. Ale budiž, stejně na to nevěřím.“
„Tak proč mě napínáš?“ zlobila jsem se.
„Protože mě baví sledovat, jak ti to nedá pokoj,“ dobírala si mě a vzápětí mě dorazila. „Přála jsem si něco, co si přeješ i ty.“
„No, opravdu jsi mi pomohla.“
„Že? To já umím,“ usmála se škodolibě.
Dobře, že jsme ji podpíraly dvě. Ke konci se jí motaly nohy a spíš to vypadalo, že se vracíme z putyky. Vesnice už byla osvětlena, pod nohama se motali psi, domorodci seděli u ohně a tiše se spolu bavili. Přisedli jsme si, Atir neomylně našel svoji Katherine a ona ho ráda vzala na klín. Kaileen je tiše pozorovala.
„Milé, jak k ní doběhl,“ poznamenala jsem. „Proč my nemáme zvíře?“
„Máš koně, to ti nestačí?“
„Myslela jsem to jinak. Přece hrdinové mají psa nebo aspoň nad nimi krouží dravec. Pořádný orel, to by byla výstraha pro nepřátele.“
„Mně se lidé bojí, ani s sebou nemusím tahat orla. A kde bys ho vzala? I tak zatím máme dost starostí se sebou, nepřipadá ti?“
„Hm, asi ano,“ připustila jsem. „Ale stejně by to bylo lepší.“
„Vždyť by ti zlomil ruku,“ zašklebila se. „Nechápu, jak se můžeš tolik cpát a není to na tobě vidět. Měla bys přibrat, máš postavu jako dítě.“
„Mně se líbí.“
Štěně se natáhlo k ní a ona ho pohladila.
„Až vyroste, bude z něj pořádný pes,“ upozornila Katherine.
„Já vím,“ zatvářila se trochu nešťastně. „Pomůžete mi ho vycvičit? Vyznáte se v tom přeci.“
„Obávám se, že tak dlouho spolu nebudeme, Katherine. Doprovodíme tě k Antoniovi a pak se rozejdeme.
„Hm, máte důležitější povinnosti,“ pokrčila rameny.
„Když se mu budeš věnovat, přijdeš na to sama,“ povzbudila ji a náhle změnila téma. „Co víš o své matce?“
„Nic. Otec o ní nechce mluvit, v knihách se o ní nepíše.“
„V knihách?“
„Přeci musím znát minulost svého rodu a říše,“ vysvětlovala.
„Jistě, to musíš,“ přikývla Kaileen zamyšleně.
„Učila jsem se i o sousedních zemích a taky o vás.“
„O mně?“
„O rase, z níž jste vzešla. Kdysi dávno jste bývali zruční kováři a vyráběli jste nejlepší zbraně právě pro válečníky Gosaa. Dokud jste se jim bůhvíproč nevzepřeli, oni pak přestali bojovat za vládce a obrátili se proti vám. Vím, že už jste jen dva a kdyby vás chytila královna, oba umřete.“
„Mně nic neudělá,“ přiznala Kaileen. „Kde je ten druhý? Víš o něm něco?“
„Samozřejmě, ale nesmím ohrozit život svých poddaných, to snad chápete? Já vím, že mu ublížíte, až ho najdete.“
„Připouštím,“ přikývla Kaileen, „že máš pravdu. Uvědom si, že buď to udělám já, nebo sem přijede královna s celou armádou a vezme si více životů, než dovedeš spočítat. Mně ani tak nejde o něj, jako spíš o ženu, která s ním žije. Jsi jí tolik podobná.“
„Proto jste se ptala, co vím o matce?“ dovtípila se.
„Nepřekvapilo by mě, kdybys byla její dcera.“
„Ale nejsem,“ odmítla.
„Pak ti nic nebrání, abys je odhalila. Když mi prozradíš, kde se nacházejí, nechám Ronyho být a vezmu si jenom ji.“
„Kaileen…“
„Nepleť se do toho,“ zadržela mě.
Nenabízela nic, co by nemohla splnit. Ona Ronyho nemusela zabíjet, to byl můj slib královně a dobře věděla, že to za ni udělám, i když se mi to bude příčit. Katherine tušila zádrhel, proto si takticky ponechala lhůtu na rozmyšlenou.
„Chci vědět, jak ses rozhodla, než se rozejdeme,“ vymínila si Kaileen. „Potom si poradím sama a ty se budeš moci jen modlit, aby mi ty dva náhoda postavila do cesty dřív, než sem pošlu svou královnu,“ zvedla se a šourala se do chatrče.
„Nevěřím, že by v její přítomnosti přežila,“ pochybovala princezna.
„Nenech se mýlit, Katherine. Ona to myslí vážně, to mohu potvrdit. Znám královnu, Corita si spíš přijede pro zrádce než pro Kaileen a bude jí jedno, co to bude stát. Pojď spát, třeba časem na něco přijdeme.“
Následující den se Katherine podařilo odpoutat od společnosti dětí a přihlížela i zkoušela ženské práce v kmeni. My jsme opět ukazovaly umění meče, ale narozdíl ode mě Kaileen většinou pouze dirigovala a lezla mi na nervy, protože se ještě necítila úplně ve formě a nechtěla dopustit, aby ji kdokoliv viděl prohrát. Za soumraku jsme si dopřály osvěžující koupání v jezírku a po večeři si Kaileen vyměňovala informace s náčelníkem. Na tom by sice nebylo nic zvláštního, ale protože se nemohli domluvit, zvolili poněkud neobvyklou formu. Vlastně to začali jeho synové, když už nemohli přihlížet, jak se Kaileen s náčelníkem zoufale snaží nakreslit, co nakreslit nešlo. Vstali a za pomoci dalších několika barbarů názorně ukázali, jak chrání horu před muži, kteří nás honili. Tato metoda se osvědčila – lépe jsme si rozuměli a bavilo nás to.
Kaileen se to zalíbilo a jakkoliv se přes den v boji šetřila, před desítkami barbarů se vyřádila. Předváděla mě, když jsme se poznaly, potom ze mě udělala draka, kterého hrdinně zabila (přitom ona jediná nedostala ani jednoho a silně jsem pochybovala, že by si kromě dýmu a smradu cokoliv pamatovala). Nejvíc se divochům líbilo, když se chystala předvést, jak bojovala s Coritou. Já jsem samozřejmě znova stála na špatné straně – udělala ze mě královnu. Půjčili mi dlouhý plášť, Kaileen si pro názornost stoupla za mě, „porovnala“ mi záda, neboť jsem nevypadala dost majestátně, naznačila výškový rozdíl a nezapomněla zdůraznit bujné poprsí, které narozdíl ode mě Corita opravdu měla. Porovnání všech velikostí a obzvláště té poslední vyvolalo výbuch smíchu, Kaileen musela chvilku počkat, až se barbaři uklidní.
„Ty máš co říkat,“ vyčítala jsem jí.
„Já nehraju královnu,“ smála se.
„Taky jsem se za to nervala. Mohla jsi ji hrát sama a já bych byla ty, když tys zabila draka místo mě. Vždyť ani nevíš, jak se se mnou utrhl kus skály, když jsem ty příšery chtěla od tebe odlákat.“
„Opravdu? To jsi mi neříkala.“
„Neptala ses,“ zlobila jsem se.
„Prosím tě,“ chtěla mě vzít kolem ramen, ale zapomněla na meč a nevybíravě zanadávala, když jí zavazel. „Corita ho nosí u pasu, tak si to sundej.“
„Mně tam nevadí. Spíš se divím, odkdy objímáš královnu,“ rýpla jsem si.
„Pořád něco máš,“ zašklebila se.
Souboj, který jsem „nečekaně“ prohrála, se divákům líbil, ale už jsem měla dost toho jejího vytahování. Konečně jsem si zahrála sama sebe a názorně vysvětlila, kde jsem přišla k symbolu na hrudi. Akorát se mi nepovedlo vymyslet, jak Kaileen coby proradnou čarodějku shodit z útesu. Byla jsem ráda, že se mi ji podařilo přimět, aby se aspoň nechala zabít.
„S tebou je to těžké,“ vyčítala jsem jí, když jsme si konečně sedly. „Já ti dělám draka a ty ne a ne padnout.“
„Protože jsem netušila, jestli mě nebudeš chtít taky odněkud shodit.“
„Odkud asi?“
„Ty by sis poradila,“ smála se.
„To víš, já se s tebou budu tahat.“
„Tak už se nezlob,“ podala mi kousek masa, které T´han přinesla.
Ženy dodaly další jídlo a pití. Divoši byli v rozverné náladě, vzrušeně diskutovali a smáli se. Přestože jsme jim nerozuměly, jejich veselí se přeneslo na nás a docela mě mrzelo, že ráno budeme muset odjet. Na smutnění ale nebyl čas, barbaři se s námi loučili jak se slušelo.
Nejprve se ozvaly bubny, přitančilo několik mužů v maskách zdobených pestrobarevným peřím a předváděli pohybově nenáročný tanec. Ovšem postupně se přidávali další obyvatelé, nakonec jsme byly vyzvány i my. Moc se mi do toho nechtělo, protože taneční vlohy mi byly odepřeny.
„Pojď, vždyť o nic nejde, tady nejsi na plese. Postačí jim, když budeš poskakovat jako oni,“ přemlouvala mě Kaileen, kývla na Katherine a než jsem se vzpamatovala, vtáhly mě mezi ostatní.
Překvapilo mě, že se přidala i čarodějka. Pokaždé, když jsme obtančili celý kruh kolem ohně, barbaři něco zvolali. Sice jsme tomu nerozuměly, ale řvaly jsme taky.
Ráno nás vyprovázela celá vesnice. T´han naposledy pohladila Gira a do prázdného závěsu mi zastrčila dýku, kterou zřejmě ukořistila od některé ze svých obětí. Nebyla nijak zvlášť zdobená, zato podstatně delší, než na jakou jsem byla zvyklá.
„Házet se s tím nedá, ale v boji výborně poslouží,“ poznamenala Kaileen.
„Díky.“
Položila jsem divošce ruku na rameno a ona po krátkém váhání udělala totéž. Katherine si nasedla, podaly jsme jí štěně a doprovázeny skupinkou mužů a dvou žen jsme vyrazily na další cestu. Od hole čarodějky se oddělil vzdušný vír a vznášel se nad námi, dokud jsme nesestoupily na úpatí hory. Rozloučily jsme se, divoši kývli a nechali nás odjet. Ohlédla jsem se, ale nikdo za námi nebyl.
„Pořád nás sledují,“ vystihla Kaileen, na co myslím.
Zvláštní. Katherine si odvážela štěně, já jsem přišla ke druhé zbrani, pouze Kaileen žádný dar nedostala. I když…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
