|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Jak Petr šlápl do kaluže... ::
 Šíma |
publikováno: 14.10.2009, 23:52
|
No... Musel jsem toho dost umazat, abych se vešel do limitu, pak jsem zase přepisoval, protože se mi nelíbil text a výsledek je před vámi, přátelé! ;-) Snad se vám bude toto dílko alespoň trochu líbit a budete se bavit, jak jsem se při psaní bavil i já, což však ještě neznamená, že to bude stát za to... :-P
P.S. A šotkům zdar! ;-) |
| |
|
|
Od božího rána se Petrovi zdálo, že má den blbec a nic se mu nedaří. Na co v práci sáhl, to se podělalo. Možná v ten den vstal z postele levou nohou, možná mu přes cestu přeběhla černá kočka, nebo mu na hlavu spadla kovadlina. Možná žil stále v oblacích a proháněl se s Vinnetouem po travnatých pláních jako nějaký metalový Old Shatterhand za zvuků elektrické kytary a halasení bubnů a zapomínal na to, že je nutno míti nohy pevně na zemi, jinak to v životě nejde.
Ačkoliv žil v neustálém spěchu a stresu, byl trochu při těle. Své nedostatky se snažil ukrývat pod volným oblečením a předstíráním rychlé chůze, přestože mnohdy nedokázal popadnou dech a vymlouval se na vrozenou dušnost a nutnost pohybu na čerstvém vzduchu. Miloval párek v rohlíku, hamburgery a čínské nudle na sto způsobů. V normální restauraci nikdy nebyl a možná byl tady i onen kámen úrazu. Nebyl příliš kulturně založený, neholdoval divadlům, raději si zašel do kina na nějaký ten western, nebo na koncert jeho oblíbené metalové kapely, jejíž název voněl po dálkách a dobrodružství.
Petr si chtěl konečně nabalit nějakou tu kost, no prostě ženskou, protože si začínal připadat jako ten kůl v plotě! Jenže byl do všeho levý a trpěl malinko oním komplexem méněcennosti, což také nesedělo k jeho zájmům a koníčkům, protože miloval hady a metalovou hudbu, a také pěstoval kaktusy. Časem přišel na to, že život také mnohdy píchá jako tito malí zelení ďáblové v květináči. Nejen ženy dokáží klamat tělem, Petr to uměl také! Oblečením nikdy nevybočoval z oné pomyslné řady a choval se jako docela průměrný kluk, o kterého by žádná normální holka, tedy buchta, nezavadila ani pohledem.
Ale vraťme se k onomu dni... Bylo po dešti a Petr utíkal z práce na autobus. Samozřejmě, že mu ujel a jemu se nechtělo stát na zastávce plných dvacet minut a tak se vydal domů pěšky. Věděl, že mu ta cesta zabere určitě více jak půlhodinu. V duchu si přehrával nějakou písničku od Led Zeppelin a na přechodu pro chodce jej málem zajelo auto. V tom kalupu vpadl oběma nohama do kaluže uprostřed vozovky a ještě chvíli po tom, co přešel na druhou stranu ulice, si v paměti přehrával před očima jakéhosi muže, jak hlasitě kleje a mává na něj, že je neskutečné hovado, když vstupuje do vozovky, byť na přechodu, když je automobil těsně u něj a není v jeho silách zabrzdit.
Začalo znovu poprchávat a Petr se připojil k nic neříkajícímu tupému stádu, kterému se říkalo chodci a vydal se hledat svou ulici, kde měl nahlášený trvalý pobyt. Lidi okolo sebe moc nevnímal. Bylo mu to jedno. Připadal si jako robot. Kráčel toporně k domovu a jeho levá teniska míjela pravou. Nohavice i obuv měl ještě mokrou a boty mu hlasitě čvachtaly, jako by patřil do rodiny těch zelených podivínů, kteří žijí v rybnících a řekách a mají na nohou a rukou ty směšné plovací blány. Když tu mu do nosu udeřila vůně přicházející z nějakého toho rychlého občerstvení asijského typu. Vařené nudle! Řekl si v duchu a poslušně odbočil, aby vrazil do dveří bufetu. Jeho žaludek byl téhož názoru, nakonec i ono pořekadlo říká, že s plným žaludkem je na světě hned lépe.
Chvíli se dohadoval s obsluhou, která nevypadala na to, že by uměla příliš česky o tom, na co by měl chuť. Po pěti minutách rozhovoru stylem: „ruka – noha – noha – ruka“ se konečně domluvil a doufal, že si neobjednal nějakého toho vařeného psa. Otřásl se, jako by bylo venku deset pod nulou a zazubil se na postarší asijskou krásku, která pocházela nejspíš z Koreje, nebo z Vietnamu. Protože neměla nos připlácnutý k obličeji, vypadalo to na druhou možnost.
Hodnou chvíli byl zabraný do pojídání nudlí se zeleninovou omáčkou, ve které byly i kousky podivného kořeněného masa. Ale protože mu jídlo chutnalo, nemyslel na to, z čeho by to maso asi tak mohlo být. Duchem byl u svých hadů a kaktusů a v uších mu hrála jeho oblíbená skladba. Ne, neměl empétrojku, ale dotyčný hudební kus znal nazpaměť. Pak to přišlo! Petrovi prostě zaskočilo a pěknou chvíli se snažil vykašlat kousek něčeho, co do jídla určitě nepatřilo. Obsluha se chytala za hlavu a nevěděla, zda má zavolat lékaře, nebo rovnou pohřební službu.
Po několika vteřinách Petr konečně vykašlal ten podivný kousek něčeho, co vypadalo jako potrhané přáníčko pro štěstí a hodil jej vztekle na pult. Černovlasá asijská žena se omluvně usmála, uklonila se a se slzami v očích zmizela za plentou. Petr chvíli poslouchal, zda neuslyší nějaký ten přidušený výkřik a šustění střev, jenže ona žena se po chvíli vrátila s novou porcí v papírové krabici zabalené do alobalu a silonového sáčku. Vida, žádné harakiri se nekonalo, ale zato měl postaráno o večeři. Poděkoval a zaplatil první porci s tím, že by se urazil, kdyby ji měl také zdarma. Jeden by řekl, že je pěkný blbec, když nevyužije situace, ale Petr byl prostě zásadový.
V parku do něj narazil nějaký mladý kaskadér. Petr zvedl očí k nebesům. Dotyčný závodník na skateboardu, či jak se těm směšným vozítkům na kolečkách říká, se postavil na nohy a chvíli si Petra prohlížel, jako by snad někdo z nich spadl z nebe, čili z jiné planety. Když oba zjistili, že patří ke stejnému druhu, omluvili se sobě navzájem a vydali se každý svou cestou. Petr si to alespoň myslel, kdyby na konci parku do něj dotyčný nevrazil znovu. To už byl Petr pěkně namíchnutý a myslel na to, že toho šílence nejspíš přizabije, jenže tehdy ještě netušil, která bije. Petrovi se zdálo, že cítí v žaludku ono známé mravenčení a že mu začíná bušit srdce a že se také začíná potit na různých místech těla. Nechápal to. Hoch, který se znovu soukal na nohy, vypadal jako muž a Petrovi se nezdálo, že by byl na kluky. Nedalo mu to a představil se dotyčnému kaskadérovi, který se mu představil jako Milan.
Výsledkem oněch dvou srážek bylo to, že se oba vydali k nejbližší hospodě, aby si dali pivko do každé nohy s tím, že to Milan zaplatí, jako bolestné. Petr souhlasil, protože věděl, že hadi ještě nějaký den vydrží, než je bude muset znovu nakrmit a kaktusy také zalil včera večer. Z moudrých knih se dozvěděl, že je není nutno zalévat každý den, jinak uschnou, nebo shnijí. Petr se chvíli také ježil jako kaktus, ale brzy zjistil, že je Milan docela zábavný típek. Sice se na něj trochu lepil a sahal mu na zadek a stehna. Trochu mu to vadilo a nešlo mu do hlavy, zda se o něj již nepokouší zubatá, nebo zda není zakuklený kluk, co je na kluky, což by bylo logickým vysvětlením toho, že ještě neměl žádnou ženskou, čili kost. Po čtvrtém pivku se oba rozjeli jako špatně zabržděný vlak. Tedy, ne že by na sebe skočili a dělali tamto, čili ty směšné pohyby a obšťastnili jeden druhého, ba naopak, stali se kamarády na život a na smrt. Milan chtěl dokonce Petra naučit, jak se jezdí na tom srandovním prkénku s kolečky.
A pak, když se opilý Milan pokoušel v parku rozjet, spadl Petrovi takřka do klína a jeho ruka mu zašátrala na ona místa, která zůstávají mezi lidmi, kteří k sobě nic necítí, skryta. Tedy Petrova ruka zajela Milanovi mezi nohy a Petr zůstal s úžasem stát jako solný sloup. Možná se stal zázrak! Možná měl vypito příliš a možná nebyl Milan Milanem, což by vysvětlovalo ty libé pocity, které Petra oblažily. Milan byl také trochu překvapen a také vypadal, jako by jej nějaký přiopilý umělec vytesal z mramoru. Pak to Petrovi došlo! Aby toho nebylo málo, dal Milan Petrovi pusu a nechal se hladit po těch místech, kde kluci rádi hladí holky. Petr byl rád, ačkoliv byl trochu zmožen pitím, že si konečně může sáhnout na ženskou, protože přišel na to, že Milan není Milanem, ale holkou, která má trochu klučičí tělo, ale jinak vypadá jako docela normální ženská se vším, co k tomu patří. Ano, Milan neměl pindíka, ale pipinku a proto se nemohl jmenovat Milanem. Což ovšem Petr docela dobře chápal, jen mu nebylo jasné, zda dotyčná dívka nepořádala ony nájezdy zcela úmyslně a ne náhodou, protože jí připadalo, že je Petr docela pěkné dřevo, které se k ničemu nemá.
Petr marně pátral v paměti, zda-li Milana, vlastně Miladu, jak se mu brzy dívka představila, již někdy v minulosti neviděl, ale nepamatoval si to. Brzy vyšlo najevo, že Milada bydlí ve stejném domě, jen o patro výš a zrovna nad Petrovým bytem. Jak bylo možné, že se celou dobu úspěšně míjeli, to nebylo jasné ani jednomu z nich. A protože začalo znovu drobně pršet a bylo již docela pozdě, vydali se oba na cestu domů. Svorně podepírali jeden druhého. Petr nesl Miladě skateboard a občas jí jen tak sáhl na zadek, aby se neřeklo. Myslel na to, zda bude sám s hady, kaktusy a nudlemi, protože dobře věděl, jakou má smůlu, ale zdálo se, že jejich vzájemná srážka tento smolný uzel konečně rozsekla. Nakonec vše dobře dopadlo. Milada pozvala Petra na kafe a čokoládovou zmrzlinu, kterou měl tak rád. A pak mu ukázala sbírku svých motýlů. Petr byl nadšením bez sebe a zůstal u ní celou noc. Nakonec byl pátek třináctého u konce a oba měli před sebou celý dlouhý víkend. Zítra může Petr své lásce na první pohled ukázat sbírku svých hadů a kaktusů a kdoví, co se stane pozítří...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 29 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 47 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
