obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915233 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39285 příspěvků, 5723 autorů a 389278 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Jak Petr šlápl do kaluže... ::

Příspěvek je součásti workshopu: A Petr šlápl do kaluže
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 14.10.2009, 23:52  
No... Musel jsem toho dost umazat, abych se vešel do limitu, pak jsem zase přepisoval, protože se mi nelíbil text a výsledek je před vámi, přátelé! ;-) Snad se vám bude toto dílko alespoň trochu líbit a budete se bavit, jak jsem se při psaní bavil i já, což však ještě neznamená, že to bude stát za to... :-P

P.S. A šotkům zdar! ;-)
 

      Od božího rána se Petrovi zdálo, že má den blbec a nic se mu nedaří. Na co v práci sáhl, to se podělalo. Možná v ten den vstal z postele levou nohou, možná mu přes cestu přeběhla černá kočka, nebo mu na hlavu spadla kovadlina. Možná žil stále v oblacích a proháněl se s Vinnetouem po travnatých pláních jako nějaký metalový Old Shatterhand za zvuků elektrické kytary a halasení bubnů a zapomínal na to, že je nutno míti nohy pevně na zemi, jinak to v životě nejde.
      Ačkoliv žil v neustálém spěchu a stresu, byl trochu při těle. Své nedostatky se snažil ukrývat pod volným oblečením a předstíráním rychlé chůze, přestože mnohdy nedokázal popadnou dech a vymlouval se na vrozenou dušnost a nutnost pohybu na čerstvém vzduchu. Miloval párek v rohlíku, hamburgery a čínské nudle na sto způsobů. V normální restauraci nikdy nebyl a možná byl tady i onen kámen úrazu. Nebyl příliš kulturně založený, neholdoval divadlům, raději si zašel do kina na nějaký ten western, nebo na koncert jeho oblíbené metalové kapely, jejíž název voněl po dálkách a dobrodružství.
      Petr si chtěl konečně nabalit nějakou tu kost, no prostě ženskou, protože si začínal připadat jako ten kůl v plotě! Jenže byl do všeho levý a trpěl malinko oním komplexem méněcennosti, což také nesedělo k jeho zájmům a koníčkům, protože miloval hady a metalovou hudbu, a také pěstoval kaktusy. Časem přišel na to, že život také mnohdy píchá jako tito malí zelení ďáblové v květináči. Nejen ženy dokáží klamat tělem, Petr to uměl také! Oblečením nikdy nevybočoval z oné pomyslné řady a choval se jako docela průměrný kluk, o kterého by žádná normální holka, tedy buchta, nezavadila ani pohledem.
      Ale vraťme se k onomu dni... Bylo po dešti a Petr utíkal z práce na autobus. Samozřejmě, že mu ujel a jemu se nechtělo stát na zastávce plných dvacet minut a tak se vydal domů pěšky. Věděl, že mu ta cesta zabere určitě více jak půlhodinu. V duchu si přehrával nějakou písničku od Led Zeppelin a na přechodu pro chodce jej málem zajelo auto. V tom kalupu vpadl oběma nohama do kaluže uprostřed vozovky a ještě chvíli po tom, co přešel na druhou stranu ulice, si v paměti přehrával před očima jakéhosi muže, jak hlasitě kleje a mává na něj, že je neskutečné hovado, když vstupuje do vozovky, byť na přechodu, když je automobil těsně u něj a není v jeho silách zabrzdit.
      Začalo znovu poprchávat a Petr se připojil k nic neříkajícímu tupému stádu, kterému se říkalo chodci a vydal se hledat svou ulici, kde měl nahlášený trvalý pobyt. Lidi okolo sebe moc nevnímal. Bylo mu to jedno. Připadal si jako robot. Kráčel toporně k domovu a jeho levá teniska míjela pravou. Nohavice i obuv měl ještě mokrou a boty mu hlasitě čvachtaly, jako by patřil do rodiny těch zelených podivínů, kteří žijí v rybnících a řekách a mají na nohou a rukou ty směšné plovací blány. Když tu mu do nosu udeřila vůně přicházející z nějakého toho rychlého občerstvení asijského typu. Vařené nudle! Řekl si v duchu a poslušně odbočil, aby vrazil do dveří bufetu. Jeho žaludek byl téhož názoru, nakonec i ono pořekadlo říká, že s plným žaludkem je na světě hned lépe.
      Chvíli se dohadoval s obsluhou, která nevypadala na to, že by uměla příliš česky o tom, na co by měl chuť. Po pěti minutách rozhovoru stylem: „ruka – noha – noha – ruka“ se konečně domluvil a doufal, že si neobjednal nějakého toho vařeného psa. Otřásl se, jako by bylo venku deset pod nulou a zazubil se na postarší asijskou krásku, která pocházela nejspíš z Koreje, nebo z Vietnamu. Protože neměla nos připlácnutý k obličeji, vypadalo to na druhou možnost.
      Hodnou chvíli byl zabraný do pojídání nudlí se zeleninovou omáčkou, ve které byly i kousky podivného kořeněného masa. Ale protože mu jídlo chutnalo, nemyslel na to, z čeho by to maso asi tak mohlo být. Duchem byl u svých hadů a kaktusů a v uších mu hrála jeho oblíbená skladba. Ne, neměl empétrojku, ale dotyčný hudební kus znal nazpaměť. Pak to přišlo! Petrovi prostě zaskočilo a pěknou chvíli se snažil vykašlat kousek něčeho, co do jídla určitě nepatřilo. Obsluha se chytala za hlavu a nevěděla, zda má zavolat lékaře, nebo rovnou pohřební službu.
      Po několika vteřinách Petr konečně vykašlal ten podivný kousek něčeho, co vypadalo jako potrhané přáníčko pro štěstí a hodil jej vztekle na pult. Černovlasá asijská žena se omluvně usmála, uklonila se a se slzami v očích zmizela za plentou. Petr chvíli poslouchal, zda neuslyší nějaký ten přidušený výkřik a šustění střev, jenže ona žena se po chvíli vrátila s novou porcí v papírové krabici zabalené do alobalu a silonového sáčku. Vida, žádné harakiri se nekonalo, ale zato měl postaráno o večeři. Poděkoval a zaplatil první porci s tím, že by se urazil, kdyby ji měl také zdarma. Jeden by řekl, že je pěkný blbec, když nevyužije situace, ale Petr byl prostě zásadový.
      V parku do něj narazil nějaký mladý kaskadér. Petr zvedl očí k nebesům. Dotyčný závodník na skateboardu, či jak se těm směšným vozítkům na kolečkách říká, se postavil na nohy a chvíli si Petra prohlížel, jako by snad někdo z nich spadl z nebe, čili z jiné planety. Když oba zjistili, že patří ke stejnému druhu, omluvili se sobě navzájem a vydali se každý svou cestou. Petr si to alespoň myslel, kdyby na konci parku do něj dotyčný nevrazil znovu. To už byl Petr pěkně namíchnutý a myslel na to, že toho šílence nejspíš přizabije, jenže tehdy ještě netušil, která bije. Petrovi se zdálo, že cítí v žaludku ono známé mravenčení a že mu začíná bušit srdce a že se také začíná potit na různých místech těla. Nechápal to. Hoch, který se znovu soukal na nohy, vypadal jako muž a Petrovi se nezdálo, že by byl na kluky. Nedalo mu to a představil se dotyčnému kaskadérovi, který se mu představil jako Milan.
      Výsledkem oněch dvou srážek bylo to, že se oba vydali k nejbližší hospodě, aby si dali pivko do každé nohy s tím, že to Milan zaplatí, jako bolestné. Petr souhlasil, protože věděl, že hadi ještě nějaký den vydrží, než je bude muset znovu nakrmit a kaktusy také zalil včera večer. Z moudrých knih se dozvěděl, že je není nutno zalévat každý den, jinak uschnou, nebo shnijí. Petr se chvíli také ježil jako kaktus, ale brzy zjistil, že je Milan docela zábavný típek. Sice se na něj trochu lepil a sahal mu na zadek a stehna. Trochu mu to vadilo a nešlo mu do hlavy, zda se o něj již nepokouší zubatá, nebo zda není zakuklený kluk, co je na kluky, což by bylo logickým vysvětlením toho, že ještě neměl žádnou ženskou, čili kost. Po čtvrtém pivku se oba rozjeli jako špatně zabržděný vlak. Tedy, ne že by na sebe skočili a dělali tamto, čili ty směšné pohyby a obšťastnili jeden druhého, ba naopak, stali se kamarády na život a na smrt. Milan chtěl dokonce Petra naučit, jak se jezdí na tom srandovním prkénku s kolečky.
      A pak, když se opilý Milan pokoušel v parku rozjet, spadl Petrovi takřka do klína a jeho ruka mu zašátrala na ona místa, která zůstávají mezi lidmi, kteří k sobě nic necítí, skryta. Tedy Petrova ruka zajela Milanovi mezi nohy a Petr zůstal s úžasem stát jako solný sloup. Možná se stal zázrak! Možná měl vypito příliš a možná nebyl Milan Milanem, což by vysvětlovalo ty libé pocity, které Petra oblažily. Milan byl také trochu překvapen a také vypadal, jako by jej nějaký přiopilý umělec vytesal z mramoru. Pak to Petrovi došlo! Aby toho nebylo málo, dal Milan Petrovi pusu a nechal se hladit po těch místech, kde kluci rádi hladí holky. Petr byl rád, ačkoliv byl trochu zmožen pitím, že si konečně může sáhnout na ženskou, protože přišel na to, že Milan není Milanem, ale holkou, která má trochu klučičí tělo, ale jinak vypadá jako docela normální ženská se vším, co k tomu patří. Ano, Milan neměl pindíka, ale pipinku a proto se nemohl jmenovat Milanem. Což ovšem Petr docela dobře chápal, jen mu nebylo jasné, zda dotyčná dívka nepořádala ony nájezdy zcela úmyslně a ne náhodou, protože jí připadalo, že je Petr docela pěkné dřevo, které se k ničemu nemá.
      Petr marně pátral v paměti, zda-li Milana, vlastně Miladu, jak se mu brzy dívka představila, již někdy v minulosti neviděl, ale nepamatoval si to. Brzy vyšlo najevo, že Milada bydlí ve stejném domě, jen o patro výš a zrovna nad Petrovým bytem. Jak bylo možné, že se celou dobu úspěšně míjeli, to nebylo jasné ani jednomu z nich. A protože začalo znovu drobně pršet a bylo již docela pozdě, vydali se oba na cestu domů. Svorně podepírali jeden druhého. Petr nesl Miladě skateboard a občas jí jen tak sáhl na zadek, aby se neřeklo. Myslel na to, zda bude sám s hady, kaktusy a nudlemi, protože dobře věděl, jakou má smůlu, ale zdálo se, že jejich vzájemná srážka tento smolný uzel konečně rozsekla. Nakonec vše dobře dopadlo. Milada pozvala Petra na kafe a čokoládovou zmrzlinu, kterou měl tak rád. A pak mu ukázala sbírku svých motýlů. Petr byl nadšením bez sebe a zůstal u ní celou noc. Nakonec byl pátek třináctého u konce a oba měli před sebou celý dlouhý víkend. Zítra může Petr své lásce na první pohled ukázat sbírku svých hadů a kaktusů a kdoví, co se stane pozítří...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 13 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 31 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 49 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:57:26 Odpovědět 
   21. 07. 2014

Z dílka se stala blbost od chvíle, kdy se srazil s Milanem, jenž byl převlečená ženská. Nevěřím, že by se ti dva dali tak rychle dohromady za jediný večer, jelikož by jej hned nepozvala do hospody, maximálně na kafe.
Ale možné to je, jenže existují dvě pravdy:

„Získání zpité ženy je snadné, ale střídmé je um.“
„Velikost lásky je závislá teprve na způsobu, jakým jí bylo dosaženo.“
 ze dne 01.08.2014, 14:01:59  
   Šíma: Věc názoru a zkušeností. A také záleží na míře humoru, nadsázky a tak dále. Ber tento text jako šímovinu... (a klidně pokrč rameny) Dík za zastavení a komentík.
 Aini 24.04.2010, 17:55:46 Odpovědět 
   Ši: co Ty vše nevymyslíš
dobré to bylo
1
 ze dne 24.04.2010, 18:21:02  
   Šíma: Děkuji, děkuji a ještě jednou: děkuji! ;-)))
 Kondrakar 01.02.2010, 15:29:55 Odpovědět 
   Zajímavé. Když si začal s tím Milanem, docela jsem se zděsil, ale vůbec jsem nepostřehl, kdy se z Milana stala Milada.
Úsměvné, víceméně z reality.
 ze dne 01.02.2010, 20:07:31  
   Šíma: Chtěl jsem, aby Milan trochu klamal tělem! Jsem rád, že zaujalo. ;-)

P.S. Tuším, že to bylo tehdy, když Milan učil Petra jezdit na tom prkně s kolečky! Hihi... (musel jsem to najít, už si nepamatuji, jak to přesně bylo)
 Leontius 20.10.2009, 11:22:55 Odpovědět 
   Tož hezky jsi se s tím popral. Napjatě jsem čekal, co z toho bude, když jsi zvolil takový ožehavý námět :-D Holt zadání k tomu snad i vybízelo. Slušné. Jen epizodka s autem působí v té nerozvedené formě čistě účelově, aby bylo splněno zadání WS. Snad kdyby byla trochu rozepsaná... ale jinak 1
 ze dne 20.10.2009, 13:57:18  
   Šíma: Díky! ;-) Tož, když už uskakoval před tím autem, tak si dával pozor, aby jej nepřejelo a skočil do kaluže... Nestává se to? ;-))) Jsem rád, že se líbilo a děkuju za komentík i zastavení!
 Haxo Angmark 19.10.2009, 21:17:08 Odpovědět 
   Šímo, Šímo... co hodíš na papír, až nám dají napsat
něco vopravdu mládeži nepřístupnýho... když už teď
máš laťku vysoko, vysoko...
Na to se těšim.
Haxo
 ze dne 19.10.2009, 21:39:18  
   Šíma: :-DDD

Díky za zastavení a komentík. ;-)

P.S. S laťkami je to těžké, jeden si je dává stále výš a výš až jednou nepřeskočí, nebo přeskočí a rozbije si držku. Snad se mi nestane ani jedno, jsem rád, že se líbilo! Měl jsem trochu obavy, abych u svých čtenářů nepropadl... ;-)
 skraloup 18.10.2009, 9:43:20 Odpovědět 
   najít takovou Miladu, či Milana, to musí být docela klika... :-)
je fajn dočíst se o tom, že ji někdo má...:-) 1
 ze dne 18.10.2009, 13:49:40  
   Šíma: Ahoj, skraloupe! ;-) Tu kliku? :-DDDDDD

Díky za zastavení a komentík! ;-)
 Lyrie 16.10.2009, 17:33:25 Odpovědět 
   Maličko ukecané, ale k Tobě to prostě patří, máš skvělý vypravěčský dar a snažíš se čtenáři přiblížit každičký detail. Díky tomu si vše umím jasně představit. Milan alias Milada (mohla být i Milena, chich)... inu, proč ne, třeba si chtěla z Petra vystřelit, třeba jen byla dost ulítlá, každopádně to zafungovalo a Petr třeba našel onu osudovou lásku :-) Hezký příběh, líbilo, za jedna a šmitec.
 ze dne 16.10.2009, 19:58:51  
   Šíma: A šmitec, amen a tma! ;-))) Díííky, jsem rád, že se líbilo! ;-) Hezký večer přeji a ukecany asi budu pořád, více-méně... :-D
 Apolenka 16.10.2009, 11:02:32 Odpovědět 
   Zadání jsi dodržel do posledního puntíku a během popisu jsi pěkně napínal. Překvapení se dostavilo a nebylo ledajaké.
Jenom mě trápí otázka, proč vlastně se Milada vydávala za Milana...
Jednička je tam a teď jdu ještě kliknout na to malé kolečko.

- "zdali" - píše se dohromady, bez pomlčky!
 ze dne 16.10.2009, 13:31:29  
   Šíma: Ahoj! Díky, Apolenko za přečtení a komentář i kritiku! ;-) Proč se Milada vydávala za Milana? V textu je to také (viz text posledních dvou odstavců tohoto textu - možná chtěla Milada Petra nějak zbalit, ale nevěděla jak a možná ji nedával možnost a pořád "uhýbal", kdo ví?) :-DDD šíma to také neví a nepřemýšlel nad tím! Díky i za ono: "zdali"! ;-)
 Danuše 15.10.2009, 22:09:31 Odpovědět 
   Myslím, že to stálo za to :-)) rozuzlení a závěr je pěkný!!!
Hezky se četlo a pobavilo!!!
 ze dne 15.10.2009, 22:11:22  
   Šíma: Děkuji a mé druhé já se Ti klaní! ;-)
 Ariadne 15.10.2009, 21:37:34 Odpovědět 
   jako čtenář dychtivý po akci, musím říci, že se v prvních odstavcích kromě popisu Petrovy korpulentní postavy nic neudálo.. asi bych to do setkání v parku hodně krátila..
ale to ti píšu, jak bych to napsala já... ty jako autor jsi to pojal zcela jinak ..
taky bych ti vytkla, že kaktusář už nečte chytrý knížky o zalévání, on už to dávno ví...
abych to shrnula, je to dobrý a líbilo se mi to, dokonce jsi mi vyfouk námět jedný povídky, kterou mám rozepsanou:-)) ... i když ono je dneska těžký přijít s něčím zcela originálním...
dám ti jedničku, protože to rozuzlení je fakt "rozkošné"
 ze dne 16.10.2009, 0:29:34  
   Šíma: ...zalévání kytek... omlouvám se za práci šotků ve své reakci... oni mi snad nedají pokoj... ne a ne... :-(
 ze dne 15.10.2009, 22:10:44  
   Šíma: Také jsem milovníkem akce a rychlého spádu, ale musím přitom mít i nějaké ty podrobnosti a popisy, abych si dovedl udělat obrázek. Tedy, ne že bych měl malou fantazii, ale možná jsem také tak trochu lenivý...

Hadi se chovají, nebo ne? Pěstují se rostliny... ;-)))
 ze dne 15.10.2009, 22:07:48  
   Šíma: Ahoj! ;-) Dík za zastavení a kritiku. Ano, já bych to nechal tak, jak to je... Hihi, přestože se Ti to nemusí zamlouvat, ale chtěl jsem dodržet zadání na 100 procent. Takže jsem se nevyhnul nějakým těm nudným popisům... Hihi. Každopádně děkuji za kladné hodnocení, protože těm kaktusům vážně nerozumím, stačí, když mi doma svěří na dva týdny zalévání mnoha různých kytech po domě a mnohdy nechybí málo, aby ta či ona málem uschla proto, že měla málo, nebo naopak moc vody... Takže tak (trochu se stydící smajl). Já těm rostlinkám nerozumím, tedy jestli vůbec něčemu rozumím... :-DDD Dal jsem do hrdiny i kousek sebe, také mám rád Karla Maye a jeho hrdiny. Metal sice neposlouchám, ale na střední jo. Hady nepěstuji, stejně tak kaktusy a holku se skejtem jsem ještě nepotkal, ale pokusil jsem se vžít do příběhu... A mezi námi, ani nevím jak, ale nedal jsem tam jediný dialog (což je u milovníka dialogů a vykřičníků) výkon, že ano? Musím se také trochu pochválit, přestože toto dílko není dokonalé, ale jsem rád, že je takové, jaké je... Díky moc! Rozkošná pointa, snad mi to "nestoupne do hlavy"! :-DDD
 Amater 15.10.2009, 15:39:03 Odpovědět 
   Natáhneme autíčko na klíček, natahujeme a potom položíme na podlahu a autíčko udělá vžum a je v prachu.
Libilo se mi to jako vždy. Dobře jsem se bavila, i když trošku mi - asi 2x - vadily dlouhé věty.
No něco vytknout musím ne.
Dobrá pointa a celou dobu jsme přemýšlela, co se z toho vyklube.
Doufám, že se jednou se dozvím, jak se Miladě líbily hadi...
 ze dne 15.10.2009, 16:23:30  
   Šíma: P.S. Pokračování? Mělo by být nějaké? Tak nad tím jsem nepřemýšlel... Hihi, ale nic neslibuju, spíše ne... Jo! Jsem poděs! ;-)
 ze dne 15.10.2009, 16:22:15  
   Šíma: Pěkný komentík! ;-))) Ono lze ten klíček tak dlouho natahovat, až praskne perko! ;-))) Osobně se hadů štítím, stejně jako mravenců, pavouků, žížal, červů, žab a kdo ví ještě čeho. Že jsem baba? Hm, možná ano... :-DDD Jsem rád, že se dílko líbilo. Že je trochu (více) ujeté, no takový je přeci i samotný autor, proto se není čemu divit! Dík za zastavení a komentík... Vžžžž!
 Dani 15.10.2009, 14:50:21 Odpovědět 
   Líbilo se mi to. Mělo to překvapivé rozuzlení. Fakt jak vlak, co se pomalu rozjíždí, pak nabírá na rychlosti, až se řítí jako neřízený. Kam asi dojede? :-)
 ze dne 15.10.2009, 14:51:27  
   Šíma: ;-))) No comment! Nebo to raději nechci vědět, kde skončí...

Děkuji za zastavení a komentík a jsem rád, že se líbilo!!!
 Sakora 15.10.2009, 12:19:27 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Vopice ze dne 15.10.2009, 11:15:57

   Ten příběh je jak rozjetý vlak, co nemá brzdu. Ráda jsem nasedla a bavila se celou cestu!
 ze dne 15.10.2009, 12:55:21  
   Šíma: A já furt co mi to zůstalo v ruce: klika od ruční brzdy, páč je to vlak bez lokomotívy, čili: urvaný vagón. Dílko to není dokonalé, ale zahřeje mě, když potěší a rozesměje! Díky za zastavení a komentář.

P.S. Jen netuším co teď s tím? Nechat jet po hlavní trati do tramtárie, nebo nechat vykolejit? Aby z toho nebyla nějaká ta katastrofa! ;-)))
 Vopice 15.10.2009, 11:15:57 Odpovědět 
   A heleme se, tady se nám z Milana vyklubala Milada! Teda, kde ty na chodíš:))) Milan neměl pindíka, ale pipinku...:)) Ano, líbí se mi to, Šímo a dokonce mám dojem, že ti tam ze zadání, jako málokomu, nic nechybí.
 ze dne 15.10.2009, 12:53:43  
   Šíma: Děkuji, jsem rád, že se líbilo a snad i rozesmálo! Hezký den přeji a tak dále. Kde na to chodím? Hm... No... Houbař také neprozradí svá tajná místa, to by mu je ostatní vybrali! :-DDD
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Dovolená
Tomáš Najman
Ranní probuzení
Nikis
Míjení
Polly
obr
obr obr obr
obr

Vítkův další den
Berenika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr