» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141384

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Cesta, která nikam nevede - 3.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: CESTA, KTERÁ NIKAM NEVEDE

Larkin	publikováno: 20.09.2009, 16:14

Hmm... nečekejte zase nějaké zlomy a zvraty. Znovu podotýkám, je to trošku na delší trať, ale ne zase tak moc. Přes 10 kapitol to ale asi půjde. Ještě bych chtěl říct... není to ani detektivka a ani se nesnažím jen o nějaký suchý humor... situace a dialogy v Cestě jsou z 80% jen přesné popisy skutečných událostí, které se mi stali. Berte proto Cestu jako... seznam vzkazů... varovných, kritizujících a celkem nepodstatných.Prostě tu ale jsou. Ale dost už kurzívy a trapnýho sebeobhajování :-) Enjoy.


	„Co mi to tu vykládáte?“ řekl jsem a tvářil se, že je to absolutně vyloučeno. „Nevím, spal jste opravdu tvrdě a i sám steward říkal, že jste se mu zdál opilý.“ Marie mi vyprávěla, jak mě ostatní cestující nesli z autobusu v domnění, že jsem naprosto na mol, a proto se odmítám probrat. Pokračovala: „A také kvůli té láhvi.“ „Kvůli jaké láhvi?“ předstíral jsem, že o žádné nevím. „Pochopte, museli jsme vám vzít tašku, ale byla tam tak vtěsnaná, že nešla vyndat. Museli jsme tedy tašku ve schránce rozepnout a něco z ní vyndat, abychom ji dostali ven. A zrovna jako první vypadla poloprázdná whisky,“ řekla jakoby omluvně. Byla to asi první Mariina emoce, kterou jsem u ní zpozoroval od té doby, co jsme se potkali. Ach, moje Tullamorka, ještě že se jí nic nestalo. „No ale opilý jsem nebyl, tu láhev s sebou vozím už dlouho, je to jen taková první pomoc! Jak jste mě mohli nechat na lavičce jen tak spát, a nic mi neříct?“ „Pochopte, všichni vás měli za opilce a nikdo s vámi nechtěl nic moc mít.“ Aha, tak oni mě měli za opilce, není nad první dojem. Zamával jsem na výčepní svou prázdnou sklenkou, a snažil se věcem přijít na kloub. „Ale myslel jsem, že v Brně se jen nabírají noví cestující, jak jste mě mohli vyhodit z autobusu, aniž byste věděli, jestli opravdu vystoupit chci?“ „Ani já jsem tu neměla v plánu vystupovat, ale řekli nám, že asi 50 kilometrů od hranic se srazily dva kamiony, a tvoří se kolona prakticky až do Brna. Tak že prý bude nejlepší, když si zajistíme přes noc nějaké levné ubytování, protože bychom jinak seděli celou noc v autobuse. V jízdě budeme pokračovat prý zítra. Tedy už dnes. Tak tu čekám, v deset hodin dopoledne pokračujeme do Bratislavy.“ Chvíli jsme seděli mlčky a já mezitím vstřebával, co se stalo, a v hlavě si pořád dokola přehrával scénu, jak mě nesou dva chlapi z autobusu, bourají s mou hlavou o sedačky, aby mě mohli v zápětí položit na lavičku, a hodit mi do kapsy pár drobných na čisté manšestráky nebo krabicové víno. „No nic, jdu se odhlásit z penzionu a vrátit klíče. Tak tedy v deset, zatím nashle,“ rozloučila se Marie, a rychle se zvedla od stolu a odešla. Zřejmě taky nechtěla mít nic moc společného s opilcem. I kdybych opilý byl, jejich reakce byla neomluvitelná. Proč se lidé tak štítí opilých lidí? Když pomineme svěží závan tvrdého alkoholu z obličeje, jsme zcela ve stejném fyzickém stavu, v jakém jsme byli, než jsme se ztřískali. Máme stejné oblečení, stejnou práci, stejný byt, stejný plat. Nebo jsme stejně zdraví nebo stejně nemocní jako když jsme byli střízliví. A přitom kdybychom se nenapili, tak by si nás lidé normálně všímali, neuhýbali by. To jsou hořké zkušenosti. Opravdu je pro mě v tu chvíli důležité vědět, jestli někdo nemá oheň. Opravdu je pro mě důležité vědět, kde se nachází nejbližší stánek s párky v rohlíku, závisí na tom v tu chvíli úplně všechno. Copak to ti lidé v životě nezažili? V životě nebyli opilí? Nebo to vědí ale i přesto se k nám chovají, jako k jiné rase než je člověk? Je společnost každého většího města opravdu tak sobecká? Však to skoro hraničí s rasismem. Nechat člověka na mrazu jenom kvůli tomu, že si dal. Pokud nijak okolí neohrožuje, neexistuje jediný inteligentní lidský důvod pro to, aby někdo opilého ignoroval. No, ti dobráci mě tedy nevzbudili, abych si mohl také dopřát komfort dvouhvězdičkového penzionu jako střízlivá smetánka, a tak mi nezbývalo, než v téhle hospůdce počkat na desátou hodinu. Objednal jsem si potřetí bílé, jednoho Bechera k tomu, vyndal z tašky knížku, zapálil jsem si, i když pravidelně nekouřím, a čekal. * Dojídal jsem klobásy s hořčicí a křenem a sledoval, jak výčepní ohřívá párky v mikrovlnce. Chlap, který si je objednal, na to s otevřenou pusou koukal, jako kdyby se ta ženská pokoušela vevnitř upéct kuře. Byl plešatý, ale nevypadal ani jako fotbalista, ani jako skinhead, a ani jako cyklista, takže jsem na svém stole začal hledat nějakou zprávičku, zda-li bych si nechtěl užít s milou třináctkou, nebo nezatoužil vlastnit dva granáty a kalašnikov. Promluvil na ni, ale neslyšel jsem, co přesně řekl. Mluvil dost potichu, ale mluvil pořád a jistě. Výčepní tam jen stála se svým neutrálním výrazem a poslouchala. Když domluvil, ani nemrkla, a jen tam tak stupidně stála. Za nimi hřála mikrovlnka, která jako jediná prolamovala ticho. Opravdu vzorová výčepní. Určitě byla spolumajitelkou, protože ta hospoda nevypadala, že by se o ni staral nějaký velký personál. Čepovat, nalévat, uklízet, vařit (v tomto případě jen ohřívat) a další věci okolo, to tu měla na starosti jedna osoba. Je to přece její práce. Její součást života. Proč se nesnaží chovat se co nejlépe? Proč jí nedojde, že podávat víno ze dvou láhví do jedné skleničky je opravdu nevhodné? Nepila snad nikdy víno? Neví snad jak moc je víno citlivé a náročné na cokoliv? Ale ví! Neexistuje nikdo, komu je padesát let, a nevěděl by to. Tak proč to dělá? A proč ohřívá párky v mikrovlnce? Vždyť dřív než se stačí prohřát tak popraskají a vůbec, je to další známka špatné reklamy podniku. Dělá si ta ženská snad doma taky párky pomocí mikrovlnky? Nedělá. Tak proč to dělá tady, kde za to ještě dostává peníze? Však když je plotna rozehřátá, tak netrvá tak dlouho ty párky udělat. Proč berou hospodu jako každé jiné zaměstnání, kde tolik nevadí, že se práce fláká? Vždyť kde jinde se má člověk zregenerovat a dopřát si pár minut nadřazenosti? Hospody a restaurace jsou tu přece od toho. Platíme za to. Není to přeci fabrika na medicinbaly. Není to ani koníček, kterým si člověk přivydělá. Je to liga sama o sobě, je to skoro poslání. Proč si to neuvědomují? Cink! Párky byly zřejmě… sakra! Ne! Zapomněl jsem Jacobovi zavolat, že to v těch devět nestihnu! Nešlo by o nic tak vážného, ale to bych nesměl dělat práci, kterou bohužel dělám. Okamžitě jsem se zvedl, popadl tašku, a utíkal k baru zaplatit. Manažer obchodu Střelivo a rybářské doplňky se vracel ke stolu, a zrovna se neusmíval. „Zaplatím. Kde tu je prosim vás nejbližší telefonní budka?“ „Telefon? Jděte doleva, tam se svezete dvě zastávky tramvají dolů z kopce, a pak už to uvidíte ze zastávky.“ „Děkuju moc,“ řekl jsem, položil na bar dvoustovku, a vydal se ke dveřím. „Hej pane! A co ten zbytek?“ okřikla mě. „Prosím?“ Co je na mých dvoustovkách sakra tak špatnýho? „Je mi líto, ale dvě stě korun za tři vína, Bechera, klobásy, čtyři štrůdly, dvě koblihy, dva párky a jedno kafe nestačí.“ „O čem to tu mluvíte? Vždyť jsem polovinu z těch věcí vůbec neměl!“ Kývla hlavou do rohu místnosti. Ke stolu, od kterého jsem právě přišel. Skutečně tam byly ještě prázdné talíře a hrnek. „Povídal jste si s tou paní a ona odešla, myslela jsem, že jste jí gentlemansky pozval.“ Kdyby věděla, co bych s rozmachem a gentlemansky zrovna teď nejraději udělal, tak by se už v životě nepodívala na žádný film osmnáct plus. Ale opravdu jsem spěchal, tak jsem se musel ovládnout. Koneckonců za to přece nemůže. Ne! Ale může! Měla to alespoň uklidit, aby teď nemohla kejvnout k tomu stolu, a já tak nemusel zaplatit navíc. Harpie! Hodil jsem před ní další dvoustovku se slovy, ať si zbytek nechá, a už definitivně odešel.


celkové hodnocení autora: 94.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Karel Čížek	24.09.2009, 23:07:32

Měl jsem dlouho otevřenou záložku s Cestou 3, že si to časem přečtu. Dostal jsem se k tomu až teď a asi bych tu záložku měl nechat otevřenou dokud nevyjde další díl. Příběh se posunuje pomalu, ale zase si uklízí pod nohama a všechno poctivě vysvětluje. A jak už zmínil agelast, vítám návrat reflexivních vyjížděk. Čekám na další kousek.

Amater	22.09.2009, 0:08:07

párkz si ohřívám v mikrovlnce. První párek se zvrknul do ploviny a byl tvrdší než podrážka. Líbí se mi text o opilcích. Marie je bomba a krásná tečka za celým příběhem. Larkine já se fakt u toho pobavila. Dík. Čekám na další


ze dne 22.09.2009, 9:17:21
Larkin: To jsem moc rád. Díky za koment a známku ;-)

agelast	20.09.2009, 16:14:46

Těžko zatím říkat něco nového. Snad jen že s povděkem kvituji návrat přemýšlivých a reflexivních výletů (a že mi připadají o kus lepší než v první kapitole – ne tak ukecané a daleko lépe cílené) a také tempo vyprávění, které mi tu po poněkud zdlouhavé první a uspěchané druhé kapitole přišlo tak akorát. Ale to už začínám plácat, tak raději jen poprosím o nášup, chch. A ještě na okraj: - naprosto na mol -> namol - občas zahapruje interpunkce: jen tak spát a nic mi neříct; zamával svou prázdnou sklenkou a snažil se; aby mě mohli položit na lavičku a hodit mi; stejně nemocní, jako když jsme byli střízliví; nebo to vědí, ale i přesto se chovají; přesto se k nám chovají jako k jiné rase, než je člověk


ze dne 22.09.2009, 9:15:53
Larkin: Hehe, původně jsem měl "namol", ale beta-reader mi to opravil na "na mol" :-) Musim věřit instinktum. Jinak opět děkuji za seznámek s interpunkcí.