|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Stateční zachránci ::
 honzoch |
publikováno: 01.10.2009, 11:34
|
| Dnes necháme olšické po ztrastiplné noci odpočívat a podívám se na to, jak se na polském pomezí daří posledním mužům ze slavné zbojnické zbojnické bandy Staňka Červenky. Zavíráme také na opačný kus země, do Prešpurku |
| |
|
|
6) Stateční zachránci
Z otevřených oken hostince se nesla mnohojazyčná směsice hlasů, prosycená roztodivnými přízvuky. Jedna řeč však byla stejná pro všechny, šustot karet, cinkání číší a hlavně divoký smích. To vše nenechávalo na pochybách, jaká společnost se v téhle ospalé díře na polském pomezí pravidelně schází.
„Kalhoty nedám!“ pištěl nějaký sedláček.
„No, no, nebuď takový stydlín, dědo!“ řehtal se vousáč s kudlou, kterému právě připadlo i to poslední, co měl ten nešťastník na sobě. (Ne, že by to výherci k něčemu bylo, ale měl rád čistou práci) Ostatní se výjevu hlučně smáli, až musela zasáhnout vyšší moc, hostinský. Přisupěl, zachránil kalhoty a už byl zas u výčepu, nezúčastněně tře tisíckrát vyleštěnou sklenku a pomrkávaje očkem po své zanedbané klientele.
Výběr to byl vskutku pestrý, (Sám ďábel by záviděl) počínaje vojáky a pašeráky, konče potom u otrhaných pobudů s kartami v rukávech. Ti pak s drzou samozřejmostí ožebračovali každého, kdo byl tak naivní a dali se přemluvit ke hře.
Václav s Cyrilem a Peterem Bellákem do místní společnosti zapadli dokonale a dokonce už uvízli ve víru hry, který se jen těžko opouštěl. U jejich stolu seděl ještě nějaký Ján Staško, hrozný hrdlořez a ještě horší vydřiduch, a jeho kumpán Marcin Skrobarz, omšelá nula, visící na svém podnikavém druhovi jako pijavice. A tak se bank přesýpal ze strany na stranu, neboť podváděl každý z nich, záleželo jen na tom, do jaké míry.
Staško vyložil své karty a znechuceně mrkl po mladém Pleškovi, který je, jednu po druhé, přemístil k těm svým. Druhou rukou přitáhl lákavou hromádku dukátů.
„Dáme se chvilku pohov,“ zaškaredil se. Václav Plešek pokrčil rameny a složil svůj vějíř na stůl, rubem vzhůru. Cyril se prohrábl řídké, prošedivělé vlasy: „No sláva, už jsem myslel, že nám nenechá ani vlásek na hlavě! Drž se, Vašku,“
„Však ještě uvidíme,“ zavrčel na něj Ján Staško a odhalil svou skvostnou sbírku zubů, připomínající nedokonalou šachovnici. Zdálo se, že je nadobro otráven a poražen. Vzápětí však spatřil cosi, co mu vlilo novou krev do žil.
Světlovlasý mladíček v šlechtickém šatě, který právě vešel do lokálu, působil v té zapocené a ukřičené společnosti jako ovce mezi vlky. Nějaký chytrák hned poznamenal, že přišla princezna Zlatovláska a bylo to dokonce i slyšet, neboť hluk v místnosti povážlivě umlkl.
Staško nelenil, přistoupil k tomu cizímu pánovi a už mu drze tiskl pravici jako sobě rovnému. Plavé chmýří pod nosem mohlo sotva skrýt mladíkovu nejistotu, když cítil, jak mu ta cizí kreatura drtí ruku a představuje se jako světoznámý Ján Staško.
„Onufry Ostrówski z Ostrowa,“ jemným hláskem koktal nešťastník. (Mezi tím mu někdo ukradl deset dukátů a pak mu úslužně vrátil pět, řka že ubohému mladému pánovi něco vypadlo. Později si vymámil další tři jako nálezné.) Ostrówski měl alespoň tolik rozumu, že si pohlídal klobouk i šavli u boku, která při jeho vzezření působila naprosto neškodně. Staško ho dotlačil na volnou židli mezi Marcina a Cyrila.
Tu jako anděl strážný přispěchal hostinský: „Nějaké problémy, chlapci? Přeje si mladý pán vlastní stůl?“
Ostrówski však, viditelně zastrašen, nejistě zavrtěl hlavou: „To je v pořádku, ať mi donesou svařené a zaopatří koně!“
„Tak se mi líbíš, kamaráde,“ plácl ho po ramenou Staško, „jen žádný strach.“
A hned pošťouchl Pleška, aby rozdával. „Prokázal byste nám velkou čest, mladý pane. Víme, že proti vaší bystré, študované hlavě nemáme nejmenší šanci!“
Nenápadně zaklepal na stůl, což byl jen signál kibicům i ostatním spoluhráčům, že nechají holobrádka na úvod vyhrát, aby jej následně zmámili k další hře. Lišácky po sobě mrkli a zahájili partii. (Přitom neopomínali zalévat šlechtický záhonek vínem, aby se ještě více dařilo zlatým plodům, které se chystali otrhat.)
Kombinace vína a prvních úspěchů rozvázala mladíčkovi jazyk, prý že se narychlo vrací ze studií, protože mu zemřel otec a hospodářství osiřelo. Popravdě, bylo k smíchu představit si tohohle hejska, jak se někde brodí hnojem, a spolustolovníci z něj brzy vycítili i nechuť k podobnému životu zemana-hospodáře.
„To je neuvěřitelné, přátelé!“ doslova zářil radostí, jak se mu daří. Staško se jízlivě ušklíbl a pokrčil rameny. Už si chystal falešné karty pro druhé kolo, aby pár dovednými triky zvrátil rovnováhu sil.
„To by mohl mladý pán zvýšit sázku,“ navrhl jako by mimochodem Marcin Skrobarz, „jsme ve vaší moci, mladý pane. Hrajete jako ďábel!“
„Ne, ne, to nejde,“ řekl ten mladík a shrábl bank, „musím hned dál, vždyť jsem říkal, že spěchám!“
Jeho povedení spoluhráči by čekali cokoliv, jen ne takový nevinný podraz. Staško zlostně poulil oči, jak neohrabaně a přesto zdařile vyklouzla ryba ze sítě. Tváří mu prolétl záblesk hněvu.
„Doufám, že se ještě setkáme, přátelé,“ blekotal hezounek a přehodil přes sebe plášť, „a hodně štěstí!“
„Štěstí budeš spíš potřebovat ty!“ vyskočil Staško, div nepřevrhl stůl. „Ještě jsme neskončili, ty hnojůvko! Vrať se, když s tebou mluvím!“
V pravou chvíli se mezi ně vrhl hostinský, odhodlaný chránit šlechtice vlastním tělem: „Neobtěžuj pána, Staško! Jdi si po svém!“
Pak se obrátil k odcházejícímu Ostrówskému: „Poníženě se omlouvám za tuhle malou nepříjemnost, urozený pane!“
Staško se chvilku vztekal, chvilku klel a když trochu vychladl, zlobně pravil: „Ten ve zdraví nedojede! Takové nedochůdče, nedonošený vejškrabek! Kdo z vás jde se mnou, pánové?“
Zarazil kudlu do stolu a rozdrnčel ji. Čtyři hlavy souhlasně kývly.
Zuzka strávila noc v závětří, na cizím dvoře mezi sudy. Nespalo se jí tam dobře a umínila si do večera konečně vyřešit svou nelichotivou situaci. Měla hlad, peníze skoro žádné, o vyhlídkách na budoucnost ani nemluvě. Nad sudem s vodou si upravila vlasy, urovnala si pomačkané šaty a vykradla se z úkrytu do prosluněných prešpurských ulic.
Její myšlenky na chvilku zjitřila obava z Rosiny a Brezničana, ale tu brzy vystřídaly jiné starosti. Nebyla tak hloupá, aby nepochopila, že pár drobáků, co ukradla, na slušný život ani zdaleka nestačí, a že si buď rychle najde místo, nebo bude muset žebrat.
Do ticha prešpurského rána se rozezněly zvony, svolávající lid ke mši. Překvapeně zvedla hlavu za zvukem a hodnou chvilku se zatajeným dechem naslouchala hlasu nedělního rána. O samotě v koutku odříkala rychlý otčenášek a sešla poloprázdnou ulicí k Dunaji, lesknoucímu se v ranním slunci. Chvilku pozorovala vlnky, dorážející na skalnatý břeh.
Jak čas pokročil, město ožívalo a uličky se zaplnily. Tu a tam se mihl parádní kočár či formanský vůz a mezi nimi se proplétal nespočetný lidský zástup, služebnictvo, hajduci, úředníci, němečtí vinaři z Lamače, občas i pejzatý žid, jehož obchodní záležitost vyhnala z hradeb ghetta.
Na Zuzku to byl neobvykle pestrý kolorit, líbilo se jí to, vždyť během služby u Rosiny a Brezničana nesměla ani na krok a nikdy předtím žádné kamenné sídlo nepoznala. Kolem tepalo pravé srdce Horní Země, zbraně vojáků se leskly, kočáry s drnčením poskakovaly po hrbolatých ulicích.
Takhle se procházela, než přišel hlad. Zaslechla kručení a cítila, jak se jí břicho svírá jako stahováno železnými obručemi.
Zapřemýšlela se a opět k ní mimovolně zabloudila stará vzpomínka. Jako malá chtěla být komediantkou, herečkou nebo tanečnicí, a nyní, když si protřela oči a viděla vše kolem sebe, poznala, že od herečky je jen malý krůček k...
No neboj se to říci! K děvce! Jako by sis nevšimla, jak si tu děvčata přivydělávají!
Jak prolomit vychování, které jí vštípil Martin Plešek? Protože s ním by nebyla schopna ničeho takového a umřela by hladem.
V jedné napohled zámožnější ulici, kde se k nebi tyčily parádní fasády domů, narazila na paní se služkou a s hajdukem, zjevně se vracející z procházky.. Když viděla po boku té bohaté ženy i služku, napadlo jí zkusit štěstí. Skoro se rozběhla a než stačil rozespalý ozbrojenec zareagovat, už se překvapené paní hluboce klaněla.
„Milosti,“ zpustila, jak byla zvyklá od baronky, „jsem sirota! Hledám službu! Snažně vás prosím!“
Rychle opakovala krátké věty, snad aby ji hned nepřipravili o všechny naděje. Služka s čepcem na hlavě a s přísným výrazem ve tváři se ihned ohradila: „Taková drzost! Co si to dovoluješ, ty jedna?! Francku, zažeň tu poběhlici!“
Zuzka na tu babu ani nepohlédla, celá zčervenala a o překot koktala ponížená slova. Hajduk k ní nejistě přistoupil a děvče zpanikařilo.
„Francku, nech ji,“ okřikla jej paní, starší a trošku při těle. Přísně si Zuzanu přeměřila od hlavy k patě, aby po chvíli mlčení prohodila: „A k čemu bys mi byla? Mám si tě vzít domů? Akorát budeš dělat ty svoje hezké oči na naše mladé a kazit je! Co umíš? Psát ne, číst ne a vůbec, nic poctivého z tebe nekouká!“
„Psát umím, osvícená paní,“ tiše se bránilo studem zrudlé děvče, „a přísahám Bohu, jsem čistá panna!“
Služka byla hotova se na děvče vrhnout, jen a jen proto, aby se s ní nemusela dělit o místo. (Hajdukovi se Zuzka líbila a klidně by ji za tu upjatou škatuli vyměnil.) Paní trpělivě počkala, až přestane zoufalé stvoření žadonit a mrkat tklivýma modrýma očima.
Přistoupila k Zuzce tak blízko, až to bylo společensky nepřípustné, dokonce tak, že se skoro dotýkaly, nenápadně jí vtiskla pár dukátů a vražedným hlasem šeptala: „Tohle se vezmi... a u mého domu už se neukazuj... nebo na tebe zavolám dráby... klícku hanby na náměstí ti nepřeji. Rozumíš?“
Děvče nemělo ani čas poděkovat či dál prosit, bouchli jí dveřmi před nosem. Skryla dukáty do kapsáře a zklamaně odkráčela.
Ostrówski byl po výhře v hostinci v dobrém rozmaru, triumf mu stoupl do hlavy a vůbec se neobtěžoval nějakou ostražitostí. Vesele hnal koně lesní cestou a vychvaloval se do nebes, jak on, študovaný a vzdělaný pán, obelstil ty primitivní trhany.
Už neměl žádné obavy z hospodaření na rodné tvrzi, vše se mu tu, na zaostalém venkově, zdálo jednoduché, nic jej nemohlo překvapit.
A zatímco v hlavě střádal ušlechtilé plány, jak bude doma zdrojem osvěty pro všechny ty zatracence, připletl se jeho koni pod nohy natažený provaz.
Zemánkovi se obrátil svět vzhůru nohama.
Chvilku nechápal, co se děje, jen s hrůzou zjistil, že letí do prázdna a hned na to ucítil, jak se mu ostré kamínky zarývají do dlaní. Dopad byl tvrdý.
S úlevou vydechl, že má všechny kosti celé a už se chystal vstát, když mu přes hlavu přelétla smyčka, zachytila ho jako neškodnou kuželku a stáhla se mu kolem krku tak těsně, že ani nemohl dýchat. V hrůze pohlédl do zlotřilých tváří hned pěti otrhaných vagabundů, kteří ho s naprostou samozřejmostí odzbrojili.
„Ahoj, chlapečku,“ drsně se ušklíbl Staško, „daleko jsi nedojel, jak vidím!“
Ostrówski se pokusil holýma rukama uvolnit oprátku, ale Marcin nemilosrdně cukl, div zemánkovi nevylezly oči z důlků. „Svlečeme tě z kůže, dáme jí na buben a pak tě napíchneme na kůl,“ šklebili se ti dva, zatímco jej prohledávali a přemísťovali obsah jeho kapes do těch svých.
„Ale, přátelé!“ namítl přidušeně.
„Tak už to na světě chodí,“ s úsměvem jej usadili. „A teď se modli! Nahlas! Ať se naučíme novou modlitbičku!“
Nešťastník by se byl skutečně začal modlit (tak to zase chodí u Poláků), kdyby se najednou nedalo do pohybu zbývající trio dobrodruhů. Plešek přiskočil k Ostrowskému a rozmáchl se. A křup! Rána dopadla.
Nikoliv však na mladíčka, ale přímo na Staškův nos!
Ten se zmohl jen na chabý výkřik a chytil se za krvácející tvář. Ve stejném okamžiku se Cyril s Peterem Bellákem bez varování vrhli na Marcina a tloukli jej hlava-nehlava. Zrada byla dokonána, Marcin i Staško sténali pod ranami domnělých kumpánů, a když výprask skončil, odvlekli se kamsi do křoví.
Mladík sledoval nerovnou bitku vyděšenýma dětskýma očima, taktak se sám dokázal zbavit utažené smyčky a získat zpět svou šavli. Než však mohl zasáhnout do boje, už tu žádný boj nebyl.
„Vzácní přátelé, nevím, jak vám poděkovat! Zachránili jste mi život!“
„To nic nestálo, urozený pane,“ uklonil se Václav Plešek, „už v hospodě jsme věděli, že ti lotři chystají něco nekalého!“
„Kéž by bylo více lidí jako vy,“ roztřeseně pravil a ohlédl se do lesa, kde zmizeli tou povedenou trojkou zrazení útočníci. „A kam máte namířeno vy, přátelé?“
„Kam nás nohy povedou,“ odvětil Vašek, „sloužili jsme u Váhu pánovi, ale zemřel, a ten nový, luterán, nás vyhodil!“
„Ta zběř!“ kýval s jezuitským zápalem ten mladý. „A se mnou nechcete? Na tvrzi by byla každá poctivá ruka dobrá!“
To se rozumí, že se ti tři mohli samou ochotou přetrhnout, ale aby se neřeklo, ještě chvíli koketovali s falešnou skromností a nechávali se přemlouvat. Když pak bylo ujednáno a vyrazili dál, jen stěží skrývali škaredý smích. Jaká vítaná příležitost! Kdo by se nadál, že jim v životě poděkuje někdo s modrou krví! Každou chvíli po sobě pobaveně koukli a koutky rtů jim rozpustile cukaly nad tou povedenou taškařicí.
Přicházející večer zastihl Zuzanku ve velmi trudném rozmaru, seděla ve výklenku poblíž brány a hřála se v zapadajícím slunku. V jeho záři připomínala sochu, která jako by do výklenku patřila, jako by tam seděla od pradávna a byl postaven jen a jen pro ni.
Působila tak přirozeně, že si jí osamělí chodci skoro nevšímali a pokud ano, častovali smutnou osůbku povzbuzujícím úsměvem.
Neodpovídala jim, nebyla s to vyloudit byť jen náznak úsměvu.
Hlavou jí vířily obavy o nocleh a stesk po domově ostře bodal u srdce.
Cítila, že sem nepatří, že není stavěná k městskému životu, ale zároveň věděla, že se nesmí vrátit, že by ji v Olšici čekal přísný trest. Může však to být však horší trest, než být odsouzena k životu bez pevné budoucnosti, kde jakákoliv svoboda nic neznamená?
Odkudsi zazněly hlasité rozkazy a skřípot dřeva. Zavírají městské brány! Zuzka se znenadání probrala k životu a jediný pohled na zapadající slunce uvrhl její srdce do ještě větší úzkosti.
Probůh, ještě nezacházej, nemám kde spát!
Vztyčila se a seskočila na zem, div si v chatrných střevících nepodvrkla nohu.
Kvapným krokem vykročila ulicí, zalévanou rudým světlem, a pátrala po nějakém průjezdu či skrýši, kde by přečkala noc.
Pak, když se nad Prešpurkem rozprostřelo šero, zabloudila do stáje přilehlého hostince, a později, když se po obloze rozsypala hvězdná výzdoba, spokojeně spočinula ve voňavé slámě vedle koní. Připomnělo jí to domov, spokojeně nasála tu vůni a svinula si do klubíčka, aby unikla dotěrnému průvanu.
Líbilo se jí tu. Přivřela oči.
Mohla tam tak ležet sotva pár minut a dveře do stájí se otevřely, to šel na kutě pacholek. Překvapeně pohlédl na spící dívku a přemýšlel, kde bude spát on. Chvilku ho čtverácky pokoušelo, aby přilehl k plavovlásce do sena, něžně jí sevřel a zkusil štěstí, ale po krátké úvaze odkráčel stejně tiše, jako se objevil. Vrátil se o chvíli později, ale s lucernou, a za ním kráčel sám pan hostinský s velkými kníry a s lojem v ustupujících vlasech. Na každém kroku ho věrně doprovázelo velké panděro.
„Hej, děvče,“ zatřásl s ní a posvítil jí do tváře, „copak tu děláš?“
Probuzená Zuzana bázlivě ucukla a odsunula se vzad.
„No neboj se, já tě neukousnu! Jen myslím, že v prachovém by se ti spalo líp!“ se zalíbením na ni pohlédl. „Pojď se mnou.“
„Cože? Co?“ nechápala, neboť myslela, že si z ní tropí žerty.
„Neptej se a pojď,“ pobídl ji. Zuzka přikývla a následovala ho dovnitř, do domu. Hostinský se stále usmíval: „Poslyš, nechtěla bys ke mně do služby? Jak mám v lokále hezké děvče, tak se zákazníci jen hrnou, a ty hezká jsi!“
Zuzana přijala lichotku s trošku otupělým úsměvem, stále se úplně neprobrala z šoku a marně se nutila k nějaké hlubší činnosti, než si rozpačitě uhlazovat rozcuchané vlasy, plné slámy. Nesměle přikývla a nechala se doprovodit do skrovné světničky s prázdnou postelí.
„Rozmysli si to,“ blahosklonně jí pokynul a vzal ji kolem ramene, „donesu ti peřiny, ať se ti dobře spí!“
Když tak učinil a dal jí dobrou noc, nemohla samou vděčností ani usnout. Konečně se na ni usmálo štěstí! Slib splnil, spala v prachovém jako panička a jinak strohá světnička na ni působila útulně a přátelsky.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
