» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Sen je sůl bez chleba."

Ramón Gómez de la Serna

počet přístupů: 2141384

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Status Omega: Genesis (2-3) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Status Omega: Genesis

MC_Kejml	publikováno: 02.10.2009, 23:58

V minulém díle jsme se seznámili s Juliem Lepidem, jedním z "dobrovolných" pilotů předčasně odebraných z letecké akademie a občanem Pozemské hvězdné federace. Spolu se svými spolužáky je přepravován na jednu z frontálních soustav, Alphard, aby se zde účastnil boje proti Asyrskému nepříteli.
Šance pozemšťanů se ovšem ztenčují a ani Julius, ani ostatní nevypadají, že by s tím byli schopni cokoli udělat. Skončí tedy cesta našeho hrdiny stejně jako cesty mnoha mrtvých pilotů federace?

Slovníček

Auxilia - Záložníci federační armády. Vojáci z planetárních systémů mimo centrum (tj. Sluneční soustava a přilehlé Betelgeuse), obsluha vesmírných lodí a příslušníci bojových sborů pro pozemní operace. Zřídkakdy piloti. Vyznačují se bílými stejnokroji a velitelé skupin mají zpravidla zlaté či stříbrné helmy nebo prýmky pro rozlišení šarží.
Presto - "Rychle"
Legie - Univerzální označení pro dva druhy bojových skupin. Jednak pro velké planetární nebo válečné flotily, skládající se z bitevních lodí a křižníků, nebo pro letky stíhačů ze stanic nebo bitevníků. V případě flotil je zde použito označení "Devátá legie" nebo "Jedenáctá legie", v případě stíhačů např. "Dvacátí Lvi" nebo "Čtyřicátí Kladivouni". Zde se "legie" přímo v názvu neuvádí.
Stav Legie - Tabulka na palubní desce každého stíhače nebo bombardéru, oznamující počet bojeschopných strojů v té oné legii nebo vyznačené bojové skupině, které je loď zpravidla součástí.
Leviatan – Bytost kolosálních rozměrů, podobná chobotnici s železnou hlavou, ve federaci uctívána jako ztělesnění Boha. Jak je známo z úvah hlavního hrdiny, je to “příslušník vyhynuté rasy tvůrců vesmíru. Na začátku byla Leviatanů spousta – každý z nich našel prázdné místo v nekonečném prostoru a tam se přeměnil v soustavy, jako byly Alphard, Sirius, nebo Sluneční. Pomalu se jejich počty snižovaly a nakonec se pokládali za vyhynutou rasu, schopnou velkých činů. O těchto božských hlavonožcích bylo známé, že vládli mocnými psychokinetickými silami. Leckdo v jejich přítomnosti pocítil zvláštní vnuknutí, kdy se propadl do stavů bezvědomí, ve kterém zažíval prorocké halucinace.


	II Netrvalo dlouho a náš člun přistál na vesmírné stanici Nero postavené na jedné z mála vesmírných zón stále pod nadvládou PHF. „Tak je to tady, pánové,“ pronesl kdosi na druhé straně transportu, „dem se bít za naší federaci!“ Hlas nasycený zvláštní sladkostí mě donutil ohrnout nos. Jak mohl někdo být stále tak naivní, že... Tlakové dveře dosedly a zasyčely. Před námi se za zvuku rudé sirény otevřela chodba do nitra základny, kde už byli připraveni federační auxilia odění v bílých uniformách a zlatých nebo stříbrných helmách rozlišených podle šarže. Vtrhli do transportu a začali nás nevybíravě pakovat ven. „Tak presto, presto,“ zněl zvučný hlas ženoucí rekruty ven. Nestihl jsem se pořádně vzpamatovat a už jsem se spolu s ostatními hrnul šedou šestiúhelníkovou halou někam do neznáma. Jednobarevné stěny vypadaly bytelně, sem tam někde blikla barevná dioda. Na několika zdech byly pověšené vlajky PHF, vyobrazující planetu Zemi, umístěnou na šedém panelu, ze kterého vedly kulaté podpěry, udržující kopuli. Na základně bylo napsáno “PHF“ a pod tím letopočet vzniku – “2040“. Soudě podle novosti všude okolo tohle byla určitě nedávno postavená stanice. Dav doprovázený několika auxilia se dopotácel až k širokým dveřím na konci spletitého labyrintu chodeb. Ve skupině panoval šum a odpor, ale tichým záložníkům s kamennými tvářemi se nikdo neodvážil odporovat. Nebyli jsme první ani poslední, kdo takhle skončil, pomyslel jsem si. Dobrovolníci. Kdo v Pozemské hvězdné federaci nepodstoupil vojenský trénink a tím i jakousi nepsanou brannou povinnost, byl odsouzen k žití v prachbídných podmínkách. Na každé planetě jste našli slumy pro takové existence. Ovšem o dost horší než možná chudoba se zdála rána na cti, kterou jste si tak přivolali. Představa otce rodiny, co odmítl vykonat několikaletou službu pro tu onu planetární soustavu se jevila děsivě a odporně. Alespoň to nám na studiích vštěpovali. Mohutná vrata se otevřela odhalujíc prázdnou, nevelkou místnost s třemi řadami černých sedaček. U protější stěny stálo vyvýšené podium a holografická tabule. „Zde zůstaňte a počkejte na příchod Centuriona,“ prohlásil jeden z vojáků v omšelé stříbrné helmě. Dveře do brífingoviště opět vydaly dlouhý, táhlý syk a zavřely se za námi jako metafora toho, že pro nás už není cesty zpět. A já se znovu upamatoval na náš přicházevší první let. Jestli vstříc vítězství nebo smrti, to se ještě mělo ukázat. Narozdíl od svých spolužáků, kteří se s nadšením vrhli do předních řad, jsem se spolu s Morinem a Paullem usadil až úplně dozadu. Mezi všemi těmi propagandou nabuzenými “kamarády“ jsem si s partou připadal jako černá ovce třídy. „To bylo rychlý, canis,“ prohlásil Morinus a podíval se na nás. „Heh.“ „Jo, no, s náma byli hotový hned,“ na to já, opětujíc aspoň zčásti Morinovu náladu. Stále zahloubaný Paullus sledoval, jak se to teď semele, ale když jsme se na něj otočili, alespoň souhlasně přikývl. „Sem zvědavej, co teď bude,“ ohrnul nos Morinus. „Ale maj to tu pěkný. Lepší než na Aténě.“ Spolužák vytáhl ze stříbrné uniformy namodralý kapesník a vysmrkal se, prohlížející si se zájmem vnitřek místnosti. „Jo... uvidí se,“ povzdychl jsem si. Na to říct víc jsem neměl sílu. „Se posrali, že nás fakt nechaj letět,“ tiše dodal. Pokrčil jsem rameny. Bylo příjemné zjistit, že existují alespoň ještě dva takoví, stejně naladění jako já. Morinus byl sice od rány a přidrzlý a Paullus moc nedával najevo svůj názor, ale to tomu nemohlo vadit. Důležité bylo, že jim to nesežrali. Netrvalo dlouho a do místnosti přišel důstojník v bílé uniformě podobné té, kterou měli auxilia v hale. Vyjímkou byly zlaté prýmky jako by ze skutečného peří na ramenou. „Piloti, vítejte na stanici Olympus. Jsem centurion Ovidius Vipsanius. Vidím, že jste neměli čas si odpočinout a pravděpodobně přicházíte rovnou z akademie. Přejdeme tedy rovnou k věci,“ prohlásil hnědovlasý muž s knírem, když se za ním rozsvítila holografická tabule. „Jeden z našich konvojů přepravující zásilky deuteria a potravy pro naše statečné legie byl na orbitu Alphardu 5 napaden útočnou skupinou Asyřanů.“ Za centurionem se objevil modrý kruh symbolizující planetu a okolo něj několik dalších, menších čtverců stejné barvy. Kolem sebe měli čtyři semknuté hnědé trojúhelníky. „Od chvíle napadení jsme od nich nedostali žádné další zprávy, takže je pravděpodobné, že nepřítel do boje přivedl i rušičku.“ Vedle hnědých trojúhelníků se objevil podlouhlý obdélníček s malým diskem na vrchu, který představoval rušičku. Přistihl jsem sebe i ostatní, jak na tabuli vykuleně zíráme. „V okolí můžete očekávat Asyřanské bombardéry a jejich stíhače jako doprovod, nevylučuje se ani přítomnost křižníku. Přesné senzorové informace nám v tuto chvíli nejsou k dispozici z důvodu magnetického rušení. Primárním úkolem je vyčistit okolí ode všech nepřátelských cílů, ochránit přeživší členy konvoje a dál postupovat podle pokynů vedení.“ Holografická tabule se z barevného výkresu bojové situace změnila na tmavou stěnu, kde stály bílým písmem napsané dvě řádky s právě vyřčenými pokyny centuriona. “Eliminace nepřátelských lodí“ a “Ochrana konvoje“ pod tím. „Ukažte, co umíte. Teď máte šanci,“ dokončil důstojník strohý brífink. „Auxilia vás doprovodí k vašim stíhačům.“ V hangáru už bylo docela rušno. Tohle byla pro mnohé první příležitost na ostro nasednout do stíhače, ale my z akademie Athéna jsme věděli své a já už tuplem. Pamatuji si, jak mě otec bral na okružní lety ve svém stíhači, když sám bojoval za PHF a měl alespoň trochu volného času na rodinu. Tušil, že tohle jednou přijde, a já zaujmu jeho místo. Teď, když se ztratil. Jak se jmenoval ten stíhač? Myslím, že to byl ten typ “Kondor“... Dneska už takové nevyrábějí. Naše skupina právě vešla do širokého hangáru. Na povel záložníků jsme se rozdělili do dvojic a čekali, co bude dál. Kam člověk dohlédl, tam buď žlutá jeřábní ramena opravovala poškozené stíhače, případně do strojů doplňovala nejrůznější rakety a bomby. Celý areál přístavu měřil tak půl kilometru do délky, o něco míň do šířky a dominovala v něm šedá, kov, a další barvy bez chuti. Netrvalo dlouho a jakýsi verbíř si nás po dvou rozděloval k jednotlivým plavidlům, které byly různě rozmístěné po obrovské letové hale. Nestačil jsem se v tom chaosu ani rozkoukat, když se přede mnou uvolnily řady a já zaslechl své jméno. „Julius, Paullus, řada 6, dok 11! Dopředu a o dvě uličky doleva!“ Hlasu jsem se lekl, jak jsem si zahloubaný prohlížel interiéry letové haly a bezvládně postával před verbířem. Vtom hlas přišel znovu. „Neslyšíte, pilote?! Řada 6, dok 11!“ „A-ano, pane,“ vydal jsem ze sebe, a to už mě Paullus táhl pryč, na domnělé umístění našeho stroje. Bylo jasné, že útěk je nemožný, ale o ten se nikdo nepokoušel. Pochybuju, že na něj byť pomyslel. To z vlastní vůle jsme šli do akademie. Nohy mě neposlouchaly a klepaly se jako sulc, stačil jsem se ale na poslední chvíli vzpamatovat a spolu s Paullem zamířil na dok 11 v šesté řadě. „Morinus, Alerius, řada 6, dok 12!“ „Co s tebou je, Julie?“ podíval se na mě zmateně Paullus. „Seš v pořádku?“ „Jo, ...jo, jasně, canis,“ na to já „Vidím to tu poprvý, a tak...“ Paullus zůstal beze slova a spolu se mnou hledal řadu 6. Za okamžik jsme se zorientovali podle železných tabulí s vytesanými čísly uliček, visících z balkónů nad námi. Postřehl jsem jednu, co na sobě měla “VIII“, tak jsem zatahal Paulla za uniformu a kývl tím směrem. Vydali jsme se tedy za šestou řadou, jejíž návěští už jsme viděli v dálce před sebou. Po krátkém sprintu po ocelové podlaze prvního patra hangáru jsme se doplahočili až k doku číslo 11, kde už čekal náš stíhač. Naklonili jsme se z vyvýšeného balkónku dolů na stroj a já spatřil jednu z desítek podobných lodí, čekajících v hangáru na své piloty. Jednalo se o dvoumístného Albatrose, podobnému pozemským stíhačům z dvacátého století. F a číslo, snad F-14. Dlouhý, štíhlý krk, pomalovaný červenými a modrými insigniemi měl protáhlý a sotva se na něj vešly dvě pilotní kabiny pro pilota a kopilota, ovšem dva páry křídel dodávaly plavidlu příjemný aerodynamický dojem. Se svými dvěma laserovými kanony a dostačující kapacitou na přídavné projektily se nejednalo o špatný výběr, ale právě fakt, že to byla tolik sériově vyráběná mašina tomu všemu dodával pocit nesnadna. Vtom mě polilo horko. To právě dopadla tíha myšlenky, že bychom skončili jako jedni z milionu dalších branců. Na brífinku nás rychle odbavili, tady nám podstrčili průměrnou loď a vrhli ty, kteří naživo ještě nikdy nebojovali, aby... Dost. „Hej, vy tam,“ ozvalo se několik metrů od nás. Otočil jsem se za hlasem a spatřil Morina s nejistým výrazem, jak postává na doku 12. Dostal Albatrose stejně jako my. „Hodně štěstí, canis!“ „Tobě taky!“ mávl jsem na něj. „Nastupujem, kámo,“ kývl jsem na Paulla a začal sestupovat po žlutém žebříku přímo do nitra stíhače. Kamarád z akademie na Athéně na mě kývl a lehce se usmál. Na to, co se nám dneska mělo stát, by v tu chvíli nepomyslel ani jeden. III Na tmavou palubní desku stíhače s mnoha světýlky, budíky a ukazateli jsem koukal jako vyjevený. V akademii jsme se sice učili, co a jak, ale v tomto stroji jsem se nevyznal ani za mák. Kromě pár obecných pojmů k létání bych tu zužitkoval... nic. „Máte zelené světlo,“ ozvalo se z reproduktoru kokpitu. S povelem přišel i nenadálý příval adrenalinu. Netrpělivě jsem čekal, až se pode mnou otevře propadliště v doku a vypustí mě do volného vesmíru, kde už si budeme moci s Paullem dělat, cokoli chceme. Přišlo to znenadání a dál už jsem si pamatoval jen, že padám. Šok. Cosi mě nakoplo, abych se sebral a dal stroj do pohybu přesně tak, jak nás to učili na škole. Nejprve pákou na stropě pomalu odjistit knipl mezi nohama a palubní deskou, potom jemně sjet dozadu... A motor fungoval! Za mohutného hrknutí se stíhač vyrovnal se vzduchoprázdnem a pomalu postupoval vpřed. Zařadil jsem vyšší rychlost pomocí jednoho z točivých knoflíků na levé straně ovládacího panelu a poslouchal skřípající zvuk zasouvaných, beztak už nepotřebných koleček. Srdce bušilo jako divé. Snažil jsem se udržet pohled na prostoru před sebou a nevnímat hučení a drncání stroje. Zvyknout si. Zvyknout si. Na digitální palubní desce se objevilo složení naší letky. Na displeji, nadepsaném “Stav Legie“ stály dvě pětice kruhů, kde jedna pětka byla označena červeně a druhá modře. Rudé kolečko umístěné jako druhé zprava zablikalo a já si uvědomil, že symbolizuje právě můj a Paullův stíhač přecházející do provozu. Podle umístění jsme se nazývali Rudý dva. „Všechny letky, nahlašte se!“ ozvalo se z reproduktoru. „Rudý jedna, připraven.“ „...Rudý dva, připraven,“ vykoktal jsem ze sebe. „Rudý tři, připravený.“ „Rudý čtyři, připraven jim to nandat, pane!“ A tak dále. Pokusil jsem se ohlédnout se na Paulla sedícího za mnou. Valnou část mého zorného pole ale zabírala pilotní helma s chrániči jak na oči, tak i se zafixovaným přívodem kyslíku. Kvůli tomu jsem se moc pohybovat nemohl a po chvíli to vzdal. Pustil jsem se jednou rukou kniplu a odňal si dýchací masku. „Tak co, ty jo? Seš připravenej?“ zeptal jsem se nepřirozeně sebevědomě svého parťáka. „Jo, to jsem,“ zaslechl jsem Paullův hlas s mírným náznakem optimismu. To jsem chtěl slyšet. „Dios mio. Už od dob akademie sem si říkal, že tohle jednou přijde. Furt, když sme tam chodili... Doufám, že to dneska neposerem.“ „Snad nad náma bude opatrovat Leviatan,“ řekl podezřele vážným tónem můj kopilot. Znal jsem ho a tohle se zdálo jako velmi vyhrocená situace, takže jsem se ani nedivil jeho poznámce. Paullus byl silně věřící člověk, ale v každé takové situaci působil chladně a flegmaticky, než aby ho něco doopravdy rozhodilo. Navzdory tomu všemu ale ovládal schopnost mluvit vážně, když to situace potřebovala. Jako třeba teď. Vzácné momenty, ale... Byly. Tři roky jsme spolu chodili na pilotní akademii na Athéně. Tři roky mě, Paulla, Morina a mé ostatní kamarády spojovala jedna třída, jedno vyučování a jeden cíl. Ať už jsem si jich vážil jakkoli, test toho všeho měl teprve přijít. Celé se to zdálo jako skok do ledové vody – nejprve zmizel můj otec – Lidé mizí a znovu se objevují. - a pak jsme převeleni do služby. „Souřadnice jsou nahrány do vašich palubních počítačů,“ ozval se do mého přemýšlení hlas velitelství. „Zařaďte se do formace a vyčkejte pokynu k přesunu.“ Zamáčkl jsem knipl o něco víc a druhou rukou pomalu ubíral rychlost, jak jsem se blížil ke dvěma formujícím se pětiúhelníkům stíhačů. Počítač mou předpokládanou pozici ve vesmíru zobrazil červenou, holografickou barvou, tak jsem neměl problém se zorientovat a za pár krátkých momentů zaujímal pozici ve formaci. Zanedlouho se kolem seřadily i ostatní stroje a tajemný hlas z vysílačky nás vybídl k odletu. „Zahajte hyperprostorový skok!“ „A je to tady,“ vydechl jsem na Paulla a znovu si nasadil kyslíkovou masku. Palcem jsem odklopil malý prosklenný kryt na palubní desce a stiskl bílé tlačítko, které na sobě mělo vyobrazený stíhač v červené spirále. Motor zahřměl a Albatros nabral světelnou rychlost.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Charlotte Cole	03.10.2009, 20:32:39

Ahojky, nikdy jsem nebyla nadšencem sci-fi knížek. Filmy jsem ještě relativně skousla, protože tam mě spíš zaujala vizuální stránka, než příběh samotný, ale knížky ne. Jsem ráda, žes zapracoval na těch chybkách, který jsem ti označila v korektuře. Rozhodně to alespoň o trochu zlepšilo čtivost textu. Každopádně tomu něco chybí. Něco, co čtenáře zaujme a už nepustí. Já bych to nazvala obrazem. Přesně jako v těch filmech. Příběh mě moc nebere, ale ten obraz, který vidim, je poměrně zajímavý. Vyvolej v nás taky takovej obraz, respektive spoustu obrazů. Popisuješ výbuch nějakýho vesmírnýho plavidla? Potom chci zažít ten strach, který proudí v žilách ostatních pilotů, a adrenalin, který je začne bičovat k tomu, aby bojovali zuřivěji. Chci s nimi soucítit a držet jim potají palečky, aby se jim nic nestalo. Chci cítit to napětí v ovzduší a můj vlastní strach, co bude dál. Až budeš schopen ve mně vyvolat strach, radost nebo jakoukoli jinou emoci, pak si můžeš jako autor pogratulovat. Někde jsem četla radu: nepopisuj, ale vyprávěj. Přijde mi, že pořád jenom popisuješ, a to je, alespoň tedy podle mě, obrovská chyba. Osobně bych ti poradila nepoužívat přechodníky. Buď se je nauč pořádně, nebo je nepoužívej. Já je taky nepoužívám. A o nic nepřicházím. Ale abych jen nekritizovala, chci tě hodně pochválit za shrnutí předchozího děje v perexu. Je to šikovný a čtenáři to hodně pomůže. Jinak začni používat odsazení u odstavců, zpřehlední to text. U příštích korektur na tebe budu přísnější a ukážu ti např. tu (zatím!) nefungující psychologii postav. Asi nepodchytím všechny chyby, ale část snad ano. Takže se uvidíme u dalších kapitol. Ch.


ze dne 03.10.2009, 21:43:51
MC_Kejml: Díky za zastávku a komenta, nu, každý má rád něco jiného. To, že jsem opravil chyby je samozřejmost. Pokud jsem čtenáře alespoň trochu zaujal a nebral SO jako jedno "z mnoha děl", jistě to něco, pokud to nenašel už teď, co by ho nepustilo najde. Je možné, že ne, ale znovu - to, že to někomu nesedne, nezměním. Jako jednu z velkých spisovatelských vlastností beru právě ono vyvolávání emocí a jsem si jistý, že se mi to také podaří, pokud se to už nepodařilo. Vypravovat a nepopisovat - pod tím nevím, co si mám představit. Bohužel je to pro mě stejná rada jako "napiš dobrou knihu" :( Na přechodníky kašlu, sám je neumím, ale občas se tam napsat musí a to je potom nadělení. Pokusím se jim vyhnout, jak to jen jde. Shrnutí předchozího děje je u takového velkého paška samozřejmost a psal jsem to i tobě, i jiným... pokud se ti dnešní díl nezdál, napiš to rovnou, nikoho nezraníš. Budu psát a vylepšovat dál a neexistuje nic, co by mě mohlo zastavit. Rád tě tedy uvidím u dalších kapitol.

Šíma	03.10.2009, 0:41:35

Ahoj, Kamile! ;-) Asi mě něčím bacíš, ale dovolím si souhlasit s Chemikem... Opravdu v textu chybí více detailů, které by dokreslovaly onu atmosféru. Možná to ženeš moc dopředu... Perex mi nevadí, někdy mám "dlouhé vedení", přestože v textu nebylo nic k nepochopení, ale takové "vysvětlivky" nejsou na škodu! ;-) P.S. Při pročítání mě napadla dvě slova: Hvězdná pěchota, je to v podobném stylu. Prostě ze cvičiště rovnou na bojiště, jaképak "sraní", když jde o osud lidstva, jdou všechny servítky stranou! A přestože mi to možná nebudeš věřit, jsem zvědavý, jak bude příběh dál pokračovat! Také by mě zajímalo, na co hrdinové vlastně myslí a jak se u toho cítí? Drž se, pane a pokračuj ve psaní a neboj se vytáhnout "velkou ráži", jak již bylo uvedeno. Prostě tomu něco chybí a není to ono, ale stačí jen málo (trochu osolit a opepřit) a uvidíš, že bude textík hned o třídu lepší (ne-li více)! šimidlo se vypíná a je na příjmu (čili ve spojení) ;-)


ze dne 03.10.2009, 10:26:09
MC_Kejml: Ahoj, dík za zastávku, koment a známku, nedá se nic dělat, aspoň vím, co mám zlepšit. Dole mám menší obhájení toho perexu :) a taky je prima vidět, že ti to něco připomíná. Už jsi druhý, kdo HP zmínil, tak bych se na to asi měl vrhnout taky!

m2m	02.10.2009, 23:54:02

Ahoj. A jejda. Znáš kávovar? Jak se tam mele kafe a mele se a mele se? Tak takhle je to teďkonc s mým časem ·.) Takže šupito presto a znovu tvrdě. × můžu Ti říct, že ten perex mi byl úplně naprd, protože se svým průměrným íkvé jsem všechno pochopil z textu (ale to je jen postřeh, slovníček si klidně dělej, určitě ho někteří užijí s radostí ·.) ) × je sice hezký, že se věnuješ popisům, ale jak jsme Ti kdysi radili i s Ekyelkou, je třeba ten text pořádně pročistit od zbytečností a naopak, místo zbytečností dát rychlé postřehy. Takže například stanice byla nedávno postavená, což jsi poznal podle novoty všeho okolo. Ale už neřekneš, jak se ta novota projevila. Mám si představit, že se to tam lesklo? Nebo na vesmírné stanici to rezne stářím? Vidíš... tohle je přesně ono - Tvůj popis je tu až téměř zbytečný, protože není popisující. Stačilo zmínit "dle nových technologií bylo jasné, že stanice je stará jako jepice". Třeba. Tady se potřebuješ ještě naučit filtrovat informace a dávat čtenáři ty potřebné a ty zbytečné mazat. Neboj se toho a experimentuj. Zkusím něco, jo? "Všude, kam jsem dohlédl, jeřábní ramena opravovala letouny, případně do strojů doplňovala nejrůznější střelivo a bomby. Celý areál doku byl možná půl kilometru dlouhý a o něco míň široký, plaval v šedi kovových monster, robotických končetin; všude jako by plavaly smutné šedavé barvy. Ani jsem nestačil mrknout a už jsem slyšel svoje jméno. Nějaký verbíř nás rozděloval k stíhačům, vždycky po dvojicích..." - nevím jak Ty, ale já mám ze svého popisu trochu lepší pocit. Všimni si, že Tys řekl, že tam byla ŽLUTÁ jeřábní ramena, ale odporuješ si tím, že dominovala ŠEDÁ. Takže asi Tě upoutala žlutá a nikoliv ta šedá. Tady's jenom špatně zvolil slova, já jsem pro jistotu tu žlutou vyhodil, protože to nepotřebuju vědět. Potřebuju vědět, že ten hangár byl šedivej. ·.) (× briefing room - je to spíš drobek, ale když už užíváš cizích slov, nebránil bych se jejich správnému tvaru; brífingoviště je fakt podivné. Zajímavější pak je, že později užiješ "brífink" => brífinkoviště.) × tady nerozumím tomuhle přechodníku: "... náš přicházevší první let..." - prosím vysvětlit ·.) × "... na to já, opětujíc aspoň zčásti..." - seš chlap, takže "opětuje" (tadyhle vidíš, že když neumíš přechodníky, radši je neužívej - i tohle nakladatel sleduje, jestli neužíváš to, co neumíš... Je to totiž pěkná ostuda přijít třeba s tím, že umíš na kytaru a pak zahraješ čtyři akordy... jestli teda chápeš tuhle metaforu. Nauč se přechodníky pořádně, nebo je nepoužívej. Jednoduché.) × "... zlaté prýmky jako by ze skutečného peří..." - jakoby - něco jiného by bylo, kdyby: "... zlaté prýmky, které jako (kdy)by byly ze skutečného peří..." A tak dál. Připočti íčka a máš to snad všechno. Sám vidíš, že s Tebou nesouhlasím v mnohém, což ale neznamená, že čtenáři budou taky. Na moje náročné já je to opravdu slabá scifárna, kterou prozatím neozvláštnilo nic. Příběh jsi posunul sprintem kupředu, že stejně jako hlavní postavy ani čtenář se nezastavil, mě jsi zahltil popisy, které mne neuchvátily, psychologií, které jsem neuvěřil a celkově zkrátka jako bych měl pocit, že to Tvoje promyšlené univerzum nedrží tak, jak by mělo. Netvrdím, že se mi to nelíbí, jsem rád za každé SF, ale jesli chceme dosáhnout nějakého cíle, musíš zabrat ještě víc. Neboj se opravdu experimentovat v popisnosti, tvoř atmosféru, nechej hangár, aby se kromě šedé utápěl v pachu olejů a jinejch mazadel, potu nervózních pilotů-nováčků, čuchni si jako vypravěč k vlastnímu podpaždí a řekni, že ses zpotil strachem a málem si pochcal kalhoty. Neboj se přitvrdit a stvoř mi uvěřitelný charakter. Pořád máš ještě mnoho času, tak to můžeme brát pomalu, já ostatně nejsem žádnej nakladatel a tak... ale třeba s Michaelem se poměrně shodneme a věřím, že by Ti vytkl totéž. Pokud by to už touhle dobou nezabalil. Vytáhni větší ráži a zaútoč na čtenáře. Něčím. P.S. Fakt pozor na detaily. Jestli se má letoun propadnout propadlištěm v doku rovnou do volného vesmíru, změna tlaku vcucne všechny lidi v doku taky. Chybí mi tam přechodová komora...


ze dne 03.10.2009, 10:24:18
MC_Kejml: Díky za publikaci, ono s tou metaforou kávovaru jsem si to představil tak, že se z pár vypadlých zrnek postupně složí jedna velká kupka, symbolizující čas na publikaci. Hehe. K perexu. Souhlasím s tím, že je tam hodně věcí samozřejmých a známých, přesto když jsem měl v plánu zabudovat prvky Římské kultury a referencí, rozhodl jsem se obhájit každé jedno cizokrajné slovo. A pokud jsi pochopil např. celou popisku Leviatanů, kteří jsou dál v díle poměrně omílaní, klobouk dolů ;) Pochopil jsem od tebe, že popisy nejsou "že to vypadá nově", ale "že to vypadá nově, protože". Pokouším se to používat, ale občas to tedy vypadne. Nepochybuju o tom, že se ti tvůj popis líbí víc, mě také, ale je to bezpochyby proto, že s SF už máš nějaké ty svoje expy. Na druhou stranu to a další vytčené věci, jako žlutá ramena, jsou jen malé chybky v textu a nejjednoduššeji opravitelné chyby. Udělám všechno, co dokážu, abych z tohohle udělal dobré scifi. Pokusím se přidělat zajimavé popisy, fungující psychologii, ale příběh jako takový měnit odmítám. To je vše, co mohu. Je jasné, že bych první "vydání" Michaelovi neposlal. Proto ho dávám sem na saspi. Ale nepochybuju, že bych se někdy nepokusil o jeho vydání, podobně jako u SE, až bych ho vyšperkoval do maximální podoby, co to jde.